Kterak Donald Trump libyjskému diktátorovi Kaddáfímu stan na svém pozemku pronajal

a chlubil se, jaké velké peníze na africkém excetrikovi vytřískal. Že stavbu bojkotovali místní obyvatelé, v předzvěsti budoucích anti-prezidentských protestů, mu ani trochu nevadilo

Stalo se tak při Kaddáfího pobytu v USA, když řečnil v OSN  100 minut, poté co se ve 4 hodiny před úsvitem vzbudil ve svém bedfordském stanu. Kaddáfímu zatrhli postavit severoafrický stan v New Yorku, a tak s povděkem přijal nabídku výstředního realitního makléře. A postavil si stan v blízkosti sídel R. Geera a G. Sorose. Kaddáfímu týmu se nepodařilo naladit libyjskou TV, a tak si alespoň pronajali americkou ovci, již hodlali rituálně zapíchnout na Kaddáfího počest.

Trump si řekl za pronájem pár metrů čterečných 200 tisíc dolarů, dostal jen mizerných 150 tisíc. Požadovaných 50 tisíc za vzniklé výdaje spojené s extrémně náročnou výstavbou jednoduchého stanu, mu Kaddáfího zástupci v USA  odmítli proplatit. Ubytování Kaddáfího, bylo dle Donaldových slov, jedním velkým šprýmem. 

Donald Trump neměl na výstavbu stanu určeného k nocování libyjského diktátora patřičná povolení. Proto se okolní obyvatelé, kteří ani nevěděli, že nějaká Libye existuje, se naočkování médii začali bouřit a chtěli stan neprodleně zbořit. A tak byl  stan označen kompromisně za  ceremoniální denní příbytek, kde Kaddáfí nesmí spát. Vlk se nažral a koza zůstala celá. 

Když by se libyjský plukovník lépe prospal, neosočil by západní mocnosti z kořistnického imperialismu, nadřazeného kolonialismu a bezskrupulózního alibismu  dominantních bělošských alfasamců. Ty měly díky výřečnosti plodného libyjského alfasamce  vyplatit vykořisťovaným africkým národům přes 7,7 bilionů dolarů. 

Donald Trump Kaddáfího proslov v OSN nesledoval. Nemá na to náturu, po pár minutách by ukřičený antiamerický přenos v TV přepnul na výživnější šou, třeba o vaření čokoládových dortíků,  o  o svých šťavnatých  Miss, anebo by si zašel se svým Barronem do ZOO. 

Kaddáfí, umírněný muslim a levičák každým coulem, vyznávající alternativní třetí cestu přímé demokracie, jež se v jeho zemi zvrhla v nezdravý kult osobnosti,  se mnohokrát stal díky své krocaní marnivosti a fanfarónství obětním beránkem západu. Ten si na  geopoliticky osamělého solitéra, jenž neměl podporu ani západu ani východu a jenž sponzoroval jak dobročinné levicové projekty, tak teroristické organizace, rád ukázal prstem. Odnesli to  skoro vždy nevinní civilisté.  

Přiznal se, jen aby byl ve světle reflektorů, k atentátům, jež nikdy nenařídil, a za nimiž stáli ať už jednotlivci anebo mnohem vlivnější syrský prezident Háfiz al Assad.  Jako prakticky nejbohatší muž světa zaplatil tučné odškodné obětem letecké havárie ve Skotsku. Pro Kaddáfího, jenž dokázal svým Libyjcům díky ropným zdrojům zajistit relativní blahobyt, neznamenal majetek zas až tak moc. Žil  i jinými, duchovními, leckdy levičácky popletenými hodnotami. Nějaký milión sem, nějaký milión tam jej nedokázal psychicky rozhodit.

A tak pár se tisíc nacpal v roce 2009 do chřtánu Donaldovi Trumpovi. V té době neměl v rukou věšteckou kouli, která by mu naznačila, že bydlí na pozemku největšího světového skrblíka, jenž v  roce 2017  nejvíce v moderní historii coby prezident USA seškrtá výdaje na pomoc rozvojových zemím, pro niž Kaddáfí  v OSN freneticky horoval. 

Když by to Kaddáfí věděl, asi by na jeho pozemku nekempoval. Excentrikovi Kaddáfímu byl mnohem sympatičtější černošský levicový  Barack H. Obama.  Kaddáfí  si přál, aby  Obama mohl v USA vládnout do smrti  a černí nemuseli sedět segregováni v zadní části v autobusu. Kdyby jen tušil,  kdo bude po Obamovi v Bílém domě.    

