Trump zasadil ránu globálnímu Minotaurovi

Nedávný symbolický pohřeb dlouho připravované mezinárodní  smlouvy T.P.P. Donaldem Trumpem dobře demonstruje podobenství levicového ekonoma Janise Varufakise o skomírajícím globálním Minotaurovi.  

USA dlouho sehrávaly klíčovou roli  globálního Minotaura, jenž požíral přebytečný kapitál  světové globální ekonomiky a udržoval tak  stabilitu, která  byla definitivně narušena kolapsem bankovního systému v roce 2008.

Ve snaze vyhnout se hospodářské krizi po krachu v roce 1929,  s níž se tehdejší prezident rozhodl bojovat New Dealem, jenž jen částečně vyřešil problém recese, se USA vydaly cestou masivního programu investic do veřejných zakázek.

Z obavy z opakování podobného scénáře byla zorganizována Bretonwoodská konference, jež měla určit poválečné uspořádání mezinárodních ekonomických vztahů. Keynesův návrh na Mezinárodní měnovou unii, jež by pobídkami vyrovnávala nerovnováhy světových trhů, byl USA odmítnut a namísto toho se zrodil globální plán, díky němuž se USA staly velmocí číslo jedna s obrovskými rozpočtovými přebytky, které pomohly udržet jejich hegemonii.

Globální plán byl založen na fixních směnných kurzech amerického dolaru k unci zlata a přebudování německé a japonské ekonomiky v rámci  Marshallova plánu a později Korejské války.

Německo a Japonsko se díky obchodním investicím  z USA  v rámci globálního plánu staly rovněž přebytkovými exportními zeměmi, které měly největší problém s poptávkou po svých produktech. A tak se zrodil globální přebytkově- recyklovací mechanismus, který umožnil USA  recyklovat  přebytky  ostatních ekonomik, zachovat globální stabilitu a vyhnout se nestabilním vrtochům trhu.

Vše se ale začalo hroutit kolem roku 1971 v rámci výdajů na válku ve Vietnamu a zvýšených investic do sociálních programů v USA, a tak se ze země produkující přebytky, stala země s dvojím deficitem- rozpočtovým deficitem vlády a obchodním deficitem americké ekonomiky.

Přebytek dolarů na zahraničích trzích vedl k  nárůstu inflace, politické nestabilitě, jež přiměla prezidenta Nixona ke zrušení fixního kurzu dolaru ke zlatu a ke zrodu globálního Minotaura. Amerika svůj obchodní a výrobní deficit vyrovnávala díky hodnotě dolaru coby rezervní měny skrze tok kapitálu v rámci světových přebytků plynoucích do Wall Streetu. 

Amerika si musela vypomáhat zlevněním pracovnich sil, uplatňováním geopolitického vlivu ve prospěch amerických korporací, jež posilovali své investice a pomáhaly udržet přebytkový recyklační mechanismus.  To vše ale padlo po roce 2008.  Walll Street dlouho využíval pozici zlatého věku Minotaura, vybudoval si obrovské množství soukromých peněz na pozadí svých zisků v rámci procesu financializace.  Tento mechanismus se stal po kolapsu světových bank  neudržitelný.

Americký bankovní sektor nebyl po ráně udeřené Minotarovi schopen přilákat dostatečné množství kapitálu, aby vyrovnal dvojitý obchodní a  rozpočtový deficit USA. Varufakis se snaží usilovně najít cestu z krize. USA nadále budou hrát klíčovou roli, musí ale pochopit, že globální Minotaurus je odepsaný. USA by potřebovaly nestandardní řešení a inteligentního vůdce. Získali ho, bohužel přesně opačného, než jakého si Varufakis ve svém levicovém mozku vysnil. 

V rámci  snah o udržení role globálního Minotaura můžeme číst dohody typu NAFTA, T.T.I.P., T.P.P., jež byla ve vysokém stupni rozpracování, až ji nakonec odpískal americký Kongres a nově zvolený prezident Trump.  Dohoda T.P.P., jež měla být uzavřena  mezi USA a 11 transpacifickými státy, tvořícími  dohromady 40 procent světové ekonomiky a měla vyvážit posilující vliv Číny a Indie v Asii, byla pilířem Obamovy obchodní politiky. T.P.P. měla, dle stránek vlády USA,  posílit americký export, ekonomiku a dobře placená místa v USA.

USA v první dekádě po konci studené války hrály klíčovou  roli v procesu regionální asijské integrace. Pak se ale daly na cestu boje proti terorismu a Asie si dle názoru Global Times přestaly všímat. Jejich místo nahradila organizace ASEAN. Ve třetí dekádě si USA uvědomily, že začaly ztrácet vůdčí roli v regionu, v němž viděl Obama budoucnost světové ekonomiky, a tak přišla jeho vláda s projektem  T.P.P.
 

Dohoda kladla velký důraz na ekologická témata, autorská práva, regulaci internetového obchodu, ochranu zahraničních investorů, ochranu duševního vlastnictví, práv zaměstnanců a zásadu nevměšování se do státem vlastněných firem. Chudším asijským zemím měla přinést vyšší pracovní a sociální standardy.

