Spílání malému Čecháčkovi u příležitosti výročí české státnosti

Kabaret české státnosti, které zinscenovalo brněnské Mahenovo divadlo se změnil pro mě a 2 další milovnice divadla a kultury středního věku v kabaret české nudnosti. Jednu z nás z představení prudce rozbolela hlava

 druhá v jeho průběhu usnula a třetí na konci prohlásila, že nic nudnějšího na divadle v životě ještě  neviděla. Přitom máme všechny tři vysokoškolské vzdělání humanitního směru a jsme otevřené moderním divadelním trendům.  Byla chyba v nás, nevzdělaných  Čechandách, bránících se novátorkým směrům anebo v nich, elitářských mahenkářských dramaturzích a režisérech, kterým není nic svaté a nechají bezbranného diváka, aby si sám našel klíč k jejich panoptikálním vizím. 

Čtyřaktové představení splnilo po formální stránce všechny prvky žánrového zařazení.  Povinně se zde prostřídaly ve formě skečů kusy typické pro  kabaret,  zpěvohra, melodramatický srdceryvný monolog, nechyběl ani povinný tanec. Autoři projektu vklínily do představení prvky politické satiry, šibeniční humor svázaný s kritikou typicky české xenofobie, českého šosáctví, jež za současné politické garnitury brání vizionářským uměleckým projektům, příběh prosté české nevzdělané ženy, a geniálního a zároveň paranoidního básnického excentrika, jenž pohrdá vším, co je svázáno s češstvím.

Přesto jsme po odchodu z představení měly pocit, že se vlastně o žádný kabaret nejednalo, protože jsme se vůbec  nepobavily. Prohlásila to kamarádka, která z nás viděla nejvíce kabaretů na světě, alespoň 50 anebo více krát, zbožňuje kabaretní špílce a vždy se přitom pobavila, ale i poučila. A nyní usnula.A ještě se za to styděla. Naštěstí vůbec nechrápala, takže si toho nikdo nevšiml. 

Jednotlivé scénky, které byly dostatečně krátké a do určité míry vypointované, vizuálně pestré, by samy o sobě nemusely nikoho nudit, divák by mohl notnou  míru prvoplánovité tezovitosti jednotlivých gagů, ve které se kupí  jedno dramaturgické a režijní klišé na druhé, nakonec skousnout.  To se ale nestalo. Nejen že jsme představení neskously, ale ještě jsme během jeho sledování skoro nic nepochopily.  

Bez programu za 50 Kč je průměrný divák v představení utopí 

Divák, který si 10 minut před začátkem představení nekoupil program a nepřečetl si v chvatu explicitně vyložený autorský záměr tvůrců inscenace,  se v představení občas beznadějně ztrácí a neví, co se mu to míhá před očima za prapodivné stíny, berušky, selky, chobotnice, bodré Ostravačky, proč kdosi spílá komusi do okna, anebo proč někde chrochtá bezdůvodně cosi jako prase. Proč se zde pronáší prazvláštní floskule, a proč se tomuto říká kabaret.  A to byl případ nás tří nešťastnic. Program jsme si sice zakoupily, ale nestihly jej za 8 minutek před zahájením přečíst. A tak jsem se  přestávce zoufale dohadovaly, o čem to vlastně celé je. 

Když si ale divák dopředu přečte program, už jej ale v žádném případě nebaví sledovat představení, protože je v tom detailně vyložen dramaturgický záměr a divákovi je jednoznačně podsunuto, co si má o představení myslet.    

Co Čech to xenofob!

Text Reného Levínského Pod okny TGM, který jevištně ztvárnil J.A. Pitínský,  je nejzdařilejším článkem řetězu. Pak už má divák pocit pozvolného sešupu.

Text si bere  na paškál českou  "xenofobii", která se váže na "po celém světě vyhlášené" typicky české antisemitství  a nepřekonatelný odpor k migrační vlně uprchlíků v roce 2015 až 2017, na které se přiživili populističtí politici, média a sociální sítě, jež vyvolaly  v homogenní komunitě českého obyvatelstvu masivní vlnu obav o naši národní identitu. To že byly některé obavy po atentátech inspirovaných ideologií Islámského státu, který vyhlásil otevřený boj dekadentní západní kultuře a s pomocí sociálních sítí vytvářel teroristy z emočně nevyvážených  členů muslimské komunity,  jej nezajímá.

