Vánoce ateistčiny

11. 12. 2018 21:37:31
Moře času uplynulo od chvíle, kdy jsem odpadla víry. Dříve jsem prožívala kalendářní rok ve shodě s liturgií naplněna posvátnou radostí z každého dne, o Velikonocích jsem umírala s Kristem, o Vánocích se těšila z jeho zrození.

Vystřízlivění z liturgického poblouznění, má osobní dekonverze, mi přinesla spoustu výhod a volného času. Už jsem nemusela každý den běhat do kostela, modlit se, zpytovat svědomí, ani se mučit, že jako velká hříšnice skončím na nekonečně dlouhou dobu v pekle, anebo v očistci. Prostě jen zemřu a bude konec. Pár let jsem jela ještě v zaběhaných schématech, stále se třásla nad svými hříchy, posléze jsem se ale natolik uvolnila, až jsem vypnula a povinné křesťanské svátky jsem přestala vnímat prizmatem křesťanství, ale z pohledu starodávného a moderního pohanství. Snad nejvíce ze všech křesťanských svátků jsem po své dekonverzi nenáviděla české Velikonoce, jež jsem coby novopečená liberální zastánkyně genderové ideologie chápala jako patriarchální oslavu sadistického ponižování slabšího pohlaví.

Mrskáči už u mne, staré, vyžilé stařeny, dlouhá léta nezvoní. Dříve, když jsem byla mladší, vzbouzela jsem sem tam jakýs takýs chlípný zájem výrostků, kterým šlo napůl o cukroví a napůl o pohled na můj ještě ne zcela povislý zadek a nezkrabacené lýtko. Tehdy jsem se před nimi panicky skrývala do sklepa, kde jsem se uzamkla po celý den a křičela v deliriu: "mě nedostanete, vy vilní bastardi, a když už, tak vám po vašem bičování namísto vajec vsypu do očí sůl!"

Dlouhá léta jsem netušila, že si to hoši mezi sebou rozšuškali a začali mi přezdívat po celé naší maličkaté vsi "pošahaná, bigotní, feministická kláda". Zvonili u našeho domu jen proto, aby se pobavili mou genderovou předpojatostí. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem už stará, vrásčitá, zahořklá panna bez úsměvu a bylo mi to jedno.

Více nežli Velikonoce mne po mé dekonverzi dráždily Vánoce, protože mi po dlouhá léta připomínaly, jak hloupá jsem celé ty dlouhé roky byla, když jsem slevě věřila, že se Ježíšek, mýtický, neexistující konstrukt teologů, narodil právě v období tradičních římských Saturnálií.

Pozvolna jsem se ale oprostila od vrozené askeze. Jak už to u dekonvertitů, ateistů, kteří nevyznávají vůbec žádné hodnoty, jen kult sebe samého, své vlastní svobody na úkor druhých, bývá, stala jsem se obratnou machiavelistkou. A tak jsem se nakonec s Vánocemi sžila a pokusila jsem se je obrátit zcela ve svůj prospěch. Podlehla jsem kultu Vánoc, jenž jsem coby asketička tolik odsuzovala a Vánoce se pro mne, nadprůměrně inteligentní českou důchodkyni, staly neutuchající orgií konzumu.

Protože jsem se díky svému nově nabytému egoismu a averzi k patriarchálně smýšlejícím mrskačům nikdy neprovdala, neměla rodinu, jen příbuzné, a nevěnovala se, kromě četby ateistických spisů skoro žádné jiné činnosti, měla jsem ve volné dlouhé hodiny na brouzdání po obchodních centrech. Záměrně jsem se nechtěla věnovat ničemu společensky prospěšnému, žádné charitě, žádné veřejně prospěšné činnosti, zkrátka ničemu, čím jsem promarnila po vzoru křesťanského sebeobětování nejlepší léta svého života.

