Vyhnání z daňového ráje, au to bolí! Hysterii střídají slzy a vyhrožování

Na Panamské dokumenty reagovali politici různorodě. Putin v nich vidí komplot CIA, Cameron má máslo na hlavě, pákistánský premiér sdělil světu, že si své peníze může klidně vyhodit do moře. Islandský premiér asi skočí do sopky...

Panamské dokumenty, jež odhalují v milionech dat daňové úniky tisíců finančníků i vlivných politiků v daňových rájích, jsou překvapující jen svým rozsahem. O míře a rozsahu úniků, jež jsou na hranici etiky a někdy i legality, si  štěbetají dlouhá léta vrabci na střeše.

U nás na ně poukazovali Ilona Švihlíková, na Slovensku Peter Staněk. Nikolas Shaxson, z něhož čerpám,  o nich napsal celou knihu a věnuje se jim řada renomovaných serverů včetně reportáží Guardianu. Tradiční představou daňových rájů je dle Nikolase Shaxsona pár ostrůvků s palmami v Karibiku, Monako, Švýcarsko, Lichtenštejnsko. Ti naivnější si daňové ráje představují takto:

Ve skutečnosti jsou daňové ráje  jen pozadím mnohem větších podniků.  Největšími daňovými ráji jsou země OECD, bohaté ekonomiky USA, UK, Švýcarsko. Velkým hráčem jsou i Kajmanské ostrovy.  Černým koněm offshoru bylo i Lucembursko, dále Nizozemí a Irsko. Všechny tyto země poskytují možnost offshorové aktivity a legálního či nelegálního obejití zákonů své vlastní země. Offshorový systém je mnohem větší, nežli si dokážeme představit, a tvoří základ světové ekonomiky. Renomovaná společnost Mossack Fonseca  je držitelem ISO a hájí se tím, že nekalou činnost spojenou s offshorovými aktivitami vykonávala jedna z jejích poboček, s níž ztratila společnost kontakt.  

Nikoho by data nezaujala, když by do nich nebyla zapletena řada špiček světové politiky, všichni ti Porošenkové, kmotři dcer Putinova, synové Mubaraků, Kaddáfíovci, Assadové, otcové Cameronů, Kellnerové, Křetínští, pákistánští a islandští premiéři. Zatímco monarchové si ze situace nic nedělají, al-Assad, jehož svět viní z válečných zločinů, se tomu jen zasměje, orientální vládci nad tím máchnou rukou, u nás prý bude  celkem horko. Anebo také ne.  

 Velkou roli na poli offshorového byznysu hraje londýnské City, jež je finančním srdcem světového kapitálu a sítě finančních vztahů už hodně dlouhou dobu. Má své vlastní offshorové zákony už od roku 1950, kdy byla dokončena dekolonizace a ustanovil se tzv. Eurotrh a eurodolary, jež nemají s měnami nic společného. Vše je spojeno s deregulovaným prostorem, jenž vytvořila Bank of England. Tomuto  offshorovému trhu, majícímu sídlo v City of London, se dařilo především v 60. a 70. letech minulého století, kdy začal hrát významnou roli ve světovém trhu.

Druhá fáze započala v pozdních 60. letech a pokračovala v 70. letech, kdy polozávislé britské kolonie  především v Karibiku nabízely velkou míru utajení a nízké daně, díky nimž sem začala proudit obrovská mračna peněz.  A to vše díky kouřové cloně, jež daňové offshorové ráje poskytovaly. 

 Británie vlastnila Kajmanské ostrovy, Bermudy, Gibraltar a další zámořská teritoria, pozůstatky britské koloniálního impéria, jež se staly magnetem pro světová kapitál. Dále zde máme na britské koruně závislé země Jersey, Guernsey, the Isle of Man, jež mají offshorovou historii po stovky let. A z těchto ostrovů se hrnuly penízky do City of London v rámci legálních i nelegálních podniků. Rovněž sem proudil kapitál z Afriky. 

City od London je v rámci jurisdikce vyňato z legislativy Londýna. Shaxson hovoří o jiném City, než jaké si všichni představují, o City, jež se rozkládá na 700 akrech,  City londýnských korporací, jež má letitou tradici založenou na obejití britských zákonů.

