4 léta od pádu Kaddáfího je Libye v daleko větším chaosu, nežli po humanitárním bombardování NATO

Uplynuly už 4 roky od svržení kontroverzního libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, jenž Evropě v roce 2009 nabídl pomoc v řešení uprchlické krize z Afriky.  Byl ale svržen arabským jarem a Libye se od té doby zmítá v chaosu. 

Na téma migrace se v posledních měsících u nás vyrojily tisíce resolucí, a doporučení,  co by měl prezident Sobotka říci a ministr Chovanec vykonat. Česká veřejnost si s opožděním více jak desítky let všimla, že do EU proudí ze všech stran migranti - tehdy, když se začali dusit v kamionech, jimiž směřují do svého vysněného Německa, Dánska, Nizozemí anebo v nejhorším případě UK.  

 Zpanikařené obyvatelstvo si vybírá ze zmatečné mozaiky témat, jež jsou jim předestřeny sdělovacími prostředky, to nejpikantnější. Chvíli to vypadá, jako bychom prožívali druhou vlnu Českého národního obrození. S opožděním 25 let, kdy bylo moderní plivat na "národní zájmy", představovat Čechy sobě samým jako národ  Švejků a Ferdů Mravenců, si zbrkle uvědomujeme, že máme své nezaměnitelné  kulturní tradice.   

Na rozdíl od post-koloniálních velmocí  je pro nás tématika uprchlictví nová. Že  Českem už dávno v minulosti proběhly masivnější  uprchlické vlny,  nikdo skoro nezaregistroval. Evropské státy, do nichž se migranti dostali za časů poválečné hospodářského boomu, řeší v časech krize a rostoucí nezaměstnanosti problémy druhé anebo třetí generace migrantů, kteří se někdy nemohou uplatnit na trhu práce.  To vytváří stavy frustrace, v krajním případě vede i k poblouzněnému úprku do "na youtube.com  zidealizovaného ISIL".

U  starousedlíků občas kvasí pocity naštvání a křivdy, protože mají pocit, že migranti  ochotní pracovat za jakoukoli cenu je  obírají  o kdysi dobře placená místa.  UK navíc občas lituje, že jako jedna z prvních otevřela své brány pracovníkům z bývalých satelitů SSSR  a přibylo jí rázem pár milionů lidí. 

 EU v čele s ekonomicky hbitým  Německem a dobrosrdečnou Angelou Merkelovou zatím váhá, jak se k celé otázce  postavit. Merkelová, jež je empatickou političkou, se zatím zmohla v médiích na jediné silnější gesto. Odmítla smutnou přistěhovaleckou holčičku, která si v perfektní němčině postěžovala v televizní diskusi, že se musí vrátit zpátky do zahraničí.  Angela jí sdělí, že politika je tvrdá.  Plaše jí naznačí, že se do relativně malého Německa všichni uprchlíci světa  nevejdou. Holčičce ruply nervy a tklivě se rozplakala. Angela se nesměle  holčičky dotkla. To ale neměla dělat, protože okamžitě vzbudila opovržení soucitného TV moderátora.

Mnohem rázněji se k problematice ilegálních uprchlíků vyjadřuje představitelka francouzské Národní fronty, u nás  shazovaná, ale jinak vysoce inteligentní a pragmatická Marine Le Penová. Ta se snaží  Francii, pokud by se jí podařilo vyhrát prezidentské volby, vymanit nejprve z eurozóny a posléze, pokud by EU nebrala ohled na francouzské zájmy, i z EU. Otevřeně se pouští do kritiky děravého schengenského prostoru. 

Marine Le Pen řekla uprchlíkům už dávno "litujeme, ale nemůžeme vás všechny pojmout na svůj evropský práh, jinak se  potopíme". Neprohlašuje se za rasistku, jak ji nazývají ideou vlídné  multikulturní společností opojení novináři,  ale ukazuje na výrazný ekonomický problém, jež imigrace působí v časech krize Francii. 

Vnímavý český politolog prof. PhDr. Oskar Krejčí si před časem všiml  totální nekoordinace uprchlické administrativy EU s administrativami severoafrických zemí. Samozřejmě, že je formálně zřízena ve všech státech, jež jsou masivní vlnou migrace postiženy nejvíce, společná komise a jsou zde jmenovaní zastupitelé. EU ale dle Krejčího řeší uprchlickou vlnu 5 minut po dvanácté a svolává  formální setkání představitelů v den, kdy jsou představitelé afrických zemí na jednání zcela jinde.

 Společně představitelé EU zatím dospěli k závěru, že lodě s uprchlíky anebo údajně  bez nich se  mají odstřelovat, popřípadě zasílat zpátky do výsostných vod severoafrických zemí. S odesláním uprchlíků do cizích  vod např. Libye vzniká problém. Dnes zcela rozhádaná země, kde spolu bojuje několik vzájemně na kordy znesvářených  sektářských frakcí, jež je na pokraji ekonomického kolapsu, odmítá přijmout další nešťastné hladové krky.

A přitom se EU  v roce 2009  naskytla příležitost, jak situaci masové migrace z Afriky alespoň částečně vyřešit. Bohužel si tuto příležitost  svou účastí v rámci humanitárního bombardování NATA s cílem exportovat do země demokracii západního střihu v roce 2011 promarnila.

Itálie a potažmo i EU měly s režimem dnes již zavražděného libyjského leadera  Muamara Kaddáfího uzavřenu smlouvu o tom, že bude za příslušný, pečlivě vyčíslený poplatek uprchlíky na svém území zadržovat, aby ochránil kulturní identitu a specifičnost Evropy.

EU mu nabídla 50 milionů, původně požadoval částku 1 miliardu eur. Spolu s Itálií měla Libye zřízena pobřežní hlídky. Kaddáfí byl na rozdíl od laxnějších sousedních vlád v zadržování uprchlíků a jejich následném odesílání zpátky do svých vlastí, agilní.

Možná proto vzbudil nevoli humanitárně naladěných žurnalistů, kteří si povšimli, že v Libyi pro uprchlíky nejsou dobrá ubytovací zařízení. Zkrátka za málo peněz málo muziky. Pokud by si EU připlatila, měla by u spolehlivého leadera, jenž v poslední dekádě dělal pro EU vše, co si zamanula, jen aby už na něj neuvalila sankce, pro své v Libyi zadržené uprchlíky vyšší ubytovací komfort. 

EU  se tehdy naskytla možnost, jíž využila například multikulturní Austrálie, jež čelí vlně ekonomické migrace už desítky let a vypracovala si za tu dobu pečlivě promyšlený systém kvót a typů víz dle svých ekonomických možností. K tomu, aby byl uprchlíkovi v Austrálii poskytnut statut politického uprchlíka, je třeba dokumentace a svědectví australských občanů.

Austrálie začala v rámci tzv. Pacifistického řešení, jež nastartoval ministr pro migraci Paul Ruddock v roce 2001, využívat ostrovů  Papuy Nové Guiney a Nauru, kde si vybudovala svá asylová centra. Počet uprchlíků, především z Afgánistánu, se v té době výrazně zmenšil. Australská vláda investovala v roce 2008 vysoké částky do rozšíření asylových center na Vánočním ostrově cca 1,1 miliardu dolarů a rozhodně těchto investic nelituje. 

Pokud by Muammar Kaddáfí  zůstal u moci, patrně byl rozvíjel tuto svou politiku, za niž by EU Libyi platila a EU by se alespoň částečně ulevilo od přílivu afrických migrantů. Ti by se nemuseli  složitě učit jazyk a nabývat  potřebnou kvalifikaci k výkonu specializovaných zaměstnání, jež se podílí na tvorbě  hrubého  produktu s vysokou přidanou hodnotou. Takovýchto profesí je  předluženým zemím EU třeba jako soli, aby uspěly na vysoce konkurenčním poli světových trhů. 

 Navíc by se někteří ekonomičtí migranti vrátili do svých rodných zemí, kde je potřeba mladých statných mužů při budování infrastruktury států, v nichž sice každý má svůj mobil a sleduje znuděně události na svém facebookovém profilu, ne každý už má ale základní hygienické potřeby.  Těchto lidí, jichž je v Africe hruba 1 miliarda,  je v Africe třeba více, nežli v rozlohou relativně malé EU, která v časech krize neví, co si počít se svou půl miliardou obyvatel.

To, co se rýsovalo v Lybii, nebylo sice komplexním řešením uprchlické krize, ale i tak to celé  mělo svůj smysl a Itálie, jež je migrační vlnou postižena nejvíce, si za vlády Berlusconiho vysoce cenila Kaddáfiho nabídky.  

Nyní všem čtenářům probleskne za základě obecně známých zpráv z TV hlavou, že Kaddáfí byl přece strašný diktátor  a že si jej po právu svrhl vlastní lid. Toto je i není pravdou. Celá situace měla jiný akcent, jenž k nám ale v rámci útržkovitých zlomků  zpráv v rámci vlny Arabského jara, jež stála Kaddáfího a jeho rodinu hlavy, nedolehla.

Paradoxní na tom všem je,  že Kaddáfí byl svržen vojenským převratem v době, kdy se za posledních  deset let své vlády pokusil vylepšit svou pověst u států EU, odškodnil pozůstalé obětí letecké tragédie ve Skotsku, kde byl obviněn jeden Libyjec a nebylo prokázáno přímé napojení na Kaddáfího režim. 

Začal propouštět politické vězně, pokusil se navýšit sociální benefity své země, jež měla v Africe nejvyšší sociální standardy a životní úroveň obyvatelstva převyšovala tehdy i Saúdskou Arábii. Průměrný věk dožití pak převyšoval věk v ČR.  Kaddáfí v čase Arabského jara snížil  ceny potravin  a už dávno podnikal rozsáhlé privatizace kdysi zestátněného majetku. Navíc postupně předával  moc v zemi technokratům, kteří by v rámci možností  časem převedli Lybii nenásilnou formou  do stavu bližší našim demokratickým standardům ale s vědomím specifik kmenové struktury společnosti a jejího náboženského vyznání. 

Rozvášněné libyjské davy, do nichž se během chaosu v období arabského jara vmísily nepozorovaně  Kaddáfím z Libye vyštvané radikální fundamentalistické ozbrojené organizace, si místo  tohoto řešení zvolily krvavý chaos, boj frakcí o moc a ropu. Nyní se po 4 letech snaží představitelé znesvářených milicí, jichž je zhruba 14,  OSN přesvědčit, že se frakce už konečně dohodnou a ustane tak přítrž krvavým šarvátkám. Málokdo jim ale věří. Masám konzumentů zpráv z TV je ale poskytnut pro zklidnění zcela jiný obrázek a to, že 2 znesvářená mocenská uskupení v Libyi už chystají do 14 dnů definitivní  smír.

To už slibují vůdci frakcí OSN celé 4 roky a jen krátce před nedávnem jim bylo pohrozeno sankcemi. Ostatně koho sankcionovat, většina z nynějších politických vůdců a frakcí měla být už dávno na  seznamu teroristických skupin. Ale  proč nějaký spěch?

