Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Je V.V. Putin opravdu člověkem bez tváře?

14. 04. 2017 17:51:28
Zkušená a vzdělaná kritička Putinova režimu, dle níž poznatků o současném Rusku se řídí západní médie, aškenázyovská židovka Máša Gessen myslí všechno, co napíše hrobově vážně.

Je totiž vzdělanou ruskou aškenázyovskou lesbičkou, jež žije spolu se svými družkami v symbiotickém vztahu, vychovává 3 děti a horuje pro demokracii organizovanou zdola. Jako dospívající žena se přesunula se svými rodiči do Spojených států a posléze pracovala v Moskvě coby žurnalistka. Stejně jako pár dalších pro demokracii zapálených nadšenců uvěřila Gorbačovově Perestrojce, jež demontovala vliv SSSR na své satelity a položila v důsledku vadně nastavených privatizačních procesů za Jelcina Rusko téměř na kolena. V krátké éře za Jelcina viděla Gessonová chabý majáček možné demokracie a občanské svobody v posttotalitním Rusku.

Ten ale dle jejího názoru vyhasl díky tomu, že se k moci prodral Muž bez tváře V.V. Putin, o němž napsala kultovní knihu, jež byla před nedávnem přeložena do českého jazyka. V.V. Putin a jeho strana Jednotné Rusko je nám v Česku dobře známa. Ale obyvatelům USA, zaměstnaným jinými problémy, se jevil Putin a jeho suita zpočátku jako skupinka liberálů, poté jako osvícený autokrat a nakonec jako bytostná hrozba pro veškeré západní hodnoty zemí bloku NATO.

Překlad její knihy do češtiny v roce 2016 vydaný nakladatelstvím Akropolis přišel relativně pozdě a nepřinesl nám příliš nových informací.

Anglicky mluvící moderátoři pod palcem stratéga Dmitrije Kiseljova, zoufale na propagační televizní stanici RT, vysílané v angličtině a dalších světových jazycích, úpí, že se všechny mimo rusky mluvící oblasti řídí podle článků Máši Gessenové jako podle evangelia a že oni s tím nemohou nic nadělat.

Ano nemohou. Máša bude psát po svém a hlavu jí pro to v Rusku nikdo neutrhnou. S portrétem V.V. Putina, jenž se snaží jeho oficiální životopisci upravovat dle rad PR stratégů, se vůbec, ale vůbec nepáře. Dle jejího názoru je rozmazleným spratkem z chudých poměrů s kleptokratickými sklony, jedináčkem, který vyhrál v loterii, za niž si koupil drahý svrchník a své matce koupil jen čokoládový dort, zatímco v SSSR dobře vycvičení komsomolci tehdy odevzdávali své příjmy vždy do kopejky svým chudým, alkoholem zdegenerovaným rodičům.

Nechal si od rodičů koupit drahé auto a nechal se od nich rozmazlovat. A to byl jeho největší hřích. Postupně šplhal v KGB, kde se mu podařilo řadou intrik prodrat se až k postu prezidenta a vytvořit z Ruska policejní stát, jenž ve svých rukou koncentruje moc ústavní, zákonodární a soudní. O tom všem jsme se dozvěděli už dávno díky únikům Wikileaks a díky masám kompromitujícího materiálu, jenž o Putinovi shromáždil Boris Berezovský spolu s Litviněnkem a dalšími svými spolupracovníky.

Máša se příliš neobtěžuje popisováním řady skandálů kolem Borise Jelcina, jenž se rozhodl kolabující zadluženou ekonomiku na radu tzv. Washingtonského konsensu doporučeném MMF násilím zprivatizovat a stál jednou nohou v kriminále, z něhož jej vytáhla laciná intrika KGB. Zato vykresluje s přehnaným patosem riziko nástupu starých kádrů, komunistů a opětovné socializace nevhodně zprivatizovaného státního majetku.

Narychlo rozkradený stání majetek a všemožné formy Ponziho schémat, jež uplatňoval v Rusku svého času každý, dával oligarchům přílišnou moc v prosazování svých zájmů v rámci korupce členů Dumy a manipulace s mediálním obrazem samotného Ruska. Podrobností kolem jednotlivých kauz, které hýbaly ruskou společnosti se ve 300 stránkové, relativně čtivé knize, do níž vplouvají a odplouvají klíčové postavy ruských dějin bez nějaké solidní psychologicky podložené studie, až na pár ledabyle načrtnutých vizuálních a charakterových rysů, se nedočkáme.

Stejně tak knize chybí hlubší geopolitický vhled, jenž by zasadil dění v Rusku do kontextu toho, co nástupu Putina k moci přecházelo a nastínění hlubších geopolitických událostí. V tomto ohledu jsou na tom poněkud lépe, ať už chceme, anebo nechceme, klasické prokremelsky vyznívající dokumenty, kde se médiím podaří oslovit bývalé anebo současné světové politiky a tím se nám vhledu, jakkoli umně zmanipulovaného k obrazu Kremlu, dostane. Pokud by se o něco takového Gessenová opravdu pokusila, měla by kniha rázem 800 stran a nikdo z čtenářů západního, liberálního světa toužících po rychlých a občas zkratovitých odpovědích, by ji nikdy nedočetl do konce.

Její kniha mi, až na pár podrobností, v nichž se upřesňují možné varianty otrávení těch kterých novinářů a agentů, neřekla o Putinovi a Rusku za jeho vlády nic nového. Až na to, že byla podána z perspektivy relativně dobře zabezpečené a situací ve své rodné zemi krajně frustrované intelektuálky z okraje společnosti, která žije a žila, jak se sama otevřeně přiznává, v jedné z mnoha vzájemně se nestřevajících se sociologicko-politických bublin, jež vznikají v dnešní Facebookem a sociálními sítěmi, cenzurou a odposlechy, manipulací veřejného mínění médii, hojně po celém světě.

Ten samý proces štěpení, atomizace společnosti a rostoucí míru nedůvěry a podezřívavosti vůči sobě samým navzájem, jsme mohli pozorovat i u nás po pádu komunismu pozorovat v éře budování nového společenského zřízení, založeného na krajním dravém na svůj prospěch zaměřeném individualismu, jenž se pokusili vštípit našemu národu ideologové kupónové privatizace, věřící slepě v přirozené vlastnické instinkty a monetaristické teorie, a principy volné jedině správné ruky trhu, jež v našich malých českých ekonomických kruzích zpochybnila snad jen krize v roce 2008.

Ideologové volné ruky trhu, mezi něž patřil náš druhý poslitopadový prezident, označili hlubokou systémovou krizi kapitalistického systému s vysokou měrou důvěry v autoregulační schopnosti sebeozdravné moci ekonomik, jež byly mezitím prosicené řadou bublin a prchavého kapitálu, a trpěly malou mocí států regulovat si na svém území požadavky pro podnikání nadnárodních korporací, za malou križičku. V USA ji řešili radikálně překopáním Dodds Frankovým zákonem o tisíci stranách a u nás politikou utahování opasků a záporných úrokových sazeb.

