Do USA se už na transsexuální WC nevypravím

To jediné mě totiž na USA lákalo. Svou desítky měsíců plánovanou reportáž, ve které bych vyzpovídala místní transsexuály, jak se cítí po návštěvě speciální toalety, jsem musela díky Trumpově exekutivnímu příkazu zrušit

USA už desítky let prostřednictvím Hollywoodu importují své kulturní vzorce a modely jediného správného západního pohledu na svět  do celého světa. Nemusím proto jezdit do USA, z hollywoodských dojáků a katastrofických filmů se o mentalitě tamních lidí dozvím, co potřebuji. Co nevím, to si doplním z tisku, dokumentů, anebo přímo od obyvatel USA, kteří utekli před svou vlastí do Evropy. 

Někdy ví o USA ještě méně nežli já, protože celý život strávili v konzervativním zapadákově, sní o tom, že budou s pomocí popu opěvovat milovaného Ježíše a nadšeně mi sdělí, že v Česku poprvé v životě jeli vlakem a nechali si ovívat své optimistické obličeje svěžím evropským vánkem. Někdy jsou ale vzácně osvícení. 

Když chci vidět americké umění, zajdu si na výstavu v některé z evropských galerií anebo na festival divadelních souborů, kde se mohu při hereckém projevu Američanů uzývat nudou, když otrocky kopírují omšelou, u nás dávno zavrženou Stanislavského metodu a nechtěně tak plagují Rusáky, kteří už jsou v divadelnictví přece jen o krok dál. Zkrátka, Mcdonaldizovaná Amerika na mě civí ze všech koutů našeho vyspělého světa, až bych před ní s chutí utekla do Indie.  Ale i ten jejich Bollywood je jen muzikálově zkarikovaný Hollywood. 

Jen jedno mi z USA chybí.  Nefalšovaná taktilní sensuální zkušenost, jež se dá nyní sice nasimulovat díky virtuální realitě, ale ne tak dobře jako v reálu a chybí tomu čichový zážitek. Pachy navoněných paniček, oblečených shodně do postele jen v Chanel No  5, svůdné vůně z  tamních restaurací, odéry hárajících se amerických fen oblečených do růžových triček stejně  jako jejich paničky, anebo hučivw smradlavé lkání kanálů před deštěm. A především pach  nezapomenutelných transsexuálních toalet.

Kvůli těm jediným jsem se před časem dokopala k odvážnému rozhodnutí, že pojedu do USA a udělám o nich reportáž díky skvělému a ušlechtilému úsilí prezidenta Baracka H. Obamy, jenž dbal na lidská práva natolik, že vyštval z mainstreamových médii nejen názory z doby nadvlády Kuk Klux Klanu, ale i všechny kritiky genderové rovnosti. 

To se pak jeho nástupkyni Hillary R. Clintové, jež chodí s celou rodinou na normální záchodky a osud transsexuálů je jí ukradený, ale konzervativcům natruc si vzala problematiku diskriminovaných menšin jako své klíčové téma, krutě vymstilo.  Marně protestovali rasisté, ale i renomované vědci, jako je Steven Pinker a Jonathan Haidt, že idea rovnosti lidí, jež zakotvila nejprve v univerzitním prostředí, posléze v médiích a poté v celém spektru života americké společnosti, je chimérou, a že trocha nekorektního evolučně biologického diskriminativního postoje je zdravě přirozená.

Tak nás stvořily slepé evoluční procesy

nikoli rovné, ale nerovné, s nerovnými příležitostmi a vklady. Snaha prostřednictvím umělého metru a jalového jásání o tom, že lze člověka uhníst v sociologicky exaktním kotli k obrazu svému, je blud na x-tou, shodují se Pinker i Haidt. 

Progresivní demokraté tomuto bludu o rovnosti příležitostí slepě uvěřili. Zarytě hlásali, že jsou lidé duhově pestrobarevní, teplí, zelení, červení, bílí a černí, věřící, ateisté, studení čumáci i lidi vřící progresivními ideami. Ale že všechny tyto typy mají právo na své specifické záchodky.