Je ostrovem, kde platí vlastní zákony. O tom napovídá ceremonie, ve které královna, jakmile vkročí do tohoto teritoria, je doprovázena starostou, policií,  pozvedne se červené lano a pak přijde do hry starostův meč. V City platí bizarní volební pravidla, kde mají slovo nejen občané City, ale i korporace. V rámci britských voleb může volit např. Goldman Sachs. 

Moc daňových rájů spočívá ve svobodě od demokratických principů, oddělení ekonomické a politické svobody. V rámci golobalizace a nadvlády korporací mají vlády států jen omezenou moc uplatnit ekonomické regulace, jež by omezily moc korporací. I když má David Cameron, jehož zesnulý otec je do skandálu s offshorovou společností rovněž zapletený, máslo na hlavě, nad City nevládne.

Finančnictví by mělo být věcí jednotlivých zemí, jak si přál ekonom Keynes, čemuž brání finanční globalizace, jež svazuje  demokraticky zvoleným vládám států ruce. Pokud by to byla pravda, květnový summit, jenž se má konat v Londýně a řešit otázkou daňových rájů a a jejich regulace, by toho moc nevyřešil. Skeptikové říkají, že tomu tak bude. 

Čtvrt století po druhé světové válce se dařilo finanční toky regulovat. A bum, byl z toho ekonomický boom. Pokud se ale země nekriticky otevře finančnímu kapitálu, ten mnohdy donutí vlády se před ním sehnout a přijmout opatření, jimž by se raději vyhnuly.

Vše vystihuje citát Clintonova poradce Jamese Carvillea, jenž řekl, že při své další reinkarnaci by chtěl být dluhopisovým trhem, tak by mohl zastrašit každého. Když uvolníme finanční kapitál, vznikne vůči němu závazek demokratických svobod. Daňové ráje znemožňují vládám získat oprávněné příjmy od těch nejbohatších. A tak musí získávat daně alespoň od lidí anebo od menších nevychytralých společností, jež se rozhodnou patrioticky danit tam, kde sídlí.  

Nadnárodní společnosti a společnosti, využívající offshorových fint, mají dojem, že si mohou dělat, co chtějí. Vtipně to vyjádřil předseda pákistánské vlády Nawaz Sharif, jenž paradoxně reprezentuje vládu, jež by měla proti těmto praktikám bojovat. Místo toho byl zapleten do nynějšího offshorového skandálu. Řekl, že si se svými penězi může dělat, co chce, třeba je hodit do moře. A nikomu po tom nic není, ani jemu samotnému jako předsedovi vlády. Místo do vody  je vrazil do pochybné offshorové panamské společnosti. Namísto toho, aby své zisky  zdanil ve své zemi a pomohl tak k boji s terorismem, radikálním fundamentalismem a obětem atentátů v místních školách, ulil si je v rámci panamské kauzy.  

Vlády mění svou legislativu a daně ze strachu, aby jim neutekli investoři a sklání se před nimi jako před božstvy. Zapomínají přitom, že jsou vládami, jež by měly být svrchovanými a podnikatelé by se jim měli přizpůsobit. Mění se jazyk svobody, jenž se stává jazykem nadvlády offshoru. Velkou roli v tom hrají lobbisté, kteří vtloukají tupým davům sladké řečičky o bezbřehé liberalizaci, jež je cestou do pekla. 

Svoboda je svobodou jen pro mocné, my prostí smrtelníci jsme za daňové úniky přísně trestáni. EET na nás. Ti chytřejší se daním vyhnou buď  ilegálně prostřednictvím offshorových společností anebo různými kličkami. W. Buffett se chvástá, že stále platí méně, nežli jeho sekretářka. I státy jsou na offshorové společnosti krátké, jak ukazuje boj USA se společnostmi na Kajmanských ostrovech. 

Ptáme se, jak mohou maličké Kajmanské ostrovy porazit vládu USA. Odpovězme si. Stojí jim za zády mocný Wall Street, jenž se do Kajmanských ostrovů, kde offshorové bankovnictví  přebíjí klasické, onshorové, zamiloval. Díky Kajmanských ostrovům mohou finančníci z Wall Street uniknout restrikcím a růst rychleji a rychleji. Jako houby po dešti. A ještě k tomu je zde ta prokletá UK, na jejichž ostrovech se generuje  zhruba polovina offshorových zisků.  USA proti nezávislým Kajmanským ostrovům, jež vlastně ani nejsou státem, nic nenadělají.  

