Putin je dle Obamy pozorným hostitelem, Netanjahu není jeho šálkem kávy

Mezi novináři koluje řada fám. Jednou z nich je ta o nevraživosti prezidenta Obamy a Putina. Jsou prý jako voda a oheň. Obama v The Atlantic označil V. Putina za pozorného hostitele. Alergický je ale na lekce izraelského premiéra.

Vztahy mezi USA a Ruskem jsou více než spletité. Velkou roli v nich hraje odlišný pohled na státní správu a protichůdné geopolitické zájmy. Až na posledním místě stojí nevraživost mezi prezidenty. Ve skutečnosti jde mnohem víc o válku mediální. Zatímco RT nenechá na USA nit suchou a CNN cupuje Rusko, Obama Putina jakožto osobnost chválí. 

Vztahy s Izraelem a USA se zdály před podepsáním íránské jaderné smlouvy idylické. USA jako jediné podporovaly Izrael v OSN, když veškeré ostatní státy hlasovaly v rezolucích proti Izraeli, izraelský prezident sklízel v Kongresu USA vždy vřelý potlesk, kdykoli označil svoji zem  za jedinou baštu demokracie v rozbouřeném regionu. Americký prezident, jenž se údajně pyšní IQ kolem 140,  si s izraelským premiérem Netanjahuem s IQ 180, rozhodně nepadnou do noty. 

Vladimír Putin s IQ 127 nevynechá jedinou příležitost v nejrůznějších interview, aby si nepostěžoval na svůj komplikovaný vztah k politikům západního střihu, jenž se dle něj rovná vztahu Ruska k USA. Západ měl Rusko v Putinově vizi rád těsně po rozpadu Sovětského svazu za chorobného a hrabivého Borise Jelcina.

Když bylo Rusko slabé, před kolapsem a skrz naskrz prolezlé korupcí, mohl mu Západ blahosklonně pomáhat.  Když se vzchopilo díky Putinovým  inteligentním zásahům vševědoucího demiurga a díky zkrocení vzpurných oligarchů,  především ale díky vzrůstu cen ropy, tak je USA rázem začaly nenávidět.

Rusko společně s Čínou, Indií a dalšími mocnostmi zmařilo vize USA o bipolárním světě, kde sehrávaly USA roli narcisistního hegemona. Jen tlumočím názorů V.V. Putina z filmu Vladimíra Solovjova  15 let prezidentem. A nyní jim nebohé kdysi žebrající Rusko přerůstá přes hlavu. Proto ve spikleneckých teoriích některých ruských mediálních stratégů vznikají konflikty na Ukrajině anebo dříve v Gruzii. 

Nechme konspirační teorie konspiračními teoriemi a podívejme se na fakta. Není tomu tak dávno, co bylo Rusko v podobě Putina na G20 potupně vyloučeno z kruhu spravedlivých demokratů a prezident Putin raději odletěl z Austrálie nakvašeně domů. Prezident Obama se pak vyhnul oslavám 70 let porážky nacismu na Rudém náměstí s ledabylou výmluvou. Naopak Putin se oslav výročí vylodění spojeneckých sil ve Francii účastnil, ačkoli situace mezi Ruskem, EU a USA byla napjatá.  

Neuplynul snad ani rok a vše bylo jinak. Putinovo Rusko vstoupilo razantně do konfliktu v Sýrii, a tím zamíchalo řádně geopolitickými kartami. Barack Obama se sešel s Putinem  a více nežli hodinu spolu v tichosti v klidu diskutovali. Dříve si jen odměřeně telefonovali anebo si vyřizovali vzkazy přes nebohého Johna Kerryho a Angelu Merkelovou.  Na summitu OSN v rámci svého řečnického vystoupení pokáral Obama Putina a jeho diktátorský režim  za agresivní rozpínavou politiku a nedostatek demokracie amerického střihu. Putin označil Rusko za jediného světlonoše práva, jenž ukazuje vizionářsky světu, kudy se má ubírat dál. 

Otevřeně zkritizoval neúspěšný export  demokracie, jenž způsobil na Středním východě  totální chaos.  V soukromém rozhovoru už takto vzletní a ideologičtí nebyli. Odhadla bych, že nastoupili zlatou střední cestu kissingerovského pragmatismu. 

Pokud si názorně prohlédneme video ze setkání Putina a Obamy, zjistíme, že Putin se naculoval, a Obama se tvářil lehce zaraženě a zakaboněně. Jelikož jsme neslyšeli ani slova, mohli jsme se jen dohadovat, co si oba říkali o osudu světa, z polohy ramen a rukou. 

O to více nás překvapil  rozhovor s Jeffrey Goldbergem v The Atlantic s vtipným názvem Obamova doktrína, jenž nám sugeruje, že programově nedoktrinářský Barack Obama má vůbec nějakou doktrínu. Goldberg navrhl, aby Obama podal Putinovi pomocný prst. A Obama mu na to žoviálně odvětil, že se právě na to  chystá. Posléze se podrobněji rozhovořil o svém vztahu s prezidentem Putinem a Goldberg samým úžasem nezavřel ústa. 