A tak se po kňurdání únavného týpka s poruchou osobnosti, jehož buzerovali spolužáci, když chtěl chodit na holčičí záchodky a asi dostal za ucho, Barack H. Obama smiloval a vydal slavný federální dekret, díky němuž mají transsexuálové jednou pro vždy své oddělené záchodky. Sláva, zajásala jsem. Až sem dospěl boj o lidská práva a toto je právě onen impulz, jenž mě, peciválku, jež si maximálně válí šunky u moře, dohnal k tomu, abych obětovala svou cennou dovolenou a odjela na dlouhatanánskou cestu po všech klíčových genderově neutrálních  záchodcích USA. Zde bych nenápadně očumovala jejich uživatele, a pokud by byli svolní, učinila s nimi obohacující reportáž. 

Tu bych pak odvysílala na nějakém českém alternativním médiu. Třeba na aktualne.cz. A kdoví, snad bych za ni sklidila  cenu anebo se probojovala na 7th Sunday Festival. Samozřejmě, nikoho bych k rozhovoru nenutila, ale jak znám transsexuály, sami by se rozkecali a byli by rádi, že s nimi někdo naváže řeč a má s nimi, nebohými trpící diskriminovanými prostý lidský soucit. 

To jsem měla všechno v hlavě jasně narýsované, vznášela jsem se v růžových obláčcích a snila o budoucí slávě a najednou na podzim rup a šup a hup. Frustrovaní bílí poslední mohykáni zvolili za prezidenta USA Donalda Trumpa, zjevení z 80. let minulého století, nejzbožnějšího ze zbožných. Ten v pátek srazu konzervativců CPAC citoval  z Bible, jíž si každý den tento notorický nespavec listuje zhruba v jednu hodinu v noci při  sledování jeho oblíbených Fox News, na něž v noci zmatečně reaguje svými tweety. 

Tento světec ve volební kampani sdělil, že nemá nic proto transsexuálům. Ale aby se zavděčil milovaným evangelikánům, věrným to voličům nositele umírněných konzervativních hodnot, slíbil jim, že na federální úrovni svým ediktem zruší transgenderové  záchodky a šalamounsky nechá rozhodnutí na jednotlivých státech. Tím nikoho nepotěšil ani nezarmoutil. 

Jen vzbudil  řadu otazníků, co s nově vybudovanými WC. Nabízí se řešení, jež jistě potěší jeho víceprezidenta Mika Pence, horlivého milovníka násilného obrácení homosexuálů s pomocí boží. Na záchodcích v prostoru mezi pánskými a dámskými toaletami lze zřídit modlitebny se svatými obrázky, ke kterým se mohou modlit náboženští horlivci brojící za změnu orientace transsexuálů, kteří do bývalých transsexuálních záchodků, nejvyššího výdobytku liberální demokracie, jen tak ze zvyku zabrousí. Na modlící se bručouny bude ale mnohem nudnější pohled, nežli na močící transgenderové neutrály. Jet kvůli nim do USA se nevyplatí.

A tak USA neuvidím. Místo toho mohu zajet do Íránu, ráje transgenderových operací, jež jsou z poloviny dotovány státem. Tak se z této naoko zaostalé islámské země stal ráj osob, toužících prodělat náročnou změnu pohlaví, jež se díky aktivitě vychytralého Inda slétávají do Íránu z celého světa jako vosy na sladký turecký med. 

Jedině operativní změna pohlaví umožní v Íránu klasickým homosexuálům a lesbičkám, kteří by jinak ani své tělo vyměnit nechtěli, si vzít milovaného sexuálního partnera, za což by jim v původním těle hrozil krutý trest. Takže, Petro, hurá do šíitského Íránu, ten nyní bude v rámci reportáží o strastech a slastech osob s poruchou sexuální identity, opravdovým rájem.