V boxu na rozdíl od ukrajinské politiky platí jistá pravidla, řekl boxer Kličko

Po referendu v Nizozemí proti asociační dohodě EU s Ukrajinou jsem si vzpomněla na rozhovor kyjevského starosty na Al- Džazíře a zapřemýšlela jsem, proč si EU uvázala v čase krize k noze olověnou kouli?

Referendum, za nímž stál kontroverzní filozof Thierry Baudet, autor knihy o ženské masturbaci, sexuální emancipaci a krizi maskulinity, radikální levice, a ti, kdo už dříve breptali proti přemíře Marokánců v Nizozemí, bylo v evropském tisku smeteno jako pošetile xenofobní.

Proč bychom nedopřáli Ukrajincům, tolik prahnoucím po evropských hodnotách a společném trhu, právo na vlastí emancipaci,  když si ji mohou dopřát další členové EU. Uf, taková příležitost zase o kousek do budoucna rozšířit hranice EU a naštvat ruského prezidenta a sveřepí Nizozemci ji odmítnou. Ještě že referendum nebylo platné kvůli malé účasti.  

Nizozemci ale nejsou sami, proti asociační dohodě Ukrajiny s EU brojila  už hezky dávno česká ekonomka Ilona Švihlíková, která si  spočetla, že Evropská unie nemá na to, aby sanovala krachující ekonomiku se 40 miliony nenasytných krků, když není schopna zachránit ekonomicky méně problematické a početně menší Řecko. Ukrajinská ekonomika je dle jejího názoru kompatibilnější s ekonomikou ruskou a euroasijskou.  

I já jsem nevěřícně kroutila hlavou, když jsem sledovala složitá jednání EU s Ukrajinou, do níž se vmísil nešťastný prezident Putin, jenž byl smutný, že mu Ukrajina utíká z jeho snu o mocné Euroasijské ekonomické unii, kde by byla jeho korunní princeznou, a snažil se z bilaterálního jednání učinit trilaterální. To se EU moc nelíbilo. Janukovyč  mi tehdy připadl jako nebohá sardinka, tlačená z mnoha stran, už už držel propisku a už už podepisoval pro Ukrajinu nevýhodnou asociační smlouvu, již dojednával Čech Štefan Füle, a  pak mu Putin nabídl mnohem lepší podmínky, pokud obě země potáhnou za jeden provaz. 

Janukovyč požadoval od EU 20 miliard eur v půjčkách a v další formě pomoci, EU byla ochotna dát jen 610 milionů. Za to chtěla od Ukrajiny řadu legislativních změn a regulací a jako jednohubku k tomu propuštění Julie Tymošenko, jenž byla odsouzena za zneužití pravomoci, kdy coby premiérka poškodila ukrajinský  Naftogaz v rámci dohody s Gazpromem, dále za krácení daní a zpronevěru.

Rusko Ukrajině nabídlo 15 miliard, levnější plyn, podporu leteckého a lodního programu, asistenci při stavbě dalšího bloku  jaderné elektrárny a žádné výrazné legislativní změny. Zajímavá nabídka, jíž se nedalo odolat. Proč ale vzít lepší nabídku, když se nabízí horší, oslazená cukříkem demokratických hodnot, a lid za ni freneticky demonstruje na náměstí.

Samotný Štefan Füle v rámci diskuse EU a Rusko, partneři anebo soupeři, jež se konala loni  v Evropském domě, přiznává, že při přípravě asociační dohody došlo ze strany EU k celé řadě chyb. EU se nesoustředila na nic jiného, nežli na podpis asociační dohody a už nezbyly kapacity, aby se EU s Ukrajinou bavila, co přijde den po podpisu a co bude za týden a za měsíc. EU dle jeho slov v rámci tohoto cvičení neměla zájem od Ukrajiny získat závazek, že dokáže k reformám přistupovat zodpovědně. Evropa v roce 2013 nepřijala navíc jednotné rozhodnutí k dohodě. 