Goldberg se domníval se, že z diplomatického uhlazeného Obamy vypadne, jaký je Putin zákeřný a neotesaný východní kovbojíček. Dle The Atlantic si to myslí, že si Obama myslí, celý americký národ. 

"Ve skutečnosti je Putin během našich setkání až skrupulózně zdvořilý a velice otevřený. Naše setkání připomínají v mnohém obchodní jednání. Nikdy mě nenechá čekat 2 hodiny, jak je u něho zvykem...." sděluje Obama.  

Představa, že by Obama čekal spolu se svou ochrankou a svými byrokraty někde v malé zakouřené chodbičce v Kremlu, než se Putin, jenž nerad brzo vstává, probudí, nás dovádí k útrpnému smíchu. Ostatně i prezident Petrov v podání Larse Mikkelsena, karikatura prezidenta Putina ze seriálu Domek z karet, je k prezidentovi USA Frankovi Underwoodovi  naoko slušný. (Lars je starší bratr fenomenálního Madse Mikkelsena, jehož známe ze seriálu  Hannibal anebo jako protivníka Jamese Bonda Le Chiffreho  z Casina Royal.) V zákulisí, nesledován kamerami, Petrov zatípne cigáro v suterénu Bílého domu. Vladimír Vladímírovič Putin je ale sportovec a nekuřák a něčeho takového se od něj nikdy nedočkáme.   

Obama se svěřil, že Putin bere svůj vztah k USA mnohem zodpovědněji, nežli si běžní Američané myslí. Aby ne, na rozdíl od geograficky nevzdělaných Američanů Putin proslul svou znalostí geografie a nejrůznějších, často nesmyslných dat  a na svých mítincích  chrlí s přehledem zpaměti fakta, jež druzí prezidenti koktavě čtou z poznámek svých asistentů. 

Obama se dále svěřuje, že Putin se snaží vypadat jako přítel USA, jenž je ochoten ke spolupráci (soudružské?), protože prý není úplný hlupák. Je si dle Obamy totiž vědom, že vliv  Ruska ve světě se rok od roku smrskává a smrkává. To, že Putin anektoval jakýsi Krym a vtrhl do Sýrie, z něj dle Obamy, jenž se s Islámským státem neúspěšně vojensky plácá už více než 2 roky,  ještě hráče na světovém rynku nedělá.

Putin dle Obamy na žádném z meetingů G20 nevytváří dějiny a není tvůrcem žádné celosvětově významné agendy. Rusové zkrátka dle Obamy nezplodili za dobu vlády Putina nikdy nic světoborného.

Obama řeční, jak řečnit musí, aby se neztrapnil před svými a zahraničními demokraty,  a my si představujeme, jak mu při bombardování Ruska v Sýrii naskakoval ledový pot na tváři. Ačkoli ukazuje Putina jako svého oddaného lokaje, z podtextu můžeme vyčíst něco úplně jiného.

Nechme ale vztahy Putina a Obamy a pusťme se do vztahu Obamy k izraelskému enfant terrible světové scény, zázračnému dítěti, jež nikdy nedospělo, Benjaminovi Netanjahuovi. Tomu totiž zvolení černošského prezidenta, syna nepraktikujícího muslima, jenž prožil své dětství v muslimské Indonésii, nadělalo ještě více vrásek, nežli prezidentu Putinovi, jenž si více notoval s čitelnějším kovbojským Georgem W. Bushem, jehož IQ je o 15 procentních bodů níže nežli Putinovo.

Ačkoli se Barack Obama po obrovském váhání v dospělosti nakonec přiklonil k protestanství, řadovým Američanům už z hlavy stejně nevymaže, že  není skrytý muslim. Obama navíc neustále nabádá obyvatele USA, aby muslimy akceptovali do svého lůna a to je hřebíčkem do rakve jeho vztahu s izraelským premiérem. Navenek se musí chovat oba dva jako největší spojenci, ačkoli Netanjahu provádí Obamovi v poslední době klukovské schválnosti. Ve skutečnosti jsou každý zcela jiné krevní skupiny. 

Rozsáhlý rozhovor Obamy pro The Atlantic nemohl minout otázku dohody o íránském jaderného programu, proti níž izraelský remiér do posledního dechu lobboval v americkém kongresu ale i na půdě OSN.

Zatímco ruští reportéři z RT považují prosazení íránského jaderného programu Obamou v kongresu za zlatý hřeb jeho kariéry, za nějž si konečně se zpožděním zasloužil Nobelovu cenu míru, Netanjahu  vše bere jako svou velkou osobní prohru.

