Vladimír Putin netrpí Aspergerovým syndromem

Není to tak dávno co američtí vědci došli k převratnému závěru. Ruský leader dle nich trpí Aspergerovým syndromem. 

Zjistit se jim to podařilo bez znalosti ruského jazyka a dění na tamní politické scéně na základě pozorování gest, dikce a mimiky. Ruský prezident prý trpí  poruchou schopnosti vcítit se do druhých, řečovou poruchou a celkovým opožděním kognitivních funkcí.

Poplašné zprávy  se chytla veškerá světová média a objevila se dokonce i  "seriózních" českých zpravodajských serverech.   Zpráva asi vyvolala obrovské zděšení v celém ruském národě, jenž  si zakládá na tom, že Rusové jsou mistry světa ve vciťování se jeden do druhého,  že se dokážou pregnantně a pohotově vyjadřovat a jejich mládež je nadána přirozenou inteligencí.

Jak by ruský  národ, jenž si zakládá, řečeno slovy Vladimíra V. Putina  na teorii tzv. genetického kódu, jenž jej předurčuje k vyšším sociálním a společenským cílům, vyšší schopnosti strádat, ale i se radovat ze života, ale především  hrát významnou roli na geopolitickém rynku sám před sebou vypadal, když by  se zjistilo a potvrdilo, že jej patnáct let vede člověk, který  je těchto vlastností zcela prost ?!  

  Snad proto, ale možná i u příležitosti výročí 15. V. V.Putina v roli ruského leadera, se rozhodla ruská kulturní obec přebít auru umanutého  magora  bez špetky empatie, do kterého je jejich kultovní leader nyní  západem pasován, oslavným dokumentem vytmavujícím americkým vědcům pravý opak.

  Najala si proto ruského režiséra Vladimíra Solovjeva, aby ve svém 2 a půl hodinovém dokumentu, založeném na koláži  pečlivě vyseparovaných historických událostí, autentického rozhovorů s ruským prezidentem a  jeho  politickými druhy- siloviky a názorů reprezentativního vzorku prostého ruského lidu, vylepšit image pro svět kontroverzní ho ale národem stále ještě ctěného prezidenta.

Hlavním zadáním autorů byl vykouzlit ve svém dokumentu obraz empatického vůdce, jenž nesleduje své vlastní zájmy, ale především zájmy své vlasti, je schopen reflexe složitých geopolitických i sociálně-kulturních událostí, má patřičný nadhled,  a dokáže se bryskně rozhodovat v klíčových,  často nelehkých  historických okamžicích. Dokument  je strojově přesný,dopředu naprogramovaný, v typicky novodobě ruském televizním střihu. Režisérovi byla poskytnuta minimální  volnost ve výběru témat a otázek, jež mohou, anebo naopak musí být prezidentovi  položeny, aby na ně efektně odpověděl.     

Výsledkem je dokument, za nějž by se nemusela stydět ta nejrafinovanější sovětská propaganda.  Do hry jsou navíc zapojeny bohužel dost neinvenčně moderní animační  techniky známé z upoutávek z Russia Today, jež dohromady vyvolávají dojem bujarého akčního dění.  Přes úmornou délku a neustálé opakování jedněch a těch samých tezí je film po stránce vizuální celkem stravitelný.  

 Film,  jenž díky masivní propagandě v ruských státních médiích a vysílání v hlavním čase viděla asi většina Rusů,  nikoho z nich asi nepřekvapil. Bylo jim ve zkratce shrnuto to,  na co jsou za 18 let od nástupu Vladimíra Vladimíroviče Putina do politiky z TV zvyklí.   

Pro nás, kdo nevíme, jak je postava ruského leadera vytrvale a často velice stereotypně prezentována ruské veřejnosti, poznamenejme, že obraz ruského prezidenta, jenž dokázal s pomocí svých mediálních poradců zhypnotizovat  ruský lid, nese  jasné rysy Supermana.  Putin je v dokumentu  podán svými kolegy, kteří jeden druhému svorně přitakávají do noty, jako geniální přirozený talent, jenž vládne takřka nadlidskými schopnostmi.

Vladimír Putin většinu času dokumentu prolétá vzduchem, projezdí F1, prosviští na lyžích a  xkrát řeší  bojové operace strategického významu. K tomu ještě stíhá  skrz tým svého integrovaného záchranného systému hasit požáry, stavět nová ubytování pro postižené, krásné velkokapacitní kravíny a megalomanská lékařská centra.  Dokáže se bez problémů mrknutím oka naučit anglicky, hrát na klavír a koncentrovat se před tiskovou konferencí daleko lépe, než by to dokázal tibetský Dalajláma po desítkách let usilovného tréningu.

geniální Putinův pěvecký a klavírní výkon, jemuž tleskají francouzské filmové hvězdy  

Musíme předem říct, že Vladimír V. Putin je buď opravdový patriot, anebo se to alespoň umně s pomocí mediální propagandy snaží vsugerovat ruskému národu. Naštěstí se díky řadě legislativních kroků ruské dumy  nikomu zvenčí ani zevnitř Ruské  federace nepodařilo po celou dobu, kdy je v Rusku  u moci,  mu podtrhnout židli natolik, aby z ní bolestně spadl dolů. Většinou takové pády a mocenské puče končí v lepším případě doživotním vězením a v tom horším trestem smrti,  či potupnou rituální popravou bez soudu.

Osobnost, jež je před námi v dokumentu znázorněna, nese ještě k tomu všemu znaky lidskosti,  pokory a typicky ruské vroucné empatie. Pokud by politik v konzervativně  naladěném Rusku  na sebe prozradil jen jediný excentrický črt osobnosti, byl by muslimskou částí ruské populace ukamenován a pravoslavnou ukřižován.  Proto si V.V. Putin, poučen svou kariérou v KGB,  často  střeží své soukromí více než je zdrávo.  

Tvůrci dokumentu si  dávají dobrý pozor, aby ruského prezidenta, jenž je představitelem  sice hrdého, ale stále ještě sociálně hluboce diverzifikovaného národa, kde se zcela nepodařilo vymýtit chudobu, neukázaly jako někoho, kdo si potrpí na exkluzivním sociálním statutu, jenž je mu prezidentskou funkcí poskytnut, ale jako pokorného ale přesto razantního služebníka národních zájmů.