Stejně tak ho nezajímá, že česká společnost před migrační vlnou nebyla více xenofobní, nežli kterákoli další evropská komunita, a v předchozích migračních vlnách  jsme bez velkého humbuku poskytli dočasný azyl válečným uprchlíkům včetně muslimů . Levínský má jako levicově smýšlející liberálně orientovaný autor  právo.

René Levínský ve svého hře provazuje účast Tomáše G. Masaryka v Hilsneriádě, jež vzbudila  mezi konzervativními českými kruhy a katolickým klérem nenávistné nálady s reakcemi populistů a  účastníků anonymních diskusí na sociálních sítích na současnou migrační vlnu. Z úst antižidovsky orientovaných postav symbolizujících bodré slovanské češství, maloměšťácké šosáctví,a  zmagořený český klér, svorně spílajících profesorovi Masarykovi, zaznívají současné myšlenky, které spojují Masaryka s levicovým spiknutím představitelů "zvrácených" zastánců  gender studies, masové migrace do EU, a celosvětového globálního židozednářského spiknutí proti tradičním evropským hodnotám.

 Češi zkrátka byli, jsou a budou rasisty. Když ale dojde k věci a mají být pohnáni k zodpovědnosti za své zločiny z nenávisti, skryjí se zbaběle za své falešné internetové profily, jak už je u Čechů běžné.  Z programu se dočteme, že záměrem autora  byla chvályhodná snaha o to, aby se historické postavy poučily z toho, na jaký průšvih zadělávají u budoucích generací a chovaly se morálněji. Kratičký zinscenovaný text zaujme  neotřelým převraceným perspektiv, literární hravostí,  ale umoří do očí bijící tezovitostí.

Pokud by text viděl nějaký skutečný obránce národních hodnot a odpůrce míšení neslučitelných kultur, ze kterých si Levínský pokouší střílet, už by byl, stejně jako u inscenace Vaše násilí je naše násilí v divadle Husa na provázku, prováděn na  Magistrát města Brna nátlak, aby Mahenovu divadlu odebral ex post dotace na tento projekt.  

Jan Kaplický nebyl mučedníkem malého Čecháčkovství

Projekt Martina Františáka je stěží pochopitelný bez přečteni programu. Protože je podán formou zpěvohry, jež do značné míry ztěžuje schopnost vnímat scénický děj, došlo mi  bez jeho přečtení, že se kdesi setkali 3 významní čeští  architekti a kteří.   Už mi ale nedošlo, že se děj odehrává ve žhnoucí prádelně na Konopišti, kde pobíhají coby představitelé typické sousedské hry čerti, chobotnice, medvědi a jiná zvířena, v podhradí hrají pradleny hru o architektech, šlechtici střílí zvěř a kdesi smilní kmotři s vepři. Což by mě, když by mě svým neotřelým nápadem hodným ceny Alfréda Radoka,  dovedlo do stavu totální zenbudhistického osvícení. Jelikož jsem si to ale přečetla ex post, tak k žádnému osvícení nedošlo a já bude odsouzena k řetězci sledování dalších a dalších brněnských inscenací, z jejichž bludného kruhu se nebudu moci vymanit a osvícena už pravděpodobně nikdy do smrti nebudu.  

 O přestávce  jsme se opět, protože jsme si nepřečetly program, znuděně  dohadovaly, co to celé mělo znamenat a proč měl jeden z herců modrý potápěčský oděv a co všechny ty divné panoptikální postavy měly vůbec znamenat.  Protože jsme nestudovaly architekturu, tak nám nedošlo, že se osudy architektů v mnohém podobaly, a  a tak o nich prostě muselo vzniknout toto skvěle koncipované představení, jak se píše v programu.  O seriozní  komparaci osudů 3 osobností zde ale vůbec nešlo.   Stěží  jsme byly v tom zmatku schopny rozlišit jednoho architekta od druhého. 

Celá scénka ale nebyla napsána ani kvůli architektu Zítkovi ani architektu  Plečnikovi,  ale kvůli mediálně mnohokrát přetřásané kauze zpackaného projektu soutěže o výstavbu  Národní knihovny v Praze, která se stala blamáží dekády.