Václav Klaus se hluboce mýlil. Naše státně kapitalistická ekonomika byla totiž po dobu 45 let, kdy jsme byli oměle obpolštářování stabilní celou relativně levných primárních komodit dodávaných z Ruska, ušetřeni několika hospodářských šoků, jež prodělal, díky nátlaku zemí Saúdské Arábie na USA, krizí hned několik.

Připojení našich, realativně vyspělých ekonomik ke kapitalistickému systému, jemuž se uvolnily nové trhy a příležitosti jen o pár let prodloužil systémovou krizi, kterou je nyní stejně třeba řešit i v rámci politiky MMF a Světových obchodních organizací.

Máše Gessenová se nedívá na Rusko, vždy bohaté na suroviny a relativně chytré mladé lidi, kteří ale utíkají často do zahraničí, kde se žije pohodlnějším, liberálním konzumně orientovaným svobodomyslným životem, pohledem ekonomky, ale lidsko-právní lesbické aktivistky.

U nás se v rámci privatizace zestátněného majetku jednalo spíše o restrukturalizaci a dekonstrukci společnosti s bohatým intelektuálním kapitálem a relativně dobře strukturovaným průmyslem, jenž začal díky nesmyslnš zbrklým kuponovým privatizacím a nejasnému legislativnímu rámci dočasně kolabovat, došlo k dočasnému nárůstu hospodářské kriminality, trestné činnosti podnikajících subjektů, okrádání menších střadatelů a obecné míře frustrace a nedůvěry veřejnosti ve zvolené politiky, již se daří nyní těžce překonat v rámci EU až v posledních letech.

Korunu tomu všemu nasadil prezident Klaus, jenž nese s prezidentem Putinem více shodných povahových rysů, nežli si hodláme připustit, prezidentskou milostí, jež byla evidentně ušita na míru právě nekale podnikajícím subjektům, kteří se odvolávali příliš dlouho proti pravomocným rozhodnutím soudům, až jim byla udělena sporná milost.

Naštěstí se nyní daří naší vládě udržet alespoň trochu rozpočtovou stabilitu a držet na uzdě nesmyslný dluh, jenž vznikl neuváženým hospodařením předchozích vlád a neschopností donutit subjekty podnikající na našem území platit zde daně, řádně ocenit naši pracovní sílu a odsáváním zisků z českých podniků do zahraničních matek skrze předražené konzultační služby.

Ekonom Joseph Stiglitz, držitel Nobelovy ceny, označil naši formu privatizace jako velké zklamání, ale stále ještě kladně hodnotí naši zemi za určitou úroveň vysokého školství a lidský potenciál. V Rusku se díky nerostným surovinám hrálo o víc, a tak se zde i více vraždilo, zavražděn byl ostatně i Putinovův nadřízený a spojenec, starosta Petrohradu Sobčak, jehož Máša Gessenová nesnášela pro údajnou míru koženého snobství i pro to, že si vzal za ženu peroxidovou blondýnu.

Rovněž zde kvetly za éry divokého nekontrolovaného kapitalismu, jenž se Máše Gessonové tolik líbil, šarvátky vyděračských gangů, které si říkali u podnikajících subjektů o výpalné, podobně jako v USA ve třicátých letech sicilská mafie. Putin odmítl hrát roli poslušné loutky a pokusil se, občas nelegálními prostředky, protože právní rámec legislativních výnosů byl v tehdejším zmatečném Jelcinově Rusku nejasný, udělat v Rusku násilně, často s pomocí FSB a zastrašovacích prostředků "pořádek", zestátnit dle jeho názoru nespravedlivě rozkradený majetek a zajistit si loyalitu nejbohatších oligarchů.

Ti se samozřejmě svého majetku, k němuž došli spekulacemi s cenou rublu a nekalými privatizačními praktikami nechtěli podvolit, a tak se Putin dostal do sporu s oligarchou Berzeovským, jenž raději uprchl a Chodorkovským, který hlasitě poukazoval na korupci. Nakonec se mu jej podařilo, protože měl nástroje v podobě státních inspekcí, jež objevily v jeho firmě legislativní pochybení, dostat za mříže. A tak vznikl slavný mýtus utlačovaného, polepšeného dobráka, jenž se snažil Rusko jednou pro vždy zdemokratizovat a přiblížit západním standardům, ale dokonale pohořel. A v jehož šlépejích šli jiní a pohořeli také.

Máša, jež se s Putinem osobně setkala jen na pár okamžiků, od počátku označuje jeho charakter za mělký, nevýrazný a tupý. Vtipkuje, stejně jako členky Pussy Riot, o jeho četných plastikách a spekuluje o možné psychické poruše spočívající v touze vlastnit to, co člověku nepatří, jíž V.V. Putin údajně nakazil celou posttotalitní společnost.

Že je tato vlastnost dána většině lidské populace a díky ní se vytvořilo soukromé vlastnictví a propastné rozdíly, jež nyní vytváří problémy v nepříznivě sociálně stratifikované západní společnosti, nám nesdělí. Jako příklad této nemoci uvádí událost, kdy Putin nevrátil prohlížený drahý prsten s brilianty. A nám se okamžitě vybaví historka s Klasovým ceremoniálním perem v hodnotě zhruba 100 tisíc korun, jež nakonec náš prezident patrně pod tlakem veřejnosti vrátil. Putin ale, když se historka začala probírat v ruském tisku, nic vracet nemusel a majitel prstenu oznámil, že se jednalo o dar.

Rovněž procesy tunelování státního majetku a obohacování se elit na státních zakázkách není u nás ničím výjimečným a díky těmto kauzám se v éře divokých privatizací se zrodili jak čeští, tak ruští oligarchové. Gessenové vadí, že Putinova strana manipuluje a manipulovala volebními výsledky.

Proč liberálům na okraji tolik vadí autokratické tendence?

Vadí jí princip volby poslanců nikoli přímou volbou samotnými občany, jak je ve zvyku v USA, ale skrze zmanipulované stranické subjekty. Jedná se v podstatě o evropský volební systém, kde se na prvním místě umísťují nejvlivnější lidé různě uskupených lobbistických skupin anebo jejich mediálně známé loutky, volební výsledky se ale zásadním způsobem nemanipulují. Podobně se zachovaly i subjekty ve zkorumpované Ukrajině po pádu Janukoviče. Každý z oligarchů s v jedné z narychlo spíchnutých stran dosadil své loutky a ty pak obsadily vlivné posty a tak se stal prezidentem bývalý ministr financí, Petro Porošenko. Ruský režim jde ale často přes hranu a zvýšil volební hranici vstupu stran do parlamentu na 7 procent.

Dále Máše na Rusku vadí, jak okatě se vládní kruhy občas snaží nadějné opoziční subjekty vyštvat z voleb. Strany anebo kandidáti musí shromáždit po svou volbu dostatečný počet podpisů a pokud v podpisovém archu někdo udělá chybu, například zkomolí název Petrohradu, je jeho podpis uznán za nesprávný a kandidát, například na prezidenta, je vyškrtnut.