V zmatečném chaosu si nikdo nevšimne, že v Libyi ve vysokých funkcích čile operují či operovali bývalí vězni z Guantanama a blízcí přátelé Usamy Bin Ládina.  Vědí o tom  jen členové  tajných služeb USA  a arabských zemí, Libyjci a hrstka investigativních žurnalistů.

Na Kaddáfího byly sice sankce, když se USA zrovna zachtělo, připraveny coby dup.  Ale kam nyní, 2 roky před americkými volbami vlastně spěchat, když si je možno chlácholit své TV konzumenty 4 roky starým mýtem poraženého  "super-diktátora." Ten  byl  po snadném skalpu Saddáma Husajna a nesnadném skalpu Usamy Bin Ládina třetím největším úlovkem skvělých vojenských operací NATA. 

Kaddáfí, jenž svého času nebyl žádný svatoušek, byl  svržen s účastí NATA a se spektakulární pomocí Kataru, jež zásobila rebely zbraněmi zcela v nesouladu s resolucemi OSN.  Hlasitěji oponovalo jen  Rusko v zastoupení Vladimíra Putina, kterému se nelíbilo, že vojenské nálety jsou namířené proti Kaddáfího rodině  a obětmi se stávají  nevinní civilisté.

Svého času ale nevyužil práva veta v OSN a dal akci NATA, jež se odvolávalo na článek z roku 1973 volný průběh, Rusko se v OSN pouze zdrželo spolu s Čínou hlasování. Podrželo ochrannou ruku pouze nad svým bližším strategickým spojencem, syrským prezidentem Basharem Al- Assadem.   

Za Arabským jarem v roce 2011 stály mimo jiné úniky Wikileaks

Kaddáfí, jemuž  se podařilo setrvat u moci i po řadě ozbrojených atentátů islamistických a dalších ozbrojených skupin,  uniknout ostřelování  svého obydlí nařízeném  Ronaldem Reaganem, byl smeten vlnou Arabského jara, jež brzy přešlo ve smutnou arabskou zimu.  Zde se nešťastným způsobem střetlo několik faktorů, neúroda v Rusku a následné prudké zvýšení cen potravin, která dala v některých zemích nejchudším vrstvám obyvatelstva zakusit opravdový hlad. Nezastupitelnou roli hrály ale i úniky z Wikileaks, kdy se dostaly do rukou  tuniským  novinářům informace o reálném mínění USA k autoritativním režimům v Africe a na Blízkém východě.

Vše odstartovalo s předstihem v Tunisku, kde místní obyvatelstvo dobře vědělo, že vládní klan je zkorumpovaný a žije si nad poměry. Když si o tom Tunisané přečetli na facebooku a zjistili, že prezidentův  zeť krmí své šelmí miláčky několika kuřaty, zatímco běžní Tunisané hladoví, bylo to už na ně opravdu moc. 

Navíc se Tunisané domnívali, že USA za prezidentem Zine El Abidinem Ben Alim, jemuž se nakonec podařilo  pláchnout do Saudské Arábie, pevně stojí. Nebyla to ale zas až taková pravda. USA označili jeho režim za zkorumpovaný a autokratický. To ale nemělo až zas takovou váhu, protože USA pokládaly, jak dokládají úniky, za zkorumpované prakticky všechny státy, kromě USA.

Tunisané ale hltali nadšeně především to, co si přečetli o své zemi. A  nesměle vstoupili do ulic.  Pak se  jeden z nich, frustrovaný vysokoškolsky vzdělaný prodavač ovoce Bouazizi stal hořící pochodní. 

Zde je odpověď pro ty, kdo v případě Jana Palacha tvrdili, že upálením jednoho člověka nelze provést režimní změnu.  Už to neplatí, protože v Tunisku  vláda kvůli  tomuto upálenému padla. 

Jednalo se o tzv. trigger, spouštěč. Možná by se našel jiný důvod a nepokoje by rovněž propukly, snad ale ne s takovou intenzitou, a tak lavinovitě, jako se tomu událo před čtyřmi lety v celém arabském regionu. Smeteno bylo  v krátké době několik autokratických režimů, které si USA paradoxně přály mít u moci kvůli stabilitě v regionu, kde se těží ropa. Proto poznatky svých agentů a pracovníků NSA  tak pečlivě  tutlali a navenek se naculovali při svých četných diplomatických stycích se všemi autokratickými prezidenty a monarchami. Provalilo se ale, co se provalit mělo. Hlavy politiků v USA nepadaly, místo toho padaly vesele všude kolem,  tak co? "Show must go on!"

 Ministryně zahraničí USA Hilary Clintonová se krátce po skandálu s masivním únikem klasifikovaných informací i drbů  projela letecky po celém světě, kde musela hasit úděs světových politiků z prostořekých  poznatků svých agentů a omlouvat se, kde se jen omluvit dalo.  

Asi nejpikantnější byl únik na dnes už zesnulého saúdsko-arabského krále, věrného spojence USA, o němž si američtí diplomaté poznamenali kromě toho, že podporuje terorismus, což USA až zas tak moc nepálilo, že používá nadměrně viagru pro zvýšení svých sexuálních výkonů. Posléze se to úředníci USA v BBC snažili omluvit s tím, že měli o svého věrného přítele a spojence  strach, protože by ve vysokém věku mohl kvůli viagře dostat infarkt.

Ve většině zemí  si autokratické režimy udržely svou moc  a  navíc díky "cenné" zkušenosti s protestujícími davy posílily svůj represivní aparát.  Režimy postižené arabským jarem se na situaci  snažily s předstihem připravit, někdy omezily ještě více drobty svobody, již předhazovaly davům svých poddaných. 

Vladaři se houfně zbavovali  nepopulárních ministrů a prováděli navenek efektní, ale často více méně kosmetické úpravy.  Naštvaným  protestujícím byly nečekaně předestírány benefity, jichž by se nikdy jindy nedočkaly, v podobě zvýšení sociálních standardů,  propouštění opozičních leaderů, rušení vedoucích úloh stran a svobodných voleb.  Na cestu demokracie  se všemi úskalími se vydalo jen Tunisko, jež ale stále čelí vysoké míře nezaměstnanosti. 

 Drobné i masivnější ústupky autokratů ale byly  nenasytným masám málo, a tak občas létaly třísky. Obětí se stal paradoxně dosti mírný a na arabské poměry pokrokový režim syrského očního lékaře Bashara Al Assada. Assadovi se s podporou Iránu a Ruska podařilo odolat dodnes a nyní čelí frontě Al Nusra, Islámskému státu a dalším zradikalizovaným džihádistickým organizacím. Sýrie už asi nikdy nebude tou zemí, jak jsme ji znali z vyprávění herečky Marty Issové. Časem se možná změny zakreslí  i do map. Nyní to nemá smysl, protože se hranice neustále o kus posunují, takže bychom místo standardní mapy potřebovali spíše pohybující se animaci.    

 Do vězení putoval stabilní spojenec USA Husní Mubarak. Díky puči generála Al Sísiho  mu byl doživotní trest snížen nakonec na  3 anebo 4 roky.  USA naopak podržely netolerantní wahábistickou Saudskou Arábii, kde měly své vojenské základny. Nejhůře ze všech leaderů arabského světa dopadl Muammar Kaddáfí, jehož stálo Arabské jaro život včetně života řady členů jeho rodiny.  

Ačkoli řada čtenářů má nedávnou historii v malíčku, nebylo by od věci stručně si shrnout, co vlastně Kaddáfí  hlásal a čím vším Lybie za jeho vlády od roku 1969 až dodnes prošla.

Osvětlí se nám na tom alespoň trochu několik základních témat, jež s celou problematikou zásadním způsobem souvisí a tou je otázka kolonialismu, islamismu,  mutací marxistických ideologií, panarabismu, panafrikanismu,  vzestupu a pádu autokratických  režimů stejně jako pokus o implementaci  tvz. přímé demokracie, jež má ve svém názvu jedno české parlamentní uskupení.

Nekrvavý mocenský převrat v roce 1969

Kaddáfí  se dostal k moci v postkoloniální africké zemi, slepené z řady nesourodých center a kmenových struktur,  v nekrvavém převratu v roce 1969, kdy byl svržen nepopulární král Idris, jenž se pokusil o centralizaci země a neefektivně  nechal využívat ropné zdroje britskými těžaři. 

Král Idris nerespektoval zájmy jednotlivých libyjských kmenů, jeho režim byl skrz naskrz prolezlý korupcí a proto Libyjci celkem bez problémů uvítali jeho pád. Mluvčím nově vzniklého hnutí se stal energický, tvořivý a zapálený rodilý beduín, jenž se hrdě hlásil k tradicím svého kmene Qaddadfa  a nade vše miloval meditaci v poušti. V mládí dle slov svých rodičů chodil do mešity rovných 20 km. Jeho matka si posteskla, že poté, co v Libyi začal uplatňovat reformy a snažil se zajistit všem obyvatelům bydlení, trval na tom, aby jeho rodiče jako jediní zůstali ve stanu. Patrně z romantického sentimentu.

Kaddáfí nedlouho po pádu krále vyhlásil v místním rádiu  konec zkorumpovaného režimu, jenž ohrožoval a dle jeho mínění oslaboval libyjský lid. Ustanovena byla Revoluční vládní rada, v níž zaujal  Kaddáfí, vášnivý fanoušek fotbalu, Beethovena a Chaloupky strýčka Toma vedoucí pozici. Po jeho boku bojovali především mladí méně vzdělaní a patrně dosti frustrovaní  muži, kterým se nedostalo za Idrisovy vlády možnosti studovat. 

Většina představitelů Idrisovy vlády byla odsouzena za zradu na libyjském lidu k vězení, Idris byl odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti.  V roce 1970 byl ustanoven Revoluční svaz intelektuálů a byla vytvořena nová legislativa, založená částečně na sekulárním právu ale i na implementaci práva šaría,kterému tehdy ještě příliš nevyhraněný Kaddáfí  fandil.   

Výbor v legislativě ponechal monarchistický zákaz činnosti  politických stran a v roce 1970 zrušil činnost odborových organizací. V roce 1971 se Kaddáfí rozhodl rezignovat, protože byl nespokojen s tempem reforem,  ale zhruba za měsíc si to rozmyslel a už byl zase v čele. Legislativní a soudní systém byl stejně jako v řadě zemí ovlivněn právem šaríja. 

Beduín Kaddáfí se, podobně jako kdysi v padesátých letech v Íránu premiér Mohammad Mosaddegh, rozhodl znárodnit  ropný  průmysl v rukou britských těžařů. Z té těžily korporace více nežli stát, z jehož území ropa proudila. V Íránu se podařilo po letech britským ropným společnostem dotlačit prezidenta Dwighta Davida "Ike" Eisenhowera, aby  nečestným způsobem s pomocí agentů CIA poštval iránský lid  pomocí uměle zinscenovaných provokací proti premiérovi, jenž byl svržen za cenu řady lidských obětí. 

USA se ale v Lybii o 2 dekády později už do obdobného dobrodružství, z něhož by navíc profitovaly pouze britské těžařské společnosti nepustily, a tak se Kaddáfímu podařilo ropný průmysl znárodnit.

