Ve Francii více záleží více na volbě do Parlamentu

Emanuel Marcon se celkem nepřekvapivě probojovat s Marine le Pen do druhého kola prezidentských  voleb. Jeho plán na ozdravení ekonomiky, jež trpí velkou nezaměstnaností  mladých a nepružným ZP získal 23,9 procent hlasů

Macron, bývalá pravá ruka a miláček socialistického prezidenta Francoise Hollanda,  jeho ministr pro ekonomii, průmysl a výpočetní techniku, se inteligentně nakrátko distancoval od nepopulárního politika, jehož nikdy nepřestal milovat, a jeho neefektivní vlády a založil si své vlastní hnutí En Marche (Na pochodu).  

Sdělil svým fanouškům, že nechce jen tak turisticky pochodovat směrem vpřed, že jim nabízí jasné revoluční vize a krátce na to vydal tento studovaný filozof, ekonom, absolvent prestižní univerzity ENA, jim mimochodem absolvoval  i hlavní ideolog strany jeho prezidentské  protikandidátky Marine Le Pen, Frorian Fillippot, jehož pistole jsou diametrálně odlišné od Macronových. 

Zatímco nám, Čechům,  se při skandování slova ať žije revoluce, jež běžně provolávají Macronovi voliči, ježí vlasy hrůzou na hlavě a představujeme si komunistický puč, Macron nasadil revoluci zcela jinou tvář.  

Každému, kde je chvíli ve Francii, je jasné, co jejich ekonomika potřebuje. Macron jako ministr ekonomiky nelenil, jezdil mezi rybáře i představitele hlavních  podniků a  vědecko-výzkumných center a mezitím se hašteřil  s prostým nezaměstnaným lidem. Byl ochoten anarchistickým levičáckým týpkům, kteří jej napadali na ulici, sdělit, že by si na své vlastní sako měli vydělat svou vlastní prací.

Tím si vysloužil vlnu nevole mezi mladými příznivci antiglobalismu a zdanění práce robotů a nepodmíněného základního příjmu, jež navrhl nedávno zvolený prezidentský kandidát vládnoucí Socialistické strany Benoit Hammon.  

Ti  začali tisknout z nudy a z hluboce vkořeněných levicových ideálů antimacronovská trička.  Prezident Holland si Macrona všude vodil jako svého milovaného synka, jehož zaučoval, jak se má socialisticky a ještě k tomu šetrně vládnout v zemi s 10 procentní nezaměstnaností a 24 procentní nezaměstnaností mladých do 25 let, a byl nervózní, když se mu na chvíli ztratil z dohledu. A raději už ani sám nekandidoval pro druhé v prezidentských volbách. 

Macron dobře ví, že francouzské ekonomika trpí komplikovaným, zhruba 3000 stránkovým Zákoníkem práce, ale i posvátnou krávou socialismu, 35 hodinovým týdenním pracovním nepružným  cyklem, v rámci něhož nelze dělníky zaměstnat možnými přesčasy, aby si měli právo více vydělat.

Věděl, jakým je francouzská ekonomika s přebujelým byrokratickým aparátem zatuhlým mechanismem, jenž je třeba efektivně promazat a rozpohybovat. Tušil, že si za to mohou především vždy rádi stávkující Francouzi.  Využil přitom roztříštění levice, kde si hlasy navzájem pokradli v prezidentských primárkách antiglobalista Melenchon s  Hamonem, jemuž radil Thomas Piketty. Piketty sice vzbudil svou knihou Kapitál ve 21. století obdiv kritiků, bohužel se mu ale zatím nedaří své postuláty prosadit ve Francii v praxi. 

Hamonovy a Melenchonovy myšlenky zdanění práce robotů a minimální mzdy a opětovná snaha Pikettyho zdanit bohaté vrstvy obyvatel vysokou daní, díky čemuž Gerad Depardieu účelově přijal ruské občanství, možná přijdou na pořad dne za pár let.

Nyní jsou ale jejich vize  špatně dýchající francouzskou ekonomiku v recesi v 96 procentním dluhem vzhldem k jejich ročnímu HDP. provázanou s evropskými trhy i s globálními investicemi a nadnárodním kapitálem, čirou utopií. A tak se jim nepodařilo zaujmout francouzské voliče natolik, aby jednomu z nich dali svůj hlas. Patrně, když by nekandidoval Hammon, probojoval by se do druhého kola Melenchon.   