Kde jen může, zadrnká Putin ve svém dokumentu  umně na strunu  sociálně nastaveného cítění ruského lidu a smysl po kolektivní solidaritu, jež byla lidem pamatujícím SSSR pečlivě vštípena marxisticky orientovanými ideology.  Neváhá zdůraznit svou roli lítého bojovníka proti vzpupným oligarchům, seřvat sobě podřízené  pravomocné orgány, že nekonají, kdy mají konat a národ musí kvůli nim v čase krize strádat.

A pokud je mu dána příležitost, seřve okázale  celý svět, když se staví hrdému ruskému lidu a jeho geopolitickým zájmům a vizím do cesty.  Činí tak ale vždy jemným, kultivovaným ruským barytonem.

"Vymknuta z kloubů doba šílí, že zrodil jsem se abych napravil ji" mohl by po hamletovsku odcitovat Vladimír Putin a jeho silovici

 A mohli bychom si ušetřit první polovinu dokumentu, kdy se líčí nelehká situace Ruské federace, do níž se dostala za pár let bezvládí a totálního chaosu za éry Borise Jelcina, jenž dal příležitost partičce vychytralých oligarchů rozkrást poslední lukrativní drobečky dodělávající sovětské ekonomiky.

Ruský národ si ale zaslouží podrobnější popis událostí. Vzhledem k tomu, že situaci za Jelcina a po něm dobře zná na vlastní kůži a zná i své leadery,  je mu to celé  podáno v co  nedynamičtější zkratce.

Dokument začíná líčením odchodu  chorobného zkorumpovaného, národem nenáviděného  ruského státníka Borise Jelcina, jenž se  rozhodl předat v kritické situaci moc prakticky neznámému agentovi KGB a plaše utekl se svou klikou z Kremlu. Do toho nám zní  znepokojivé melodie ze syntetizátoru spolu  s tklivým houslovým sólem.

Putin  se nervně před televizním štábem vciťuje do situace, jíž musel v roce 1999  čelit v Dagestánu a později v Čečensku, vzpomíná na to, že si dal za úkol, že to celé zvládne v přesně vymezeném termínu.

Proto hned uvidíme, kterak letí  do válkou zmítané oblasti, v improvizovaných polních podmínkách zmiňuje otázku ruských tradic i místních čečenských tradic a  připomíná památku všech, kdo zahynuli. Snaží se přitom být taktilní a dotýká se lidských rukou. 

Ihned na počátku je vypíchnut leitmotiv,  který se táhne jako červená nit slovníkem ruského leadera a   jeho siloviků už patnáct let- otázka teroristických provokací  i nabádání ruského národa, aby ani na chvíli neprojevil jakoukoli slabost.  Jen tak ti, kdo zahynuli v bojích s terorismem,  nezahynuli  dle mínění V.V. Putina nadarmo. 

Vladimír Vladimírovič Putin se svěří za melodicky zpěvného zvukového podkresu s tím, že principiální úkoly musí být vždy řešeny. Posléze můžeme sledovat s pomocí střihů a otřískaných dokumentaristických schémat rozvoj bojových operací a zapojení tanků a vrtulníků do dění na čečenské scéně. Zároveň se můžeme pokochat archivními záběry na americkou ministryni zahraničí  Madeleine Albright, které konečně  došlo, že Rusko nemá zájem řešit povstání v Čečensku politicky ale vojensky.

Albrigtové se nelíbilo, že Rusko nemá zájem hovořit s veliteli čečenských separatistů. Jako by USA vždy a všude diskutovaly s leadery jim protivných režimů, které si s klikou svých  věrných v NATO či bez ní  svrhávají desítky let, jak se jim zamane.

Načež se ukáže záznam poselství Šamila Basajeva, jenž v archivním dokumentu prohlásil, že ruské vojáky dělí na 2 kategorie,  na ty, které leží v hrobech a na ty které budou ležet v hrobech. Tím se polopatisticky dozvíme, jak naivně slova americké velvyslankyně v Rusku vyzněla.

Střih, V.V. Putin se svěřuje reportérovi za doprovodu houslí  jemným, procítěným hláskem, že s teroristy se nedá domluvit. Připomíná své zkušenosti z vedení FSB, kdy si četl dokumenty čečenských separatistů, kteří se chtěli za každou cenu odtrhnout svůj region od Ruska. V tom okamžiku si V.V.  Putin si uvědomil, že je to jedinečná chvíle, kdy mohl zachránit celistvost Ruské federace. Proto zahájil svou misi ukončení rozpadu jaderné supervelmoci, jež by nepřátelským velmocím dle jeho názoru přišla nadmíru vhod.

Do hry vstupuje kromě Sergeje Ivanova, Ramsana Kadiyova, Sergeje Šojgu a dalších proputinovských politiků kouzelný muž s knírkem Dmitrij Peskov, mluvčí Vladimíra Putina, jehož si Putin podržel  coby schopného a loyálního pracovníka po řadu let.  Jedná se o šedou eminenci ruského prezidenta, jež Putinovi asistuje při tiskových konferencích a v případě krajní nouze zadržuje informace, jež si vyžaduje nezkrotný ruský a světový dav, ale nemají mu být natvrdo sděleny.

         na ilustrativním videu archivní záběr z rozhovoru s Dmitrijem Peskovem v anglickém jazyce  

Peskov Putina chválí za to, že si dokáže vytýčit úkol a když slíbí, že jej splní do dvou týdnů, tak jej doopravdy splní.  Chválí odvahu profederativně orientovaného čečenského lidu, jenž obdržel od ruské vlády zbraně a separatisty  se mu podařilo porazit. Zde hudba dramaticky graduje a vyvolává  v divákovi příjemný pocit napětí i uvolnění. Mladičký svěžestí  kypící  V.V. Putin se na schůzi  v elegantním roláku svěřuje v dobovém  dokumentu s tím, že je třeba jednat rázně ale citlivě, protože se v oblasti postižené válečným konfliktem nachází ženy a děti, a umně stočí řeč k těm, kdo se účastnili velké vlastenecké války proti fašismu.