Kaddáfí dal v 70 letech v duchu své vize ze Zelené knihy vzniknout  Všeobecnému lidovému sněmu.

V té době byl pod vlivem panarabismu a arabského nacionalismu. Jednalo se o hnutí, jehož čelními představitelem byl  egyptský prezident Gamal Abdel Nasser Hussein. Tento ostřílený diplomat  byl sice s mladším a politicky méně otrkaným  Kaddáfím  v relativně dobrých vztazích, patrně  v něm ale viděl nezkušeného zapáleného benjamínka.  

Tato vlastenecká  ideologie si zakládala na propagaci výdobytků arabské civilizace, jeho jazyka a literatury. Centrální ideou panarabismu, tak jak jej propagoval egyptský prezident, byl  názor, že národy  celého arabského světa od Atlantiku po Arabské moře mohou být chápány jako jeden národ, jenž je spojen společným jazykovým, kulturním, náboženským a historickým dědictvím.

Panarabismus se pokoušel o vymanění zemí z vlivu západních mocností, jež byly vždy v rámci arabského světa chápány jako dekadentní a zkažené, koloniálně imperialistické velmoci. Panarabismus byl nejsilnější v době oslabení Otomanské říše a jeho vliv oslabil nejvíce po porážce arabských armád v rámci šestidenní války v roce 1967.

Idea panarabismu ale časem vyhasla, protože arabské země byly vzájemně natolik znesvářené sektářskými a politickými boji, že se ji nikdy nepodařilo realizovat. 

(Mohammar Kaddáfí v dokumentu BBC z roku 1976)  

V duchu práva šaría se Kaddáfí rozhodl ve své zemi vyhlásit zákaz alkoholu. Zrušeny byly křesťanské kostely, jež byly v jiných arabských zemích běžně tolerovány. Kaddáfí se snažil podporovat svůj lid, aby chodil co nejvíce v pestrobarevných tradičních oděvech. Dle různých drbů se byl někdy schopen několikrát převléci z jednoho do druhého. Arabština byla ustanovena jako jediný úřední jazyk.

Díky prosperujícímu znárodněnému ropnému průmyslu se Kaddáfímu podařilo vybudovat infrastrukturu, domy, systém sociálního zabezpečení a rozšířit nabídku pracovních příležitostí. Kaddáfímu se rovněž podařilo rozšířit povinnou školní docházku z 6 na 9 let.

Za jeho režimu vznikla  univerzita v Beidě a rozšířila se  působnost univerzit v Tripolisu a Benghází. Kaddáfí se snažil být během svého režimu co nejvíce ekonomicky prozíravý, počítal s poklesy ropy a proto investoval do zahraničních podniků. Časem získal pro svou Libyi podíly ve firmě Fiat  a nemovitosti na Maltě a Itálii.

Kaddáfí si svou životní filozofii shrnul v manifestu Zelená kniha  

Kaddáfí si jako specifická osobnost ovlivněná berberskými tradicemi, jež prošla  krátkou a dle jeho názoru nepříjemnou vojenskou výukou v UK, již později označil jako buzerující,  vyřešil po svém otázku demokracie. V roce 1976 odmítl klasickou formu demokracie:  parlament, politické strany, referenda a podtrhl formu přímé demokracie založené na lidových sněmech a lidových komisích.

Svou politickou teorii a názory na svět shrnul ve svém zhruba 30 stránkovém třídílném manifestu, kde se patrně inspiroval Červenou knihou Mao Ce-Tunga. Zelena kniha je napsána prostým a srozumitelným jazykem  a kromě revolučních pouček zde Kaddáfí využil řady aforismů a jednoduchých básnických metafor. Kaddáfí se ve třech dílech své knihy snaží po svém  vymezit pojmy  třída, zákon, společnost, tisk, rodina, kmen, minority, referendum, národ, role žen, školství a sport.

Kaddáfí ve své krajně levicovém manifestu  odsoudil ekonomický systém, jenž profituje z těch, kdo jsou zaměstnaní. Kaddáfí chápe pracující  jako nerovné otroky zaměstnavatelů. Jeho koncepce  byla patrně ovlivněna situací v zemi, kde byly příjmy pracujících na nízké úrovni. V tehdy bohatší  EU a USA, kde si vyšší střední třída  alespoň po určitou dobu za plat mohla dovolit  sociálně  komfortní život, později uměle udržovaný pomocí hypoték, byla situace odlišná.

Tím se ale Kaddáfí nezabývá. Cílem společnosti, jak se Kaddáfí rozhodl aplikovat v praxi, bylo  vymanění obyvatelstva z zaměstnanecko-otrockého vztahu, zrušení tříd a nastolení spravedlivějšího společenského řádu.

Kaddáfí neváhá  použít slovo socialismus. V pasáži věnované  boxu projevuje svůj bytostný odpor k tomuto sportu, jenž považoval za  projev divošských tendencí v lidstvu, jež mají být vymýceny. Ženy naopak považoval za křehké květinky, jež nemají být vykořisťovány, ale chráněny jakožto nositelky života. Později naznal, že ženy by měly pro svou ochranu nosit zbraň a sloužit v armádě.    

(ve videu se řeší Kaddáfího vztah ke komunismu, kapitalismu, náboženství, složité mezinárodní vztahy a osvětluje zde svou koncepci přímé demokracie)  

Kaddáfí si v pasáži věnované ekonomice povšiml zajímavého fenoménu a tím je postupné vytlačení lidské práce technologiemi. Ty v roce 1976 nebyly tak rozvinuté, ale už tak nahrazovaly práci, již dřív vykonávali manuálně dělníci. Nyní se celá situace díky využití výpočetní techniky vyhrocuje natolik, že se v USA vytváří první zcela automatizované provozy, kde není třeba lidským rukou a cílem je vyrobit technologie, jež se budou schopny  samy opravovat.

Tohoto faktu si u nás všímá česká levicově orientovaná ekonomka Ilona Švihlíková, ctitelka Josepha Stiglitze.  S tímto faktem bývá často spojen faktor prekarizace lidské práce a další sociálně patologické fenomény.   Kaddáfí ale viděl v roce 1976 v rozvoji technologií výrazný potenciál.  Spatřoval v něm totiž možnost zrušení těžké manuální práce, jež měla být nahrazena specializovanými profesemi techniků vědců a inženýrů. Kaddáfí ve své  teorii nedomyslel, že každý nedokáže dosáhnout svým IQ takových studijních výsledků, aby se z něj stal vědec anebo odborník.  Rozvoj technologií nemusí nutně vést ku prospěchu celé společnosti, ale často jen úzké hrstky elit disponujících finančním kapitálem a politickým vlivem.  Kaddáfí se  ve svém manifestu i tak sní o materiálním a duchovním osvobození mas v beztřídní společnosti.  

Kaddáfího "úsvit přímé demokracie"

 Ve své Zelené knize libyjský ideolog ostře odsoudil  parlamentní a zastupitelský systém

(nelíbily se mu především parlamenty tohoto typu)

Zavrhuje zde liberální demokracii, kapitalismus, ale i referenda typu ano či ne.  Namísto parlamentní demokracie navrhuje  přímou demokracii.  Ta má být dle jeho názoru zastoupena Všeobecným lidovým výborem, z něhož se postupně vyprofiloval specifický orgán Socialistická lidově libyjská  "Jamahiriya"

Zastupitelská forma  demokracie byla označena Kaddáfím za formu diktatury.  V té se většinou vítěz  boje o moc  chopí vlády, ať už jde o jednotlivce či  stranu a lid vždy přijde zkrátka.  Kaddáfí odsuzuje parlamentní systém, protože dle jeho názoru odděluje masy voličů od členů parlamentu. Parlament dle něj nereprezentuje vůli lidu, ale jen vůli lobbystických skupin bojujících o o moc.

Kaddáfí chápal  parlamentní systém jako formu demagogie a označil parlament za přežitek z dob, kdy se s hlasujícím lidem nakládalo spíše jako s kusy nemyslícího dobytka. Kaddáfímu se navíc nelíbil ani stranický boj mezi jednotlivými frakcemi.

Čím více stran se na politickém poli dle jeho mínění objevovalo, tím více se zvyšoval boj o moc a tím více byla následně ochuzena společnost, jejíž zájmy byly  vždy obětovány ve prospěch hrstky mocných. Kaddáfí navíc kritizuje možnost korupce stran z vnějšku i z vnitřku. Opozice dle něj  není orgánem kontroly neblahých aktivit uvnitř stran, ale často pouze čeká na okamžik, kdy by se mohla chopit moci.V rámci svého revolučního boje se s pomocí aparátu Všeobecného lidového výboru pokusil oslabit roli baathistů, marxistů a islamistů, kteří měli v té době v Libyi své příznivce. 

V roce 1978 Kaddáfí vystoupil oficiálně z vedoucí role Všobecného lidového sněmu, ale nechal si přiřknout status Revolučního vůdce a ponechal si roli velitele ozbrojených vojenských sil. Tudíž mohl stále aktivně  zasahovat do politického dění v zemi.

Rokování Všeobecného  lidového sněmu bylo vysíláno  prostřednictvím státní televize. Vlastní moc byla koncentrována v rukou Kaddáfího milicí, Kaddáfí se ale názoru sněmu podřídil například  v otázce vzdělávání. Svého času se pokusil zrušit školní výchovu ve prospěch výchovy domácí, ale nakonec od tohoto záměru ustoupil.

Pokud si ale postavil hlavu, nejel přes to vlak. Například tehdy, když si prosadil do armády a ochranky ženy, jež vytvořily později tolik proslulou tlupu vůdcových Amazonek. 

Kaddáfí, jenž se stále viděl v roli silného panarabisty, ale byl zároveň socialistou. V jistém bodě se dostal do konfliktu s  právem šaría, jež bývá v každé muslimské zemi implementováno. Zjistil totiž, že šaría podporuje soukromé vlastnictví, což bylo v rozporu s jeho ideou "Jamahiriya",  již si razil ve své Zelené knize.

Tím si proti sobě  poštval ve své zemi řadu islámských kleriků, kteří jej začali osočovat z toho, že je tzv. šírkem, tedy "neznabohem, klanícím se jiným božstvům, nežli je Alláh". 

Kaddáfí bojoval s fundamentalisticky orientovanými islamisty, především s Muslimským bratrstvem a Lybyjskou islámskou ozbrojenou skupinou, kteří se jej  se jej neúspěšně snažili po řadu let svrhnout. V roce 1989 Kaddáfímu loyální složky prošacovaly  několik mešit v domnění, se se zde ukrývají strůjcové spiknutí.        

V zemi, kde byl u moci jeden vůdce po 40 let, panoval samozřejmě kult osobnosti. Kaddáfí se navenek tvářil, že si tento kult nepřeje, pokud jej ale dav vyžaduje, proč mu jej neposkytnout.

(video davů oslavujících Kaddáfího) 

Budování beztřídní společnosti

V roce 1978 se Kaddáfí zaměřil na budování domovů pro svůj lid. Každá rodina měla vlastnit jeden dům. Kaddáfí si ale nepřál, aby rodiny vlastnily více domů. Ti, kdo se dříve živili v Lybii pronajímáním domů, byli  majetku zbaveni a za podhodnocenou cenu byl majetek prodán nájemníkům. Kaddáfího režim rovněž zrušil soukromé vlastnictví podniků a převedl je na družstevní formu, v níž měli svou roli volení zastupitelé.