Autoři skeče založili svou tezi na tom, že nad geniálním projektem studia českého neofuturistického architekta Jana Kaplického, zvítězila  malá česká povaha. Do hry se totiž vložili úzkoprsí čeští politici a velkolepý projekt knihovnické Chobotnice, jež by pozvedl dle názoru Martina Františáka Prahu na úplně jiný level, zhatili. Kaplický se stal v očích tvůrců inscenace  nepasovaným mučedníkem boje všech velkých vizionářů  s českým byrokratickým šimlem. Tento šiml ale řehtá po celém světě, nejen v Česku.  Stavební projekty takto velkého rázu  nevznikají mávnutím kouzelného proutku a jejich realizace se díky složitému systému povolení vleče, a častokrát  mnohonásobně překračuje plánované náklady jako Tunel Blanka, anebo k jejich stavbě přestane být politická vůle.

Soutěž o projekt Národní knihovny, jež byla dle autorů programu jedinečným počinem jen proto, že  zde zasedli špičkoví architekti, provázela od počátku celá řada nesrovnalostí a kontroverzí. Soutěž byla vyhlášena podle pravidel UNESCO a Mezinárodní asociace architektů a její členové si vzali jako prvotní kritérium kvalitu designu. Pravidla soutěže předem jasně daná a jedním z nich bylo umístění knih mimo podzemní a poslední nadzemní podlaží.  Členové komise zjistili, že některé projekty řeší umístění knih v podzemí,  a tuto závaznou podmínku nakonec vyloučili. A tak projekt Jana Kaplického, který měl skladovat knihy v podzemí, prošel. Po dlouhých sporech se dospělo k názoru, že projekt Chobotnice neměl projít prvním kolem. 

Celá soutěž byla několikrát právně napadena.  Dle mého názoru byly zajímavé a možná ještě invenčnější  projekty, které se umístily na dalších místech. O nich se ale nikdy nemluvilo. Do kauzy vstoupily  nevyjasněné majetkové  spory, spor s dalšími účastníky soutěže,  a spor s Českou komorou architektů, které vadilo, že se pravidla soutěže odehrávala dle dikce Mezinárodní  komory architektů a tím pádem mohlo dojít k obejití českých technických norem.

Řada českých architektů kritizovala nekvalitní přípravu celé soutěže.  Soutěž navíc nebyla v souladu s požadavky  Evropské unie.  A tak si Česká komora architektů vymínila, že bude nad dalšími mezinárodními stavebními  soutěžemi v Čechách  alespoň dohlížet. Je to celkem logické. Ačkoli se stavební normy po celém světě a zvláště v EU synchronizují, v každé zemi platí stále trochu jiné předpisy a projekt podle britských stavebních norem by zde vůbec nemohl být schválen, protože v Británii mají zcela jiný systém elektroinstalací.  

Kaplický a jeho studio do projektu, stejně jako další účastníci soutěže, sice investoval určité  prostředky, tak to ale na světě chodí. Řada jejich projektů nebyla realizována, a tak byl na řešení obdobných situací  zvyklý.

Situace pro něj byla hodně stresová, v průběhu příprav zemřel. Neměli jej na svědomí ani zaprdění čeští architekti,  anebo čeští politici ale jeho vlastní věk, zdravotní problémy a možná i radost z narození dítěte.  Františák si je toho asi vědom a tak téma Kaplického smrti ve svém skeči nerozvíjí. Tedy aspoň jsem si toho nevšimla, v programu se o tom nepíše, ale třeba jsem byla natolik nepozorným divákem, že jsem tragické úmrtí v postmoderní agitce o malosti českých architektů a politiků , nezaznamenala.

Přestávková hra Jiřího Jelínka s využitím loutek nikoho neurazila. A vzhledem k tomu, že se jedná o přestávku, umožnila řadě diváků vyfotografovat si z okna svými mobily předvánoční světla  trhu na Zelném rynku.

Ušlechtilá nuda

Scénická realizace pamětí prosté Ostravačky v režii J.A. Pitínského, která popisuje modelové schéma živoření lidí na okraji společnosti na počátku 20. století, kteří svůj život přijímají s starosvětským odevzdáním a vzpomínají na utrpení se  zasněnou nostalgií, měla patrně dramaturgicky vyvážit úmorné a tezovité omílání tisících omletých klišé o Češích, coby národu vyčuraných xenofobních Ferdů mravenců a Brouků pytlíků. 