Štefan Füle dále přiznává, že EU neměla ve vztahu k Rusku, jež asociační dohoda znepokojovala, ani konsensuální ani ambicióznější politiku a tím si EU koledovala o problém. Jak jsme ji ale mohli dle Füleho  mít, když byly v této otázce členské státy nejednotné. Štefan Füle poprosil ve Vilniusu evropské ministry zahraničí, aby byli odvážní a kreativní ve vztahu k zemím, s nimž byly podepsány asociační dohody. Přistupující země od EU chtěly naději na evropskou perspektivu a Štefan Füle před tím varoval, protože měl zkušenost se zeměmi západního Balkánu, jimž jsme dali perspektivu před 12 lety a nic se z toho nevyklubalo. 

Dalším velkým problémem byl vztah asociačních dohod s ruským celním systémem, jenž byl nekompatibilní. Podepsáním asociační dohody se tedy Ukrajině zavřela brána ruské Celní unie, ale neotevřela se jí evropská perspektiva. EU měla vzkázat  dle Štefana Füleho všem 3 přistupujícím zemím (Moldávii, Gruzii a Ukrajině): "je nám strašně líto, ale tam, kde ležíte, nemáte šanci se pohnout díky asociační dohodě ani na východ ani na západ."

Hovoří o smutné ironii, že to trvalo více než rok, nežli evropští ministři zahraničí našli odvahu Ukrajině vzkázat, že  asociační dohoda není konečným cílem spolupráce mezi EU a Ukrajinou. EU tedy jedněmi slovy chtěla od zemí řadu nákladných reformací, ale nic neslíbila. Řekla A, ale neřekla B a neprovedla rozšíření v rámci transformačního mechanismu. Rusku pak bylo vzkázáno, že pokud body v jeho Celní unii nebudou odporovat asociační dohodě, tak si je tam můžete nechat a Ukrajina, jež u nás nemá perspektivu, s Ruskem patrně  bude moci obchodovat.

Füle si byl vědom 2 integračních projektů v Evropě, Ruskem iniciovaného Eurasijského ekonomického svazu a asociačního  projektu EU. Varoval Moskvu, že pokud si bude v rámci svého projektu dělat něco úplně jiného, nežli jsme my dělali desetiletí, tak vznikne v Evropě jedna hluboká propast. A to vše, protože Rusko nebude skákat, jak bude EU pískat. Byl tak naivní, že uvěřil, že mu na to Moskva přistoupí a strašně se divil, že Rusové jejich podmínky smetli ze stolu.

Běžní Ukrajinci asi o těchto jednáních nevěděli, protože za tyto pro Ukrajinu dle Füleho neperspektivní podmínky by neprotestovali. Zatímco Janukovyč byl skeptický a se zdravým rozumem váhal, Jaceňuk sliboval Ukrajincům díky asociační dohodě modré z nebe na zlatém podnose.        

Janukovyč zažil díky protestům, jež se mu vymkly z kontroly,  horké chvilky a nakonec byl rád, že jej Rusové vyvezli vrtulníkem z jeho rodné vlasti a poskytli mu azyl. Podmínky EU opravdu nebyly růžové, to ale omámení protestanti nevnímali, ačkoli to do nich hustila ruská propaganda, valící se k nim ze všech stran.

Všichni Nikitové Michalkové, Dmitrijové Kiseljovové Ukrajincům vzkazovali, jací jsou naivní Pinokiové  a že v EU budou pátým kolem u vozu, kdežto když by pekli s Rusy, tak by si je rozmazlovali investicemi do jejich průmyslu. Ukrajinci už bez Janukoviče, podpořeni četnými návštěvami z USA, řekli ne." Kdy chce kam, pomozme mu tam a slupněme mu pro nás strategicky důležitý  Krym, kde máme základnu v Sevastopolu" odtušili Rusové. 