Zatímco u nás je nám sugerováno, jak je NF krajně pravicovou stranou, samotný její program  v oblasti ekonomiky je očima našich voličů spíše levicový a antiglobalistický. Kromě toho, že řeční strana proti nekontrolované migraci do EU,  na niž by zavedla strana, pokud by byla ve vládě hlavní silou,  kvóty cca 10 tisíc nových migrantů ročně, jsou pro to, aby vláda měla přímý dohled na zdravotnictvím, bankovnictvím, dopravou a energetikou a rádi by vytrhli Francii z eurozóny, jež se možná časem stejně rozpadne.  

Macron říká, že si nepřeje rozvázání vztahu Francie jak s  EU,  tak se světovými trhy, schválně si zavolal s nejslavnějším světovým globalistou, jenž měl dobře rozjednány smlouvy TPP a TTIP, Barackem Obamou, jež v USA hned po svém zvolení smetl Donald Trump ze stolu. Chce ve Francii euro.  Svět je dle jeho pohledu  příliš globalizován, aby jednostranný francouzský protekcionismus a radikální antiglobalismus, po nichž volá jak NF, tak Melenchon, jenž je kromě toho proti členství Francie v NATO,  mohly v současném světě uspět.

Macron, jenž navíc pracoval určitou dobu v sektoru bankovnictví, ví, že větší vliv na dění světa mají burzovní trhy, kontrakty v rámci nadnárodních korporací, nežli nálady konkrétních davů v tom kterém státě.  

Burzy sice samozřejmě chvíli negativně reagovaly na Brexit, znejasnily, pak se ale ustálily. Ale jen proto, že k tvrdému Brexitu, po němž by mohly být nastaveny celní tarify a opětovně by zavládla nejistota, dojde až za 2 roky. Tehdy se patrně zase vášnivě rozkmitají a ustálí, pokud Brexitu za dva roky nebude předcházet další z dalších cyklických krizí krajně globalizovaného současného kapitalistického světového systému. 

Macronův jazyk, jakkoli jeho vášnivé vzdělané mladé fanynky a fanouškové  zuřivě volají  slávu revoluci, je střízlivý. Macron se nebojí pohlédnout zpátky do francouzských dějin a přiznat, že si Francie ve svých koloniích vždy nepočínala nejpoctivěji ve vztahu k Francií spravovanému obyvatelstvu.  Je to jen historické konstatování, jež podráždilo ve Francii nejvíce nacionalisty, příznivce hnutí Národní fronty. 

Jelikož mazaně před časem vystoupil z vlády, aby si založil své hnutí, neměl Macron nic společného s  výjimečným stavem, nemusel řešit problémy  stávkujících policistů ani  problémy v rizikových čtvrtích, kde hrozí větší kriminalita nebo pokusy o teroristické atentáty. Mohl si v klidu budovat svůj nový koncept toho, jak by se mělo lépe a ušlechtileji bojovat proti terorismu a posílit roli pomáhající a vnímavé policie v konkrétních okrscích. 

Využíval při tom jak Facebooku, tak Twitteru. Jednou to dokonce vypadalo, že dorazí na sraz Babišova hnutí ANO, pak si to ale rozmyslel a dal přednost své vlastní volební kampani ve Francii. Na rozdíl od Marine le Penové, ale i vládních socialistů, kteří se předháněli v tom, jak zakážou pokud možno co nejdramatičtěji  muslimským ženám plovat ve Francii v  burkinách a jak zakážou ve veřejném prostoru nošení veškerých náboženských symbolů včetně jarmulek a křížů, se mu podařilo v tomto ohledu taktně mlčet, a tak si nepohněvat své potenciální voliče.  

Na  jeho slova  o vyšší míře koheze a integrace menšin ve Francii, na rozdíl od  kampaně le Penové, jež by slovo koheze nejraději vyškrtla ze slovníku slušných sekulárních nacionalistů a vyštvala všechny nepřizpůsobené jedince, klany, či etnika mimo Francii, slyší patrně stále ještě velké množství Francouzů. Nic tím nepokazí. Starostovi Londýna vyhrála tato rétorika volby a v Británii ji už léta razí konzervativní vláda Davida Camerona.  

Le Penová se s Macronem liší v pohledu na projekt eura, na něž si Francouzi už zvykli.  Národní fronta  by byla pro zavedení francouzské měny, popřípadě navrácení k možnosti přijetí systému ecu, což by ale bylo asi složité vyjednat v rámci clé evropské unie, co by Francii nová měna přinesla a odnesla. Jednalo by se v tomto ohledu o zvláštní experiment, nikde ale není dáno, že jej jednou některé země eurozóny nezkusí a nevrátí se ke své původní měně. 