Koledy, oslavující příchod Ježíška, mi dlouhá léta drásaly duši. Vše jsem nakonec vyřešila špunty do uší. Když mi nestačily dva malé obchodňáčky a jedna drogérka v mé rodné vsi, nasedla jsem slastně do vlaku nacpaného důchodci, kteří mají nyní díky mému velkému vzoru, Andreji Babišovi, ještě většímu machiavelistovi, nežli jsem nyní já, jízdné za 25 procent původní ceny, a bloumala jsem po větších centrech v nedalekém velkoměstě. Srovnávala celé dny ceny vepřových konzerv, které jsem si coby chudá důchodkyně jedině mohla dovolit. Až jsem je nakonec koupila 3 prošlé konzervy ve slevě.

Celý další den jsem zvracela a psala udavačské dopisy na Českou obchodní inspekci. Jeden za druhým. Až se vedoucí daného obchodního centra, který byl pod tlakem svých nadřízených i pod tlakem veřejnosti díky mediálního skandálu, jenž se dostal do pořadu Černé ovce, oběsil ve stejném obchodním domě, který pak museli zavřít, protože se začalo mezi lidmi šuškat, že v něm straší. To mě ale nechávalo ledově chladnou. Své nákupy jsem vždy před Vánocemi okořenila návštěvou svého oblíbeného sexshopu, kde jsem si v rámci Black Friday koupila si ve slevě sadu sadomasochistických pomůcek.

Když jsem byla mladá bigotní katolička, trápil mne, stejně jako většinu skromných křesťanů, toužících po usebrání, všechen ten plytký shon, napětí a nepohoda, kdy myslíme na vše možné, jen ne na Pána Ježíše.

Protože jsem se celé dny modlila a na práci jsem si vyhradila za komunismu jen krátké 4 hodiny, moc jsem si nevydělala. Dráždila jsem nařízené soudruhy, kteří mě za to, že nepracuji povinných 8 hodin denně a upadám během výkonu kontroly jakosti dětských praků, vyvážených v rámci utajené rozvojové pomoci do okupované Palestiny, kde měly sloužit k vystřelování očí sionistickým okupantům, do náboženského vytržení. Střídavě mě pak zavírali do blázince a do kriminálu.

Neměla jsem na drahé dárky, lega pro synovce, módní ponožky pro bratra a hříšně rudou rtěnku pro jeho ženu, tak jsem všechny počastovala ručně napsanými letáčky, nebádající k přísné askezi, která nás jediná ochrání před hněvem božím v podobě nejrůznějších biblických katastrof.

Nyní se na Vánoce těším jako malé dítě, protože můžu po přízni vyloudit hory užitečných dárků. Celý dlouhý rok se příbuzným neozvu třesouce se strachem, že by po mě mohli něco chtít. Až na narozeninové oslavy, které pečlivě sleduji ve svém kalendáři, abych se mohla nacpat u nich doma dobrotami a prolít hrdlo kvalitním alkoholem výměnou za štítivý polibek a kytičku květin, kterou vždy natrhám dle ročního období v noci na záhonech svých sousedů.

Když žádné květiny nerostou, vyberu kontejner s oblečením a obdaruji své příbuzné smradlavými šálami a děravými ponožkami. Už jsou na to za ta dlouhá léta zvyklí, a tak mé dary s falešným sluníčkovým úsměvem přijmou a poté jej vyhodí zpátky do stejného kontejneru, odkud jsem je vzala.

Asi měsíc před Vánocemi obešlu všechny své blízké s pozvánkou ke mně domů a žádostí o konkrétní dárek, který bych si přála. Od zazobaného, hluboce věřícího bratra, kterého trýzní výčitky svědomí, že jsme se po smrti rodičů odcizili, si vždycky vyžebrám 4 denní zájezd do některého ze světových kasin a 8 tisícovou sumičku, kterou mohu slastně prohrát v jakékoli hře.

Před třemi roky jsem, světe div se, vyhrála 200 000 euro, které mi muselo kasino po velkých průtazích vyplatit. Nikomu z přízně jsem o tom neřekla, zvláště ne svému bratrovi a uložila si celou částku na účet v jedné švýcarské bance, abych nemusela vypadnout ze své pohodlné role egoistické příživnické socky, kterou všichni mí strojeně slušní příbuzní dlouhá léta nemilují, ale po dohodě s mým psychiatrem v rámci rodinné terapie, tiše tolerují.