Nádhernou pohádku o mocném, bojovném a přece citlivém a ohleduplném ruském leaderovi umocňuje  mluvčí Peskov, který zdůrazňuje, že nejdůležitějším článkem v celém procesu boje o Čečensko byl Achmad Kadyrov, jenž coby představitel profederativně orientované čečenské populace Putinovi uvěřil a spolu s ním nakonec Putinovi uvěřily stovky a následně tisíce Čečenců.

 Gubernátor Petrohradské oblasti nás následně  citlivě seznamuje se smutnou  historií Putinova rodu  a my vidíme v rámci krátké animace, na níž se pomalu sunou zažloutlé fotky Putinových předků,  několik fotografií z osobního života, jenž si jinak ruský leader pečlivě před veřejností střeží.  Putin je zde vykreslen jako dbalý syn, jenž z Moskvy, kdykoli to bylo možné, jezdil za svými rodiči a pomáhal jim v nouzi. 

 Putin se nechává nafilmovat, jak se vzorně stará o hrob svých rodičů. Tuto scénu nelze nesrovnat s kultovním americkým seriálem "Domek z karet", kde se americký demokratický prezident v podání Kevina Spaceyho nechá povinně natočit, jak klade věnec na hrob nenáviděného otce,  a pak se na něj v nestřežené chvíli vymočí. To by se ruskému leaderovi, jenž se za všech okolností před kamerami kontroluje, nikdy nemohlo stát.

 Diváci jsou prostřednictvím archivních dokumentů seznámeni s petrohradskou zimou a s těžkými podmínkami obyvatel, kteří  museli žít ve starých a často zdevastovaných komunálních bytech.  Do hry vstupuje chudá ruská důchodkyně, jež hovoří o svém životě jako o nuzném ale čestném a důstojném. Sice volí  komunisty, ale Putinovi důvěřuje.  V archivních záběrech vidíme  boj Putinovy strany s komunisty, kteří  po všeobecné devastaci ruské ekonomiky, do které se dostalo Rusko za Jelcinových divokých  privatizací bez jasného legislativního rámce, opět získali v Rusku svůj významný politický vliv.

Posléze se stáváme svědky první slavnostní Putinovy prezidentské  přísahy, ve které slibuje národu, že bude dbát jeho hospodářských zájmů a bude vždy otevřeným a upřímným. Objevuje se jemně a elegantně zaoblené  téma urputného boje Putina s oligarchy, kteří se domnívali, že přerostou stát přes hlavu a Putin jim po dobu několika let musel důrazně vykolíkovat koridor, ve kterém se mohou dle jeho pravidel hry v Rusku pohybovat.

 O dramatických zatýkání oligarchů  ozbrojenými maskovanými eskortami,  oboustranném vydírání zde není ani zmínka.  Pouze se zde letmo naťukne kauza Borise Berezovského, jenž zavčas pláchl ze země,  a Michaila Chodorkovského, jenž sehrál v zemi roli nejsveřepějšího obětního kozla.

 Několikrát se zmíní celkový morální a ekonomický rozklad za Jelcinova režimu, jenž je potvrzen záběry na tančící dekadentní ruskou mládež a pracující, kterým nebyly vypláceny podniky mzdy. To vše jen proto, aby se mohla deklarovat  zázračná moc  legislativních kroků Putinovy administrativy, jež vedly k pomalému ale jistému vymýcení řady společenských nešvarů.

Tragédie ruské ponorky

   Opomenuta nesmí být ani tragédie jaderné ponorky K-141 Kursk. Opět jsou zde vyzdviženy geniální komunikační schopnosti Vladimíra Putina, jenž se rozhodl střetnout se naštvanými příbuznými obětí tváří v tvář.  Ti na něj křičí, prezident tiše naslouchá, medituje  a potom odpovídá. Dav se rázem zklidňuje a prostřednictvím "národního šamana" V.V. Putina  se přenáší přes moment smrti k vědomí reality a přijetí své nové role.  

Nadlidské  schopnosti V.V.Putina jsou  vyeskalovány svědectvím očitých svědků, opět z kliky siloviků, kteří jej za tyto schopnosti adorují, hovoří  pateticky o energii nenávisti a bolesti, již geniální stratég dokázal přetvořit v něco nového a živorodého.

 Aby byla Putinova "magická moc" ještě více dokumentem vyhrocena a zároveň byl vytvořen dojem reálného historického rámce, poskytnou se divákům záběry nespokojených lidí, kteří nesou v rukou transparenty, kdy chtějí pohnat prezidenta  před Haagský tribunál. I tyto nešťastné davy lze ale zkrotit silou Putinova soucitu, vroucnosti a pragmatického uplatnění ekonomických a sociálně strategických reforem.

Sergej Šojgu, jež pochází z prokřehlých částí ruského impéria, kde vládnou kruté zimy,  hovoří o tom, jak kdysi v  Rusku lidé těžce mrzli  a Putin složitě vymýšlel, jak by si mohli zatopit. Až   sebemrskačsky se kupí  další a další řady problémů, jimž musela Putinova administrativa kdy čelit, a vždy to nakonec s mávnutím kouzelného proutku vlastně nikoli s bolestí, obětmi a hrdostí sobě vlastní zvládla. 

Jak to vlastně Putin má s prezidenty USA

K tomu všemu se přidal v určité době  na geopolitickém ryku svérázný leader USA, republikán G.W.Bush, ml., který si s Putinem musel kápnout do noty, protože byl stejně jako on svým ražením radikálním konzervativcem. Svého času, před  útokem na Dvojčata, jenž navždy poznamenal jeho profesní kariéru, dokonce s oblibou citoval pasáže z koránu. Na rozdíl od svědomitého a ambiciózního Putina, jenž se vyšvihl do nejvyšších pater politiky z chudých poměrů svými silami, mohl spoléhat na bohatství svého klanu, podporu lobbistických skupin a dobrou pověst svého otce, prezidenta USA.

Proto mohl půlku část svého života, již Putin zasvětil pilnému studiu a sportům,  prolenošil v drogových a alkoholových dýcháncích, ze kterých jej vytáhla až poctivá návštěva Klubu anonymních alkoholiků. Studiem historie a mezinárodních vztahů se nikdy až zas tak moc nezabýval. Putinovi by se nikdy taková bota, že by si ve svém projevu spletl Rakousko s Austrálií, jako u G.W. Bushe celkem běžné, nestala.