Kaddáfí stejně jako Donald Trump věděl, že západní svět má rád velké panoptikální divadlo, v němž se může jakožto osobnost dostat do centra dění jedině díky snůšce absurdních polopravd. Kaddáfí na sebe vzal hříchy zemí třetího světa  a sypal si popel hlavu za držení zbraní hromadného ničení, z nichž vlastnil pouze malé množství yperitu. Takže pro něj nebylo vůbec těžké spektakulárně se vzdát svého zbrojního programu výměnou za uvolnění sankcí. Vztahy mezi Kaddáfím a západem se oteplily ve chvíli, kdy si najal PR firmu, jež zastupovala i beatlesáky. Ruku si s ním potřásali světoví politici, kteří by jej před pár roky nejraději viděli v pekelném ohni.

Kaddáfí, průměrně krutý diktátor, jenž zlikvidoval ve svých věznicích průměrný počet svých oponentů, z nichž  většinu nechal velkroyse uprchnout na západ  a stát se agenty CIA, sehrál roli  neexistujícího rizika. To Donald Trump si vybudoval kariéru na vytváření umělých rizik, jež nikdy reálnými riziky nebyla.  Za všechny připomeňme Bowling Green massacre, jenž si vysnila Trumpova strategická poradkyně Kellyanne Conway. Trump snoval titěrné hrozby v podobě tlustých Miss, které nemají vůli zhubnout a navíc  podporují Hillary Clinton, až po megalomanské hrozby jaderného útoku cizích velmocí na USA.

Donald Trump a Muammar Kaddáfí jsou jin a jang moderního světa neexistujících mýtů, jež snová vyšší paranormální moc sídlící nad našimi hlavami. Jsou figurkami na rozehrané šachové partii, jíž nerozumí.

Pragmatik a idealista, podnikatel milující nevkusný luxusní přepych vrchního patra  hotelu hermeticky uzavřeného v klimatizované místnosti a  rozhazovač miliard, jenž nejraději bydlí v odrbaném károvaném stanu nad hvězdnatou africkou oblohou.   

Jen jedno měli společné - krásné ženy ve svém okolí. Trump  své missky, jež peskoval, aby byly ještě štíhlejší, ještě zábavnější a Kaddáfí své ukrajinské bodyguardky, Amazonky, jež s úctou rozmazloval. Trhmp se chvástal, že z Kaddáfího vytřískal peníze za nájem stanu. Ve skutečnosti se marně snažil začít v Libyi podnikat. 

Trump  si Kaddáfího všemožně předcházel, osobně se s ním chtěl setkat před příjezdem do USA,  a proto poskytl libyjskému velvyslanci přístup do svého golfového areálu na Floridě. Ačkoli byla kleptokratická Libye pro západní  podnikatele nestabilním a výbušným prostředím, všichni se předháněli v tom, aby tam mohli investovat, ať už přímo anebo prostřednictvím hedgeových fondů. Pár společností si po pádu Kaddáfího,  jenž i přes své vrtochy, změny politického kurzu od jednoho mantinelu k druhému, zaručoval v zemi stabilitu, spálilo prsty. 

 Po jeho odstranění, k němž došlo omylem v sérii západem nechtěných Facebookem sterilně vytvořených povstání v rámci Arabského jara, za něž mohl rovnou měrou tamní lid a úniky z archivů amerických tajných služeb, se jejich investice zbortily jako domek z karet.

Donald Trump v době leteckých útoků na Kaddáfího režim v roce 2011, v rámci nichž byly ostřelovány i civilní objekty, jež byly předzvěstí donaldovského oblíbeného krveprolití (carnage), posvěceného tím samým OSN, v němž Kaddáfí tak rekordně dlouho řečnil, sdělil, že útokům fandí, pokud budou  "velice rychlé, velice chirurgické, velice efektivní a zachrání civilní životy". Asi podobně přesné, jako byly při Trumpově prvním útoku na hlavu arabské pobočky al Kajdy, ve kterém zemřeli všichni včetně malé osmileté holčičky, až na hledaného teroristu. Ten se hlavě USA, Donaldovi Trumpovi vysmál, jak jinak než přes jeho oblíbenou TV. 