Kromě materiálních dárků požaduji ode všech menší finanční hotovost. Všichni mě jí, litujíce mne, ubohé důchodkyně s titěrným platem, ochotně obdarují. Já jim na oplátku dám naprosto nepraktické předměty, které se mi shromáždily v rámci akce "Ježíškova vnoučata", jíž se pokrytecky coby zarytá ateistka každoročně pod různými jmény a identitami účastním. Ty praktičtější, jako je elektrická koloběžka anebo lepidlo na zubní protézu, si ponechám.

Jednou ročně nakoupím pro své příbuzné ty nejlevnější sušenky v Lídlu za 12 Kč. Všichni mě oplátku zahrnou horami 13 až 16 druhů doma napečeného vánočního cukroví. Poslední dobou, kdy mě začala trápit cukrovka, požaduji pouze dia anebo slané. A vždycky to speciálně kvůli mně mí hodní, laskaví příbuzní upečou.

Velký úklid doma provádět kvůli nim nehodlám. Na to mě příliš píchá v zádech. Všechny je o svátcích vánočních pustím pouze do jedné cimry, kterou lehce přetřu špinavým hadrem bez čisticího prostředku. Klasické české koledy ode mne neuslyší.

Oslavují totiž Ježíše Krista, jehož jsem před dlouhými lety zavrhla coby manipulativní konstrukt církví určený k potlačení přirozeného jáství. Povolím ve svém pokoji pouze hrobové ticho. Když si nějaký malý capartík, který se účastní mé oslavy poprvé, postěžuje, že by rád slyšel písničku o Ježíškovi, pustím mu coververzi songu od Depeche Mode Personal Jesus na youtube.com od Marylina Mansona a učiním mu přednášku, kolik měla Mansonova hudba v USA na svědomí smrtelných přestřelek ve školách, poučím jej o Mansonově vášni pro satanismus a filozofii Friedricha Nietzszcheho.

(jediné video o Ježíšovi, jež pouštím přízni o Vánocích)

Dítě si začne obvykle cucat prst a po chvíli v transu poprosí své rodiče, že by příští rok rádo dostalo jako dárek pod stromek samopal. Rodiče se pak zaleknou, nejprve mu samopal odmítnou, když ale nejapně řve po celou dobu své prapodivné návštěvy, slíbí mu narychlo nákup pistolky s drobnými gumovými projektily, a nechají mně ze slušnosti dokončit mé rozvleklé myšlenkové konstrukty, protože jsou Vánoce a lidé na sebe musí být slušní.

Pak se všichni rozejdou a já si dám za peníze, které se mi sejdou od přízně ten nejlepší dárek, který si naděluji od doby, co jsem přestala být bigotní frigidní katolickou pannou a stala se ze mě sadistická ateistka vyznávající nadřazenost genderově ostrakizovaných minorit.

Telefonicky si pozvu mého oblíbeného submisivního postaršího gigola, kterému je při malém důchodu každá tisícovka dobrá. Krátce před půlnocí, kdy se má dle křesťanů narodit Ježíšek, mu dám do rukou pomlázku, poté jej svážu pouty ke skříni, ukradnu mu žílu a začnu jej vesele bičovat a mučit elektrickým proudem, se slovy: "to máte za to, jak jste mě celá léta ponižovali, vy patriarchální mrskači! Já jsem nad Velikonocemi i nad Vánocemi, já jsem ty svátky a celý ten povrchní pseudolaskavý, psedokřesťanský evropský kulturní prostor dokonale přečurala!" Načež se gigolo, trpící na prostatu bolestí a slastí přesně o půlnoci počurá jako malý psík.

Gerontofilní gigolo, jehož jsem jedinou zákaznicí, po sobě uklidí loužičku, shrábne připravený obnos a rozloučí se mou se slovy: "Čau za rok, ty jedna ateistická, sadistická, vrásčitá, chlívácká pusino, jestli oba neskončíme před tím v rakvi!"