Pokud Putin kdy mlžil,  především v otázkách Gruzie, sestřelených letounů či zavražděných politiků, agentů FSB a novinářů, dělal to vždy promyšleně a sledovat s tím jasně definovaný geopolitický cíl.    

 Nicméně je příznačné, že Bush si kápl do noty s Putinem, zatímco levicový a ve své podstatě nenábožensky orientovaný Barack Obama se s Vladimírem Putinem nikdy dvakrát nemusel, zato si notoval s liberálnějším ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. S tím měl  výborný taktilní kontakt a pozval jej dokonce do amerického fast foodu na hamburger a zacvakal za něj celou útratu.

video - Obama zve Dmitrije Medveděvana hamburger

na snídani s V.V. Putinem se Obama tvářil o poznání otráveněji

I přes zákulisní intriky, o těchto výše zmíněných ani nemluvím,  tvůrci dokumentu tvrdí, že Putin s Bushem  měli spolu dobré lidské vztahy. Ruští politici se v dokumentu otevřeně rozhovořili o nelibosti Bushovy administrativy k případným ruským geopolitickým choutkám. 

Peskov hovoří  o ping pongu, Bush se údajně nechtěl  Putinovi podívat do očí. Pak se ale borci střetli na půli cesty mezi USA a Ruskem a konečně se do sebe jednou provždy zahleděli.  Bush se v archivním záběru svěřuje před publikem, že se Putinovi podíval do očí a zjistil že má je má upřímné  a že je  přímým člověkem.

Zde je jasně vidět  rozpor v tom, co politici navenek deklarují a co si říkají potají. V únicích z Wikileaks se provalilo, že  diplomaté USA  o Putinovi hovořili jako o  "odporném slizounovi s imperiálními choutkami a jeho stát označili za skrz naskrz prolezlý korupcí".  To si možná Bush myslel na základě poznatků svých diplomatických donašečů z ambasád. Navenek ale okatě chválil  skvělou duši Vladimíra Putina.

V dokumentu jsou úniky z Wikileaks samozřejmě opomenuty a zdůrazňuje se, že Putin měl s Bushem skvělý vztah, umocněný četnými schůzkami,  společně se oba dva politici smáli a prý byli spolu opravdu šťastní.

USA se v Ruské federaci s Putinem v čele brutálně spletly

Dokument naznačuje, že USA uvěřily, že Rusko přešlo na režim "koloniální demokracie."  Vyspělé demokracie si dle ruských politiků myslely, kterak  Rusko skvěle naučí, jak se formovat po jejich stylu demokracie a jak zásobit svět ropou. Je třeba poznamenat, že v Rusku má slovo demokracie úplně jiný význam než v EU či USA  a řada Rusů tento pojem dodnes vyslovuje s pohrdavým zabarvením. 

 Putin v interview sděluje svou představu Ruské federace, její historie a budoucnosti.  SSSR se dle něj dobrovolně rozpadl a Ruská federace dobrovolně přistoupila na modus historického ohraničení. Přehnaný zájem zahraničí, jež by Rusku stál v cestě, ale kvituje s rozčarováním.  Svěřuje se se svými více než dvacetiletými zkušenostmi z KGB v rámci strategického plánování.  Všichni si v zahraničí po pádu SSSR , dle jeho názoru  mysleli, že dojde k radikální změně, díky němu se ale chorobně spletli. 

To vše ale V.V. Putin neříká explicitně, jen sděluje,  že jsou geopolitické zájmy, jež nemají co dělat s ideologií. Snaží se zahraničním partnerům sdělit, že u tak velké země, jako je Ruská federace,  musí existovat  vlastní geopolitické zájmy. Vzhledem k tomu, že Rusko je nyní v sankčním režimu a čelí vážné krizi vzniklé poklesem cen ropy, se V.V.  Putin  raději tváří, dle mého názoru účelově,  před světem ale i před svým ruským publikem jako ten nejpokornější, nejskromnější vůdce rozlohou největší země na světě.  

Budování armády, budování ekonomiky

Dokumentarista nadhodí, že toho tedy měl Putin svého času hodně  před sebou, bylo  třeba vybudovat armádu a dát dohromady  ekonomiku. Putin se svěřuje, že nejdříve se pokusili začít s ekonomikou. Průběžně v rámci celého dokumentu se ale stále chlubí výsledky své armády a úrovně vyzbrojení své země.  

 Ministr Alexej Kudrin  hovoří o dluzích 100 HDP, které Putin podědil po Jelcinovi, a rozmítá  o tom, zda bylo možné situaci zvládnout. Naštěstí prý mělo Rusko tehdy dobré vztahy se šéfem Světové banky. Ekonomičtí leadeři si v dokumentu unisono notují, jak se pokusili učinit často bolestné a svého času nepopulární reformy. Mezitím už běží záběry vroucí Dumy a šarvátky mezi nespokojenými  členy komunistické strany a blokem Žirinovského.  Ekonomové ale dle svých slov dobře věděli, že je Putin podrží.

Zmiňují zde 10letý program obnovy ruské ekonomiky a státnosti. Je skvělé slyšet, že RF opět plánuje a místo našich totalitních pětiletek promýšlí směle situaci na 10 let dopředu.

Nastává dramatická pauza, již krátce na to následuje analýza útoku na Dvojčata. Mladičký vitální Putin sděluje v archivním záběru, že Rusko už ví, co je to boj s terorismem (míněno Čečensko) a proto s USA cítí. Vlivný ruský politik sděluje, že na 12. září bylo plánováno cvičení strategického jaderného arzenálu, ale politici se rozhodli to odložit, protože nechtěli vystresované USA ještě více nervovat.  