Macron chce, aby Francie setrvala v eurozóně. F. Phillipot a FN  vidí v euru příčinu chudnutí sociálně slabších francouzských vrstev. Hned, jak ve Francii přijali euro, ceny se všem Francouzům dle tvrzení FN  zvýšily. Naopak Macron v setrvání Francie v tomto projektu vidí možnost větších budoucích investic ve Francii a chce, aby se Francie podřídila vůli ECB. Patrně by se hlavně snažil snížit veřejný dluh, ale je otázkou, jak se mu to, pokud by jeho hnutí mělo většinu ve vládě,  investicí 50 miliard eur do budoucí Francie, podařilo.  

Marine le Pen, jejíž strana sice získala sice  nejvíce hlasů ve volbách do Evropského parlamentu, ale nakonec tam má jen  3 poslance, a v parlamentu mají zatím jen 2 poslance, nemá proti Macronovi mnoho trumfů a může jej maximálně označit za bezpáteřního příznivce globalismu, jenž by chtěl Francii zaprodat zahraničním zájmům a zahraničním investorům. 

Le Penová, jež se dokonale řídí radami Philippota, a má mnohem košatější a uhlazenější mluvu, nežli Donald Trump, jenž byl schopen v rámci volební kampaně v řadě otázek během jednoho týdne několikrát změnit názor, tuto strategii může zvolit. Patrně by ale mnohem lépe udělala, když by se soustředila na ještě větší zjemnění svého slovníku a sdělování francouzskému voliči, to co chce slyšet. Jelikož není ale lidovou vypravěčkou, anbeo klauskou komedialtkou, jako je Donald Trump, asi je ji nepodaří přesvědčit voliče, aby hlasovali pro ni. 

Macron nemusí ani Front National nějak tvrdě napadat, stačí mu  držet svého vágního programu, jenž si za pochodu během roku vymyslel.  

Klíčovou otázkou pro Francii ostatně není volba prezidenta, jenž má pravomoc jmenovat předsedu vlády,  ale jaké bude rozložení sil v v dolní sněmovně  Francouzské páté republiky v rámci něhož zasedá 577 členů. Poslanci se volí přímou volbou v jednotlivých okrscích. Pokud kandidát získá více než 50 procent hlasů a minimálně 25 procent hlasů všech registrovaných voličů, má křeslo v Parlamentu jisté. Pokud se mu nepodaří splnit tuto podmínku, koná se druhé kolo, kam postupují dva kandidáti a další, kteří měli minimálně 21,7 procent.  

Otázkou je, zda se Národní fronta v rámci blížící se kampaně do Parlamentu podaří opět nasadit stejné plakáty, jako to učinila v minulosti. Tváře zahalených černých muslimských žen oproti tvářím rozjásaných bílých nepotlačovaných Francouzek, určitě u určitého voličského okruhu zabodují. Stejně tak nás může zajímat, zda krajně  levicové strany  opětně rozehrají kartu antiglobalizace kritiky klientelismu, prorostlého do všech sfér francouzského systémů anebo otázku vystoupení Francie z NATO  anebo další témata. 

I kdyby Marine Le Penová vyhrála prezidentské  volby, otázkou bude, jak si jejímu hnutí, jež se jí díky radě F. Philippota, nenávidějícího z duše Brusel a Evropskou unii,  podařilo naoko zkultivovat,  zdaří získat většinu v parlamentních volbách.

 I kdyby zabodovali, patrně s nimi nikdo nevytvoří koalici a bude hodně pravděpodobné, že by se raději konzervativci spojili se socialisty, kteří si nepřejí hlasování o referendu o odchodu Francie z EU, jimž Le Penová, než zjistila, jak je tato myšlenka ve Francii nepopulární, dlouho operovala.

Francouzská konzervativní pravice a levice už spolupracovala při vyšachování kandidátů Národní fronty, kteří měli v nedávném prvním kole voleb do regionálních zastupitelstev často většinu, tak, že se klidili jeden druhému z cesty v kole druhém po vzájemné domluvě.

Nakonec z toho vyšla Národní fronta s nulovým počtem regionálních zastupitelů. Počítat s tím, že si současní členové pravicových  a levicových uskupení  ustoupí při volbách v druhém kole do Parlamentu, jen, aby vyšachovali NF jako ve volbách do regionálních zastupitelstev, se  nedá. V Národním shromáždění, do níž se nyní bude hlasovat, sedí nyní 577 poslanců. V senátu, do něhož se nevolí, sedí 378 zastupitelů.  

