Dovoz uprchlíků z muslimských zemí k nám neorganizuje pouze Muslimské bratrstvo, jak kdysi plácl president zemí. Odchází k nám za novou zářnou budoucností dobře placených míst dýdžejů, po nichž je nyní v EU maximální poptávka.
Írán je rigorózním teokratickým režimem, kde si mohou mladí muži bezpečně pohodlně žít v domečcích svých maminek a randit veřejně anebo neveřejně s mladými svěžími holčinami. Mohou si celkem slušně vydělat, pokud řádně chodí do práce a moc okatě nekritizují tamní režim.
To se ale hlavním protagonistům, mladým nevybouřeným dýdžejům s patrně craknutým softwarem, kteří jsou hlavními protagonisty dokumentu Susane Regine Mayer natočenému na mobil, jenž byl nedávno uveden v rámci českého festivalu Jeden svět nelíbí. Rádi by hráli house music a pořádali hlučné párty v centru města, která údajně v Íránu není povolena (samozřejmě tam je ale všeobecně tolerována a za její domácí produkci nehrozí, pokud není příliš hlučná vůbec žádný trest).
Mladíci jsou z toho frustrovaní. Produkcí house music se mohou celkem slušně uživit, musí ale podmazávat úředníky města 800 dolary, aby jim jejich hlučné párty nedaleko obydlí naštvaných důchodců, povolili. Za porušování domovního klidu se dostávají občas do přeplněného vězení, kde jim občas nějaký polda vlepí výchovnou facku, jsou tam asi den anebo maximálně měsíc, spolu s řadou narkomanů, a pak jdou zase v klidu domů ke svým maminkám a tatínkům a dívkám, kteří s nimi mají alláhovsky božskou trpělivost.
V rámci zaranžovaného, dopředu domluveného dokumentu obejdou z legrace pár úředníku a rádoby vtipně se jim, školeným byrokratům s jasně danými direktivami od vlády, snaží vnutit obaly alb s psychedelickými motivy anebo kousky nahých těl a s dvojznačně znějícími texty a naráží na jasný odpor a znuděnost. Připadáme si jako v dokumentu o boji členů cimrmanovského divadla s socialistickou cenzurní komisí, o tom, zda je možné anebo nemožné termín Cikán namísto korektnějšího označení Rom.
V rámci dokumentu se dokonce dostaneme na vytouženou pařbu, kde zkontroluje autobus natěšených teenagerů, kteří si jedou užít na poušť, policie, jež je zde nastražena namísto náboženské policie. Tu se bohužel autorům dokumentu zachytit nepodařilo.
Dýchánek se na poušti v klidu odehraje, všichni účastníci si užijí zábavy, mladíci ale propadnou pocitu hluboké frustrace z toho, že jejich CD, které by chtěli v Íránu oficiálně vydat, musí mít obálku připomínající vzory z kolekcí vážné hudby. Nakonec se jim zdárně podaří CD vypálit načerno, pochybuji, že by to byl v Íránu takový problém, jak se nám snaží dokument vsugerovat, a v jejich mysli uzraje definitivní rozhodnutí. Musí jinam. V Islámské republice Írán pro ně, svobodomyslné dýdžeje, kteří by nejraději podle svých vlastních slov "běhali nazí v mešitě", není zkrátka místo.
Protože si svou muzikantskou aktivitou, provozovanou načerno, naškudlili celkem slušné peníze, rozhodnou se k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Utéci do svobodomyslné Evropy a zanechat za sebou bulící, dobře situované holky, které se nechtějí stěhovat od svých rodin. Snadno si zařídí kontakt na ilegálního převaděče, jenž patrně nebude ani členem Muslimského bratrstva, které dle slov Miloše Zemana organizuje hromadné migrace muslimů do EU, pouze má z vyřizování úprku mladých frustovaných nespokojenců ze země, celkem slušný zisk. Vyhledají si na internetu festival ve Švýcarsku, kam se rozhodnou emigrovat a stručně si pohovoří s úřednicí na švýcarské ambasádě. Ta jim sdělí, že musí ihned po příjezdu do Švýcarska odhodit své pasy a sdělit, že odjeli do Švýcarska ze sociálních důvodů.
Blik a jsme ve Švýcarsku, plném krásných mladých obnažených lidí a festivalů plných techno hudby a pařících mlaďochů, kteří jsou lační na zručné íránské dídžeje. Ti neroztrhají na dobrou radu úřednice svůj pas. Naopak se nechají zvát do různých rádií, kde hovoří o své zkušenosti s usurpujícím teokratickým rigidním íránským systémem. Klasické je, že si západní média ale i pořadatelé festivalu vybrali jako vždy z islámských zemí právě Írán, kde vládnou mnohem mírnější poměry, ale je v napjatém vztahu se západními mocnostmi, a nikoli mnohem více represivní Saúdskou Arábií, jež má na západní politiky, díky svým složitě propleteným investicím a nákupu zbraní mnohem, větší vliv.