Trumpovi musíme odpustit mnohé. Má už totiž 70 let a zapomíná, co kdy řekl. Na CNN v rámci prezidentské kampaně sdělil, že zabití Kaddáfího i Husajna bylo osudovou chybou USA. Mnohem lépe by bylo, když by byli na živu, protože Kaddáfí a Husajn alespoň šli, na rozdíl od jeho politických oponentů Clintonové a Obamy, po teroristech.  Když se jej později moderátor otázal, proč tak často mění názor, sdělil mu nejprve, že nikdy nechtěl Kaddáfího smrt. Když jej usvědčila jeho vlastní slova, opět se opravil a všechno bylo jasné. Nikdo to sedmdesátiletému staříkovi  nemůže mít za zlé.   

Donald Trump představuje prototyp člověka, jehož hodnotovým systémem lidé z rozvojových islámských zemí pohrdají.  A pohrdal jimi ve skrytu duše i Kaddáfí, jenž označil svůj vojenský výcvik v UK, kdy byl šikanován nadřazenými bílými muži jen za to, že je černým vetřelcem  z Afriky, jako nejhorší noční můru svého života.

Ačkoli si podával ruku se západními podnikateli, cpal jim miliony v úplatcích, jako například prezidentu Sarkozymu, vždy si razil svou třetí cestu.  Z obrovské míry pohrdání a věrnosti svým jakkoli scestným ideám, se rozhodl zůstat ve své zemi, a zemřít krátce poté, co poskytl západním médiím rozhovor o tom, že jeho místo obsadí al Kajda. Co řekl, to se stalo, jakkoli  se snažily západní tajné služby a tiskové agentury rozšířit fámu, že uprchl ze své  vlasti někam, kde by mohl v klidu dožít. 

 Kaddáfího poevropštěný syn Saif, jemuž otec stejně jako otec Ivančina židovského manžela Jareda Kushnera koupil vzdělání na prestižní univerzitě, v rozhovoru pro RT sdělil, že jejich země byla pro západní armády snadným kusem koláče a že válka vedená v jejich zemi byla  mcdonaldovským konfliktem, kde všichni chtěli rychlo a bez námahy slíznout smetanu v podobě nepřesných leteckých náletů.

V postavě Donalda Trumpa a jeho vládní suity, jenž chrlí jedno zbrkle nepromyšlené nařízení za druhým a takřka vůbec nespí, se naděje na zvrat nedočkáme. Z ohrožených se stávají v očích nás všech, ti, kteří ohrožují. Trump na rozdíl od váhavého introvertního Obamy, jenž vyznával politiku dvakrát měř a jednou řež, jde do všeho po hlavě a neustále mění názor. Výsledkem je rozplizlý chaos, plánované zvýšené výdaje na válčení, které jdou ruku v ruce se  sníženými výdaji do rozvojových projektů a rekordně nejnižší podporou prezidenta v dějinách USA.

Trump  se nikdy nepřestal v médiích chvástat, jak pumpnul svým předraženým bydlením libyjského diktátora  a zatajil, jak dlouze se mu dvořil a  parazitoval v jeho stínu, aby získal výhodné zakázky. Nyní módně osočuje  náboženství, jež mu bylo kdysi ukradené, pokud se jednalo o investice, a bazíruje na zákazu plošného vstupu občanů Libye a 6 dalších států do USA. V kontextu bezkoncepční politiky kabinetu Donalda Trumpa se jeví primitivní doktrína, již Kaddáfí  zformuloval ve své Zelené knize, jako konzistentní osvícenský styl myšlení.   

Lidé přichází a odchází. Kaddáfí byl smeten krvavým pučem. Umíral spolu se svým synem za výkřiků radikálních islamistů podporovaných západními a orientálními mocnostmi. Byl potupně vystaven  davům opojených krví, jež jej před pár měsíci fanaticky oslavovaly. Zbyly po něm jen neobyčejně krásné a urostlé děti, které nerozuměly tomu, o čem jejich otec, magický hromosvod frustrací bílého odcházejícího západního muže, snil.

Odejde i nájemce pozemku pro Kaddáfího stan, Donald Trump, jenž se stal nečekaně nájemníkem Bílého domu.  Ať již po 4 nebo 8 letech, dobrovolně anebo nedobrovolně. Rozhodně se dočká klidnějšího a důstojnějšího odchodu, nežli jeho africký solventní podnájemník.  Takto jsou rozděleny role v geopolitické šachovnici a tak to půjde dál.