Rusové vmetli Ukrajincům do tváře  nepříjemný fakt, že asociační dohoda má do členství v EU daleko a uraženě Ukrajině sdělili, že  přestává být jejich mazánkem. A mají pravdu, asociační dohodu má s EU Moldávie a nikam se ekonomicky neposouvá. Léta letoucí má jistou analogii asociační dohody  Turecko, jež doposud nezískalo ani bezvízový styk.

Není to ale kvůli porušování lidských práv, jak si slepě namlouváme, ale ze strachu, že by ekonomicky zdatný  obří turecký trh ten evropský upozadil. Asociační dohoda se chystala i s al-Asadovou Sýrií, byla skoro na spadnutí, pak ale došlo k Arabskému jaru a povstání proti jeho vládě. EU al-Asada předčasně odepsala a uvalila namísto spolupráce na jeho zemi tvrdé ekonomické sankce.

Al-Asad se dal později slyšet, že jeho země nepřijala podmínky asociační dohody s EU sama o své vůli, protože se jí nezdály pro Sýrii výhodně. U jednání jsem nebyla, ale vzhledem k tomu, co jsem slyšela od  Štefana Füle, bych v tomto ohledu  al-Asadovi věřila. Je ale možné, že je to od něj spíše strategická hra s EU, jejíž země jsou v konfliktu v jeho zemi bez jeho pozvání zaangažované a podporují finančně opozici, jež se jej snaží svrhnout. 

Rusové celé 2 roky od podpisu asociační dohody s EU Ukrajince dráždí skrze své propagační kanály jako toreador býka červenou hadrou. Sdělují jim: "povídali, že mu hráli" a "EU budete rovnocenným hráčem, až naprší a uschne" a "EU na vás zapomněla." A ukrajinští politici jim na to skáčou. Namísto toho, aby se nedali vytočit a skutky dokázali svým občanům opak, tedy, že mají na to, aby ze své země zbudovali funkční prosperující demokratický systém, jenž bude EU hrdá přijmout do svých řad, vynakládají poslední jiskřičky své energie na to, aby prokremelské nepřátelské servery potřeli. 

Ku pomoci je jim zakladatel Open Society, filantrop, jenž má na svědomí pád Bank of England a přiživil se na krachu asijských trhů, George Soros. Kudy chodí, tudy se chlubí, jak do jednoho vypiplal východoevropské disidenty a vytvořil z nich fanatické obhájce volné ruky trhu. Soros, jehož Open Society stojí za skupinkou novinářů z ICIJ v kauze Panama Papers, si do Ukrajiny vložil nějakých pár milionů dolarů jen tak z legrace, protože se mu tato země líbí, vidí v ní mladistvý potenciál, jenž Evropa jakožto demokratický projekt  už dávno ztratila.

A tak se nám to vše, společně s kauzou Panama Papers, jež v rámci nezákonného hackového útoku ťala do ruského a čínského prezidenta, kteří s offshorovými firmami nemají osobně nic společného, a selektivně vypíchla v tisku tu a tu osobnost,  nějakých 300 Čechů a 400 bezvýznamných Američanů a na řadu  procent materiálů uvalila cenzuru, dává v hlavě dohromady. V běžných médiích ale budeme označeni, spolu s politologem Pepém Escobarem, jenž si myslí to samé, za konspirátory nadané magickým myšlením.  

Co bylo po Majdanu už všichni známe a všichni vesele fandíme diktátorským Ruskem napadené nebohé Ukrajině, jež je přímou čarou na cestě k demokracii a k našim evropským hodnotám, jak nám naznačují experti na Ukrajinu, zvaní do ČT, podporovaní Georgem Sorosem. 

Jásáme v ČR všichni, až na Ukrajince u nás žijící, alespoň na ty, se kterými se bavím já. Nejedná se o špičkové politiky, jichž se krize nedotkla, ale o prosté ukrajinské dělníky, kteří pracují v českých drobných továrnách, kde kontroluji bezpečnost práce a požární ochranu. 

