Metamorfózy

Která žena kdy nezatoužila mít krásné fotky, v nichž by vypadala vnadněji, než doopravdy. Mít svůj profilový book, kde by se mohla pochlubit vnoučatům, jak krásné měla tělo a jak vkusné nosila modely. 

   Zatoužila jsem i já a vydala jsem se ve svých 36 letech do pražského salonu, jenž inzeroval v akci hodinu focení včetně nalíčení za 1000 Kč a  dvou fotografií ve formátu A4 s profesionální retuší. S kabelou s modely jsem se vystartovala natěšeně  do ateliéru, kde mne vizážistka namalovala a netrpělivá fotografka na mě vybafla, že v rámci hodiny mohu použít jen 3 převleky.

   Načež mě nafotila, vyretušovala a zaslala poštou fotky včetně CD.  Nebyla jsem ani nadšená ani zklamaná. Za 1000 Kč jsem získala několik povrchně nasnímaných fotografií v pózách, do kterých se obvykle  stylizují sexbomby. Od fotografky jsem navíc dostala vyčiněno, že jsem se svými 182 centimetry příliš dlouhá a nevejdu se do záběru. Na svých fotografiích jsem si navíc všimla nepřirozené robotické pokožky, která obvykle nepřemýšlejícím retušérům vypadne, když se s prací na modelu příliš nebabrají.

   Na profilový  book to nebylo, a tak jsem rozhodla vzít situaci do svých rukou. Nechala jsem se vyfotit vlastním fotoaparátem od své kamarádky, aranžérky výloh a výživové poradkyně, která sice neuměla fotit, ale dokázala mně říct, jak se postavit mnohem inteligentněji, nežli zkušená fotografka s vlastním ateliérem. 

   Zamyslela se nad tím, proč se vlastně stylizovat do tisíckrát okoukaných portrétů ve stylu Marylin Monroe anebo Lady Gaga, jak to baví Agátu Hanychovou a proč, když už se chci vydávat za někoho jiného, nejít do toho důkladněji. A proto jsem si pohrála s výdobytky moderní techniky a vtělila se do  něčeho, čím jsem si vždy přála ve svých tajných snech být. Stálo mě to asi 3 měsíce důkladného studia technik fotomontáže a pak asi 2 měsíce následné práce na svých fotografiích.  Zde předkládám několik pasáží z mé jednovýtiskové fotoknihy Metamorfózy. 

Kdo z nás si nezatoužil zaplavat ve vodním prameni, aniž by musel nosit dýchací přístroj. Já jsem si svůj sen splnila alespoň na obrázku.

Kdo z nás kdy nesnil, že by nemusel celý život pracovat a pak nedostat vyplacen žádný důchod a místo toho by si jen tak poletoval sál nektar z lesních plodů? Já tedy ano.

   Někdy mám pocit, že za své hříchy přijdu, jak káže katolická církev, do pekla. Jak jen toto peklo bude vypadat a kolikrát v něm budu potrestaná?  Zajímavá otázka, na kterou zatím neznám odpověď. 

Párkrát se mi zdálo,  že straším na hřbitově.

Jako vášnivá houbařka někdy přemýšlím  nad tím, jak se musí cítit houba, těsně před tím, než je houbařem vydloubnuta. 

Koho občas při pohledu do zrcadla nepřepadne pořádná hysterie?

Občas dumám nad tím, kolik vlastně mám jungovských stínových bytostí

Občas bych si přála stát se sfingou. Bohužel mi k tomu chybí přirozený klid a pověstná moudrost. 

Obecně bych ale o sobě řekla, že jsem hodně  citlivá meditativní duše, a tak jsem si představila, jaké by to bylo být zakleta ve stromu. 

Kdo by si nepřál čas od času se vykoupat v penězích? Já, jež  se namísto algoritmického obchodování rozhodla pro prozaičtější dráhu, si o tom mohu dát jenom zdát.

V jedné z nočních můr, ještě, když jsem byla vegetariánkou,  se mi zdálo, že jím lidi. Probudila jsem se zbrocená potem.

V horkých letních měsících se občas zasním, jaké je to být u ledu. 

Pak si ale řeknu, že taky nic moc. 

Občas přemýšlím nad vším, více než je zdrávo. Tehdy se mi začíná kouřit z hlavy, jak se mi zavařují mozkové závity.