Snaha o ochranu spotřebitele před nekvalitním zbožím není marxistickou zvůlí

Blog přední české ekonomky, ve které osočila Evropskou komisi z toho, že jí napříště nedovolí si koupit 10  mixérů a nařídí jí kupovat mixéry předražené, zní sice krásně, ale nepředkládá validní informace

Přední české ekonomka Markéta Šichtařová ráda provokuje čtenáře a používá k tomu barvitých metafor a peprných výrazů.  Její blogy jsou proto čtivé, vyskytuje se v nich ale řada dezinterpetací, na něž obvykle upozorňují věrní čtenáři jejího blogu.  

Někdy spolu se svým manželem, předním českým ekonomem Pikorou špatně přeloží anebo pochopí anglický termín krajní pravice, jenž si ztotožní pouze s pravicí a hned  o tom napíší článek,  že český, německý a holandský  tisk, jenž místo pojmu  pravicový spíše používal termín "populistický", rád nálepkuje.  

To by celé nevadilo, pokud by autorka ve svých blozích odkazovala na zdroje, z nichž vycházela  a nehovořila o erudované analýze celé řady článků, která ale často vůbec není věrohodně podložená. Sama jsme daný termín vzhledem k reflexi strany, o níž autorka v článku psala prostudovala na  britských  serverech, a všude bylo jasně psáno "krajně pravicová"  a nikoli pouze pravicová strana, což je velký rozdíl.  Autorka se svým mužem  samozřejmě nemusí úplně rozumět anglicky,  nechť ale nepíšou blogy, ve kterých se vydávají za experty na politologii a na anglickou politologickou terminologii. Termín krajní pravice totiž použil jak The Guardian tak The Telegraph a skoro celý britský tisk. V Británii v sobě  označení krajně pravicová nese i nálepku populistická.  Ostatně, když jsem se o straně, o níž vášnivě psala Markéta Šichtařová, bavila s průměrným Britem,  označil ji za ryze populistickou, protože ji zná jako své boty. 

A tak je to s řadou jejích blogů. Některé jsou zábavné a ráda si je přečtu a přeji autorce její názor, protože na každém šprochu pravdy trochu. Některé mne ale zvednou ze židle. Nedávno mne popudil její článek o konspirační teorii tzv. kurvítek, jíž údajně podlehla  Evropská komise. Zde autorka s  pomocí několika ke svému účelu využitých příkladů  dehonestovala snahu Evropského parlamentu o větší ochranu spotřebitele, jež  by spočívala v požadavku  tlaku na výrobce, aby vyráběli  lépe opravitelné a upgradovatelné výrobky, s označením skutečné délky životnosti produktů po určitých cyklech použití. Veškeří odborníci, inženýři, profesoři, badatelé a vědci pracující pro Evropskou standardizační organizaci v rámci ESOs,  CEN, CENELEC and ETSI, jsou dle Markéty Šichtářové marxisty a konspirátory, kteří jí nechtějí dovolit kupovat si levné a nekvalitní mixéry.  

Dle ekonomky žádná "kurvítka", jež francouzská legislativa pojmenovává  jako souhrn technik, s jejichž pomocí výrobce, a to zejména při samotné konstrukci výrobku, záměrně zkracuje jeho životnost nebo použitelnost, aby zákazníky přiměl k častější obměně, neexistují. Praktiky zahrnují zejména záměrné využití vad, křehkosti, automatického nebo předčasného zastavení funkčnosti, technického omezení, nemožnosti opravy nebo nekompatibility, rovněž  neexistují. 

Šichtářová označí tuto teorii za konspirační a posléze se vytasí s definicí takřka shodnou s definicí francouzské legislativy, jež dle ní existuje.  Dle ní jsou dávány do oběhu méně kvalitněji provedené výrobky, protože si je zákazníci žádají a je po nich neuvěřitelná poptávka. Jako příklad uvádí  mixér, jehož součástku svou nešikovností neustále dokola rozbíjí a musí si proto kupovat neustále nové mixéry. Raději koupí nový mixér, nežli by si koupila mnohem dražší, jenž by déle vydržel. 

Mně se ještě při mixování žádný mixér rozbít nepodařilo a pracuji neustále s tím samým a celkem levným mixérem.  V případě autorky se jedná o její vlastní nešikovnost, na niž se žádná záruka nevztahuje a Evropská komise ani Evropský parlament se nešikovností blogerky nezabývá. Jsem přesvědčena, že by byla autorka schopna rozbít i ten nejkvalitnější  mixér a napsat o tom poutavý článek s vysokou karmou.

O tom ale vůbec nově se rodící direktiva (2016/2272(INI)) Evropského parlamentu není a Markéta Šichtařová ji buď nečetla od začátku do konce, anebo záměrně mlží.

Zpráva zatím k ničemu evropské anebo zahraniční výrobce nezavazuje, jen upozorňuje na to, že řada evropských zákazníků je frustrována  tím, že se jim zboží, jedná se většinou o elektroniku, rozbíjí krátce po vypršení záruky,  oprava zboží je často drahá a zboží se poté může opět porouchat a zanikají profese opravářů elektroniky a dalšího zboží.  