Obdobné principy už řadu let například v teokratickém Íránu, kde se režim předvolebními komisemi brání, aby do voleb byl vpuštěn kdokoli, kdo nesouhlasí s tamním zřízením, anebo má záznam v trestním rejstříku. Křesťanům a Židům je v parlamentu vyčleněn přesný počet hlasů. V některých monarchiích probíhají pouze volby do komunálních orgánů.

Současné Rusko mi vždy připadlo pod vedením strany Jednotné Rusko, jež umožňuje vstup do parlamentu zhruba 2 až třem dalším opozičním subjektům, kteří pak navrhují zákony společně se stranou Jednotné Rusko vzhledem k současnému ekonomickému potenciálu, zapletenosti do konfliktů pouze ve svém příhraničí a míře korupce, asi tak někde uprostřed všech zemí světa v hodnocení žebříčku demokratičnosti systému. Je zajímavé sledovat, že se USA dostaly ve stejném hodnocení těsně nad úroveň trošku padlé demokracie na 20 místo, zatímco my jsme vyšli v klasifikaci jakožto demokracie lehce pochybná zhruba 25 místě od shora.

Režim v Rusku nemá zájem na ustavičných povolených demonstracích proti všem a všemu, jako se děje v našem "západním" "liberálním" světě, jehož občané jsou ale pod ustavičnou kontrolou sběratelů metadat,ID a všemožných kompomitující informací z emailů i odposlechů, a proto demonstrace střídavě povoluje a zakazuje. Bohatí a vlivní opoziční lídři, kteří upozorňují, stejně jako kdysi dávno za svých mladších let upozorňoval Miloš Zeman a nyní nastrčená figurka Tomio Okamura, na korupci ve státních zakázkách, se k moci v Rusku zkrátka nedostanou a občas končí ve vězení anebo odejdou do zahraničí.

To Máše vadí a vadilo by to každému slušně smýšlejícímu liberálovi. Máša jde ale ještě dál. Nejraději by protestovala společně s mladými lidmi, ovlivněnými Facebookem a hasthtagovými statuty,obepínajícími se sněžnými páskami pořád dokola a vytvořila v obrovitánském Rusku jeden velký spřízněný nespokojený dav ustavičně se bouřící za dokonalou liberální společnost bez korupce organizovanou spontánními iniciativami občanů zdola.

Prokletí zemí s levnou těžbou primárních komodit

Otázkou je, zda něco takového lze při současném stavu ekonomiky, závislé na ceně primární komodit, ropy a plynu, již se zemím OPEC a Rusku konečně podařilo opět vyšroubovat nahoru a tím zabránit krvácení rozpočtů řady zemí, stavu občanské společnosti, různorodosti stavu jednotlivých republik a států vůbec možné, aniž by se celé Rusku nerozsypalo jako domeček z karet.

Je krásné pít kvalitní čaj v kavárně a posléze levné víno a stát v ruském mrazu v oteplovačkách. Stále demonstrovat za podpory opozičních politiků, sídlících v zahraničí, anebo zahraničními nadacemi, ale není dost dobře možné.

Jak všichni víme, tamní režim si schválil zákon o zahraničních agentech, aby tak zabránil revolucím organizovaným ze západních think tanků. Posléze jej kosmeticky omezil, aby v Rusku mohly působit státem schválené, ze zahraničí dotované charitativní organizace.

To má svou logiku. Bohatí liberální finančníci, jako je například George Soros, mají stejné zájmy jako Máša. Snaží se demokratizovat společnost a nemusí mít nutně jen neušlechtilé úmysly, jak se domnívají někteří čeští občané a jak nám sugeruje prokremelská RT v komentářích žurnalisty Pepého Escobara.

Je krásné využívat hashtagy na Twitteru, jaké tvoří ruské intelektuální elity, když se rozhodnou frustrovány opustit své místo a vytvoří narážku na Putina, jenž jim připomíná Stalina. Je záslužné upozorňovat na korupci nejvyšší vládních kruhů, premiéra Medveděva, jako to nyní činí blogger Navalný, jenž má youtube.com před desítky milionů pozorovatelů.

Ale co bude dál?

Sám blogger Navalný, pronásledovaný ruským režimem, kdysi sdělil západním médiím, že by v zájmu pokojného předání moci, bylo umožněno Putinově rodině odejít beztrestně z politiky. Krátce na to ale upozornil na možné korupční jednání jeho dcery, již se snažil Putin nechat stranou politického života a proto žila pod pseudonymem a tančila si svůj rockenrol.

Takto to udělal i V.V. Putin, když nechal odejít beztrestně Jelcinův klan Rodinu z politiky a nesebral jim jejich majetek, k němuž stejně dospěli ilegálními privatizacemi a podhodnocenými aukcemi. Korupce v Rusku ale prorůstá od nejvyšších k pater k nejnižším, každý na každého něco ví a každý byl někdy v něčem namočený.

Strategické ruské podniky řídí lidé naklonění straně Jednotné Rusko a jsou měněni dle toho, jak se dohodnou, anebo nedohodnou s centralizovanou státní mocí. Obdobná praxe ale funguje i u nás. Padne sice vláda, často na základě nesmyslně vykonstruované kauzy o odposleších a přidělení trafik poslancům výměnou za hlasování o rovné dani. Pak se ale k moci dostane nová vláda, jež si uskuteční jiný daňový systém a smete plánovanou důchodovou reformu, jež byla ve skutečnosti tunelováním státních rezerv do budoucna ve prospěch neprosperujících bankovních institucí.

To v našich občanech vyvolá jen pocit nejistoty a obecné nedůvěry v politiku a obavu o svou budoucnost. Tyto obavy se ruské vládě, díky bohatým nerostný surovinám, jež zaručovaly i těm nejchudším vrstvám relativně normální život, doposud dařilo tlumit.

Nejsložitější problém, který musela ruská vláda za Putina, kromě nepokojů v Čečensku, řešit, byl prudký pokles cen primárních komodit, jež Rusko vyváží, daný snahou Saúdské Arábie a zemí OPEC potopit frakovací průmysl v USA.

Dalším problémem byl nepříznivý vývoj v zemi, jež Putinův režim stále považuje za zemi sféry svého vlivu, na Ukrajině, jejíž státní majetek byl od počátku stejně nesmyslně narychlo a zbrkle zprivatizován a země vykazovala mnohem horší ekonomické výsledky nežli Rusko, jemuž dlužila Ukrajina relativně velké peníze za dodávky energií a díky tomu se začalo uvažovat v Evropě celkem vážně o dodávkách zemního plynu mimo území Ukrajiny.