I kdyby se státy snažily sebevíc, stojí proti nim kliky mazaných právníků a ti jsou neprůstřelní. Těšit se na hordy přechytralých znalců práva  mohou země  EU  po podepsání TTIP, kde budou mít firmy právo žalovat státy za to, že nechránily jejich zájmy, a státy ztratí poslední zlomeček suverenity. To je ale jiná kapitola.

Dynamika offshorových společností vede ke zkomplikování daňových systémů, jež připomíná hru kočky s myší. Společnosti si začnou hledat skulinky, jak obejít zákon, bohatší státy na ně vyzrají hordou vykutálených právníků a vytvoří si zábrany, jež budou přesto děravé.  

Více úniky offshorových společností trpí rozvíjející se ekonomiky, kde masově bují korupce. Vláda premiéra Porošenka se rozhodla, že situaci kolem offshorových skandálů nebude příliš řešit, v Číně hovoří o protistátní propagandě a Putin označil aféru kmotra  své dcery za komplot CIA. 

Daňové ráje ale mohou mít prsty i v organizovaném zločinu. Nahrává jim, že do kufříku se mnoho bankovek nevejde, kdežto přes utajené společnosti lze proprat hezkou řádku špinavých peněz.  Raymond Baker ve své knize Achillova pata kapitalismu a připravované knize Globální finanční integrita ve Washingtonu hovoří o kriminálním penězích, jež mají původ v drogových kartelech, korupci a dalších zdrojích. To  vše tvoří ale jen  1/3 veškerého kapitálu, jenž propluje skrze offshorové firmy. 

Ukrajinský prezident  Petro Porošenko, jenž má v politickém programu  boj proti korupci, nyní čelí morálními skandálu s plánovanou offshorovou společností, do které  nakonec vložil jen směšných 3000 tisíce dolarů. Ani to se ale na Ukrajině, jež je tradičně považována za nezkorumpovanější zemi Evropy, nyní neodpouští. A tak bude snad Porošenko vyhnán z offshorového ráje. Se svou firmou Roschen a  miliardami na účtě má nadosmrti vystaráno a v ráji být nemusí.

Zbývající 2/3 offshorových podvodů  jsou finanční transakce, nadhodnocení anebo podhodnocení transferů, daňové úniky korporací. Vždy se užívají stejné strategie, tajné korporátní mechanismy. Dohromady v jednom mišmaši. Vzniká tak nezdravá blízkost kriminálních a finančních struktur. To vše v rámci offshoru. Středové křídlo labouristické strany, New Labour, uzavřelo kdysi pakt se City. Nechalo City v klidu generovat své peníze,  učinilo daně flexibilnějšími v naději na určité zisky. Vše krachlo po finanční krizi v roce 2008. Nyní, když se do jejich čela dostal ještě levicovější Corbyn, se vše může zamotat, ale vzhledem k tomu, že labouristi nejsou v UK u moci, jsou diskuse zbytečné. 

Konzervativci jdou City mnohem více na ruku. Proti daňovým rájům bojoval Gordon Brown, jenž nechtěl jít na ruku offshorovým společnostem, jakmile se stal ministerským předsedou, spíše hovořil, nežli konal. 

V rámci boje proti offshorovým společnostem se hovoří o aktivitě organizace Globální finanční integrita, jež díky bývalým úředníkům IMF jde po nezákonných finančních tocích v řádech bilionů. Do rozvojových zemí proudí kolem 100 milionů dolarů, tedy desetkrát méně, nežli uniká skrze offshorové společnosti a daňové úniky. Offshorové společnosti se hájí tím, že zaměstnávají řadu lidí a vytváří sociální blahobyt.

Sociální blahobyt poskytoval před krachem ekonomiky i Island, jehož ministerský předseda Sigmundur David Gunnlaugsson, vlastně jeho žena, má drápy  v offshorové společnosti, jak se nyní provalilo,  a tak sedí islandský premiér na pokraji vroucího  vulkánu. Rezignovat, jak jinak, nehodlá.