Občas se zakecáme a já sleduji šibalsky po celou dobu od Majdanu posun jejich názorů.  Z počátku nadávali na zlého agresora Putina, jehož by rádi viděli v pekle. Posléze se chvástali, že Rusákům nandají a budou bojovat v dobrovolnických batalionech za těžký prachy. Poté se začínali pomalu  svěřovat, když jsem zmínila odtržení oblastí Donbasu od jakékoli sociální pomoci ze strany Ukrajiny, kolik je v jejich zemi všude kontrol a hlídek a že se nemohou, když jedou domů, pohnout  o kilometr. Chvástají se nejvíce Ukrajinci z evropské části.

Světlovlasý borec žijící nedaleko Oděsy se přede mnou usilovně skrýval a pilně svařoval. O situaci doma  nechtěl vůbec mluvit, ačkoli dříve byl hovorný dost. Vypadal plaše a vyděšeně. A zapíral své bydliště. Jsem já to ale hlupák, nechápala jsem, jaký má ten jemný a pracovitý chlapec strach. Bojí se  toho, že bude označen za rebela, teroristu, odpadlíka, proputinskou kremroli a bude vyhoštěn z naší vlasti, jež plně stojí za mírumilovnou, nezkorumpovatelnou  vládou Ukrajiny.

Raději jej už nechávám být a ještě více jej neděsím, beztak to má hoch těžké. Zatím se ještě v Ukrajině  stále ale neví, zda nebude jeho oblast pohlcena všerozpínajícím se Ruskem, jež se prý v době svého největšího růstu rozpínalo rychlostí 50 km za den. 

Poté z ukecaných Ukrajinců vypadlo, že Ukrajinci si s Krymem dělají různé schválnosti a  Rusko přes Krym vydírají, aby si ukrátili dluh a získali topivo  pro své elektrárny. Posléze se u nich začala dostavovat prudká deziluze. Ukrajinské mamce klesl prudce důchod. Devalvovala měna. Je to těžké, je to těžké, ale za vše asi může okupující Rusko.

Nakonec to skončilo tak, že za mnou přišel jeden zkroušení typický Ukrajinec, jenž si nechal změnit příjmení po své české manželce, který se mi málem rozplakal na rameni a řekl, že v Ukrajině panuje totální bordel a současná vláda je zkorumpovanější nežli ta Janukovyčova, a že by byl rád, když by to v jeho vlasti bylo zase jako dřív. To už se probrala i naše média a začala zlehounka propírat korupci tamní vlády. 

EU dala ukrajinské vládě  nůž pod krk, vyčetla jí, že implementuje zákony potírající boj s korupcí a všemožné směrnice EU, pomalu. Takto si to úředníci v Bruselu nepředstavovali. Evropské unii navíc začala šlapat po krku dotěrná Christine Lagardeová z IMF, která nás pořád tlačí, abychom Ukrajině odepsali část dluhu. To ale nemůžeme, poté, co jsme neodepsali dluh členu EU Řecku, dopustit. 

Situaci v Ukrajině asi nejlépe vystihl kyjevský starosta a bývalý boxer Kličko, hezká tvářička, jež se hodila západním médiím do fotografií a stala se symbolem Euromajdanu. Kličko si nerozvážně sedl po bok největšího sunnitského urejpance Mehdi Hasana v rámci jeho pořadu UpFront na Al-Džazíře. Mehdi už vytočil jinší  kabrňáky, včetně šéfů pákistánských i amerických tajných služeb, nigerijských vůdkyň, průrazných amerických feministek anebo ruských fanatickým milovnic Vladimíra Putina.

Ti všichni se nechali Mehdim, jenž zná slabá místa každého z nich, vyvést z konceptu a přiznali se před televizními kamerami k podvratné protistátní činnosti, k obdivu k diktaturám, vraždění nevinných osob  a k dalším a dalším excesům. 