EU si na rozdíl od ekonomky udělala výzkum mezi obyvateli o tom, zda by raději neustále po konci záruky kupovali nové spotřebiče anebo si je raději nechali levněji opravovat či zda by byli spokojení, aby vydržely dražší výrobky i déle  než zákonem danou danou záruční lhůtu. Většina obyvatel sdělila, že by byli moc rádi, když by jim výrobky vydržely déle a pozáruční servis byl  levnější.  Nejde totiž jen o ztrátu času a peněz s nákupem nového zboží, ale i o velkou ekologickou zátěž pro planetu, na níž se firmy produkující méně kvalitní, snadno rozbitelné, nerecyklovatelné  spotřebiče nemalou měrou podílejí. 

Markéta Šichtařová má coby oblíbená česká ekonomka zvyk říkat,

  že není tak bohatá, aby si kupovala drahé věci a dává tak  návod i českým spotřebitelům.  Řada z nás má ale opačnou zkušenost a občas máme pocit, že nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné a poruchové, snadno zastarávající, neupgradovatelné produkty

Je jasné, že nemůžeme po výrobcích chtít, aby nám i po 5 letech garantovali, že se nám mixér v žádné konstrukční části nerozbije, anebo to, aby nám jedny boty, v nichž chodíme dlouhé túry, vydržely do smrti. 

 Ekonomka nás ale ve svém článku závádějící argumentací, aby potvrdila svou tezi o marxistickém smýšlení zlého Bruselu, který nám údajně chce opět něco diktovat, ačkoli to z návrhu připravované direktivy vůbec nevyplývá, tahá za nos.

Ekonomka argumentuje tím, že se Evropská komise snaží položit evropské výrobce přehnaným tlakem na kvalitu zboží a tím je diskriminovat před ostatními výrobci. To se ale ve zprávě nedočteme. Zpráva pouze doporučuje zemím EU a zákazníkům,  aby samy vyvíjely tlak na nadnárodní společnosti typu Apple, Microsoft, Samsung, Siemens a další, aby dodávali zboží v takové kvalitě, že nebude po 2 letech zastaralé a k nepoužití.

Otázkou je, zda na to budeme mít vzhledem k praktikám těchto společností na něco takového vůbec coby spotřebitelé  sílu. Je nás  v Evropě 500 milionů spotřebitelů a proto jsme pro nadnárodní koncerny a ostatní výrobce dost zajímavým  trhem na to, abychom je direktivami alespoň částečně donutili se zamyslet nad managementem kvality a neprodávat nám poruchové šunty, na nichž se neúměrným způsobem obohacují. Pokud budeme ale všichni přemýšlet a chovat se jako Markéta Šichtařová, tak toho nikdy nedocílíme. 

Markétě Šichtařové se vyplácí kupovat donekonečna levné mixéry, a tím ničit životní prostředí.  Mně se ale koupit elektronický klavír za 20 tisíc, kde krátce po záruce přestala fungovat celá oktáva, a tak je nutno takřka 70 kilogramový klavír na mé vlastní náklady doručit do 80 km vzdáleného servisu a oprava společně s přepravou může přesáhnout poloviny částky klavíru, nevyplatí a proto tuto snahu Evropské komise schvaluji. 

A to nezmiňuji elektronické klávesy, jež jsem zakoupila nový v obchodě za 14 tisíc korun a kde nefungovala oktáva krátce po jejich zakoupení. Klávesy  mi byl vyměněny za dražší elektronický klavír, částku jsem si doplatila, který se nicméně opětovně po záruce porouchal. Elektronický klavír je určen k tomu, aby se na něj hrálo, cvakalo se na klávesy, tu tiše, tu hlasitě. To ale mikroprocesorové čipy napojené na mateřské okruhy neunesly, ačkoli by měly a to  ne jen po dobu 2 let daných zárukou.

Pokud bych byla bohatou dědičkou  hotelového impéria, mondénně bych mávla nad závadou rukou. Protože jsou ale Češkou s nízkým příjmem, pořádně mě to naštvalo a ještě  více mě nadzvedl blog autorky, jež snahu o normativní zkvalitnění výrobků a zlevnění pozáručních služeb prodávaných spotřebitelům, označuje jako marxistický blábol.      

To samé se projevuje u celé řady značek ne zrovna levných tabletů. Koupila jsem si středně drahý tablet se systémem Microsoft 10. Tablet nefungoval, protože byl jak procesorem, tak pamětí na systém Microsoft 10 slabý. Přesto jej renomovaný nadnárodní výrobce bez testování uvolnil s tímto systémem do oběhu. Hned mi byl vyměněn za jiný, protože tablety se neopravují, ale vyměňuje kus za kus.  Oprava jedné drobnosti na tabletu, například nefunkčního napájení, nedoléhající paměťové karty atp.  se rovná polovině ceny tabletu. 