 Nicméně i oni museli bojovat se svými Čečenci. Putin tvrdí, že zde už tehdy bojovali najatí žoldáci, borci, kteří bojují za svobodu,  hlásící se k ideologii USA. Putin vzpomíná na to, jak Kreml komunikoval s USA,  a dozvěděl se od USA, že si tato velmoc vymiňuje  právo podpořit v Rusku opozici.  Putin naopak naznačuje, že teroristy nelze v rámci geopolitického boje podporovat nikde, protože, když se dle jeho názoru podrží na jednom místě, objeví se na jiném místě a vystoupí proti tomu, kdo před tím při nich stál.

Putin se svěřuje, že USA měly vždy za největšího nepřítele na geopolitickém poli Rusko, a on jim chtěl dokázat, že tomu tak není.  Následně se Putin ukáže na konferenci v archivním dokumentu, kdy mluví ve Spolkové republice Německo  o tom, že velmoci  se sice naoko tváří jako přátelé, ve skutečnosti  ale  jen řevnivě  bojují o geopolitický vliv a deklaruje konec studené války.

 Tklivá zadumaná melodie doplňuje záběr V.V. Putina pijícího kávu v prostičkém ruském bistru. Pár taxikářů si jej nesměle za okny fotografuje.  Hned na to Sergej Ivanov, ministr zahraničí v roce 2001 hovoří o Iráku a ukazuje se nám, kterak  se V.V. Putin setkal s  britským premiérem Tony Blairem a pak s německým kancléřem Gerhardem Schröderem.

Putin se svěřuje s tím, že v KGB se dozvěděl hodně o strategii plánování a záměrech tehdejších nepřátel, nyní ale na vlastní kůži okusil, že politika je jiný šálek kávy.

Rusko tehdy vyjádřilo názor, že situace ohledně přítomnosti chemických zbraní by měla být řešena diplomaticky (stejně se zachoval Kreml  v podobné situaci o více jak dekádu později v rámci plánovaného útoku USA na Sýrii). USA se rozhodlo jinak, divákovi se proto poskytne záběr na megalomanský obraz Saddáma Hussaina v Iráku a americké tanky.  Do hry vstupuje dnes už zesnulý Sergej Primakov, jenž v době natočení ještě žil a který se kdysi v celém konfliktu angažoval a jednal s iráckým leaderem osobně.

Jsem jedno velké ucho

Dozvídáme si, že Putin si lépe padnul do noty s machistickými typy Schrödera a Chiraka, méně už s proamericky orientovanou Merkelovovou a Sarkozym. V dokumentu nemůže nezaznít známá Putinova myšlenka  společného obchodního prostoru od Lisabonu po Vladivostok, již Rusko kdysi nabídlo evropským leaderům, se zlou se ale tehdy ale potázalo.

 Proto se prezident, jak je nám to sugerováno dokumentem, rozhodl  odmítavým postojem EU více nestresovat, uvolnit se letem v tryskáči, setkat se s britskou královnou, s M. Kaddáfím a dalšími kontroverzními politiky, a pochlebovat si svými kolegy, jak skvěle dokáže naslouchat všem světovým politikům.

Aby ne?  V KGB byl k tomu maximálně nacvičen, podstata práce agenta spočívala v tom, aby tiše a nenápadně naslouchal všem zahraničním zdrojům či agentům a  pak tyto informace sdělil svým nadřízeným. Nyní ale nad sebou už neměl nikoho, a tak se mohl jen vesele smát  neuvěřitelnému množství poznatků, kterých se od  politických špiček při oficiálních setkáních doslechl.

Putin ale dle svých slov a svědectví lidí ze svého okruhu dokázal naslouchat i hlasu naštvaných ruských důchodkyň, mezi něž s oblibou chodil a bral si na lístečkách napsané stížnosti  a když už jich měl plné ruce, dával je svých asistentům, aby je vyřídili. Je nám předestřen obraz prezidenta, jenž polovinu svého času tráví telefonáty s důchodkyněmi a nikdy je neodmítne vyslechnout.  V.V. Putin stále věří, že mu prostí ruští lidé věří a vždy  řeknou, ano jsme s tebou, Vladimíre Vladimíroviči, s chutí a energií nám vlastní strasti běžného života rádi přetrpíme.

Rusko bez dluhů

Tehdejší ministr Kudrin se svěřuje s tím, že Putin se rozhodl, že by Ruská federace v budoucnu měla být více samostatná, bez dluhů a tudíž nezáviset tolik na MMF.  Začal proto  budovat farmaceutický podnik v evropských standardech a RF si začala budovat  svůj vlastní průmysl. Do jaké míry se jí to zdařilo, ukázala současné krizová situace, do níž se Rusko dostalo sankčním režimem po anexi Krymu a poklesem cen ropy. V roce 2014 Putin vystoupil s promyšleným strategickým plánem, kdy se lehce provalilo, že Rusko nemá až zas tak dobře propracovanou infrastrukturu a řada průmyslových odvětví, malých a středních podniků ve státě tak velkých rozměrů absentuje zcela.  

Za tlustších let, kdy Rusko profitovalo z vysokých cen ropy, nebyla v Rusku, ačkoli na to stát měl svůj potenciál, vůle něco takového  vybudovat. Putin se ale pokusil zadupat a s pomocí určitých  legislativních kroků stimulovat růst své ekonomiky. Doufejme, že se mu to časem podaří. 

  Tragické okamžiky v životě V.V. Putina

  Reportér se zeptá Putina, jaký byl jeho nejtragičtější moment jeho života.  Putin vzpomene teroristický útok separatistů v Divadle Dubrovka v roce 2002 a útok  v Beslanu. Tehdy, když separatisté zajali návštěvníky divadla a požadovali okamžité stažení ruské armády z Čečenska výměnou za propuštěná ruská rukojmí, prezident Putin údajně nespal,  truchlil a přemýšlel, jak zachránit rukojmí. Do hry vstupuje nynější leader Čečenska  Ramsan Kadyrov, syn Achmada Kadyrova, pravá ruka V.V. Putina.  

 Ten vzpomíná na to, kterak v Čečensku bojovali často nájemní žoldáci ze zahraničí a jak se nakonec vedení prorusky orientované čečenské polis  s Putinem domluvilo na amnestii pro 7000  členů povstaleckých vojáků, kteří následně provolali slávu Alláhovi.