Lidem, kteří měli na účtě více než 1000 dinárů, byl jejich majetek zestátněn. Všeobecný lidový sněm a výkonné orgány  přejaly kontrolu nad veškerým dovozem a vývozem i provozem obchodních center, což mělo ale za následek nárůst černého trhu.

Drsný boj s opozicí

Kaddáfí svými kontroverzními kroky, jež se nemohly líbit všem,  vyvolával stabilně  ve vlastní zemi vlny odporu a přežil nespočet atentátů na svou osobu.   

V roce 1977 se začala  proti Kaddáfímu bouřit mladá a patrně lehce znuděná lybijská mládež. Kaddáfí si to ale nedal líbit, vyslal proti nim svou vlastní zapálenou mládež a pozatýkal  špičky  mladistvého odporu.  2 ze svých politických odpůrců dal pověsil.

 Rovněž  jako odvetu za nevděk mladých generací nařídil povinnou vojenskou službu, aby mladí borci dostali trošku zabrat a přestali se poflakovat na ulicích v rámci protivládních demonstrací. V roce 1984 byl podniknut další z řady antentátů na Kaddáfího sídlo ve vojenském komplexu Bab al-Azizia milicemi Muslimského bratrstva. Následovalo zatčení 5000 členů spiknutí. 

Řada z osob, jejichž majetek byl zestátněn, rovněž začala působit v opozičních hnutích. Nejvýznamnějším byla Národní fronta záchrany Libye, jejíž představitel  lybijský soudce Mohammed Yousef el-Magariaf, který se pokusil v roce 1984 o neúspěšný atentát na Kaddáfího.  Následně unikl v zahraničí třem  pokusům o odvetu. Krátce po zavraždění Kaddáfího v roce 2011 stál ve vysoké vládní funkci.

Další hnutí al-Borkan se zaměřilo na vraždy lybijských diplomatů v zahraničí a bombové atentáty v Tripoli. To si ale Kaddáfí nedal líbit a nařídil svému vojenskému úředníkovi Yonisi Bilgasimovi, aby tyto "psovské odpadlíky" vraždil také.  

Zatímco ostatní autoratické režimy rovněž likvidovaly tiše opozici, Kaddáfí se tím nikdy netajil a nařídil všem disidentům, zapletených do vražd diplomatů, aby se okamžitě vrátili domů, anebo si je jeho revoluční výbory najdou všude.

 Kaddáfího režim, jenž naoko předal vůdčí roli Mohammadovi  Maghgoubovi, byl lidskoprávními organizacemi napadán za nedostatek legislativního rámce, jenž by bránil  arbitrárnímu vymáhání práva. Občas se v souvislosti se Zelenou knihou hovoří i o Zeleném teroru. Kaddáfího režim byl podezírán  za zabití  více než 1200 věznů v roce 1996 ve věznici Abu Salim.

Kaddáfí dá v menší míře ve své zemi prostor soukromému sektoru a bojuje  proti násilí a ekonomické korupci 

S propadem cen ropy a embargem ze strany Reaganovy administrativy si  Kaddáfí uvědomil, že cesta zrušení soukromého sektoru není pro ekonomiku země to pravé ořechové a zahájil novou etapu své revoluce, jež je nazývána Revolucí v revoluci. Povolil v menší míře soukromé vlastnictví především ve sféře podnikání a zemědělství.

Omezil moc revolučních tribunálů, jež nahradil ministerstvem pro hromadnou mobilizaci a revoluční vedení. V jeho rámci se pokusil omezit násilné excesy, které se v Libyi děly, a reformovat nefunkční právní systém. V roce 1988 ostentativně prohlásil,  že pravý revolucionář nesmí používat represi a násilí. Od roku 1994 do roku 1997 byli zřízeny speciální orgány pro boj s korupcí především v ekonomickém sektoru.

Vztahy s blízkými sousedy a velmocemi 

Kaddáfímu se podařilo vybudovat zpočátku relativně dobré diplomatické vztahy s Egyptem, Sýrií a Súdánem. Největší světové velmoci  se snažily zachovat si v regionu svůj vliv a měly strach z politické nestability v oblastech, kde se nacházela ropa. Proto se rozhodly s Kaddáfího režimem rovněž vycházet po dobrém, ačkoli byl veden na seznamu podporovatele teroristických organizací. 

USA v roce 1970 upozornily Kaddáfího na puč, jenž se vůči němu chystal. V sousedním Egyptě si rozuměl s panarabistou prezidentem Naaserem, s jeho následovníkem Anwarem Sadatem už ale  ne. Egyptskému diktátorovi se nelíbily Kaddáfího revoluční ideje, jež se snažil Egyptu vnutit.

Lybie rovněž v zápalu boje o uranová ložiska napadla republiku ČAD. Zhruba 9 afrických států, jimž se nelíbily přílišné intervence do záležitostí zahraničních států, přerušilo s Libyí načas diplomatické kontakty. Aby se režim necítil příliš izolovaný, uzavřel Kaddáfí v roce 1984 kontrakt s marockým králem Hassanem II.  V roce 1977 Kaddáfí krátičce válčil s Egyptem v pohraničních oblastech, brzy ale uzavřely oba státy smír.  

Kaddáfí, zklamaný řevnivostí islamistických frakcí a diplomatickými vztahy se sousedními režimy, se časem přiklonil k politice panafrikanismu. Na toto téma se ostatně vyjádřil už ve své Zelené knize. 

Černí byli, jak si všiml mladý Kaddáfí, zotročeni bílými, a toto zůstane jednou provždy vepsáno v paměti černošské populace. Patrně nehovoří o Afroameričanech, kteří v USA často udělali velice dobrou kariéru, ale spíše o běžných afričanech, kteří mají ještě na paměti pro Evropu neslavná kořistnická léta kolonizace, konkrétně Libyjci si ještě pamatovali genocidu ze strany Itálie. Jen tak tak v sobě tutlají pocity nenávisti vůči bílé rase.

Mrzké podmínky Afričanů, kterým není poskytnuta možnost se realizovat v práci, mají za následek nekontrolovaný populační nárůst. Všímá si otázky polygamie, jež vede k ještě většímu přemnožení.  Správně si povšiml, že bílá rasa se tolik nemnoží díky plánovanému rodičovství,  snaze udržet si sociální standardy a důrazu na budování kariéry. Naopak Afričané, kteří nejsou tak orientovaní na pracovní výkony, se množí mnohem rychleji. Za tuto trefně vyjádřenou frázi by si vysloužil Kaddáfí v USA nálepku  rasisty. V Africe tomu bylo ale naopak. Sice se řadě zemí jeho svérázná politika a ideologie nelíbila, i tak se ale snažil v tomto regionu co nejvíce prosazovat.

 Kaddáfího  Lybie se snažila hrát výraznou roli ve společenství Sahel-Saarských států, jejímiž členy byly Burkina Faso, Chad, Libye, Nigérie, Súdán a Mali. Společně s Nelsonem Mandelou, jehož s Kaddáfím pojil úzký, přátelský vztah, snil o o vytvoření Spojených států  afrických. V roce 2005 se Libye stala členem společného hospodářského sdružení pro Východo a Jihoafrické země COMESA. Zde byl  v roce 2008 Gaddáfí prohlášen "Králem králů" tohoto společenství a rok na to symbolicky korunován.

 Kaddáfí se rovněž snažil  omezit nebezpečí útoku  NATA na svou zemi. Pokusil se proto umluvit Maltu za finančně výhodných podmínek, aby se vzdala vojenských základen NATA. Výsledkem byla dohoda, že základny na Maltě zůstanou pod podmínkou, že nebudou ohrožovat arabské země.

Kaddáfí se pokusil co nejlépe vybavit svou zemi po stránce zbraňových systémů, jež nakupoval od SSSR a Francie, čímž si zhoršil diplomatické vztahy s USA.

 USA byla Kaddáfímu trnem v oku svou okatou  podporou Izraele, jejž považoval za okupující kapitalistickou mocnost. Proto jako většina arabských zemí vyjadřoval svou podporu boji Palestinců za svobodu a začal jako jeden z prvních trénovat anti-izraelské guerillové skupiny. S Jásirem Arafatem se dvakrát nemusel, protože jej považoval za příliš umírněného, raději proto podporoval radikálnější skupiny, např. Národní frontu za osvobození Palestiny.

Kaddáfí opravdu nebyl žádný svatoušek. Díky přísunu peněz z ropy Kaddáfí podporoval řadu  revolučních hnutí, jež byla sympatická jeho naturelu a ideologickému zaměření. Mezi ně patřili například Černí Panteři, ETA , Rudé brigády, Arménská tajná armáda, Japonská rudá armáda, Africký národní kongres,  Islámský národ, Turamaros, Hnutí 19. září, Národně osvobozenecké hnutí Sandinista, irská separatistická hnutí  a mnohé další. V rozhovoru pro britská média  svou podporu irským separatistům popřel.  V rámci boje s apartheidem podporoval revoluční  hnutí v Jižní Africe i v době, kdy byla oficiálně na seznamu teroristických organizací. 

Kaddáfí rovněž vyslal 2500 libyjských bojovníků na pomoc  diktátoru  Aminovi v Ugandě, jenž se stal předlohou pro film Poslední skotský král.  Řada z nich ale padla a Kaddáfí později litoval, že se zapojil do podpory člověka, jenž se projevil jako jeden z nejbezcitnějších tyranů v historii lidstva.

Relativně štědrá podpora teroristických organizací ale vyvolala odpor ve vlastních řadách. Lybijcům se nelíbilo, že Kaddáfí takto rozmařile plýtvá penězi, jež by mohly plynout  do státního rozpočtu. V roce 1979 USA zařadily opatrně Libyi na seznam států podporujících terorismus.

Vztahy  USA a Libye se začaly prudce zhoršovat s nástupem  herce Ronalda Reagana do role prezidenta. Reagan trpěl černobílým viděním. Do té doby USA sledovaly kurz podpory autokratických diktatur zemí, kde se těžila ropa  v rámci zachování stability v regionu a podržení petrodolaru.

Reagan si ale myslel,  že svérázný a svéhlavý samorost Kaddáfí je loutkou v ruce SSSR.  Označil jej za šíleného psa z blízkého východu. To Kaddáfímu vnuklo nápad, že by se mohl mnohem více orientovat na SSSR a dokonce pohrozil, že se stane členem Varšavské smlouvy. Pro  tehdy už značně zkostnatělý SSSR  byl ale vrtošivý libyjský leader, který se přel  s půlkou Afriky a nedokázal se rozhodnout, zda se mu líbí více islám anebo komunismus, spíše noční můrou. 