Obama  není idealistických snílkem se svázanýma rukama, jak jej mnozí vidíme. Když chce, dokáže být kalkulujícím pragmatikem. Uzavření dohody s Íránem odblokovalo USA ruce. Obě země s naprosto jinou kulturou a politickým stylem, jako je USA a Írán, se nevrhnou nadšeně do náručí. Nadále bude navenek převažovat strojená nevraživost. Nicméně USA  ve vypjaté situaci v Sýrii a Iráku určitá míra koordinace s Íránem prospěje.

Redaktor The Atlantic vzpomíná na slova bývalého úředního Národní bezpečnostní rady, Dereka Cholleta, který označil Obama za hráče a nikoli za podvodníka. Obama si je vědom své zodpovědnosti. Odvrátil jadernou hrozbu Íránu o 20 let a pokud někdy bude jaderná zbraň Íránu použita, bude nést dle prezidenta jeho jméno. 

Obama po neúspěchu Arabského jara, kde se nepodařilo umírněnou formou anebo násilím importovat demokracii do zemí, kde jsou občanská práva v plenkách, je čím dál frustrovanější situací v regionu severní Afriky a Středního východu. Snad nejvíce nespokojený je s leadery regionu, izraelského premiéra nevyjímaje. Netanjahu  nesplnil kulantně řečeno jeho očekávání. Řečeno příměji, utáhl celý svět na vařené nudli.

Důvěřivý Obama věřil, že izraelský premiér je pro dvoustátní řešení vleklého palestinsko-izraelského sporu. Netanjahu není sto dostát svému slibu a je sžírán prudkými obavami. Proto se mu do tak významného kroku, jako je rozdělení Izraele a Palestiny  na dva státní celky, nechce.

Že by Obama ťukl do živého, že by  sebevědomý a nezlomný izraelský premiér, jenž  si život v Izraeli představuje  jakožto dění v chaotické školce, které je jediný schopen coby bibisitter  zkrotit, nebyl tím, kým chce, aby před publikem byl. Že by byl malým ustrašeným chlapcem, jenž se bojí palestinských teroristů a proto si zvyšuje sebevědomí spektakulárními vojenskými operacemi?

Obama nemá zkrátka pro Netanjahua a jemu podobné vůdce ze Středního východu, jako by Netanjahu nebyl originál, pochopení. Protože oni nechápou jeho, Obamovu, jedinou správnou vizi. Obamovi se vůbec nelíbila jedna z Netanjahuových lekcí o nebezpečných nástrahách blízkovýchodního regionu, ve kterém musí jakožto premiér státu Izrael žít. Izraelský premiér se při své lekci choval povýšeně a Obama si to zapsal za uši. Obama tehdy  prozřel a pochopil, že Netanjahuovi o žádné mírové rozhovory nejde. 

Po neutuchajících litaniích, jimiž jej izraelský premiér zahrnul, jej přerušil a řekl mu: "Bibi, pochop jednu věc. Jsem Afroameričan, jehož vychovala osamělá matka, a žiji zde, v tomto  domě. Žiji v Bílém domě. Dotáhl jsem to na amerického prezidenta. Myslíš, si, že nerozumím, o čem tu sáhodlouze řečníš, ale já ti dokonale rozumím."

Netanjahu zkrátka Obamu, jenž je označován za cizince v Bílem domě, frustruje zcela stejně, jako jej frustrují všichni netolerantní vládci světa, například Recep Tayyip Erdogan. V němž Obama viděl původně umírněného muslimského politika, jenž by mohl být mostem mezi východem a západem. Nakonec se z něj vyklubal dle Obamy autokrat, jenž nehodlá svou obrovskou armádu nasadit do boje s autoritářským režimem v Sýrii.

Stejně tak Obamovi vadí, když si o něm politici a vládcové šuškají mezi sebou pomluvy za jeho zády, jak se to poštěstilo jordánskému králi na summitu ve Walesu. I v USA existuje tichá pošta, a tak se vše doneslo k samotnému Baracku Obamovi, jenž se nechal slyšet, že mu to mohl jordánský král říct do očí a podloudně neintrikařit. Král se zapřísahal, že nikdy nic podobného neřekl. Asi si vzpomněl na osud nebohého M. Kaddáfího, jenž na summitu OSN zkritizoval imperialistickou politiku USA a za pár let se stal obětí náletů NATO a místních islamistů. 

Obama je frustrován, jak se dozvídáme z The Atlantic, prakticky všemi politiky, naději vidí v mladých lidech z Afriky a Asie, kde má své kořeny a kde strávil své dětství. Stejnou míru frustrace můžeme zachytit i z rozhovorů Putina z dokumentu  Patnáct let prezidentem, kde se svěřuje se svým vystřízlivěním z bezpáteřních  západních politiků. I on vidí  budoucnost  v mladých, sportovně založených, vzdělaných Rusech.  

Oba dva politici si tak  jsou vlastně dost podobní, smýšlí podobně ve stylu podle sebe soudím tebe. Anebo se tak tváří alespoň před zvídavými médii, jejichž prostřednictvím nastavují světu pokřivené zrcadlo, z něhož se na nás šklebí groteskní obraz soudobé vrcholné politiky.