Dodnes zůstává záhadou, proč EU, zatížená nepříznivými hospodářskými ukazateli řady zemí, nesmyslně rozhodla asociovat Ukrajinu jako spřízněný trh s velkým dluhem, ačkoli se Putinovo Rusko zavázalo do Ukrajiny svého času investovat mnohem více, nežli byla ochotná investovat EU a její nejvýkonnější ekonomika, Německo.

Anexi Krymu Máša ve své knize, jež vznikla už před několika lety a již obohatila o pár kapitol, příliš neřešila a vůbec se nevěnovala zmatečným aktivitám českého zastupitele Fulleho, jenž dle svých slov možná dal Ukrajině, jejíž vztah k EU se jevil býti na dlouhou dobu bezperspektivní, zdání falešné perspektivy.

Bezprecendentní situace v Rusku v éře divokých privatizací

Putin nastoupil k moci v bezprecedentní situaci. Ačkoli se Boris Berezovský domníval, že bude jen loutkou v jeho rukou, řadě procesů, včetně řádění vyděračských klanů, učinil přítrž a nastavil jakýs takýs pořádek s heslem ve stylu:

"buď budete mě a straně Jednotné Rusko zobat z ruku a vrátíte státu podíly ve svých strategických podnicích, k nimž jste stejně přišli bezpracně a podloudnými machinacemi, anebo půjdete do vězení". Pozavíral pár majitelů firem, pár majitelů se leklo a opravdu vrátilo státu své podíly. Zahraničním investorům zašla chuť v Rusku podnikat, a byli nuceni, jak barvitě líčí ve své knize Gessenová, narychlo utéct do zahraničí a vzdát se svého vlivu na místní politiku.

Gessenová si správně všímá chorobného fenoménu autokratické moci, jíž se v Rusku podařilo opanovat moc legislativní ale i soudní, o což se nyní snaží v malé míře nyní strany v Polsku a Maďarsku. Jak se ale hašteřil Berezovský s Abramovičem o svůj majetek skrze britské soudy, kde došlo patrně rovněž k podezřelému korupčnímu jednání, už příliš nezmiňuje. Pár lidí v Rusku během vášnivých šarvátek o sféry vlivu bylo zastřeleno či otráveno určitými zájmovými skupinami, o nichž patrně Putin, jenž úzce spolupracoval se sobě podřízenou FSB, tušil anebo je dle spekulací přímo nařídil. Je to sice smutné, liberální demokraté nad tím zapláčou, ale co se dá dělat, už se stalo.

Rozdíl mezi ruskými a českými pionýry

Rusko a Rusové mi vždy připadli duchovně rozpolcení, ale i inteligentní, zároveň jsem v Rusích svého času, tedy v času v éře krachujícího komunismu, sledovala vyšší míru empatie k druhým lidem. Coby malé dítě jsem se zúčastnila pionýrského tábora organizovaného v malé moravské dědině, kam přijeli, krátce před kolapsem bloku SSSR a jeho satelitů ruští pionýři, kteří nám pomáhali s výukou ruského jazyka. Ten nám byl nesmyslně, krátce po revoluci zaměněn za jazyk anglický, ačkoli jsme měli v rámci základní školy už možnost učit se anglicky díky znalostem jedné učitelky. V rámci zhruba 14 dnů společného pobytu jsem mohla studovat odlišnosti a podobnosti našich slovanských povah a dospěla jsem k nepříjemnému zjištění.

Zatímco ruské děti braly situaci v pionýrském táboře vážně, čeští dospělí vedoucí ji brali halabala, vysmívali se občasným problémům s produkcí toaletního papíru, daného plánovanou státní ekonomikou a rozmítali, zda v Rusku rovněž dochází toaleťák. Všichni jsme se hrozně divili, že ruské děti nedojely s odrbanými omlácenými kufry, ale měly kufry sice už starší, ale čisté.

Zatímco české děti se mezi sebou příležitostně hašteřily a měly sklon k mírné šikaně, u ruských dětí jsem nic takového nepozorovala. Kdykoli jsem promluvila s ruským dítětem, jež mi sdělilo, že také rádo jí chléb s polévkou, napadly mě další české děti, že lezu Rusům do zadku. Zatímco ruské děti si pobyt v malé moravské vesničce užívaly a byly družné a kamarádské, hrály na klavír a ovládaly několik jazyků, já jsem byla českými dětmi buzerována, že o něco plynněji mluvím rusky.

Nakonec jsem se mírně s ostatním rozhádala, protože mě už jejich narážky nebavily, české děti mě začaly buzerovat během závěrečného úklidu tábora, a byly to právě ruské děti, jež prosily ty české, aby se chovali k druhém čestněji a poctivěji.

Proto mám pocit, že by podobná kniha, inspirovaná ideály demokraticky rovné a spravedlivé, grassrootovými iniciativami zdola organizované společnosti, jakou napsala Máša o Putinovi, jež slavila ohlas na Západě, by v Česku například o Václavovi Klausovi nikdy nevznikla. Máša si ale částečně postavu V.V. Putina vysnila.

Člověk, kterého portrétuje, neodpovídá reálnému profilu ruského prezidenta. Putin se většinu svého dne musí věnovat byrokratickým úkonům a budování svého image, patrně ale není tak mělkým, citově rozbředlým, plastikami znetvořeným primitivem, jenž se vyžívá pouze v tom, že mu kdosi předkládá spící zvířata, aby se s nimi vyfotil anebo amfóry, aby je náhodně ulovil a není tak odtržený od reality svými poradci, jak se domnívá Máša Gessen na základě svého jediného setkání s ním.

Putin patrně v době jejich setkání, kdy se rozhodla pověsit své zaměstnání v osvětovém magazínu štědře dotovaném sponzory, nevěděl, že o něm o něm napsala na západě slavnou, v Rusku skoro neznámou knihu. Ačkoli zplagoval svou právnické studii, jako většina politiků, má o něco vyšší IQ, než se Máša domnívá a jedná jako většina normálních lidí, když se dostanou k moci.

Máša to ale vidí jinak. Myslí si, že Putin Rusko a Rusy zhypnotizoval a s pomocí magické moci a FSB opanoval mediálního prostor. Jeho PR stratégové umně tříští veřejného myšlení v řadě pseudokauz a falešných vábniček, posílením důrazu na ruský patriotismus a pocit ruské nadřazenosti a ukřivděnosti celým světem.

Máša Gessen versus Peter Hitchens

Peter Hitchens, britský žurnalista, jenž strávil v SSSR rovněž mnoho času, a jenž Rusku rozumí asi tak dobře jako Máša Gessenová, vidí situaci úplně jinak. Léta pádu komunistického zřícení, neúspěšnou perestrojku a nevýslovných chaos, jenž vypukl za Jelcina, chápe očima Rusů jakožto velkou prohru, domnívá se, že řada běžných, možná už starších Rusů chápe pojem demokracie ve vulgárním slova smyslu jako chaos a míru rozkladu systému, jíž je třeba zabránit i za cenu autokracie. Touží po vládě silné ruky, svých malých jistotách v podobě penze a stability.