USA se podařilo aktivně sestřelit v rámci cvičení své armády nad územím, jež Libye považovala za své, 2 libyjské bojové letouny. Následně USA zavřely ve Washingtonu  libyjskou ambasádu a doporučily americkým společnostem ukončit v Libii své aktivity. Následovalo embargo na obchod s libyjskou ropou a další povokace v podobě cvičení v Sirtském zálivu. Ty se snažila Libye sabotovat, ale USA Libyi potopili několik lodí.  USA navíc Libyi obvinila, že se Kaddáfího režim přímo podílel na bombových útocích v berlínské diskotéce, kde zahynuli 2 američtí důstojníci. 

Celá záležitost byla  šetřena, ale soud nikdy k jasnému závěru nepřišel. Ze záznamů Stasi ale později vyplynulo, že by na atentátu mohl mít podíl libyjský diplomat.  Americký prezident se rozhodl  pomstít Libyi vojensky, za což ho tiše kritizovala řada členů CIA, jež považovala za větší hrozbu v té době syrský režim. 

Za USA se postavila pouze UK, zatímco většina dalších zemí z NATA byla proti. Nicméně si USA i tak zinscenovala svou spektakulární operaci El-Dorádský kaňón a rozbombardovala několik libyjských strategických cílů. Útoky mířily přímo na sídlo Kaddáfího, jenž byl předem varován sociálně demokratickým italským politikem a svým přítelem Benittem Craxi a obydlí na poslední chvíli opustil. 

 Při náletech byli údajně zraněni 2 Kaddáfího synové a Kaddáfí následně prohlásil, že zahynula i jeho 4letá adoptivní dcera Hanna. Aby Kadddáfí nevypadal před svým lidem jako looser, prohlásil se doma ze za vítěze krátké přestřelky, jež měla jediný cíl:

 Reagan si chtěl zvýšit svou popularitu u "černobíle bipolárně modelovaného" americké masy konzumentů jeho propagandistických zkratkovitých hesel. Kaddáfí, jenž opětovně zázračně unikl smrti, si ale také polepšil, získal v Africe pověst oběti amerického imperialismu a podařilo se mu přejmenovat zakrátko jména měsíců v kalendáři. Na sklonku 80 let pak byla  založena Kaddáfího cena pro lidská práva.

Patrně největší dusno v Evropě způsobila Kaddáfímu aféra Lockerbee

 Kaddáfího režim je evropské  obci znám především díky aféře Lockerbee, a to díky tomu, že se celá kauza tak neuvěřitelně dlouho vlekla. Havárie jakéhokoli letounu je vždy velkou mediální událostí.  Pozornost proto vzbudil i pád letounu  z Frankfurtu do Detroitu v roce 1988, při kterém zahynulo 234 pasažérů a 16 členů posádky. Po dlouhém  vyšetřování byli obviněni z bombového útoku  2 libyjští občané - Abdelbaset Ali Mohmed al-Megrahi, příslušník bezpečnostní složek pro libyjsko arabské aerolinky, jenž byl uznán vinným a Lamin Khalifa Fhimah, jenž byl nakonec zproštěn viny.

Kaddáfí oba dva podezřelé na základě montrealských dohod dlouho nechtěl vydat k soudu. Na základě rozhodnutí OSN z roku 1992 na to byly na Lbyi uvaleny sankce, jež Libyi  přišly na 900 milionů dolarů.Teprve kvůli zhoršující se ekonomické situaci  se M. Kaddáfí rozhodl  v roce 1999 vydat  soudu po složitých vyjednáváních oba dva podezřelé.

Kaddáfí nakonec pod tlakem sankcí přijal vinu Libye za atentát, ačkoli oba obvinění jakoukoli vinu popřeli  a odškodnil oběti štědrou částkou 10 milionů dolarů každé z rodin. Jediný odsouzený v celé kauze byl propuštěný 3 měsíce před svou smrtí na základě žádosti o milost  na svobodu a když přiletěl do Libye, přivítali jej členové jeho rodiny a i sám Kaddáfí. Toto bylo opětovně médii, např. CNN a dalšími rozmáznuto a Kaddáfího pověst teroristického šílence byla  utvrzena. Zvláště poté, co požádal v OSN postkoloniální velmoci, aby odškodnily  země, ze kterých kdysi vytěžily drahé  suroviny, částkou trilionů dolarů. 

Vtipný byl rozhovor, jenž s Kaddáfím  na toto téma vedla hvězda CNN Larry King, jež nyní perlí pro změnu, krátce co opustil CNN, na Kremlem financovaném kanálu Russia Today ve svém pořadu "Politikaření".  Už tehdy lehce senilní moderátor měl ve svém interview tehdy ještě pro CNN, jenž mu poskytl také lehce senilní Kaddáfí v roce 2009, předchystán záběr z letiště, kde je odsouzený stařičký atentátník propuštěn na svobodu a Kaddáfí jej na letišti vítá. 

3 krát se Larry zeptal Kaddáfího, co tím sledoval. Kaddáfí vždy odpověděl stejně, že propuštěného  uvítal na letišti jeho kmen a on se tam jen mihl. Larry King se ale nedal odbýt, zároveň ale nedokázal otázku invenčněji zformulovat. 

 Kaddáfímu to už  začalo být podezřelé, protože musel třikrát říct v TV rozhovoru  to samé, což se mu asi ještě nestalo, a to už rozhovorů poskytl nespočet. Nakonec chvíli zapřemýšlel a zeptal se Larryho Kinga, jenž by byl schopen pokračoval v té samé otázce  podesáté, zda se náhodou nejedná o formu specifické americké propagandy. To už Larryho Kinga vytočilo natolik, že raději přešel k jinému tématu.  

Kaddáfí a s ním i celá Libye na vlastní kůži zakusil, že ekonomické sankce mohou bolet mnohem více než válečné nálety. Snad proto se potají, aby o tom jeho národ ani další africké  státy ale i státy Latinské Ameriky, před nimiž stále vedl rétoriku boje proti imperialismu, pokusil znormalizovat své vztahy s UK, EU  a USA. Presidentu Sarkozymu dle nejmenovaných zdrojů prý daroval  50 miliony dolarů pro jeho volební kampaň, což Sarkozy vehementně popírá. Po dlouhých diplomatickým jednáním s Tony Blairem a zbytkem EU se Kaddáfímu konečně v roce 2004 podařilo přesvědčit EU, aby zrušila své sankce vůči této zemi.

I Kaddáfí se po útoku na Dvojčata bál, co bude s Libyí

Po útoku na dvojčata Al Kajdou v roce 2001 a následném  relativně zbrklém a fakty nepodloženém útoku Bushovy administrativy na Írák a Afgánistán a vytyčování os zla, se většina zemí Severní Afriky ale i Blízkého východu, kde byl zakořeněn islám a které kdy podporovaly Palestinu,  právem začaly bát případného útoku USA na ně samotné. Kandidát na prezidenta USA John McCain, označovaný pacifisty za největšího vojenského štváče moderních dob,  si navíc dělal zálusk na Irán a pokud by se dostal k moci, kdoví jestli by tato planeta vůbec existovala.

Saudská Arábie, z níž pocházeli prakticky všichni atentátníci na Dvojčata, která USA už dávno poskytla vojenskou základnu a USA ji vždy protěžovaly i přes drastické porušování lidských práv, se pokusila starostu New Yorku uplatit 10 miliony dolarů skrze svého prince Alwaleed bin Talala. Starosta Giuliani nejprve dar přijal, když ale do hry vstoupila problematika palestinské samosprávy jako věrný strategický spojenec Izraele nakonec částku odmítl. I tak ale byla Saudská Arábie ušetřena útoku.  

Strategická chyba v demilitarizaci země

I Kaddáfí, jehož Libye se už několikrát stala terčem útoků USA, se měl dvojnásobný důvod bát.  Jelikož  byl v roce 2001 natolik rozčarován islamistickými bojůvkami, které mu rozeštvávaly dav a chystali na něj celou řadu atentátů, pouze trpně čekal, co bude dál.

G.W. Bush, jenž neměl na to, aby rozehrál nákladnou válku na všech frontách zároveň, se Libyi ve své odvetě arabskému světu za atentát na Dvojčata protentokrát vyhnul. Kaddáfí a jeho syn Saif  mylně nabyli dojmu, že si přízeň USA a EU nakloní demilitarizací země a zvýšenými pacifisticky oreintovanými snahami směrem navenek. 

Jeho Libye si pod nátlakem velmocí zničila chemické zbraně a vzdala se svého jaderného programu, což ale byla pro režim fatální chyba. Obecně se má za to, že si USA proti zemi, jež vlastní jaderné zbraně jako je Rusko, Izrael, Pákistán ale i Severní Korea netroufá zakročit vojensky. Naopak země, které jaderný arzenál nevlastní, jsou pro technicky dobře vybavené USA  a jeho NATO více než snadným terčem. 

(Ve videozáznamu, kde je vidět pobavený  Bashar Al Assad,  Kaddáfí v roce 2008 upozorňuje na obecně špatné vztahy mezi sousedními arabskými státy ale i na nebezpečí arbitrárního útoku USA na jakýkoli z těchto států. Na Kaddáfího si NATO později trouflo zaútočit, přímo na syrského prezidenta  Bashara Al Assada, za nímž stojí Rusko a Írán, nikoli.  Kaddáfí v záznamu otevřeně kritizuje USA za úlisnou politiku, kdy se navenek tváří přátelsky a bratříčkují se s režimy a vůdci.  Když se jim   ale znelíbí, režim si šmahem zlikvidují. Nikdo se shromážděných představitelů arabských zemí si nemůže být jist, že nebude jednou na řadě. Takto si 3 roky předem předpověděl jasnozřivě Kaddáfí svou vlastní smrt.) 

 Nebezpečí útoku ze strany USA se byl  vědom ostražitý šítský režim v Iránu, a proto se donedávna  i za cenu vysokých sankcí jaderného programu nehodlal zbavit. Chápal jej, při obecně vysoce napjatých diplomatických  vztazích s USA,  jako pojistku proti případnému útoku USA anebo   Izraele.

  Ačkoli se Kaddáfí snažil s USA všemožně dohodnout, neustával navenek ve své promyšlené  anti-imperiální rétorice a notoval si vesele s dalším bojovníkem socialistického ražení venezuelským prezidentem Hugem Chávesem ve společných proklamacích.

V roce 2009 navíc poprvé vystoupil v USA v rámci OSN a roztrhal zde ve svém svérázném 90 minutovém projevu  demostrativně Chartu OSN. Chtěl tím patrně symbolicky naznačit, že pod nadvládou imperiálních mocností se tato stává bezcenným cárem papíru.

Konspirační teorie

Zároveň se svěřil Chávesovi s myšlenkou založení Jihoatlantické aliance, jež by byla rivalem Severoatlantické aliance. Bohužel celý odvážný projekt zůstal u ledu, protože byl Kaddáfí 2 roky nato svržen a v zemi zavládl totální chaos. Konspirační teorie tvrdí, že se jednalo o odvetu USA za Kaddáfího tajný plán převést země Afriky místo plateb v dolarech na zlatý denár. Libye totiž měla zlata plné pokladnice. Stejné konspirační teorie hledaly příčinu útoku na Irák v Husajnově snaze obchodovat ropu v eurech. Tyto konspirační teorie se objevily v rámci reportáže na serveru Russia Today. 