Role jedné ženy je rozdělena do tří partů, z nichž jeden recituje  herečka, jež zosobňuje mládí nevzdělané ženy s lyricky jímavým osudem, druhé její stáří a třetí její příbuznou, herečku Vlastu Chramostovou. To mi došlo, protože jsem si přečetla program. 

Známým, kteří mi program půjčili a já jim ho nevrátila,  ale opět nic nedošlo, protože Vlasta Chramostová si nebyla vůbec podobná. Příběh mi připadl po stránce herecké citlivě provedený, chytlavý, ale režijně nenápaditý.

Kamarádka by si to celé  raději poslechla ve formě rozhlasové hry. Já jsem Pitínskému neupřela právo na scénickou realizaci. jen se mi zdálo, že příběhů ukřivděných služebných viděla v poslední době přehršel.  Včetně scénky z inscenace stejného  režiséra Matka.Služka. Panna  a dvě  o něco zdařilejších televizních seriálů z pera kanadské feministické autorky M. Atwoodové.

A tak jsem po celou dobu doufala, že uvidím něco, co už jsem mnohokrát viděla a usnu. Nakonec mě místo toho rozbolela hlava. Když jsem definitivně zjistila, že příběh služebné není nic společného se seriálovým distopickým Příběhem služebnice, dumala jsem, co mi vlastně inscenace připomněla nejvíce.

Až později mě napadlo,  že to byl slavný hollywoodský trhák Titanik, který byl založen na schématu vzpomínek stařeny snících o svém ztraceném mládí.  Pitínskému se navíc nechtěně podařilo touto agitkou o bezpráví páchaném na českých dělnících za dob před socialismem vytvořit apoteózu socialistického režimu, který hlavní protagonistka bezelstně chválí, protože všem lidem zajistil za jejího stáří sociální rovnost a ekonomické benefity. Zajásala jsem. Kabaretní představení o české státnosti se alespoň jednou vyhnulo rozboru éry komunismu a já jsem nemusela sledovat ztvárnění procesu se Slánským v loutkovém provedení.  

Každému citlivějšímu divákovi by se, jak mu diktuje autoritativně divadelní program, při této inscenaci tajit dech, já jsem ale namísto toho coby cynický divák  sledovala, kolik minut mi ještě zbývá do konce inscenace, abych si mohla zakoupit Ibalgin v lékárně. 

U poslední  skeče na motivy básní a životních osudů exilového básníka Ivana Diviše, konečně kamarádku, která si mezitím zdřímla a zpozorněla, zaujal jediný  inscenační prvek. Krásná, ručně vyřezávaná scéna. "Co to muselo dát práce, než vydlabali tu ledničku", zasnila se po představení ve zcela zavřeném Letmu, odkud nás vrátný milostivě nevyhodil během čekání na vlak, protože jsme jen tiše seděly a pubertálně jsme se nechichotaly a neopíjely se. Kamarádka si mezitím přečetla program a zpětně  jí zpětně vše, co jí mělo dojít samotné svou vlastní inteligencí. 

Neparodují náhodou brněnští umělci sami sebe a své  tezovité vidění světa?

Napadlo mě při sledování posledního kusu . Příběh  básníka Ivana Diviše, který si naplánoval svou vlastní smrt, alkoholika, disidenta, snílka, věčného rebela, který si v průběhu celého děje stěžuje na všechno, co je spojené s češstvím, českými státními symboly a českou povahou, už jsem nebyla schopna vnímat vážně a vzala jsem celý kus  v režii Jana Nebeského  jako pokus autora koláže Pavla Jurdy o metanarativní úšklebek nad sklonem některých intelektuálů navážet se do všeho, co je spojeno s fenoménem malého českého člověka, ve zkratce MČČ. Třeba se jedná o  snahou dodat celé úmorně klišovité inscenaci další rozměr?  Třeba se ale mýlím, třeba to mysleli autoři celého projektu do poslední chvíle vážně? Kdo ví, honilo se mi chvíli po představení hlavou. 

V tom případě se ale nejednalo o kabaret ale o skupinové sebemrskačství, kterému se v českém prostředí tak rádi poddáváme. Jen tak dál více takových představení, které povedou k tomu, že si namísto chození do divadla založíme své vlastní ochotnické spolky a zinscenujeme si české svátky sami. To ostatně učinili členové hudebky v Letovicích. Bylo jednoduché, často prvoplánovité, opravdu kabaretní, ale diváci se přitom bavili a já jsem si na druhý den nepřipadala jako spráskaný pes.