Kličko se stejně jako všichni, kdo měli tu čest s Mehdim, do celé situace řádně zamotal a nakonec se i řádně zapotil. Do pořadu šel s tezí, že ukrajinská společnost je sice nedokonalá, ale pomalu implementuje změny a je na cestě k zářným zítřkům. Pak na něj smavý Mehdi vykulil oči a otázal se po provalených korupčních skandálech místních oligarchů a stěží zažehnaným krachem vlády, jež se stmelila jen díky frenetické snaze tonoucích  se udržet se stébla moci, kde vidí pro Ukrajinu světlo na konci tunelu.

Kličko to vzal jako nahrávku na smeč a postěžoval si na všemocnou  ruskou propagandu, do které cpe Kreml obrovské peníze a díky níž vyhrává nad Ukrajinou, toužící po demokracii a nad celým demokratickým světem. Jen kvůli žvanění ruských televizních hlasatelů se Ukrajině nedaří a nedaří vyplácat se z krize. A pak jsou zde ještě Minské protokoly, ke kterým Ukrajina spěje superrychlým, ale v podstatě, jak se provalí, šnečím tempem. Mehdi se nedá nachytat a Kličkovi na to neskočí. Sdělí mu, že o korupci, spojené s mocí oligarchů, stejně jako o sklonu některých vrstev ukrajinské společnosti k fašismu, si už švitoří v New York Times. 

Kličko si to vezme osobně. "Oni žiji na Ukrajině anebo já?"  rozzlobí se svou lámanou angličtinou a nedocvakne mu, že periodika mají na Ukrajině své reportéry a navíc je Ukrajina zamořena všelijakými výzvědným službami. Bedlivě ji sledují jak zpravodajci z USA, tak z Ruska, jen  Evropané se vše dozvídají se zpožděním. Mehdi si zahraje na sportovce a zeptá se Klička, jestli by si to s Putinem nechtěl rozdat fyzicky.

Kličko se zasměje jeho prostoduchosti, Putin hraje judo, je ale směšný, vše je jen jeho PR, kdežto on jako bývalá boxer byl opravdovým sportovcem a ví, jak to ve sportu chodí. Tím Mehdimu opět nahraje na smeč. Hasan zabrousí do Kličkovy minulosti. Kličko byl obviněn, že pracoval v 90. letech jako vymahač dluhů pro mafiána Viktora Rybalkova. Kličko to ale vehementě popře.  Zmíní historku z Davosu, kdy se jej zeptal ruský známý na krvavý střet v Kyjevě a on mu odpověděl, že jako Kyjevan o ničem neví, a že Kyjev je absolutně bezpečné místo.

"A co místní neonacisti, různé  pravicové bataliony, to je normální demokratický prvek?" otáže se neodbytný Hasan a Kličko se vykroutí, že se jedná o prosté dobrácké vlastence, bránící svou vlast proti nepříteli. Hasan kontruje historkami o excesech v kyjevské armádě i policii, jež mučila lidi, jsou zde časté únosy, a vojáci z azovského sboru nosí na tělech svastiku, jak cituje Amnesty International.  Kličko jen nevěřícně kroutí hlavou, ptá co, co je to Amnesty International. Sdělí, že toho by svatouškovší beránkovití ukrajinští bojovníci nikdy nebyli schopni a že osobně na zádech žádného z nich žádnou svastiku neviděl. 

Tvář světce Mehdiho nevytočila.  Mehdi se Klička zeptal, inspirován rvačkami v ukrajinském parlamentu, jestli to není náhodou v ukrajinské politice podobné jako v boxu. Kličko mu definitivně vytřel zrak. Odvětil mu zcela nevinně a bez dvojsmyslu, že v boxu jsou jasně daná pravidla, zatímco v ukrajinské politice žádná pravidla neplatí. 

(v Ukrajině to občas vypadá jak v neorganizovaném boxerském rynku a občas zde vybuchují i bombičky)

"V politice by ale nějaká pravidla platit měla, zvláště, když je demokratická", domýšlel se naivně Mehdi Hasan.  "Ale ne, u nás ještě žádná pravidla platit nemohou, jsme mladou demokracií, snad časem, ale teď rozhodně ne" Střih na další část pořadu, řešící situaci ve venezuelské politice, mně uklidnil. Protože jinak bych v amoku rozboxovala svůj monitor s nevinnou tvářičkou kyjevského starosty a musela si koupit nový. 