Je to  jedna velká blamáž. Shaxson, jenž se věnoval i ropným velmocím jako je Nigérii, přemýšlel, proč obyvatelstvo těchto zaostalých zemí z obrovského nerostného bohatství, jež přináší stovky miliard dolarů, má tak málo.. Je to spojeno s prokletím zdrojů.

Zatímco pár šťastných v  City of London z tajného toku peněz profitují, běžní Angličané to nepocítí a společnost je více rozdělena propastnými sociálními rozdíly mezi chudými a bohatými. Problém autor vidí i v ekonomické rentě. Offshorové společnosti generují levné peníze, horké peníze, jež jdou do spekulací, a vznikají tak snadno  bubliny. 

Za ošálením prostých obyvatel stojí lobbing City, Wall Street a horda offshorových společností. Někdo tvrdí, že globalizace je neudržitelná. Proti ní ale může pomoci jen mezinárodní spolupráce jednotlivých států. Offshorový systém je atomizovanou jurisdikcí, proti níž údajně nejde bojovat. Ve skutečnosti proti tomuto systému bojuje jen pár hráčů. 

Velká Británie je zodpovědná za polovinu daňových rájů. A to si troufne vinit kmotra Putinovy dcery Sergeje Roldugina, pilného violoncellistu, jenž má prý jakýsi miliardový podíl v offshorových společnostech.  Putin se ale nedá, označí vše za žvást a komplot CIA a poukáže správně na postiženou husu UK.

Světové organizace Daňová spravedlnost vytvořila tzv. Index finančního utajení. Polovinu offshorového podnikání kontroluje alespoň částečně UK. Britům to ale ještě nedocvaklo a stejně jako většina poctivě pracujících  jsou neprotestujícím stádem.  UK je pro EU důležité i v ohledu dohledu offshorových aktivit.

 EU na UK mohla po desítky let tlačit, aby tyto společnosti na britských územích přiznaly barvu a byla zde zavedena kontrola. Jakmile nám v brexitu UK vyklouzne, nebudeme mít už nad jejími daňovými ráji žádnou kontrolu. Je příznačné, že nad odhalením offshorových společností jásal jen francouzský prezident Hollande, který City ani britským společnostem nekalé zisky z offshorových machinací nepřeje. 

Klub nejbohatších zemí OECD má vliv na ustanovení ekonomických pravidel i v rámci daní. Od G20 v  roce 2009 se hovoří o tom, že éra bankovního utajení je pryč. Ve skutečnosti ale toho OECD zas až tak moc neudělala. Je panákem, s nímž si mohou offshoroví hráči pohrávat dle své libosti. Problematika daňových úniků je složitá a komplexní, vždy platí ale stejné  pravidlo.

Korporace mající podíl v offshorových společnostech se legálně anebo ilegálně vyhnou daním a řadoví občané své daně musí zaplatit

Velkým firmám pomáhají účetní a právně poradenské firmy, jež využívají agresivních schémat, aby okradli prosté, tvrdě pracující lidi i celé státy. Problémem je financializace industriálního kapitálu. Offshorové společnosti mají velký podíl na finanční krizi z roku 2008 díky obrovským přesunům kapitálu z rozvojových zemí do rozvinutých zemí, jež vytvořily makroekonomickou nestabilitu. Díky lobbingu se na to ale jen málo poukazuje. Nastolila se sice celá řada regulací, jež se ale netýkají offshorového byznysu. 

Nadnárodní korporace mohou snáze využít offshorových společností, nežli tak činí patriotické menší firmy.  Ty v rámci boje s korporacemi prohrávají paradoxně proto, že platí daně a hrají podle pravidel. Do veřejných financí by mohly téct miliardy dolarů a svět by se mohl zlepšit. Nikdo ale neprotestuje. 

Offshorové společnosti založené na daňových únicích deformují trh, díky lobbingu velkých společností se tyto deformace donedávna tutlaly a zlehčovaly. Pokud by nevypluly napovrch skandály politiků, mávli bychom nad nimi rukama, ačkoli by ulité peníze mohly udělat společnost lepší, vzdělanější, tolerantnější. 

Lidé jsou slepí, je třeba  nastolit nový politický diskurs, řečnění převést v činy.  Snad k tomu nynější skandál s úniky informací napomůže a v květnu se v UK konečně v rámci summitu věnovanému této problematice něco vyřeší. Musíme doufat, protože boj to bude více než nerovný.