A hlavně by odstranila postupně tarifní bariéry, jež už jsou stejně nízké, ve více než 18000 případech, což bylo trnem v oku Donaldu Trumpovi. Smlouva rovněž obsahovala doložku o arbitráži mezi státy a investory, jež se stala hlavním kamenem úrazu v uzavření dohody  T.T.I.P. mezi USA a EU.

Kritikové T.P.P., mezi nimiž excelovali Paul Krugman a Joseph Stiglitz, upozorňovali na laxní přístup k autorským právům, možnost těžařských  společností žalovat státy za to, že jim kladou odpor, což by mělo negativní dopad na životní prostředí, anebo  omezení možnosti výroby levnějších generik díky licencím farmaceutických firem.

Podle odborníků smlouva kromě upevnění hegemonie USA v Asii a Latinské Americe neměla mít nějaký podstatný vliv na pracovní místa v USA - nějaká by přibyla, nějaké by ubyla, ani na rozvoj HDP jednotlivých států.  Ale byla by krokem k jednotnému provázanému tržnímu systému, jenž by pokrýval Severní Ameriku, významnou část Jižní Ameriky, Jihovýchodní Asii a Japonsko, v rámci něhož by mohlo být vyráběno efektivněji zboží ve více zemích zároveň, což vyžaduje stabilní, předvídatelné prostředí pro mezinárodní dodavatelské řetězce.

Smlouva, jež měla tuto stabilitu zaručit, měla vést manažery firem k tomu, aby investovali v největším světovém trhu, jemuž by dominovaly USA jako nejvyspělejší ekonomika světa se svou rezervní měnou, jež by získaly kontrolu nad takto významnou obchodní zónou. Kromě USA o smlouvu, jež se dojednávala s velkým úsilím řadu let, nejvíce stály exportně založené  země jako je Japonsko, jež by na smlouvě vydělalo finančně více nežli USA. To vše Donald Trump škrtnutím jednoho pera zmařil a sdělil, že si jednotlivé smlouvy vyjedná lépe bilaterálně.

Vzhledem k tomu, jak dlouho se T.P.P. plánovala a jak složitě je prokomponována její architektura, je možné, že se Trump dovršení bilaterálních dohod s jednotlivými zeměmi v rámci svého úřadu ani nedočká. Australský ministr obchodu  už navrhl, že by do T.P.P. mohla vstoupit Čína, proti níž byla dohoda ukuta, a snaží se smlouvu uchovat i bez USA.

Exportní vyspělé ekonomiky jako je Japonsko,  ale i chudší rozvojové ekonomiky, jež toužily obchodovat s USA, zaplakaly stejně jako MMF a WTO. Američané napružení antiglobalizační kampaní Donalda Trumpa a jeho heslem "America First" nad zrušením smlouvy zajásali a neuvědomili si, že v tomto případě se může z jejich hesla stát velice brzy "America Last". Vše zkrátka nelze vyrobit a spotřebovat v USA, jak si to představuje D. Trump, a toho si jsou ostatní země dobře vědomy.  

A proto zajásali v Číně a v Indii, jimž zrušení T.P.P. ve stávající podobě přinese vůdčí roli na asijském trhu a bude dalším krůčkem k jejich vysněnému projektu R.C.E.P. V čínských Global Times označili T.P.P. jako snahu rozklížit Asijsko-pacifický proces integrace v rámci prosazování bezohledných zájmů USA. Donalda Trumpa a celý Kongres USA, jenž T.P.P. odpískal, odsoudilo 6 odstupujících  velvyslanců  USA v Asii, podle nichž odstoupení od smlouvy znevážilo kredibilitu USA v regionu. Nic jim to nebude platné, Trump všechny velvyslance po celém světě vyhodil, aniž by za ně našel náhradu. 

Čína se raduje, jak snadno USA vyšachovala ze hry, a plánuje si svůj projekt R.C.E.P.,  Regionální udržitelné ekonomické partnerství, jenž by mohl být završen v roce 2017.

Tato organizace  nebude od 16 vstupních zemí požadovat liberalizaci trhů, dodržování přísné environmentální politiky a nebude tak přísná v nároku na ochranu zaměstnanců.  

Naproti tomu získají země, jež do společenství vstoupí, liberalizaci tarifů a další výhody společného trhu. Kličovou roli v R.C.E.P. budou hrát  země obchodního bloku ASEAN, Sdružení národů jihovýchodní Asie, jehož role stoupla v rámci Asijské obchodní krize v 90. letech minulého století. 10 z členů R.C.E.P. už jsou členy ASEAN a s dalšími má toto společenství uzavřeny smlouvy v rámci FTA - Dohody o volném obchodním prostoru. 

Na rozdíl od EU anebo dohody NAFTA správní orgán ASEAN  nemá pravomoc zasahovat do národních pravidel a obchodních ujednání  zemí, ačkoli jeho ministři provádí rutinní inspekce v jednotlivých zemích. Může pouze podat stížnost a spor si zde řeší země mezi sebou. Sekretariát hraje pouze poradní roli. Podobně bude patrně fungovat v R.C.E.P., jež se může stát lákavou variantou zkrachovalého projektu T.P.P. i pro země, jež jsou vyplašeny Trumpovou  hrozbou tarifní války, proti níž se ostře vymezil v Davosu čínský prezident.