"Ale ne, musíš se krotit. Každý má jiné tempo. Musíš potlačit svého vnitřního červa, jenž ti hlodá v mozku, a řve, že Ukrajina mohla být demokracií  stejně tak dlouho, jako jsme my, tedy od pádu komunismu" zakřičel na mě můj proevropský, proukrajinský hlas.

Každá země spěje k demokracii jiným tempem. Zatímco my, Slováci Poláci a Maďaři jsme demokratická pravidla hry prostě museli přijmout, ačkoli se to mnohým na první pohled nezdá, a museli jsme se podřídit desetitisícům často bizarním nadnárodních evropských směrnic, v Ukrajině neplatí podle Klička žádná pravidla, a i tak je zralá vrhnout se do náruče puntičkářské EU. 

Dokonce, i většina zemí bývalé rozdrobené Jugoslávie, jež byla zmítána válečným konfliktem mnohem většího rozsahu, nežli je nyní na hranicích Ukrajiny, s výjimkou Černé Hory, jež jsou ještě mladšími demokraciemi, přijala jasná pravidla hry. Proč to v Ukrajině jde šnečím tempem.  Jen kvůli ruské propagandě, jak se nám snaží vsugerovat ukrajinští oligarchové, kteří si tuto zemi rozparcelovali a těžili dlouhá léta z všemožných dotací?

Vzpomněla jsem si na rozhovor Julie Tymošenkové, ukrajinské političky a oligarchyně menšího formátu,  která na al-Džazíře vystoupila krátce po anexi Krymu a svém propuštění z vězení v rámci rozhovoru s Johnem Hendrenem. Zatímco ve své zemi je dle zpravodaje Karase spojena s korupcí a kauzou ohledně dodávek ruského plynu, díky níž jsme jedné zimy málem zmrzli, v EU byla po celá léta vydávala za mučednici režimu.

Ve skutečnosti tato podnikavá dívka, jež zbohatla díky prodeji videokazet a šveholila léta rusky, dlouhá léta tahala umně za drátky tamní politiky, podrážela si nohy se svými politickými spojenci, vyvolávala buď z ušlechtilých pohnutek, anebo z nudy, anebo z touhy po moci oranžové revoluce, během nichž  na tribunách máchala svými dlouhými copy. 

S Putinem si byla hodně blízká, což jí vyneslo označení Putin v sukních. Ve vězení, kam se dostala částečně v rámci politického boje a částečně v rámci zmatečné kauzy kolem dodávek plynu, trpěla,  a tak si vydupala své propuštění, jakožto podmínku podpisu asociační smlouvy, což je v rámci mezinárodní jurisdikce bezprecedentní akt znevážení jurisdikce autonomní země.

V rámci celosvětové politiky je to ale normální obchod, jichž se dějí mezi velmocemi stovky. V podstatě stejný obchod, jaký nabídlo nedávno Rusko v rámci výměny svých zadržených občanů za odsouzenou pilotku Savčenkovou. Jen s tím rozdílem, že USA na podmínku nepřistoupily a tak naznačily, jak málo jim na Ukrajině nyní záleží a Ukrajina na  diskutabilní podmínku EU propuštění Tymošenkové, coby politické mučednice, kývla.

Ukrajina má, co chtěla, užvaněná politička je opět na svobodě a opět se pohybuje ve vyšších politických kruzích. Na Al-Džazíře si namalovala pod oči povinné tmavé kruhy a nasadila masku truchlící ale statečné oběti Janukovičovy zvůle a putinovského násilí. Po chuti jí nebylo jen to, když komentátor zdůraznil, jak byla Putinovi kdysi libá. "Co bylo, to bylo, nyní jsem oběť a obětí je i celý náš mírumilovný beránčí národ" odtušila mu. 