(V 90 minutovém proslovu  roztrhá demonstrativně chartu OSN, jež byla dle něj pouhým cárem papíru, jíž se nikdo nedrží) 

Privatizace státního majetku vyvolaly mezi prostými Libyjci odpor

Vědom si silného ekonomického oslabení své země, postižené sankcemi, rozhodl se od roku 2004 zprivatizovat znárodněný ropný průmysl a vnést do libyjské ekonomiky investice do zahraničí. To se ale nelíbilo části socialisticky orientované obce, jež na to reagovala  demonstracemi.

Revoluční frakce Všeobecného lidového shromáždění se  sice pokusila privatizační proces zvrátit, ale došlo jen k jeho zpomalení.  V roce 2010 bylo zveřejněno, že v následující dekádě bude zprivatizována polovina podílu libyjského ekonomického sektoru.

 Ekonomické změny ale stejně jako v opatrnické Číně nenásledovaly radikální změny politického systému, jenž stále zůstal plně koncentrován v Kaddáfího rukou. Ten pouze předal určité pravomoci komunálním zastupitelstvům.

K moci se částečně dostali mladí technokraté v čele s Kaddáfího synem Saifem al Islamem, jenž v Anglii obhájil svou disertační práci Role civilní společnosti v demokratizaci globálních vládních institucí: od měkké síly ke kolektivnímu rozhodování. Saif byl tehdy  příznačně západním tiskem vyzdvihován jako člověk s demokratickým smýšlením. Jakmile ale došlo k válečnému konfliktu v Libyi a posléze útokům NATO, západní média na něj rázem změnila názor a začala jej vydávat  za schizofrenika a to na základě jednoho jediného mediálního prohlášení, kde sdělil, že má v záloze 4 plány:

a) zůstat v Libyi

b) zůstat v Libyi

c) zůstat v Libyi

d) zůstat v Libyi

Zkratkovitě uvažující média a tak zvaní specialisté, kteří byli narychlo pozváni, aby relativně neznámou osobnost Kaddáfího syna  prokoukli, nepochopili, že se Saif, jenž byl neustále ostřelován NATEM, nacházel se pod obrovským psychickým tlakem a že se pokusil vyřešit chaotickou situaci v zemi.

Na rozdíl od tuniského prezidenta, jenž krátce po odhalení skandálu ohledně majetku jeho klanu raději uprchl před rozlícenými davy do Saudské Arábie, chtěli Kaddáfího synové, kteří byli spjati s politikcým děním v zemi  zůstat v Libyi.

K mocenskému převratu navíc došlo v roce 2011 ve velice krátké době zhruba půl roku a to především díky útokům NATA a činnosti islamistických zradikazovaných bojůvek, jež dříve Kaddáfí vypudil ze země.   Saif Al Islam rezignoval od roku 2008 na přímou účast na klíčových mocenských záležitostech země a více se soustředil na charitativní práci, vyjednání o odzbrojení a na složitý tlak na zrušení sankcí vůči Libyi. 

 Druhý z Kaddáfího několika synů Mutassim Billah Kaddáfi, jenž vystudoval medicínu, se angažoval v armádě, v roce 2009 požádal senátora McCaina, jenž má vliv v Pentagonu, o dodávky zbraní, aby se Libye mohla bránit případnému útoku z Alžíru, Egypta anebo z Evropy. V roce 2009 se rovněž setkal s ministryní zahraničí USA Hilary Clintonovou, jež ve veřejném prohlášení uvedla, jak nesmírně  si cení Libye a Mutassima, a  že USA jde o  prohlubování a rozšiřování vztahů s ním, aby se 3 roky nato cynicky zachectala v TV nad jeho smrtí, na které mělo USA lví podíl.  

Arabské jaro stálo Kaddáfího život

Na vlnu vzpour Arabského jara se Kaddáfí důkladně  připravil. Preventivně snížil ceny potravin a propustil některé politické vězně. To ale byla strategická chyba.  Libyjci, inspirováni děním v zahraničí, vběhli v únoru 2011 do ulic a začali naslouchat hlasu propuštěných věznů stejně  jako Kaddáfího oponentů. Více se bouřil zaostalejší východ země.  Libye přitom, pokud odečteme potlačování opozičních hnutí, jež praktikovaly všechny arabské ale i africké režimy,  a korupci, na tom byla paradoxně v rovině sociální úrovně obyvatelstva nejlépe z afrických států a dokonce i lépe než Saudská Arábie. 

Ozbrojené Kaddáfí složky tehdy začaly palbou do protestujícího davu. Kaddáfího syn Saif se později snažil vysvětlit, že davy byly rovněž ozbrojené a chtěli armádě ukrást zbraně, nicméně to nezabralo. Vzpoura byla na světě. A při ní byli samozřejmě zahraniční reportéři BBC, kteří se Kaddáfího zeptali, co si o situaci myslí a Kaddáfí se jim svěřil  se svým názorem.

 M. Kaddáfí  si to celé vzal osobně,  označil protestující za zdrogované živly. Domníval se, že členové Al Kajdy sypou prostým libyjským lidem do kávy a mléka halucinogeny a ti jsou pak neklidní a  šílí proti němu, když ho ještě nedávno masově na ulicích oslavovali.  Později prohlásil, že rebelové jsou podporováni kolonialisty. Ozbrojení vzbouřenci  byli  především z řad radikálních muslimských fundamentalistů.

Angažovali se i členové opozice, kteří kdysi participovali na Kaddáfího režimu, ale pak odešli do exilu a kuli proti němu atentáty, částečně tiše podporované USA.  Zbraně jim dodával například katarský emír  Sheikh Hamad bin Khalifa Al-Thani, jenž se s tím pochlubil CNN. Toto bylo ale  v rozporu s mezinárodními konvencemi a NATO, jež se tiše v okolí Libye už připravovalo na svůj vpád koordinovaný s Katarem,  o tom dobře vědělo.   

Na stranu rebelů se přidali někteří  z vysokých Kaddáfího vojenských důstojníků. Někteří úředníci vyžadovali jeho rezignaci. Ministři, kteří se nechtěli namočit do potlačení vzpoury, buď abdikovali anebo uprchli do zahraničí. Příbuzní svrženého krále Idrise byli ochotni chopit se, pokud by jim byla poskytnuta diplomaticky příležitost, opět moci. 

Do hry vstoupila Islámská ozbrojená brigáda a další islamistické organizace, jež se navíc začaly mezi sebou vyvražďovat. Zavražděn ozbrojenou sektou byl  například vojenský důstojník Kaddáfího režimu, jenž se přidal k rebelům Abdul Fatah Younis Al-Obeidi. V řadách rebelů bojoval mimo jiné Abu Sufian Ibrahim Ahmed Hamuda Bin Qumu,  bojovník  dříve vězněný v Quantanamu, jenž byl nařčen z toho, že byl zapojen do Al Kajdy. 

Na rozdíl od tuniského prezidenta Kaddáfí zbaběle neuprchl do Saudské Arábie, ale zůstal ve své zemi a chtěl ukázat svému lidu, že se rebelů nebojí. Vláda do bojů proti rebelům údajně  nasadila  snipery, těžkou techniku, helikoptéry a protiraketové střely.  Jak rebelové, tak vládní strana údajně používali živé lidské štíty. 

(videozáznam Kaddáfího v ulicích Tripoli několik měsíců před svým zavražděním - beze slov) 

Rebelům se podařilo zformovat Národní radu pro přechod, tato rada se těšila vojenské podpoře radikálních muslimských fundamentalistů a džihádistů. 

Rada  měla koordinovat všechny rozlícené rebely a vytvořit v budoucnu  nový mocenský systém. Rada si zřídila i své webové stránky. Rebelům se rovněž podařilo dosáhnout, aby na Kaddáfího byl vydán mezinárodní zatykač.   Amnesty International poukázala, že některá fakta byla rebely účelově zkreslena. 

Nicméně je jasné, že pokud už vypukl ozbrojený konflikt, ve víru události zahučeli lidé.  Dalo se předpokládat, že  armáda se k rebelům v chaosu, jenž vypukl, nechovala jako  v bavlnce.  Vláda zraněným rebelům dle jejich svědectví údajně odpírala ošetření v nemocnicích.  Saif Al Islam Kaddáfí nejprve vytvořil komisi, jež měla řešit násilí v rámci občanské války, posléze se snažil počet  obětí konfliktu ze strany armády marginalizovat.

 Do hry se zapojila rada bezpečnosti, jež Kaddáfímu s chutí zmrazila bohatá zahraniční konta, stejně jako konta jeho spojencům, aby se režim nemohl bránit proti dle jejich názoru  nevinně ozbrojeným vzbouřencům. Zde jasně vidíme dvojí metr, jenž je kladen USA. Touto situací se mnohokrát zabýval prof. N. Chomski.

Ten vyslovil názor, že USA milují svoje  diktátory do té chvíle, dokud se proti nim nevzbouří veřejné mínění natolik, že si je arbitrárně svrhnou. Chomski si v rozhovoru, kde řešil otázku občanské války v Libyi, rýpl do politiky USA a prohlásil, že pokud bychom se řídili norimberskými zákony, stanuli by před soudem patrně všichni prezidenti USA. Navíc si povšiml i faktu, že USA vstupuje občas aktivně někam, kam je nikdo ani nezve. 

(ve videu Saif Islam Al Kaddáfí sdělil  RT,  že režim jeho otce udělal strategickou chybu, když se zbavil hromadně zbraní. Svěřuje se s tím, že jej varovali Iránci ale i Severní Korea. Tak se stal režim jeho otcem snadným terčem NATA ale i okolních zemí. Libye přestala budovat silnou armádu, protože si  mylně myslela, že po uzavření aféry Lockerbee bude vše se zahraničním v pořádku. Saif oznamuje, že armáda byla napadena ozbrojenci a lidmi, kteří se pokoušeli ukrást zbraně. Oznamuje, že by takto jednala každá vláda.

 Taktiku NATA a určitých arabských zemí označuje za mikimausí. Vzpomíná na to, jak si šel zaplavat a zarybařit ve své rodné vlasti a krátce na to byl ostřelován NATEM, což mu ale údajně nevadí, protože věří, že je doma a nikam neuteče a pokud bude zastřelen, přijde do nebe.

Saif také zpochybňuje výsledky operací  NATA, jež připustilo tehdy pouze 9 obětí, kdežto Kaddáfí tvrdí, že ostřelování vedlo k 900 obětem. Je naštvaný, že mu NATO rozbombardovalo maličký domeček v obytné oblasti nedaleko školy a zabili při tom jeho bratra. NATO toto obydlí označilo za strategický cíl.

Posléze vyvraždili dle sdělení Kaddáfího rodinu Kaddáfího přítele včetně těhotné ženy. Domnívá se, že zájmem útoků je jediný cíl. Útočníci  dle něj vidí v zemi kus koláče. Země je bohatá, je zde ropa, na zahraničních účtech je bilión, jenž byl zmrazen. Reportérka klade naivní otázku a ptá se, že NATO  tvrdí, že boje po svržení ustanou. Saif se tomu směje, protože cílem vojenských operací není dle něj zabít Kaddáfího ale mocensky ovládat Libyi.