Saúdskoarabský vládní klad by si patrně vydupal nevpuštění jakéhokoli podobného filmu do klasické distribuce, stejně jako si Saúdská Arábie vydupala i přes velký počet dětských a civilních obětí, že se nestane v rámci OSN cílem odsuzující resoluce, pod výhrůžkou, že zastaví svou humanitární pomoc směřující do Afriky.
Mladíci chvíli znuděně trpí v hotelu, volají si se svými rodinami, na chvíli přemýšlí, že by se vrátili zpátky, nakonec se ale obrátí na právníka a tím dokument elegantně skončí.
Na festival v Brně se nepodařilo sehnat dva věhlasné výlupky, kteří mají za sebou už stovky hudebních počinů, ale mladého, sympatického íránského rockera, jenž žije v Brně už po nějaký čas.
Ten mi jen potvrdil můj názor na dokument, jenž se mu stejně jako mě jevil až příliš naaranžovaným a mimo realitu. V Íránu nikomu příliš elektronická hudba nevadí, více zde je stíhán rock, jenž se tamnímu režimu asociuje se zkaženými vzorci západní dekadentní kultury. Hlavu ale za to rozhodně nikomu v Íránu nestínají a všichni rockeři jsou posloucháni na internetu v undergroundu, stejně jako u nás za komunismu Ivan Martin Magor Jirous. On odešel do zahraničí studovat hudbu a myslí si, že na to mají právo všichni, pokud se svou hudbou anebo činností uživí. Učinili jsme tak dle jeho názoru i my za komunismu.
Rocker se zdál stát nohama při zemi a tak odpověděl na pár dotazů převážně mladého publika včetně zmatečné otázky, že Írán chce smazat Izrael z mapy světa a že v v Evropě je 1,5 milionů Íránců. Íránec se v íránském volebním systému vyznal patrně ještě méně nežli já a tak jen sdělil, že volby jsou zmanipulované, ale nevysvětlil jakým způsobem. Faktem je, že je požadován čistý právní rejstřík, znalost Koránu, ústavy a snaha nevybočit nějakým zásadním směrem. Tak se stalo, že ve přísných volebních testech neprošel teolog, vnuk iniciátora íránské revoluce v roce 1979, protože se jeho názory zdály zkušební komisi být patrně příliš neortodoxními.
Íránci většinově samozřejmě nechtějí Izrael vymazat z mapy světa, jen halasně volají po větší autonomii palestinské oblasti a zahraniční vztahu jejich vlády jsou jim ukradení, jde jim spíše o ekonomickou prosperitu. Rocker sdělil, že se s politikou bývalého konzervativního prezidenta Ahmádínežada, jenž byl nahrazen méně konzervativním umírněnějším prezidentem Rúháním, většinová íránská populace neshoduje a že v Íránu poklidně žijí celé židovské komunity.
Do podrobnějších detailů se mladý íránský rocker s bradkou nepustil, protože organizátory festivalu tlačil čas. Rocker byl posléze mladým českým studentům k dispozici, ale kromě pořadatelky z mladého obecenstva nikdo nejevil o reálnou diskusi s ním příliš velký zájem.
Diskutující se stačil zdůraznit, že v jeho zemi je bezpečno díky policii, je tam klid a pořádek, otázku aktivit své země, jež se podílí vojensky, strategicky, anebo humanitárně na operacích v Sýrii, Jemenu anebo v Íráku, ale neanalyzoval, protože se dle svých slov nevyzná v politice.
Sečteno a podtrženo, z Íránu není nutno z existenčních důvodů emigrovat. Samozřejmě, ještě jsou tu ještě další důvody, jež se mohou stát středem centra bádání existencionalistické filozofie o niterné vnitřní krizi jedinců nespokojených s omezením příliš dobrého bydla, anebo toužících vyletět z kůže a žít nezávazným liberálním free stylem nikdy nekončících party, střídaných občasnými šichtami v hospodě.
Zatím v Brně moc íránských dýdžejů nemáme a šíitská část muslimské populace je mezi muslimy v naprosté menšině. Většina muslimské populace v ČR se hlásí k sunnitskému vyznání, jež je mnohem striktnější, pesimističtější a má mnohem více negativní pohled na práva žen v rámci svobody vyjadřování se v médiích, svobody pohybu a další aspekty, jež jsou v Íránu o něco méně omezována. Protože zde nemáme žádnou šíitskou mešitu, vzniká nám zatím jen malé riziko, že nám zde do budoucna budou během šíitských náboženských obřadů nazí potrhlí íránští tvůrci elektronické hudby, jaké jsme mohli shlédnout v rámci festivalu Jeden svět.
A tak můžeme být snad ještě zatím klidní. Osobně mi nazí muži běhající kdekoli na ulici nevadí a do mešity by mě, přesvědčenou ateistku, tělem a duší, stejně nikdo v životě nedostal ani nepozval.