V duchu typických propagandistických snímků se poskytne divákovi  pohled na krásné čisté zcivilizované Čečensko za tklivých jemných melodií a dokument  propluje ke svědectví pravoslavného patriarchy Cyrila, levé ruky Putinova režimu. Ten ovoří o prezidentu Putinovi jako o věrném pravoslavném věřícím, jenž ale respektuje víru ostatních národů žijících v RF, například židovství ale i islám, což je dokumentováno účastí V.V. Putina na náboženském rituálu.  

Pak se dokument zaměří na rozvoj ekonomiky  a do hry vstoupí spokojený pracovník  hospodářského koncernu, jenž miluje své krávy, protože dávají mléko a chválí si i to, že má stabilní plat a ubytování v kvalitně vybudovaném bytovém komplexu.

Ruský prezident miluje zákon, stojí nohama při zemi a Rusko vyhraje uspořádání olympiády v Soči

Mezitím se Putin svěří v rozhovoru s reportérem  s jednou svou zvláštní specifickou vlastností. Ruský prezident  nade vše miluje zákon a děkuje svým učitelům na právnické fakultě v Petrohradu, že mu to  vtloukli do hlavy. Vzpomene si na svá mladá léta agenta v KGB, kdy řešili s kolegy zadanou úlohu,  a on se náhle ozval, že celé jejich jednání je v rozporu se zákonem. Všichni se na  něj podívají  s úžasem, že zná zákony a chce je aplikovat dokonce i v praxi. Naštěstí už nebyla tvrdá stalinská léta, a tak Putina za jeho právnický přebrept nezastřelili, jen se mu v KGB v roce 1976 vysmáli.

Posléze se dokument zaměřuje na Putinovu teplou krev. Putin prožívá utrpení padlých lidí při pogromu ale dokáže si zahrát i judo. Vzpomene se na svého mistra juda, jenž mu vštípil, aby tvrdě stál nohama na zemi.

V dokumentu se nesmí neobjevit Putinův protěženec, kdysi skvělý režiséra Nikita Michalkov, jenž využije každé příležitosti, aby se procpal do státní televize a seznamoval zde ruský národ se svými pečlivě produmanými ideologickými poučkami. Ten podpoří mýtus citlivého vůdce milující národ historkou o přenesení popelu významných ruských osobností a vybudováním mohyly.

Politici v dokumentu řeší, kterak Rusko vyhrálo pořádání olympijských her a do hry pro zpestření nastupuje dramatický zádrhel. Putin chvíli váhal, jestli do Guatemaly, kde se rozhodovalo o budoucím pořadateli olympiády, jet  anebo nejet, a nakonec se nechal přemluvit, aby tam jel. Díky svému preciznímu projevu, jenž si nastudoval ve francouzštině všechny přesvědčil, že Rusko na olympiádu má.

Aby byl dokument vyvážený, musí se objevit alespoň jedna temná stránka osobnosti premiéra a tak se tvůrci dokumentu dopředu dohodnou, jaká to bude.  Za znepokojivých zvuků strun se prezidentův  spolupracovník svěřuje, jak byl často svědkem toho, kterak byl  Putin schopen blízkých vztahů s lidmi a politiky. Když se ale jejich názor přestal shodovat s jeho, tak je od sebe bez milosti odstřihl.

Dobré vztahy se sousedy nadevše       

Kazašský prezident, jenž si s Putinem kápl do noty,  se svěřuje s tím, že si soused sousedy nevybírá, ale je dobré si pěstovat dobré sousedské vztahy. Do hry se dostává myšlenka Euroasijského svazu, jehož leadeři a politické elity mezi sebou pečou a snaží se co nejvíce vyladit společný ekonomický kurz. Putin  v archivních záběrech podává ruku s Lukašenkem a dalšími členy, kteří se rozhodli do svazku raději vstoupit.

A je to pro ně dle mého názoru dobře, protože jen tak mohou mít jistotu, že je Putinovo Rusko neslupne anebo s nimi nebude casnovat s pomocí ekonomických embarg, když  by se rozhodli uzavřít asociační dohodu s EU anebo nedej bože vstoupit do NATA. Mluvčí Peskov jemně načrtává lepší pocit bezpečí, jejž mohou menší zemičky okolo Ruska mít s ruskou pomocí.

Konec role hegemona- usilovné přání Ruska, jež se snaží uplatnit v praxi

Dokument nastoluje téma studené války. Putin v roce 2007 zpochybňuje roli jednopolárního světového uspořádání a prosazuje si svou teorii multipolarity, již razil svého času politik Primakov. Naslouchá mu Adrea Merkelová s naslouchátky a překladem do němčiny, i když rusky  dobře rozumí.  Putin na konferenci hovoří zaníceně o jednom centru vlasti, jednom centrum síly, jednom centru přijetí řešení, jež se mu jeví jako nesprávné. 

Napadá otevřeně roli hegemona USA.  Putin dle slov ruského novináře vyrazil německým novinářům dech, a ti si pak přestali zapisovat a jen se užasle divili. Dle ministra obrany se jednalo o šok a nedůvěru ze strany západu.  Putin se svěřuje na konferenci se svým pojetím světa. Kosované a Srbové si mají dle něj  své problémy řešit sami a nikdo se do nich nemá vměšovat.  Putin se zde chová lehce alibisticky, protože jeho administrativa  je známá  tím, že se sama velice ráda a agilně vměšuje do politiky celé řady zemí, přinejmenším těch, co s Ruskem sousedí.

 Putin vyjadřuje názor, že není záhodno za druhé řešit problémy a nemělo by se tak činit. Patrně byl už v té době znepokojen aktivitami USA na blízkém východě, díky svým zpravodajským službám věděl dlouho dopředu o možném pádu celé řady diktatur v severní Africe.  Jelikož ale přesně ovládá tok informací, ví, co médiím a novinářům sdělit a co už nesdělit, zatím jen varovně pohrozil ukazováčkem. 

Jeho spolupracovník Ivanov vzpomíná na svou činnost v KGB a na to, že v rámci jeho služeb působili sovětští agenti v zahraničí, a údajně to nedělali pro peníze, protože to byl obrovský risk. Brali to jako službu vlasti, pro kterou získávali informace. 