Zmíněna je rovněž mediální válka. Saif zde viní katarskou Al Jazeeru, jež vyvolala svými klamnými informacemi o tom, že jeho otec uprchl do zahraničí, zmatek mezi obyčejnými lidmi.  Al Jazeeru a rebely rovněž obviňuje z dalších dezinformací, na jejichž základě si NATO našlo záminku k útoku. Sám sebe viní z přílišné míry tolerance v předchozích dobách a z toho, že propustil tolik politických vězňů naráz.

Jeho přátelé mu měli za zlé, že se dovolil "hadům vplížit se do vlasti". Navíc si povšiml, jakým tempem NATO a rebelové postupují, přirovnává je k hladovcům, kteří se chtějí co nejdříve dostat ke kusu koláče a celou válku přirovnává k americké ikoně "fast foodu").   

Kaddáfí vyhlásil v červnu příměří, oboustranné přestřelky ale stále pokračovaly,  rebelové totiž příměří odmítli a bojovali dále. Rebelové se  mezitím už dočista přestali tvářit mírumilovně, ačkoli se těšili přízni zahraničí a zamířili na ropná ložiska, jež chtěli ovládnout,  rovněž ostřelovali pobřeží, aby odtrhli Kaddáfího vojska od dodávek z Tuniska.  

Kaddáfí postupně ztratil kontrolu nad Benghazím a  důležitými přístavy.  

(strategickým cílem rebelských skupin byla ropná těžiště)

Deux ex machina - intervence USA, Francie, Kanady, UK a některých arabských zemí 

Koalice zemí  USA, Kanady, Belgie, Kanady, Dánska, Francie, Itálie, Norska, Kataru, Španělska, jež se později rozrostla na 19 zemí  si asi špatně vyhodnotila konflikt, který byl regulérní občanskou válkou. V Libyi už v té době  mezi sebou  válčilo několik znesvářených frakcí, z nichž jednou byla Kaddáfího armáda, jež se snažila udržet moc, nicméně rebelům byla nabídnuta Kaddífím abdikace  a nové volby. Pokud by ve volbách nevyhrál, přijal by výsledek.  

Na základě ustanovení OSN z roku 1973 se rozhodla koalice v zemi bleskově zaintervenovat. Každá ze zemí NATA, jež se akce zúčastnila,  si svou operaci, sestávající většinou z cíleného ostřelování,  pojmenovala, jak už bývá zvykem efektním názvem. Francie měla svou Operaci Harmattan nazvanou podle horkých afrických větrů, UK měla svou Operaci Ellamy, jež byla pečlivě koordinována s  Operací Odysseův úsvit. Kanada měla  Pohyblivou operaci. 

Cílem bylo znemožnit Kaddáfího vojskům využívat letecký prostor nad zemí s pomocí ustanovení bezletové zóny a dále se staly cílem strategické objekty armády,  budovy, ve kterých se nacházelo Kaddáfího obydlí a členové jeho rodiny a veřejnoprávní TV.  

Barack  Obama sklidil za svou účast na operaci v USA kritiku za to, že situace nebyla zkonzultována s kongresem.  Jeho tiskový mluvčí navíc vyjádřil, že USA nemá zájem o vojenskou změnu režimu, což se může jevit jako pokrytectví, protože v rámci útoku bylo ostřelováno  Kaddáfího obydlí a ten byl jasným vojenským terčem, jakkoli se snažili politici v médiích mlžit.

 Vláda USA argumentovala tím, že hájí zájem libyjského lidu. Lze ale pochybovat, zda to po  trpkých zkušenostech z Íráku a Afgánistánu, kde USA tvrdily to samé, a kde se nakonec vytvořil chaos ještě větší nežli před "importem demokracií", mínil Obama  myslel vážně a nejednal spíše pro lepší efekt a zář vlády USA v amerických médiích.  

Kaddáfí nabídl v černu 2011 svou rezignaci a uspořádání nových voleb,  v nichž by odstoupil, pokud by prohrál. To ale NATO a rebelové odmítli a zbombardovali Tripoli. Kaddáfího vojska se musela stáhnout z města, rebelové získali další města včetně  Sirte a Gadameše. Některým členům Kaddáfího rodiny se podařilo uprchnout do Alžíru. 

Mezitím už Rusko a Čína Kaddáfího režim odepsaly a prohlásili jako jediný legitimní režim v Libyi Národní radu pro přechod.  Uznání této organizace jim ale moc nevyneslo. Sněm, v němž byli i bývalí Kaddáfího důstojníci, nyní jeho zavilí nepřátelé, vychytrale prohlásil, že Rusko i Čína budou v případných kontraktech pro dlouhodobou podporu Kaddáfímu až na posledních místech.  

Kaddáfího  se podařilo ozbrojeným povstaleckým milicím vypátrat  nedaleko města Sirte, kde se nacházel  jak jeho konvoj, tak konvoj jeho syna. Lidi z jemu blízkého okruhu se jej snažili přesvědčit, aby uprchl ze země, on to ale odmítl a pokusil se najít oporu u kmenů, které se měly postavit na jeho stranu. I toto  území ale ovládli rebelové. NATO mezitím monitorovalo jeho telefonáty. Kaddáfí se pokusil uprchnout společně se 75 vozidly. NATO se podařilo odstřelit několik z těchto vozidel a zabít přitom několik nejvěrnějších Kaddáfího stoupenců. 

NATO pak údajně prohlásilo, že nemělo tušení, že se v konvoji nachází Kaddáfí, protože dle článku 1973 OSN nemělo pravomoc Kaddáfího ostřelovat. Toto tvrzení se ale jeví jako krajně pochybné vzhledem k tomu, že úředníci zaslechli Kaddáfího telefonát.  

Po útocích se pokusil Kaddáfí skrýt spolu se svým synem a sobě věrnými v nedalekém domu. Mutassimovi se podařil shromáždit zhruba  20 bojovníků a prohlédnout si nepoškozená vozidla. Ke Kaddáfímu se ale už blížili rebelové, podařilo se mu před nimi prchnout potrubím spolu se svou ochrankou. Rebelové jej ale začali ostřelovat a zranili mu nohu  a poté jej dorazili zcela. Na veřejnost pak vyplulo video, kdy rebelové Kaddáfího trýznili a zesměšňovali a pominutě řvali Alláh je veliký. Rebelové si kromě jeho syna, jehož zavraždili krátce poté podali 140 leho spolubojovníků, jež zavraždili a před tím zneužili. 

Tyto zfanatizované výkřiky džihádistickýh skupin jsou nyní v Libyi běžné. Kaddáfí sice po svém stylu podporoval islám, ale v umírněnější formě, spíše se zaměřoval na recitace žen původních arabských textů a na krásnou arabskou hudbu. Navíc měl své amazonky, jež chodily v civilních oblecích, což se nyní v Libyi snaží džihádisti, kteří se dostali k moci, zarazit a ženy jsou nuceny se zahalovat.  

(dětinskou radost ze smrti Mohammara Kaddáfího vyjádřila v rozhovoru smějící ministryně zahraničí USA Hilary Clintonová, jež řekla: "přišli jsme, viděli jsme, zemřel!")  

(Obama ve svém projevu oznamuje konec nejhorší diktatury světa 3 roky poté, co tento režim jeho  ministryně vnitra chválila. Ačkoli dobře věděl díky NSA a svým zvědům, že v Libyi operují zradikalizovaní islamističtí džihádisté, s nimiž  NATO neoficiálně spolupracovalo,  a že zemi žádná demokracie nečeká, pokračoval v blábolu o "exportu demokracie"a o tom, že útok NATA pomohl prostému libyjskému lidu).   

Kaddáfího tělo  bylo spolu s tělem syna vystaveno v  mrazicím boxu v Misratě

Natěšení povstalci si posléze nechali Kaddáfího tělo spolu s tělem jeho syna Mutassima odvézt do průmyslového mrazáku, a tam jej ukazovali nevěřícím davům jako důkaz svého největšího vítězství. Prostí Libyjci, lační této kuriozity, se neváhali sjíždět stovky  kilometrů, aby viděli svého vůdce, jenž vládl v Libyi po 40 let, mrtvého.  Řada lidí patrně dětinsky věřila, že v Libyi rázem ustanou boje a po pádu autokrata nastane ráj na zemi.

K tomu ale nedošlo, ačkoli si rozvášnění Libyjci pomučili jeho syna, úspěšného fotbalistu, jenž neměl s otcovým režimem moc společného a odsoudili Kaddáfího syna Saifa, jenž vždy prosazoval umírněné reformy a vyjednal pro Libyi řadu důležitých věcí v zahraničí,  v loutkovém procesu k trestu smrti.

Bohužel se narozdíl od svého bratra fotbalisty více angažoval v kritických momentech povstalecké vzpoury a to jej stálo život. Respektive byl odsouzen jednou frakcí (RCC)  a je držen zintanskými brigádami, jež rozsudek nechtějí uznat a chtějí svůj vlastní proces. Zatím ale není jasné, zda byl už popraven anebo ne. Alespoň se toho nemůžu nikde dopátrat.   

4 roky krvavé občanské války

Operace NATA a některých arabských zemí, jejímž cílem bylo svrhnout Muammara Kaddáfího  a předat moc do rukou libyjského lidu, jak to bylo deklarováno, se zcela minula účinkem. V zemi se totiž naplno rozhořela občanská válka, jež v roce 2014 nabrala na nové intenzitě. 

V zemi, jež nikdy nepoznala klasický demokratický systém, ale jen království a posléze specifickou formu Kaddáfím ovládané přímé demokracie, proběhl scénář, před kterým generál varoval ve své Zelené knize:  tedy boj frakcí, fundamentalistických sekt a milicí o moc v tom nejtragičtějším slova smyslu. Lidé nebyly na parlamentní demokracii zvyklí. USA se v Libyi, kde provedly svůj fast foodový nálet dál ale  nebyly ochotny angažovat. Tentokrát se USA s "exportem demokracie", již se pokoušely dlouhá léta neúspěšně vnutit  Afgánistánu a Íráku, neobtěžovaly a daly událostem volný průběh.

Krátce po svržení Kaddáfího už naplno  bojovaly v Libyi mezi sebou nově se rodící státní ozbrojené složky a řady ozbrojených milicí, docházelo k sektářského násilí, bezvládí a bojům o území. Do země začal čím  dál více pronikat radikální fundamentalismus se všemi patologickými jevy s tím spojenými, jejž se Kaddáfímu podařilo za jeho vlády z Libye vyštvat.  

OSN ani  státy NATA  se zdráhají uvalit na frakce anebo jednotlivce, jež se v Lybii dopouštějí zločinů proti lidskosti, větší sankce, i když tyto byly na Kaddáfího režim uvaleny za daleko drobnější prohřešky. Zatím jen jemně hrozí zmrazením zahraničních účtů a omezením možnosti vycestovat, pokud se strany konečně nedohodnou.  