Z toho jsou v Národním shromáždění zastoupeny organizovaně Sdružení socialistů, ekologů a republikánů, Uskupení  Republikánů, Unie demokratů a nezávislých, Uskupení Radikálů, republikánů, demokratů a progresivistů, skupina demokratické levice a republikánů. čelnové Front national jsou v rámci nezávislých zastoupeni v Parlamentu jen 2 poslanci. 

Le Penová, potenciální kandidátka na prezidentku,  je  celkem laxní, v roce 2014 sdělila, že pokud by její strana vyhrála drtivě v parlamentních volbách, ačkoli by prezidentské volby vyhrál Francois Holland, klidně by pod ním vládla.  

Problémem v parlamentních volbách  je nově vzniklé  Macronovo nové hnutí En Marche, jež maličko připomíná vznik hnutí Andreje Babiše (od Babiše se ale Macron a všichni členové hnutí  liší profesionální, na sociální kohezi založenou  rétorikou a malou měrou diletantství). Macronovo hnutí ve svém ekonomickém programu řeší, jak spravedlivě rozdělit v během 5 let investici 50 eur do francouzské ekonomiky, aby se patřičně nakopla správným směrem.    

Macron se dal slyšet, že jeho En Marche, jež se během necelého roku rozrostlo do stovek tisíc členů, se bude snažit nasadit do každého okrsku mladého delegáta, neprofesionálního kandidáta  anebo politika, jenž by přeběhl z některé jiné politické strany,  aby omladil anebo spíše ozvláštnil Parlament.

Macronovo hnutí nyní  zve všechny krásně vypadající, mladé ale i trošku starší lidi,  aby se jejich straně přihlásili online a z nich nezávislá komise vybere budoucí kandidáty. Macron zároveň sdělil, a to bude asi základním kamenem úrazu, že pokud se jejich kandidát probojuje do druhého kola, neustoupí v druhém kole nikomu v rámci naděje na získání jiného křesla v jiném okrsku.  Tyto zákulisní dohody dle jeho názoru doposud pouze v minulosti blokovaly vůli voličů. 

Hnutí En Marche si  vyberou hezké tvářičky mladých žen, podobné, jaké volila jedna má  nezkušená kamarádka v rámci hnutí Víta Bárty, jež prozíraví žurnalisté předem podezírali ze snahy o vytváření klientelistických vazeb, kvůli nimž se hnutí brzy rozštěpila a hnutí zaniklo během jednoho volebního cyklu.  

Anebo krásné tváře podobné našim českým ministrům, hercům, jaké se podařilo nasadit na volebních plakátech v hnutí  Andreje Babiše, jež je založeno na podobných klientelistických metodách a jehož politikové, především v rámci spolupráce v regionech efektivně nekooperují s ostatními politiky jiných stran, a tak bývají často z koalic vyšachováni.   

Otázkou ale zůstává, zda francouzští voliči, kteří jsou zvyklí volit v okrscích své oblíbené politiky, a ti nadšeně nepřeběhnou do Macronova jen rok starého hnutí En Marche,  budou o Macronovy nové tváře anebo přeběhlíky do jeho strany vůbec stát a kolik se jich do druhého kola hlasování opravdu prosadí.  

V parlamentních volbách tak může dojít k rvaní se  volených politiků o zájem voličů  sympatizujících s Macronovým hnutím a voličů tradičních socialistických stran a pravicových stran. Důležitý pak nebude prezident, jehož pravomoce jsou ve Francii malé, ale efektivní domluva více v parlamentu zastoupených koalicí, aby vytvořili  dostatečně silnou vládu, schopnou prosazovat své vyklášky a vládní nařízení. 

Jelikož si ale ani tradiční levice, ani pravice ani příznivci Macrona nepřejí návrat k původnímu franku, jímž hrozí Le Penová a nepřejí si  vystoupení Francie z EU, k němuž by evidentně hrozilo, když by si je někdo z vládních stran prosadil ve volbách, patrně se strany, jež se propracují do parlamentu spojí v koalici, jež zmobiluzuje ve Francouzích víru v jejich vliv rámci struktur EU i vědomí, že je pro ně členství v EU a eurozóně výhodné. 

Pokud se poslanci zvolení do parlamentu, kde Emmanuel Macron vybízí otevřeně schopné a méně schopné politiky, aby přeběhli do jeho hnutí,  nedohodnou, prezident anebo prezidentka, může vyhlásit nové volby. Voliči ale budou možná volit stejně. Pro Francii nebude tedy důležitá ani tak samotná volba prezidenta, jako efektivní vláda. 