Po ukončení služby v KGB, kde se setkal s  Putinem,  Kudrin vstoupil do demokratického života a oceňuje roli Anatolije Sobčaka, pod nímž oba politici v Petrohradě působili, dokud nebyl vyštván ze země a posléze otráven. Sobčak je naučil  nové formě tržní ekonomiky a  vnímání reality. Putin se díky němu naučil vyjádřit vlastní názor a svobodně diskutovat. Je velká škoda, že byl tak brzo, už v roce 2000  otráven.  

Putinův vysoký rating

 Dmitrij Peskov říká, že po 8 letech prezidentování měl Putin vysoký rating, ale vzdal se jej ve prospěch Dmitrije Medveděva a přijal pokorně roli premiéra. Na archivní tiskové konferenci je Putinovi položena záludná otázka, jež znepokojuje asi všechny politology.

Když se jej novinář zeptá, jestli vidí nějaký neúspěch během své vlády, Putin odvětí vášnivě, že nic takového nevidí, své úkoly si splnil a občany nezahanbil. To samé říká i nyní, když probíhá konflikt na Ukrajině a tragikomické embargo USA s EU včetně neustálých dohadování se o dodávkách smrtících zbraní na Ukrajinu, na něž tlačí politicky v USA především senátor  John McCain.  Putin se rovněž svěří s tím, že svému prezidentování dal celý svůj život a  všechny své síly. Tento rys se jeví některým politologům jako lehce patologický. Mně ale příliš ne. Pokud by V.V. Putin v konzervativně a občas šovinisticky naladěném Rusku kvitoval příliš okatě své chyby, brzy by skončil v lepším případě ve vězení a v horším případě zavražděn.   

Prezident Putin je ve své vlasti natolik populární, že o něm vznikají animované gumácké klipy

Rusko a hospodářská krize v roce 2008

Nastoleno je téma hospodářské krize, jež v roce 2008 postihl i Rusko. Putin zde opět nemůže nechat jediný stín pochybnosti na sobě samém. Směle obviňuje  podnikatele lačné zisků  z neprofesionality a ztráty zaměstnání pro tisíce lidí. Pokárá  je umně, že dlouho těžili z výdobytku státního kapitalismu, nyní se ale nechovají sociálně, ale arivisticky a sobecky, nutí je přijmout svůj díl  zodpovědnosti.  V roli premiéra nutí představitele jednotlivých oblastí a republik, které čím dál bystřeji objíždí, aby jednali samostatně a už se tolik nespoléhali na centrum a svého prezidenta.

Na archivních záběrech seřvává své podřízené klidným, ale  důstojným hlasem. Vypeskuje je, že se sami nezabývají problémy a nutí jej jezdit do regiónů a hasit sociální a ekonomické požáry za ně.  Nikdo z nich se mu na televizních záběrech neopováží oponovat. Ukazují se úspěchy těžkého průmyslu, jemuž se podařilo překonat krizi plněním nejrůznějších úkolů připomínajícím v umné zkratce Rooseveltův New Deal.

Konflikt v severní Ossetii v roce 2008

Konflikt  v Severní Ossetii a Abcházii, jenž znepokojil  snad všechny zaujaté politology světa,  prakticky svého času, díky diplomatickému umu Nicolase Sarkozyho, unikl zájmu širší veřejnosti. Politolog Andrej Illaironov, někdejší poradce V.V. Putina, jenž se s ním ale časem rozešel, v konferenci NATA upozornil nedávno na to, že se Putin  na konflikt chystal řadu let dopředu a varoval sobě blízké finanční kruhy, aby se co co možná nejvíce ale i nejtišeji stáhli z finanční angažovanosti v evropských a amerických  bankách. Finanční kruhy EU  se divily, co se děje a snad jim to došlo teprve, až vypukl konflikt v Gruzii a nastal jakýsi relativně uvolněný sankční režim proti Rusku. Politolog Illarionov jen dokazuje, že V.V. Putin je opravdu mužem, který dokáže myslet, narozdíl od naivní EU a laxních USA  hodně dopředu. Samozřejmě že jako odpadlík od V.V. Putina není do oficiálního dokumentu připuštěn. Zato mu se zpožděním 7 let naslouchají nyní, po obdobné situaci na Ukrajině laxní představitelé NATA.  

První provokace evidentně přišla ze strany Ruska, Putin si je toho dobře vědom a proto je  celý konflikt podán v dokumentu opět v kulantní zkratce. Putin, jenž o konfliktu samozřejmě věděl, protože byl jeho režimem umně zaranžován, je zde jakoby upozorněn prezidentem Kazachstánu, který o něm Putinovi zatelefonoval.

Zmíněna je zde tzv. genocida ruského lidu. Rusku ke cti může být řečeno, že se mu podařilo vyklidit pole od civilistů, kde se chystalo k válečnému  konfliktu, zásobit tamní obyvatelstvo ruskými pasy,  a zachránit zhruba 90 procent obyvatel, kteří by jinak byli bojovými operacemi ohroženi na životech.

 Putin se v této neslavné epizodě ruských dějin, ve kterou sehrály roli ropovody a snaha Saakašviliho režimu vstoupit do NATA a EU, letmo mihne jako klasický mírotvorce, jenž se soucitně zajímá o osudy zraněných civilistů a vojáků.

Otázka na tělo

Reportér se V.V. Putina zeptá, kdy se cítí líp, když je mír anebo když je vojna?  Putin působí zdánlivě zaskočen, ve skutečnosti si odpověď pečlivě promyslel dopředu. Svěří se nám, že se mu jeho práce líbí, protože je  koncentrovaná na konkrétní cíle. Když se přijde ke globálnímu charakteru geopolitického dopadu jeho rozhodnutí, je to celé dle něj už složitější. On ale přemýšlí nejraději nad tím, co je  a řeší úkoly, které před ním stojí.

archivní záběr ministrů zahraničí USA a Ruska Kerryho a Lavrova řešícími konflikt na Ukrajině

Do hry vstupuje ministr zahraničí Sergej Lavrov a otázka konfliktu v Sýrii. V dokumentu říká, že se Obamova administrativa se pokusila svrhnout režim Bashara Al Assada, jenž byl strategickým spojencem Ruska, pod záminkou držení chemických zbraní. 