Moci se brzy  formálně chopil Všeobecný národní sněm, jenž byl zvolen v lidovém hlasování a jenž nahradil Všeobecný sněm pro přechod. Do čela byl zvolen strůjce atentátů na Kaddáfího Mohammed Yousef el-Magarif. Na denním pořádku byly už tehdy přestřelky, zatýkání a mučení znepřátelených milicí a frakcí. Unesen byl na chvíli  frakcí Libyjský revoluční operativní prostor i předseda vlády. Vražděni jsou novináři, politici ale i imáni. Jedna z milicí nakladla zhruba 600 min. 

Hlavy vlád se mění v průměru jednou za půl roku. 

V roce 2014  byla  veřejnou světovou obcí uznána Rada zastupitelů, jež byla  zvolena roku 2014, a které se říká Tobrucká vláda. Má svou vlastní armádu a  podporu Egypta a Spojených Arabských Emirátů, jež jsou  ochotny se v rámci potřeby zapojit leteckými útoky.

V zemi se  postupně  zformoval konkurenční islamistický nový Všeobecný národní sněm, kde dominuje Muslimské bratrstvo. To má podporu islamistické džihádistické organizace Libyjský úsvit, za níž stojí příznivci z  Kataru, Súdánu a Turecka. Má rovněž podporu bývalých členů Al Kajdy a některých berberských kmenů. V roce 2014 se zmocnilo toto hnutí  Tripoli. Všeobecný národní sněm je kritizován za protěžování islamistických frakcí a jejich armád, přihlížení únosům a vydírání.

Dále   na půdě Libye operuje  islamistická džihádistická Šúrská rada Bengázských revolucionářů, již vede organizace Ansar al-Šaría hlásící se k odkazu teroristy Mohameda al-Zahawimiho, jenž se stýkal s Usamou Bin Ládinem už od roku 1990 a byl silně ovlivněn učením AL Kajdy. Později byl zabit a získal statut mučedníka. Tato organizace  má podporu Nového všeobecného sněmu a neuznané vlády z Tripoli. Zformovala se v reakci na válečnou antiislamistickou operaci Důstojnost i na to, že v Radě zastupitelů byl údajný  nedostatek radikálních islamistů.

Tato frakce ale nebyla zatím vojensky příliš úspěšná,  a tak se se aspoň zapletla do atentátu na velvyslanectví USA v Bengází, kde zahynul nejvyšší americký zastupitel a další 2 lidé a  zároveň se dle své ideologie vybíjí v ničení súfijských chrámů. Řada členů na sklonku 2014 přeběhla údajně k ISIL. 

(video věnované bojům v Libyi po pádu Kaddáfího a tomu, jak snadno lze zfanatizovat davy) 

Na půdě Libye rovněž operuje Islámský stát Iráku a Levansko-Libyských provincií, jenž ovládl severovýchod Libye v okolí Derny. Na zabraných územích si  členové ISIL postínali hlavy koptským křesťanům a Egypt  ISILU za krutý čin odpověděl vojenskými útoky. 

 Radikální islám se pokouší ze země vymýtit skupina kolem bývalého Kaddáfího důstojníka, Khalify Haftara, jenž se kdysi pokusil o puč vůči Kaddáfímu a později uprchl do zahraničí. Údajně měl kdysi dle BBC při svých pučích podporu USA či jeho tajných služeb.

Ten si potají a pak už i veřejně zorganizoval  vojenskou akci  Operace Důstojnost, kdy s prostřednictvím náletů i ozbrojených střetů zaútočil na fundamentalistické islamistické milice i na islamisty ovládnutý Všeobecný národní sněm, kde jsou systematicky vytlačování středoví politici. Tehdejší předseda vlády ji označil za převrat. V rámci bojů frakcí v operaci Důstojnost docházelo k ostřelování civilistů v Benghází i Tripoli, podpalování, únosům a plenění obydlí.   

Organizace Nového všeobecného národního  sněmu, jež se vyhlašuje za nástupnickou formu Všeobecného národního sněmu  si pak s pomocí vojenské síly nárokovala v Tripoli politický prostor, jenž patřil Radě zastupitelů.  Rada zastupitelů se musela přesunout do Tobruku, kde je pod ochranou antiislamistického  generála Haftara, jehož vojenské aktivity se musela chopit jako krabičky poslední záchrany.  

Haftar systematicky usiluje  vymýtit aktivity Muslimského bratrstva a dalších zradikalizovaných  islamistů operujících v zemi.  I na něj už bylo políčeno v několika atentátech. Poměrně zuřivé boje se vedly i o letiště v Tripoli, kde byla provedena islamisty Operace Libyjský úsvit.  Haftar je označován za možného nového libyjského "Al Sísiho", jenž jde po Muslimském bratrstvu v Egyptě. 

Radikálním džihádistům, kteří prosadili zavedení povinných hidžábů na univerzitách, se stále daří v šachu držet liberálněji orientované anebo středové představitele, kteří sice ve volbách získali většinu, ale v realitě to působí, jako by byli v menšině.  

Ve zchaotizované  Libyi je tu unesen předseda vlády, tu zas egytští diplomaté. Antiteroristická cvičení si zde čas od času  zorganizují i bývalí členové al Kajdy. Vlivný islámský duchovní v Libyi muftí Sadiq Abdul Rahman Ali Alghariani, jenž se dostal k moci v roce 2012, vyhlašuje nenávistné fatwy na zprávy OSN ohledně kritiky práv žen v Lybii, jež označuje za nemorální a v rozporu s právem šaríja. Advokátka ženských práv Hamida Al-Hadi Al-Asfar byla  krátce po vyhlášení fatwy unesena, mučena a jak posléze vyplynulo zabita. A to je jen špička ledovce. 

Před soudem stanuli i politici Ali Tekbali and Fathi Sager za zveřejnění animovaného skeče v zájmu ženských práv v roce 2013  a čelili údajně trestu smrti. Pod nátlakem ze zahraničí byl ale soud zrušen. 

Níže uvedený dokument ukazuje, jak se obyvatelstvo Libye musí vyzbrojovat, aby samo sebe mohlo chránit před zfanatizovanými milicemi anebo nevypočitatelnými teroristy. V Libyi dnes každý velice snadno dostane na trhu kvalitní  zbraň. Údajně byly rozkradeny ze skladů Kaddáfího armády. Doufejme, že k podobnému chaosu časem nedojde i u nás. To bych si musela oprášit svou legálně drženou malorážku, anebo si zakoupit na obranu devítimilimetrovou  zbraň. 

Výsledkem boje řady frakcí o moc jsou v roce 2015 kromě více jak 3000 obětí na životech  četné výpadky elektřiny, pokles obchodní činnosti a propad zisku z těžby  ropy o 90 procent. Libye je nyní na pokraji ekonomického kolapsu. 

Řád v Libyi asi jen tak nezavládne

Jak vidíme, v Libyi patrně  pořádek nezavládne, jakkoli  nám útržkovité  zprávy z ČT 24   stále sugerují, že se dvě zastupitelstva už snad konečně dohodnou. Ve hře je totiž tolik ozbrojených milicí a frakcí, které si chtějí evidentně urvat svůj díl podílu na moci, že se dá tomuto bláhovému snu  jen stěží uvěřit. Rýsuje se i rozpad státu  na více autonomních celků.  To by ale navzájem nesměli na smrt znepřátelené frakce neustále vojenskými prostředky bojovat o dominanci v tom anebo jiném regionu.

Kaddáfího bratranec v rozhovoru pro Sputnik pozoruje události zvenčí a jen tiše vzdychá po zlatých, pro Libyi relativně klidných časech svého příbuzného, autokrata Kaddáfího. EU viní, že nemá vůli Libyi pomoci a stará se jen o to, abychom nebyli zaplaveni uprchlíky. Otázkou je, zda se v takovémto guláši, v němž se země po svržení vůdce ocitla, vůbec pomoci dá s našimi jazykovými znalostmi a při silném tradičně protizápadním protikolonialisticky zaměřeném arabském publiku. 

Situace je mnohem  chaotičtější nežli za Kaddáfího, a proto se odtud snaží řada lidí uprchnout, zatímco za Kaddáfího afričani spíše do Libye směřovali za prací. V Libyi se přemístilo kolem 400 000 lidí a 150 00 lidí z Libye uprchlo.  Libye uprchlíky nezadržuje, právě naopak masově je vysílá do EU.  Dle zpráv Guardianu se v Lybii nedávno shromáždilo okolo půl milionu uprchlíků, kteří si přejí přejet do Evropy. To indikuje, že i v Libyi bují převaděčský byznys, který je momentálně výnosnější nežli zisky narkomafií.  

Nekřičme konspiračně

Nyní  by se nám všem chtělo konspiračně vykřiknout, že díky intervenci USA je Libye destabilizovaná a EU na to doplácí. Omyl je pravdou. Konkrétně do akce v Libyi s cílem svrhnout režim, jenž měl vůli zabránit migrační vlně, byly zapojeno několik velkých evropských velmocí a řada zemí EU s nimi všemožně kooperovala.  

EU jen sklízí ovoce toho, co svou pasivitou, ale i účastí v misích v Iráku, Afgánistánu a dále, kde se podílela EU nikoli na stabilizaci, jak je nám umně sugerováno médii, ale na destabilizaci regionu, natropila.

Amerika má své migranty z Mexika a Jižní Ameriky a má své děravé hranice. Tématem číslo jedna současných prezidentských voleb se stává opevnění hranic USA. Umně s tím manipuluje  Donald Trump.  V USA kvasí silně xenofobní, rasistické nálady především vůči nelegálním hispánským přistěhovalcům.

Bude jen otázkou času, kdy obdobné nálady převládnou pod tlakem milionů černých migrantů i tu v EU. Je třeba připomenout, že váhavá "želva" Merkelová  je slabá a vždy musí mít za zády silnějšího Obamu.  Na něm je více  závislá, nežli byl její předchůdce Gerhard Fritz Kurt Schröder a místo toho, aby jednala samostatně, si vždy při každém závažnějším nápadu odlétá  jej posvětit do USA Barackem  Obamou. To se  ukázalo například v jednáním s Ruskem ohledně budoucnosti Ukrajiny.

EU, jež se projevila naprosto loyálně k USA v rámci jeho nefunkčních experimentů v Iráku a Afgánistánu, kam poctivě vysílala své specialisty, trvale podhodnocuje vyzbrojení svých vojsk, na něž vydává většina zemí méně než USA doporučených  2 procent HDP. EU v rámci celkového geopolitického dění planety působí až přehnaně pasivně.

Neangažuje se, kde by se angažovat měla, tedy v řešení migrační krize a snaze diplomaticky včas vyřešit   konflikty zemí, z nichž pak musí prchat lidé.  Paradoxně více se na v této oblasti angažuje Rusko. Svými zmatečnými kroky šíří nyní EU více chaosu, nežli je zdrávo, a hasí  požáry, jež měla možnost anebo aspoň šanci  vyřešit už před dlouhou dobou.

Navíc se  pouští  zbytečně do megalomanských kroků, které by měla, vzhledem k vysoké míře zadlužení svých zemí, nechat  u ledu, například  tolik propírané asociační smlouvy s Ukrajinou anebo do smlouvy TTIP.  To už je ale zcela jiná story.