I kdyby Marine Le Penová vyhrála prezidentské  volby,v parlamentu má nyní její hnutí pouze 2 zastupitele, a musel by se stát zázrak, aby vyhráli více nežli nadpoloviční počet hlasů.  Ačkoli její strana výrazně bodovala ve volbách do parlamentu EU, kde ale má jen 3 poslance, patrně s ní nikdo nevytvoří koalici a bude hodně pravděpodobné, že by se raději konzervativci spojili se socialisty v jednotné koalici, nežli s extrémními levičáky a s Národní frontou.  

Počítat s tím, že si členové pravice a levice ustoupí při volbách do parlamentu, aby vyšachovali Národní frontu, jako ve volbách do regionálních zastupitelstev, se ale v žádném případě nedá. Klidně se ale můžeme dočkat toho, že bude prezidentem Emmanuel Macron a premiérem buď konzervativní anebo socialistický politik. 

Le Penová je ale celkem laxní, v roce 2014 sdělila, že pokud by její strana vyhrála drtivě v parlamentních volbách, ačkoli ty prezidentské volby vyhrál Francis Holland, klidně by pod ním vládla. To se ale nestalo. 

Macron se dal slyšet, že jeho hnutí, jež se během necelého roku rozrostlo do stovek tisíc členů, se bude snažit nasadit do každého okrsku mladého delegáta, neprofesionálního politika, aby omladil parlament. Macron je hodně akční, zve všechny krásně vypadající, mladé ale i trošku starší neprofesionální budoucí politiky, aby se jejich straně přihlásili online a z nich nezávislá komise vybere budoucí kandidáty.

Z nich se lehce vyberou hezké tvářičky mladých žen, jež volila má nezkušená kamarádka v rámci hnutí Víta Bárty, jež prozíraví žurnalisté předem podezírali ze snahy o vytváření klientelistických vazeb, kvůli nimž se hnutí brzy rozštěpilo.  Anebo krásné tváře českých ministrů, herců ve straně Andreje Babiše, jež je založena na podobných klientelistických metodách a jejíž politikové, především v rámci spolupráce v regionech efektivně nekooperují s ostatními politiky jiných stran.

Otázkou ale zůstává, zda francouzští voliči, kteří jsou zvyklí volit v okrscích své oblíbené politiky budou o Macronovy nové tváře vůbec stát a kolik se jich do druhého kola hlasování prosadí.  

Francouzské volby do Parlamentu jsou dvoukolové, do druhého kola se, pokud nevyhraje někdo ve svém okrsku hned 50 procent hlasů, postupují automaticky  kandidáti a všichni, kdo dostali nad 12 procent hlasů. Macron, Hollandův bývalý chráněnec,  se svým hnutím starým jen jeden rok, chce vyhrát všude a opanovat si francouzský parlament.  

V parlamentních volbách tak může dojít k hastěření se volených politiků o zájem voličů  sympatizujících s Macronovým hnutím a voličů zažitých  socialistických, ekologických  a pravicových stran. Po špatných zkušenostech italského Mattea Renziho a jeho snahou omezit nešťastnou rovnováhu dvojkomorového systému, dávající příliš pravomocí do rukou Senátu, a tím paralyzující kroky vlády, se ve Francii žádný politik nespálí natolik, aby vyhlásil podobné referendum o změně ústavy, jež si v Itálii lidé vzali jako hlasování vůči demokratickým pojistkám proti autoritářským sklonům vládní koalice.  

Naopak u nás, když by podařilo nějakým zázrakem prosadit referendum o zrušení Senátu, si jsem skoro jistá, že by pro ně hlasovala nadpoloviční většina voličů a že by se jich dostavilo k volbám dostatek.  

Půjde o to, kdo se bude v druhém kole  hlasování do Parlamentu ve Francii komu klidit z cesty, protože členové hnutí En Marche se nikomu klidit z cesty nebudou.  A samozřejmě to bude i o tom, která strana půjde s kým do vlády na základě koaličních smluv. Jelikož si ale ani tradiční levice, ani pravice ani příznivci Macrona nepřejí návrat k původnímu franku, jímž hrozí NF a možnost vystoupení Francie z EU, k němuž by evidentně hrozilo,  když by si to vítězná Národní fronta prosadila, patrně se strany nějakým způsobem efektivně sešikují ani nebudou vědět jak. 

Pokud se koalice nedohode, prezident může vyhlásit nové volby, voliči ale budou možná volit stejně. Pro Francii tedy rozhodně nebude ani tak  důležitá  samotná volba prezidenta, jako spolupracujícíparlament a efektivní vláda.