Vtipná poznámka od někoho, kdo při telefonickém rozhovoru navrhl, že by Rusko bylo třeba atakovat nejlépe nukleární bombou, což později označila za montáž.  Vyrovná se jí jen památná věta Victorie Nullandové o EU, jež padla v souvislosti s děním na Ukrajině. Tymošenko, jež pochází z rusky mluvící oblasti, šveholila ukrajinsky o demokratických hodnotách, jež jsou v její vlasti ohroženy a o nutnosti zaujmout vůči agresivnímu Rusku pevný ale mírumilovný a tvrdý postoj.

Nepovolit referendum na Krymu, a pokud se občané v referendu rozhodnou pro odtržení, neakceptovat je. Tymošenko se rozvášnila a řekla, že asi poteče krev a že se Ukrajinci budou s Rusy nemilosrdně bít za vlast, vědoma si toho, že ona vše bude řídit z pohodlí svého kyjevského apartmánu. 

To se to řeční a řeční, zvláště, když je reportér krotký, nikoli jako provokativní Mehdi Hasan. Tymošenková je pro sankce, ale pro sankce tvrdé. Ať už to Rusko bolí víc než nějaký symbolický morální políček.  "Co když to ale bude svět a Evropu taky bolet?" pomyslí si reportér.

To ale Julii, jež je v centru reflektorů, nezajímá. Ukrajina je přednější, protože, vše co se děje na Ukrajině, je o svobodě a o demokracii a touze 70 procent obyvatel být členy EU.  Tymošenková samozřejmě stočila řeč na budapešťskou dohodu, kde se Ukrajina vzdala s chutí svých jaderných zbraní, jejichž údržba by byla nákladná,  za záruku velmocí zachovat její územní integritu. Má pravdu, vše je černé na bílém a odtržení Krymu a hrozící konflikt na Donbasu, jejím slovům dodal na váze.

Reportér ji nechal hovořit, vše bylo tehdy dramatické a někteří analytici prorokovali Ukrajině rozdrobení se do řady drobných oblastí, jež by se začaly přičleňovat k Maďarsku anebo k Polsku.  A čemu by nakonec Tymošenková, jež se tehdy už viděla v roli premiérky, vlastně vládla. Spor to byl složitý, Putinova propaganda  vše ale rozlouskla v dokonalém dílku ruské kinematografie Krym, cesta do vlasti, kde dramaticky unášely vrtulníky ukrajinské prezidenty, zajímali se ukrajinští vojenští velitelé a všichni na Krymu jásavě vítali svého nového prezidenta, včetně fanatického gangu motorkářů.

V každém případě zde máme střet dvou narativů, v tom ruském ještě s typickým pepřem nepsaného slibu NATO, že se nebude rozpínat k jeho hranicím do nějaké Litvy, Lotyšska a Estonska, v čemž vidí Rusko doteď velkou zradu a Ukrajina, jež by eventuálně vstoupila do NATO, by tomu dodala korunu. Kdoví, pokud v USA vyhraje Donald Trump, jenž označil NATO za pozůstatek studené války a řekl, že by se země mají hájit samy a ne s pomocí USA, jestli ještě nějaké NATO v těchto zemích bude. 

Tymošenková v rozhovoru pro katarskou TV  vypadala důležitě a na bohaté arabské šejky, sledující Al-Džazíru ze svých klimatizovaných apartmánů, asi udělala se svým blonďatým copem a zelenou blúzičkou se zipem dojem. Nikdy to nesdělí, protože by to byl hřích, ale ve skutečnosti  takovéto dominantní typy žen často uvádí šejky do varu.  Pak si ale řeknou, ještě, že u nich v zálivu ženy takto nedominují a mají je pěkně zaburkované a zakurtované doma u ploten. Nepletou se jim do jejich mezinárodních obchodů, nákupů zbraní ani do vyvolávání konfliktů v okolních zemích. 