Ostatně obdobné tendence se objevují například v teokratickém Íránu, kde občané po zkušenosti s přílišnou liberalizací konzervativních islamistických hodnot většinové společnosti, k níž došlo za USA sponzorovaného autokrata Rezý Pahlávího a po zničujícím válečném konfliktu, kde se západní mocnosti přimkly k podpoře Saddáma Husajna, jsou krajně obezřetní.

Řadoví Íránci nebrojí otevřeně proti represivnímu režimu a řada z nich, včetně emigrantů si chválí, že v zemi panuje pořádek a to i za cenu přísné represe, trestů a manipulace s volebními výsledky.

Obě perspektivy, jak Hitchensova, tak Gessenové, mají co do sebe a je škoda, že západní žurnalista Hitchens, jenž je schopným politickým komentátorem, jenž se elegantním způsobem věnuje obraně konzervativních hodnot, tradičního křesťanství a polemice s názory liberálních skupin, jaké razí Máše Gessenová, tedy práv LGTB komunit žít si svým životem, uzavírat sňatky, adoptovat a mít navzájem děti ve svérázných komunitách, lehce anarchisticky nabourávat hodnoty konzervativně orientovaných, z její perspektivy bojácných a atomizovaných společnosti, nevěnuje tomuto tématu více mediální pozornosti.

Pokud by knihu o Putinovi napsal Hitchens, vyzněla by jinak, než by se nám, osvíceným západním liberálům líbilo. Ostatně Putin má i svůj oficiálně schválený životopis, nebrání se na rozdíl od Donalda Trumpa tiskovým konferencím, kam sice nebyla vpuštěna Máša Gessenová, ale kam se nedopatřením dostala jeho další kritička, dcera otrávené starosty Sobčaka, jež kladla Putinovi dotazy na tělo, Putin na ně odpověděl a v průběhu diskuse ještě potichu seřval svému mluvčího Peskova za to, že ji tam vůbec vpustil.

Máša Gessenová kromě určitých kousavých cynických poznámek, jež Putin občas rád pronáší nevystihla jeho povahový rys, v němž vyniká nad jinak výbušným prezidentem Trumpem, a tím je schopnost odpovídat vše novinářům na veškeré dotazy třeba 3 až 4 hodiny v kuse, co se mu zachce a jeho relativně dobrou, dalo by se říci fotografickou paměť na veškeré události, které se přihodily v jeho rodné zemi v průběhu posledních let i na veškeré geopolitické události za celého jeho života na celém světě. Zatímco Donald Trump se v řadě svých názorů velice rychle zamotá a často mění názor, Putin má svůj světonázor už dávno ucelený a nejede přes něj vlak.

Hitchens je jen sem tam zván do BBC a píše pro The Daily Mail, zatímco Máša Gessen, jež je ve svém projevu tlumená a sofistikovaná, je skoro vždy pozvána do CNN, kde je jí povoleno obvykle sdělit pár vět, o nichž je bytostně přesvědčena, že jsou jedinou možnou pravdou.

Na základě svých poznatků zatím v CNN predikovala, že spojenectví mezi Trumpem a Putinem dlouho nevydrží. Pokud by Putin neměl vybudován pro svůj lid vnějšího nepřítele, do pár měsíců by jeho režim dle jejího názoru padl. Oba dva politiky, kteří se osobně ani moc neznali, se nakonec podařilo rozeštvat díky poznatkům amerických tajných služeb, médií a odlišných geopolitických zájmů v Sýrii, o kterou Donald Trump nikdy moc nestál a nezajímal se o ni v nadšení pro americký ekonomický protekcionismus. Stejně ale nařídil, na radu svých vojenských poradců spíše symbolický odvetný útok za neprošetřený útok Bašára al Assada na povstalecká území.

Křižácké tažení proti ruským homosexuálům jakožto vězňům svědomí?

Další z Mášou objevených pravd, o kterých se nediskutuje, je fakt, Putin ve své zemi, ve své veřejnoprávní TV skrze Dmitrije Kiseljova , kolem roku 2012, kdy Putinově režimu údajně začalo téci do bot, vyhlásil křižácké tažení proti perverzním homosexuálům, jež se Rusko pokouší podsunout celé frakci zemí v OSN.

Máša ve všem vidí přehnaně jasné symboly. V potopení ponorky Kursk, havárií jaderných ponorek je přitom mraky, nedávno se srazila britská jaderná ponorka s nákladní lodí, viděla symbol kolabující ruské demokracie, pozvolna korodující v autokracii. V pár incidentech s vydírajícími teroristy viděla totální selhání vlády a porušení lidských práv.

S teroristy se vyjednává, ale v Rusku jen krátce

Máša Gessen se bohužel mýlí v premisách vyjednávání s teroristy dle mezinárodních úmluv. Zde se většinou má za to, že státy nemají s teroristy vyjednávat a pokud už tak činí, tak pokud možno co nejtajněji. Dobře se ví, že Francie skoro vždy za své unesené občany zaplatí, Britové čas od času, pokud mohou, vyjednají nějakou výměnu za jiné vězně. USA, které jsou zapojeny do nejvíce konfliktů po celém světě a jejich občané se také stávají nejčastěji oběťmi únosů. Snaha USA vyjednávat s teroristy je malá. Proto především islámští teroristé, kteří chtějí určité finanční zdroje anebo územní výhody, skoro vždy podřežou civilní oběti USA na Blízkém východě a vláda USA je při tom bezmocná.

Barack Obama pouze povolil, jak se provalilo později, výměnu 4 teroristů za jednoho psychicky narušeného amerického vojína, aby povznesl morálku svých vojáků na Blízkém východě. To pak důsledně rozmázl při volbách Donald Trump. Rovněž je známá hromadná výměna amerických a ruských agentů, v rámci níž Američané vydali Rusům jejich známou medovou past Annu Chapmanovou, jež se pokoušela svést úředníky blízké Obamovi.

O Putinovi se dobře ví, že obecně s teroristy nevyjednává a pokusí se vždy o přímou akci, jež může a často bývá zpackaná. Takových zpackaných akcí ale už v dějinách bylo. Je to smutné, že Putin při jednom tragickém okamžiku v životě svého národa byl na dovolené, což mu Máša náležitě vyčetla.

Ale i prezidenti mohou být v nevhodné době na dovolené, když se něco tak závažného stane anebo při tom mohou jíst, či se opalovat. Donald Trump nařídil odvetný útok USA za útok Sýrie na civilisty nad územím Sýrie nad zákuskem pojídaném s čínským prezidentem a nebudeme mu to předhazovat roky a roky poté, co skončí svůj prezidentský mandát.