V rámci konference G20  přišlo Rusko s iniciativou, že Sýrii donutí podepsat dohodu o zničení  chemických zbraní a nebude  třeba leteckých útoků USA a NATA. Ruská média si vychutnávají kyselé obličeje prezidenta Obamy, který byl výsledkem jednání evidentně  zklamán.  Peskov sdělí, že konflikt v Sýrii není rozřešen, ale Sýrie je díky iniciativě Ruska zbavena chemických zbraní. Ukážou  se dojemné záběry na zbomdardovanou Sýrii a dětského medvídka.

USA se delší dobu vojensky snaží svrhnout syrského prezidenta Bashaara Al Assada, Rusko společně s Íránem nad ním drží ochrannou ruku. Obamova administrativa nakonec vzhledem ke komplikované situaci v Sýrii a nárůstu vlivu DAEŠE ve svých snahách alespoň načas polevila a soustředila se na dosažení jaderné dohody s Iránem a jejím prohlasování v kongresu USA.

Peskov varuje, že moci v Sýrii by se, pokud by Al Assad byl svržen, mohla zcela chopit agresivní chunta DAEŠE řezající hlavy. Lavrov srovnává Putina se západními kolegy a chválí jeho diplomatické znalosti. Putin se, jak je nám řečeno v dokumentu se údajně nedívá o půl tahu dopředu ale hledí kamsi za horizont, na rozdíl od západních politiků, kteří toho dle mínění ruských politiků nejsou příliš schopni.

Porucha vidění  západních mocností

Reportér se ptá Putina, proč jej svět stále nevnímá a nechápe, na bílé odvětí černé, na černé bílé.

Putin se rozhovoří na plnou pusu, že Západ Rusko miluje, když je slabé a potřebuje humanitární pomoc, ale nelíbí se mu, když Rusko sílí.

 Když se Rusko začne projevovat geopoliticky, tak se to USA a jeho klice nelíbí. Putin používá freudovskou metaforu mladistvého nabiflovaného člověka s encyklopedickými znalostmi, který se nikomu staršímu (tedy dle Putinova názoru staršímu, vyspělejšímu ale i zdegenerovanějšímu Západu) nelíbí. 

  Rusko dle něj žádná pravidla hry nenarušuje. Putin se v interview pomaličku nadechuje a připravuje se  obhájit si svou anexi Krymu, již alespoň v době připojení velká část populace RF schvalovala. Zde si Putin našel  už dříve v rozhovoru pro německou TV legální precedens v Kosovu, jenž pak uplatnil na odtržení Krymu od Ukrajiny. 

 Svěřuje se se svou  nelibostí s rozšiřováním NATA ke svým hranicím a doznává se kulantně  k tomu, že Rusku v případě Ukrajiny prostě ruply nervy. Dotkne se tématu sankcí, jež mají jasný záměr, zpomalit růst Ruska.  A tak vidí celou ruskou historii už od pradávna. Rusko je západem odjakživa, dle názoru V.V. Putina  zdržováno ve svém velkolepém vzletu. Napětí, které by se  v tomto pečlivě naaranžovaném okamžiku krájet, uvolní archivní záběr na šťastné vítězící ruské sportovce.

 V dokumentu se hovoří o antiputinovských náladách na Majdanu už za olympiády v Soči. Otevírá se stručně otázka  Krymu, se kterou se ruský lídr podrobněji v TV vypořádal v efektním  tříhodinovém dokumentu Krym, návrat do vlasti.  Putin proto v dokumentu věnovaném sobě pouze stručně  sdělí, že se pouze pokusil pochopit, co si přeje krymský lid. A tím byla, jak se táhne celou ruskou propagandou v TV touha ochránit prostý ruský lid na Krymu od radikálních nacionalistů a banderovců.

Putin snad předá za čas žezlo mladším ročníkům

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov hovoří oslavně o krásou kypící, inteligentní, sportovně založené ruské mládeži.  Ukáže se vzorek této mládeže, přičemž se v záběru pečlivě vyselektují nevzhledné popřípadě dekadentně působící závadné kusy.  

Bizarní dojem z potěmkinovské vesnice, již se pokouší vybudovat celý dokument, dorazí dojemná historka o oslíkovi, kterému se prezident Putin zalíbil při jeho návštěvě pravoslavného kláštera natolik, že následoval konvoj automobilů, který pravděpodobně v pravoslavném klášteře nikdy neviděl a vybral si z něho nejzajímavější vzorek lidské rasy, prezidenta Putina.

Ten osla samozřejmě ve svém voze nepřejel, jak by učinil macbethovský prezident USA v podání Kevina Spaceyho,  ale citlivě kolem něj projel.  Pak na chvíli zastavil a osel se mu dlouze podíval do očí. Celý kontakt mezi prostinkou nižší formou inteligence, nadanou ale silnými emocemi a přirozenou oslí moudrostí, a stejně tak  prostou formou vyšší inteligence, ruským leaderem, proběhl na základě tajemné magie.

Osel a V.V. Putin, jak nám vypráví pravoslavný mnich,  na sebe hleděli jako rovný s rovným, jako příslušníci dvou odlišných živočišných druhů, kteří si ale mají očním kontaktem co  říci. A zde konečně dostala západní média na frak.

Ruský premiér se dokáže vcítit nejen do svého ruského lidu, všech světových politiků, které vždy předběhne o 3 tahy, ale i do nižších živočišných forem a proto žádným Aspergerovým syndromem netrpí. Právě naopak, je nadán nadpřirozenými šamanskými schopnostmi, jež mu umožňují, jak jsme se mohli doslechnout od Putinových siloviků, věštit, zároveň ale stojí díky svým učitelům karate pevně při zemi.

Dokument, jakkoli byl neinvenční, předem naaranžovaný a celkem viditelně pokroutil několik zásadních geopolitických faktů, splnil svůj cíl a v nelehkých časech sankcí a poklesu cen ropy přihrál prezidentovi díky mediální propagandě pár politických bodíků a zvýšil mu v Rusku tolik důležitý osobnostní rating. 

Videozáznamy a fotografické materiály použité v reportáži nepochází z analyzovaného dokumentu a mají čistě ilustrativní funkci.