Načež slastně usnu a těším se na další vánoční svátky, inspirována jeho nápadem s rakví, o kterou si na příští rok napíšu spolu s roubíkem svým příbuzným k Ježíškovi, abych do ní mohla uložit svého oblíbeného důchodce při další ze svých sadistických her.

Autor: Petra Havelková | úterý 11.12.2018 21:37 | karma článku: 12.93 | přečteno: 935x

Další články blogera

Petra Havelková

Mercury a malí Čecháčci

Zpěvákova raná 80. léta strávená v Mnichově ve společné domácnosti s německou herečkou Barbarou Valentin, která jej zasvětila do tamní LGBT scény, byla v dětem přístupném filmu Bohemian Rhapsody zcela opomenuta.

10.3.2019 v 9:57 | Karma článku: 10.43 | Přečteno: 1030 | Diskuse

Petra Havelková

Sacha Baron Cohen = Radek Vondráček, Sarah Palin = Miroslava Němcová

Radek Vondráček to už nemohl v sobě nadále dusit. Poté, co kníže po tolikáté před jeho očima usnul a o si to kladl osobně za vinu, se rozhodl, že rozvíří vody malého českého politického rybníčku a sejme masku seriózního právníka

8.3.2019 v 15:36 | Karma článku: 22.05 | Přečteno: 645 | Diskuse

Petra Havelková

Bloger V si změnil profilovou fotografii

Čtete dobře, řeč není o Markétě Šichtařové, která si díky svým stále se měnícím vyprseným fotografiím získává přízeň desítky tisíc čtenářů, ale o blogerovi Davidovi V.

20.2.2019 v 14:12 | Karma článku: 26.05 | Přečteno: 1815 | Diskuse

Petra Havelková

Půjde Mark Zuckerberg díky inicativě Václava Klause ml. sedět do českého vězení?

Boj Václava Klause mladšího za svobodu projevu v České republice, kterou dle jeho názoru ohrožuje cenzura ze strany sociálních sítí (především Facebooku), je chvályhodný.

27.1.2019 v 13:08 | Karma článku: 15.61 | Přečteno: 807 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 13

Přichází žáky i učiteli očekávaný poslední školní den. A každý se s koncem školy vyrovnává po svém...

18.7.2019 v 8:47 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 318 | Diskuse

Irena Aghová

Povídka sci-fi: Na konci léta.

Letošní léto za moc nestálo, pomyslela Eva, když šla polní cestou směrem ke kopci, na kterém tvořila své obrázky. Takové utahané léto. Nic zvláštního se nestalo, jen takové všední příhody.

16.7.2019 v 7:48 | Karma článku: 11.04 | Přečteno: 182 | Diskuse

Josef Němec

Příšerná země na konci světa

Třicet let. Pro někoho polovina života, pro jiné sotva chvilka. Když se po takovéto době najde lidská kostra v islandském jezeře, kdo jiný se musí chopit vyšetřování evidentní vraždy než Erlendur a jeho tým.

15.7.2019 v 13:54 | Karma článku: 5.15 | Přečteno: 330 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Spokojení (povídka (dlouhá (hodně)))

Spokojenost – o to tady běží, pánové. Za tím jdeme, to je náš prvotní cíl. Mít svou židli, svůj stůl a svůj příběh. Postavili jsme si svůj dům, vykachlíčkovali koupelnu a do garáže zaparkovali své auto.

15.7.2019 v 8:30 | Karma článku: 10.90 | Přečteno: 213 | Diskuse

Irena Aghová

Povídka: Klára a František a nejen ztracená bedna.

Na počátku tohoto příběhu, který není ničím výjimečným, ačkoliv ho inspiroval život sám, ale není ani tuctovým, protože jeho protagonisté jsou svým způsobem zvláštní lidé.

14.7.2019 v 16:43 | Karma článku: 8.08 | Přečteno: 187 | Diskuse
Počet článků 189 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1162

Mezi mé zájmy patří  kulturní dění v mém okolí, literatura, reflexe vlivu masových médií na utváření obecného mínění. Zajímám se o kognitivní vědy, evoluční psychologii, teorii memů a literaturu. 

 

Najdete na iDNES.cz