To, že se události vyvíjí a často zcela absurdně, překotně a Putina neosvítil DXuch svatý, v nějž pobožná lesbička Gessenová věří, protože celý svět je řízen občas nevypočitatelnými souhrami okolností, autorka vůbec neakceptuje. Veškerá pochybení Putinova režimu, jehož největší vinou je represivní potlačení snahy separatistických skupin, usilujících o odtržení muslimských oblastí v okolí Dagestánu a vyvolávání příležitostních potyček v gruzínském příhraničí anebo v Abcházii, anexe Krymu a umělé rozmíchávání konfliktů v oblasti Donbasu, již Putin a řada Rusů považuje za sféru ruského vlivu, přičítá jen jemu osobně a ničemu dalšímu.

Z islamistických teroristů dělá ve skutečnosti hodné chlapíky, kteří byli vždy ochotni jednat za každých podmínek anebo dokonce nastrčené propuštěné vězně zadržované Kremlem. Pravdou zůstává, že Putinova FSB patrně zinscenovala bombové atentáty v bytových komplexech.

Stejně tak závažným proviněním, jako jsou bombové výbuchy, jež měla FSB, jak později přiznala, doopravdy na svědomí, je v očích Gessonové i to, že si Putin před jejich osobním setkání nepřečetl její knížku, již o něm napsala, a přemlouval ji, ať práci v jeho oblíbeném osvětovém ruském magazínu, nevěší hned na hřebík. Máša dobře ví, že Putin nemá náladu číst knihy o sobě samém, protože sám sebe zná natolik, že o sobě nepotřebuje číst. Přesto ukončí svou knihu absurdní tečkou, narativem z období studené války, jenž sugerují ruští disidenti už 25 let Západu a ten ho teprve pár let váhavě přijímá.

A tak na závěr své knihy, namísto, aby se více zamyslela nad angažmá Ruska ve válečných operacích ve světě, což by ale vydalo na další knihu, osočí Putina, že v Rusku pěstuje přehnaný patriotismus, posiluje obrat k tradicionalistickému pravoslaví, jež ale ve skutečnosti vládní činitelé nikomu povinně nenutí, a respektují jak židovské tradice, tak islám. V Rusku došlo k odluce církví od státu, především konzervativní pravoslavná církev, jejíž představitelé už za komunismu kooperovali s tehdejším režimem a to se čile přeneslo i do moderních dob, zde ale mají stále silný vliv

Ale tak Gessonová na závěr řádně rozmázne otázku diskriminace LGTB menšin v Rusku. Máša Gessenová je lesbičkou a nikdo ji v Rusku příliš nestigmatizoval, ačkoli vychována spolu se svou partnerkou a přítelkyní několik dětí, což se může některý ultrakonzervativní svíčkový bábám divné.

Raději se sama přesunula do liberálních oblastí USA, protože i na americkém venkově se na takovéto rodiny dívají skrz prsty. Zhruba v roce 2012 si Máša všimla, že se naladění ruské společnosti začíná obracet proti LGTB minoritám a v Rusku tehdy přijali slavný zákon proti propagací LGBT tématiky v otevřených symbolech mezi dětmi. Máša v tom vidí další z řady systémových selhání Putinova režimu, jenž uměle rozdmýchal pseudokauzy a stigmatizoval homosexuály stejně jako kdysi nacisté Židy a další minority.

Faktem je, že pár mediálně známých osobností, představitelů pravoslavné církve a ultrakonzervativní poslanci toto téma otevřeli a legislativně uzákonili něco, co Máša označuje za návrat ke středověku, zatímco v USA a západní Evropě začaly převládat opačné tendence, tedy možnost prosazení práv LGTB komunit na sňatek, umělé oplodnění anebo adopci dětí.

Co se dá ale dělat, zákon byl na světě a myslím si, že jej Putin, jenž měl spoustu jiných starostí, ani moc nechtěl. Musel balancovat na hraně, aby si udržel cenné politické body u konzervativní ruské populace, jež navíc trpěla odlivem mladých mozků, kteří v Rusku často bezplatně vystudovali, na západ, kde si pak více vydělali a nikdo je příliš byrokraticky nedusil.

Musel všem svým kolegům na "západě" vysvětlovat, rdíce se při tom, že se jedná o ochranu malých dětí, kterým nemají být vštěpovány hned od malička nefunkční vzorce utváření rodin a šikovně se vyfotil před sportovním kláním v objetí s transsexuálním sportovcem.

Pronásledování ale i přílišné nadržování LGBT minoritám má své stinné i slunné stránky a existuje ve všech společnostech. Samozřejmě nyní mají homosexuální páry díky praktikám umělé inseminace a změny pohlaví více možností, nežli tomu bylo dříve.

Sporné je, jak tyto vzorce zapůsobí na jejich malé děti a jak tyto děti pak přijme jejich okolí. Obecně převládá názor, že homosexualita není nemocí, je dána geneticky, a nedá se předělat. Především konzervativní evangelikáni, ale i většina katolíků, muslimů a dalších věřících lidí si pod vlivem biblických anebo muslimských textů myslí, že to je možné a že jedinec díky síle modliteb anebo díky vlivu ducha svatého může změnit svou sexuální orientaci. To se mi snažila sdělit jedna má zfanatizovaná kamarádka, jež se přiklonila k letničnímu evangelikánskému hnutí a já jsem se její mladické naivitě, ovlvněné kázáním pastorů z Německa, jen v duchu smála.

Například naše katolická církev doporučuje homosexuálním jedincům, aby žili v celibátu a přijali svůj úděl, jenž je jim dán Boží milostí. Její knězi, protože se jim homosexuálové zpovídají, ale běžně v rozhřešení tolerují homosexuální život, ačkoli je to v rozporu s učením katolické církve. Ideální by bylo změnit dogmatiky všech církví, to se ale hned tak nepodaří kvůli zažitým konzervativním vzorcům myšlení církevních doktrín parazitujících coby odolné memy v mozcích lidí po řadu generací v takřka identické, rigidní formě.

( ve videu rozebírá otázku zákona o LGTB hnutí na veřejnosti)

Máša ale v celé situaci a před několika lety přijaté legislativě v Rusku vidí jasné celosvětové, Ruskem vedené spiknutí, jež se snaží s pomocí aliance s islámskými a muslimskými zeměmi a hrstkou evangelikánů z USA stigmatizovat homosexuály v rámci celé OSN.

O tom ale můžeme s úspěchem pochybovat. Homosexualita je v Rusku běžně tolerována ve větších městech. Občas se homosexuálové, pokud se chovají otevřeně na veřejnosti, dočkají posměšků a zbytečné stigmatizace. V islámských zemích jim ale dle tamního práva hrozí daleko přísnější tresty včetně trestu smrti.

Moderní islámské země se ale snaží tento negativní fenomén, mučení homosexuálů, jenž se opětovně více udržuje na nerozvinutém venkově, kde mají moc tamní nezávislí soudci, jednajícího podle islámského práva šaría, vyřadit ze života. Pojistkou, aby nebyli lidé zbytečně kamenováni za homosexeualitu anebo za cizoložství, je přítomnost více kvalifikovaných, převážně mužských svědků. Ti samozřejmě při činu nemohou být, a tak se vše zahraje do outu.