Nyní už raději vše, pokud to jde, řeším tak, že si sama nechávám prodlužovat záruku za zhruba desetinu ceny výrobku. Například u kompaktního fotoaparátu za 10 tisíc korun, který bych ráda používala dalších 5 let,  jsem si raději zakoupila záruku na 5 let. Protože oprava ostření kompaktů stojí 6 tisíc korun a často se tato závada projeví, pokud hodně fotíme, krátce po uplynutí záruční lhůty. 

Řada výrobců  sama raději poskytuje u dražších výrobků prodlouženou záruku. Výrobky totiž nevyrábí, jak nám podsouvá ekonomka ve svém článku, za náklady o něco přesahující cenu, za niž si je kupujeme, ale díky procesu automatizace, x krát levněji. 

Obdobný problém je s upgradovatelností výrobků, s níž se setkáváme u elektroniky. U počítačů výrobci záměrně  po několika letech pouští do oběhu  takové druhy základních desek, procesorů, grafických a zvukových karet karet a pamětí, že jsou spolu staré, ale dobře funkční komponenty a ty nové záměrně nekompatibilní a je třeba kompletně repasovat celý počítač.

Evropský parlament  ve své direktivě nabádá výrobce softwaru i hardwaru, aby napříště vyšli zákazníkům vstříc, a vyráběli komponenty, jež by byly vzájemně slučitelné. Zákazníci by pak mohli použít  stejnou základní desku i po více letech a ne ji neustále vyměňovat za novou, protože už k ní nepasuje žádný novější procesor. Anebo by bylo vhodné mít ze zákona na skladě i po delší dobu starší typy dalších komponent, aby se dal počítač opravit a sloužil dál například na kancelářské práce, a ne záměrně po uplynutí zákonné lhůty stahovat komponenty z oběhu, aby si zákazník  musel koupit celý nový počítač. 

Je ale toto myšlení a snaha Evropské komise marxistické, jak nám sugeruje ekonomka, anebo jen ekologické a vstřícné ke spotřebitelům? Já osobně nechci neustále kupovat nové klavíry, tablety, fotoaparáty a počítače,  jen protože mi odejde procesor anebo mě zlobí základní deska, nefunguje ostření anebo se poškodí součást klavíru, jež má být funkční. Chci  dopředu vědět, kolik let anebo cyklů výrobek vydrží, když jej budu používat. Výrobci to dobře vědí, mohou si to odzkoušet, výrobky to nezdraží a naopak si pak budu moci koupit tablet, kde bude garantováno, že mi vydrží 4 roky nežli tablet, který mi odejde po 2 letech slušného zacházení.     

 Kolik z nás se stalo obětí buzerace Billa Gatese, jenž si zčista jasna usmyslel, že přinutí veškeré držitele počítačů s funkčními a stabilními Windows 7 přejít na Windows 10, jež ale v počátcích u řady starších počítačů vykazovaly znaky nestability a nebyly ani řádně otestované.

Kolika z nás se objevilo poťouchlé oznámení, že si musíme své Windows 7 upgradovat na 10 a kolika z nás se podařilo se tomuto kroku, pokud jsme se nezajistili, vyhnout? Kolik ajťáků si tehdy  zoufalo, že se jim ztratily v rámci upgragu data a neví, kde je nalézt.  Ne každý chce Windows 10, byl spokojen s Windows 7, ale nakonec, aniž by to věděl, k němu v rámci potutelné aktualizace proti své vůli přešel, protože tak si to Bill Gates, druhý nejbohatší muž planety, přál.   

A o tom to vše je. Nadnárodní korporace si připadnou tak silné, že jim nevadí valit do obchodních řetězců střední Evropy  tuny nekvalitních, neprověřených  zmetků a těšit se na to, že budeme jako hloupé stádo krátce po záruce vyměňovat relativně drahé tablety za jiné, než bychom si nechali opravit banální závadu za polovinu ceny starého zboží. Většina zboží a elektroniky  se navíc nevyrábí v EU, jak nám autorka sugeruje, ale v Asii, a daní se v zemích, kde jsou nejvstřícnější  daňové podmínky, anebo se zisky skrývají přímo v daňových rájích.

A proč by zisky velké nadnárodní společnosti, jež vyprodukují  zboží za zlomovou cenu levně v Asii, investovaly do zkvalitnění technologií, opravitelnosti  a snazší a pro zákazníky vstřícnější uprgradovatelnosti výrobků, když mají v ČR tak skvělé apologety, jako je přední ekonomka Markéta Šichtařová,  jež označí  snahu ochránit nás, spotřebitele, ale i životní prostředí před zmetky, za marxistický nesmysl a zvůli. 

Společnosti Apple, Samsung, Acer, Asus  a další výrobci  neopravitelných tabletů a Smartphonů jí budou za její články líbat ruky. A všichni naši čeští, relativně chudí spotřebitelé, kterým se poláme tablet krátce po záruce a budou  si muset koupit nový, protože bude levnější nežli oprava starého, jí rádi zatleskají, protože rázně a úderně ve svém blogu  pohrozila zlému marxistickému Bruselu.