Arabští šejkové si určitě pomysleli, že svědectví této ženštiny by mělo dle islámského práva před soudem poloviční hodnotu svědectví muže v podobě ruského prezidenta, a  tak se nějakou Ukrajinou nebudou zbytečně nervovat. Proto také země Perského zálivu a blízký východ na Rusko kvůli Ukrajině, na rozdíl od EU a USA, neuvalili sankce. A dobře udělali, protože nenastaly protisankce.  Pro Julii Tymošenko bylo jasné jako facka,  že západ musí za mír v Ukrajině přinést oběti, jinak má Rusko za pár měsíců  v Bruselu. 

Jejího narativu se krátce poté chytli veškeré úředníci NATO, kteří vyhlásili, že Rusko je pro naše země strategickým nepřítelem číslo jedna na rozdíl od zemí, které EU skutečně reálně ohrožují. Historie jim zatím nedává zapravdu. V Bruselu neútočili Putinovi agenti, ale zfanatizovaní neruští muslimové.

V Sýrii, kde Rusko působilo vojensky po určitou dobu, si Rusko nezabralo žádnou část území, naopak umožnilo, i přes civilní oběti, jež popírá, al-Asadově armádě a rebelům významně oslabit pozice Islámského státu. Sankce proti Rusku trvají, Krym Rusko nevydá a o vojenské akci v Sýrii se stále s oblibou hovoří  jako o kouřové cloně ve snaze zakrýt anexi Krymu.

Už méně se sděluje, že sankce do značné míry paralyzovaly některé na Rusko orientované české firmy, zatímco obchodní zájmy USA v Rusku paradoxně sankce neoslabily. Nikdy nezapomenu na slova proválečného amerického senátora McCaina, jenž volal po dodávkách smrtících zbraní na Ukrajinu, dle něhož aktivity Saúdské Arábie, jež vedly k poklesu ropy, USA seslalo jako ekonomickou páku na Rusko v kombinaci se sankcemi samo nebe.

Tak prudké snížení cen ropy, s nímž nepočítala ani samotná Saúdská Arábie, bohužel poškodilo i řadu amerických firem, jež vsadily na nákladné frakování, a nakonec se vymstí patrně, protože ropu nyní začaly ostošest produkovat i další země včetně Íránu, i samotné Saúdské Arábii..   

Senátor McCain, jenž je tradičně pro válku a volal po dodávkách zbraní pro Ukrajinu, sdělil Ukrajincům na náměstí v těsné blízkosti Klička, že Ukrajina učiní Evropu lepším místem a Evropa udělá Ukrajinu lepší. "Lidé Ukrajiny, je to tvá chvíle, svět je s tebou, my jsme s tebou a já jsem s tebou" řval americký senátor. 

McCain nebyl dobrý věštcem, Ukrajina, kde dle slova kyjevského starosty neplatí v politice žádná pravidla, nemůže být vzorem pro přebyrokratizovanou Evropu, jak sdělil Štefan Füle. Lidé McCainovi ale tehdy  freneticky tleskali a nechápali, že mu jde spíše o geopolitický boj s Ruskem. To si uvědomili Ukrajinci až tehdy, kdy se vrtkavý zájem světa zaměřil na zcela jiné oblasti.  

Konflikt na Ukrajině upadl do smetiště pozornosti světových médií, stal se zamrzlým konfliktem dvou tvrdohlavých soupeřů, kde ani jeden nechce ustoupit a podrobit se Minským protokolům a vždy jeden osočí toho druhého z jejich nedodržení. Svět o Ukrajině referuje jen sporadicky v rámci referenda v Nizozemí a po větším zájmu o Ukrajinu volají paradoxně ruští mezinárodní reportéři z Russia Today.

Pro ně bylo dění na Ukrajině srdeční záležitostí, po které ale v USA ani v EU už nyní ani pes neštěkne. A tak možná dojde na věštecká slova Ilony Švihlíkové, ženy s nejvýkonnějším mozkem v České republice, která si situaci vztahu EU a Ukrajiny prokalkulovala dlouho dopředu a její prognózy se nyní plní s mrazivou přesností.