Ultrakonzervativní íránský politik Ahmedinežád, v rozhovoru pro CNN už dávno sdělil, že by přijal homosexualitu svého dítěte normálně, jak život leží a běží a že tamním politikům nevadí, pokud spolu homosexuálové žijí. Ale nelíbí se jim, stejně jako konzervativní většině obyvatel, když se homosexuálové ukazují společně na veřejnosti, protože to neodpovídá zažité tradici. Írán je mimo jiné, díky paradoxní snaze předělat člověka k obrazu božímu, rájem operací změn pohlaví, jež z velké části financuje stát.

Obviňovat Rusko a Putina, že v islámských zemích rozmíchává od roku 2012 zášť proti této konkrétní minoritě, iniciuje 3 rezoluce v OSN a mění mentalitu těchto zemí, a tak po celém světě vyvolává vůči LGTB komunitě nepřátelské nálady a to i v liberálních zemích bloku NATO, je scestným narativem, jenž se nezakládá na pravdě.

Stejně tak se nezakládá na pravdě, že Putin se drží u moci pouze tím, že neustále obviňuje dekadentní Západ, zamrzlý v mentalitě studené války a myšlení sfér vlivu. Jak USA, EU, tak Rusko a další světové velmoci smýšlí ve sférách svého vlivu a toto jim nikdo nebude moci odpárat. Navíc idea dekadentního kolonializujícího vykořisťovatelského, pouze na materiální hodnoty se orientujícího Západu, je více vlastní rétorice pár islámským postkoloniálním zemím, především Íránu a ultrakonzervativním islámským hnutím, ale i zemím, jež byly poznamenány aparteidem, jako je Jižní Afrika.

Obdobný dualistický vzorec myšlení, založený na pohrdání materiálními statky a akcentem na duchovno, odříkání si světských statků, usebrání a rigidně dodržovanou moralitu, vyšší, dle názoru církví duchovní hodnoty, je ale vlastní i rétorice některých katolických a letničních duchovních. Rusové, s více korupčně prorostlou a centralizovanou mocí, si do jisté míry v médiích pěstují ukřivděnecký patriotismus.

Ale se stejnou ukřivděneckou, ufňukanou ideou zamrzlého partiotismu, jenž se v USA nazývá americkým excepcionalismem, vyhrál nedávno díky grassrootovým aktivitám členů Tea Party v USA volby populistický mediální magnát Donald Trump.

Obyvatelé USA, kde je systém pouze 2 vzájemně soupeřících politických stran, jež se od sebe v konečném důsledku skoro vůbec neliší v náhledu na roli USA v otázce odposlechů vlastního obyvatelstva a snahy o udržení sfér vlivu po celém světě a jen jemně se liší v nuancích na větší, či menší roli vlády a absenci anebo přítomnost jednotného zdravotního systému, dotování státního anebo soukromého školství, také nemají příliš na výběr.

Členové Kongresu jsou zde voleni přímo, což se líbí Máše Gessenové, díky investicím svých sponzorů, ale i díky dobré reputaci a zastupování svého regionu, se ale v Kongresu drží stále titíž lidé s touž mentalitou, ovládanou často popěrači klimatu bratry Kochovými a nejrůznějšími think tanky. Je zde naprostá svoboda vyznání. Pak se ale řada naivních, osvícení chtivých obyvatel stává obětí vyděračských scientologických a dalších sekt, operujících holllywoodskými herci, jež se podařilo například v autokratickém Rusku legislativně zakázat.

V USA v rámci voleb Republikánské strany, kde loni kandidoval v prezidentských primárkách rekordní počet kandidátů stalo, že se tito kandidáti předháněli v tom, kdo zavede přísnější odposlechy obyvatelstva celé planety. Odvahu vzepřít se tomuto systému měl jeden jediný, neúspěšný kandidát. Kandidáti se štengrovali se v TV, kdo provede větší kobercový nálet v zemích Blízkého východu a kdo zavede přísnější formy mučení nelegálně držených vězňů v Guantanamu, jež se USA podařilo pochytat vlivem vysoce vypsaných odměn a síti donašečů.

Každý ze systémů má své pro a proti a oba dva systémy, jak zdánlivě demokratický a více zdálivě zespoda kontrolovatelný systém USA, tak autokratický systém vlády v Rusku,se nyní dostávají do stavu krize, jež se umocňují masivnějšími protesty obyvatelstva. Ty ale samy o sobě, pokud se nepodaří přestrukturovat hierarchii států a mocenských elit zcela jiným směrem, ničeho zásadního nedosáhnou.

Navíc v dnešním globalizovaném světě mají největší slovo nadnárodní korporace a nikým nevolené finanční elity, jež disponují nejvyšší měrou kapitálu a informací o preferencích jednotlivců i skupin. Západní státy jsou kromě toho, že jsou vysoce ozbrojené, zatíženy i enormními dluhu státního rozpočtu vzhledem k HDP.

Pokud se navíc tyto státy, vzhledem k nebezpečí ovlivnění klimatu industriální aktivitou průmyslových koncernů rozhodnou vyvázat ze svých nejasně a s velkými bolestmi přijatých závazků v rámci mezinárodních dohod, a v podpoře projektů v rozvojových zemích, můžeme se dočkat situace, kdy pravidla na celé planetě bude nakonec diktovat doposud zatím spíše pasivní komunistická strana Čína, vlády Indie či Pákistánu.

Čína disponuje jednak vysoce účinným, efektivním byrokratickým aparátem, skromným inteligentním obyvatelstvem, které se příliš nebouří, a tak nezpůsobuje vládě zbytečné problémy a ztrátu energie. Komunistická vláda Číny se snaží opanovat legálními prostředky území obdařená nerostnými surovinami a masivně investuje v zadlužených zemích s padlými vládami.

Zatím čínský prezident jen znechuceně reaguje na nálet USA o němž se dozvídá u desertu. Čínský prezident a jeho delegace si sice pomyslí své. Tato událost se mu neměla oznamovat u jídla, ale zatím mlčí.

Dva se hádají a třetí se přitom směje

Ve chvíli, kdy ale USA začne více investovat do jaderného arzenálu, stejně jako Rusko, samozřejmě bude Čína rovněž investovat do jaderného arzenálu. Putin mezitím zemře. Ačkoli sportuje, nekouří, příliš nepije, čínský prezident jej možná přežije. Už nyní importuje Čína do Ruska, zmítaného démonem alkoholismu a emoční nejistoty, své odolné, houževnaté a nadmíru inteligentní Číňany, kteří už dávno ovládají, díky čínské manželce majitele nejmocnější sociální sítě Facebook, mající sídlo v USA. Její majitel má díky inteligentní míře cenzury čínských sociálních sítí a chytré obchodní strategii vstup do Číny pro svůj ideální nástroj k manipulaci veřejného mínění davů a shromažďování sociologických dat o široké škále obyvatelstva, zatím zakázán.

To dobromyslné a vzdělané inteletuálce Máše, příliš zahleděné do ruských problémů, zatím uniká, protože se příliš se soustředí za boj o práva homosexuálů, jichž byla je a bude v populaci vždy menšina.

Dělá z homosexuálů příliš velké obětní beránky, jimiž ve skutečnosti v Rusku ani nejsou. Stejně tak dělá příliš velké oběti ze skupiny Pussy Riot, na jejichž obranu se postavil další vzdělaný homosexuál a rusista, M.C.Putna, jenž o nich napsal, stejně jako Máša, celou knihu. Dle jeho logiky mají tyto jurodivé ženštiny a mužštinové, kteří ale dobře vědí, co podnikají, stejná práva jako moudří blázni za carského Ruska.

Tedy právo řikat beztrestně všechno a vrrhávat do kostelů, souložit nahé v muzeu v rámci protestů proti zvolení ruského premiéra, malovat penisy na petrohradské zdi, podpalovat auta a tak dále a tak dále. To samozřejmě mohou, pokud zaplatí pokuty za výtržnictví anebo přijmou trest veřejně prospěšných prací. V USA dostal pár za obdobné aktivity, ale nepolitického charakteru, jen z důvodu, že jejich sexuální aktivity na pláži mohly vidět malé děti, podmíněný a vzhledem k držení marihuany dokonce nepodmíněný trest a nestačil se divit. V Rusku z toho vznikal obrovská mediálně sledovaná kauza.

Barack Obama se pokusil o reformu vězeňského systému založeného na příliš přísných trestech za menší delikty, jež dělá z věznic USA jistou formu sociálního ubytování. Nepružnosti systému a neschopnosti integrovat odrtžené komunity, sociálně handicapované komunity, pasoval USA na zemi s nejvyšší měrou zalochovaných lidí na světě. Donald Trump, pokud v těchto legislativních změnách poleví, patrně zvýší míru vězeňské populace, jak avízoval v předvolebních slibech, k ještě vyššímu číslu.

A to je jeden z problémů, nad nimiž by se kromě analýzy V.V. Putina, jenž se rád obnažuje polonahý v tisku na rady svých PR stratégů občasně loví ve vodě už nalezené amfóry a objímá uspané medvědy a nyní se jeho režim militaristicky více rozřádil v Sýrii a ukrajinském pohraničí. Problémy s ním si stejně budeme muset řešit v EU sami, Trump už avizoval, že nám v tom příliš nepomůže a možný budoucí kancléř Německa Martin Schulz sdělil, že nehodlá přispívat do rozpočtu NATO více než 2 procenty.

V.V. Putin se dal několikrát slyšet, že nový zábor cizího území proti vůli obyvatelstva je neefektivní cestou k dosažení kýžené hospodářské prosperity v jeho zemi, a tak bývalé země SSSR Litva, Lotyšsko a Pobaltí musí více cvičit na svém vlastním území a my musíme jen doufat, že se zase nestaneme bývalými satelity Ruska.

M.C. Putna nás jasně varuje, že asi jako satelity Ruska zase časem skončíme, pokud nebudeme nadále další asociovanou spolkovou zemí republiky Německo.

Autor: Petra Havelková | pátek 14.4.2017 17:51 | karma článku: 14.59 | přečteno: 870x

Další články blogera

Petra Havelková

Zakleta ve svém oblíbeném stromu

V našem parku jsem si oblíbila jeden strom. Je sice starý, ale stále jej ještě nepokáceli, anebo aspoň doufám, že jej v brzké době nepokácí. A tak jsem začala snít, jaké by to bylo, vtělit se do něj, přestat se hýbat

8.11.2017 v 21:02 | Karma článku: 4.78 | Přečteno: 156 | Diskuse

Petra Havelková

Jungův sen o arktickém mrazu

C.G. Jungovi se třikrát v časném létě roku 1914 zdálo, že propuká arktická zima a země tuhne v led. Viděl zamrzlou celou lotrinskou krajinu i s jejími průplavy

6.11.2017 v 16:02 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 236 | Diskuse

Petra Havelková

Jungův sen o První světové válce

Vidění přepadlo Junga během cesty v roce 1913. V té době netušil, že se jedná o předzvěst světové války. Krátká animace je volně inspirována Jungovou vizí

6.11.2017 v 14:00 | Karma článku: 6.64 | Přečteno: 282 | Diskuse

Petra Havelková

Jungův sen o celníkovi- Freudovi

Jung nejprve ctil Freuda jako zakladatele psychoanatické metody. Postupně se od něj ale začal více odklánět. Jungovu snu jsem věnovala animaci a fotomontáž na toto téma

4.11.2017 v 15:13 | Karma článku: 7.12 | Přečteno: 213 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Václav Dlouhý

Mrzout starý zavináč gmail tečka com

Tak mi poprvé smazali blog. Uznávám,že opakovaný vtip není vtipem,ale nakonec jsem se rozhodl ho uveřejnit znova. Hlavně proto,že podle reakcí před smáznutím, téma blogu - stalking internetových a mobilních aplikací, vadí nejen mě

20.11.2017 v 20:47 | Karma článku: 20.38 | Přečteno: 542 | Diskuse

Jan Šik

Leningrad: Cesta života

I v nejhorších situacích vždycky existuje naděje, že dojde ke změně a všechno se v dobré obrátí. V obleženém Leningradu k naději vedla cesta přes zamrzlé Ladožské jezero.

20.11.2017 v 19:00 | Karma článku: 14.34 | Přečteno: 385 | Diskuse

Jan Ziegler

Válka taxikářů aneb obcházení zákona

V Praze se rozhořel boj mezi zástupci taxislužeb a společnosti Uber, která jim fušuje do řemesla. Rozumím tomu, že někteří pražští taxikáři mají pověst, jakou mají, ale zákony musí platit pro každého.

20.11.2017 v 18:45 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 439 | Diskuse

Lubomír Stejskal

K neudělení prezidentské milosti

Pátého ledna 2017 jsem na svém blogu psal o případu izraelského vojáka Elora Azarii, který zastřelil již zpacifikovaného teroristu. Ten se krátce předtím pokusil zavraždit jiného příslušníka Obranného vojska Izraele (IDF).

20.11.2017 v 17:30 | Karma článku: 17.72 | Přečteno: 518 | Diskuse

Jan Dvořák

Veřejnoprávní šupáci, aneb 200 x V. Filip

Těmi šupáky útrpně míním chudou Českou televizi, která je zřejmě finančně úplně na dně a rozprodává už i přenosovou techniku.

20.11.2017 v 17:13 | Karma článku: 27.53 | Přečteno: 865 | Diskuse
Počet článků 162 Celková karma 9.40 Průměrná čtenost 1091

Mezi mé zájmy patří  kulturní dění v mém okolí, literatura, reflexe vlivu masových médií na utváření obecného mínění. Zajímám se o kognitivní vědy, evoluční psychologii, teorii memů a literaturu. 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.