Na vlnách šedé ekonomiky

Můj postoj k šedé ekonomice byl vždy dvojznačný. Vím, že poctivě danícím občanům, soukromým podnikatelům a právnickým subjektům vděčím za mnohé. Jen díky nim jsem bezplatně vystudovala, mohu jezdit po opravených silnicích. 

Můžu si zajít na státem dotované divadelní představení. Vím, že vyrovnaný rozpočet je nad zlato a děsím se následků nadměrného zadlužování státu. Zároveň jsem vyrostla v éře komunismu, kdy všechno bylo majetkem všech a nic nebylo doopravdy nikoho. Šedá ekonomika a řemeslné služby načerno byly v rámci zkostnatělého mechanismu státem regulovaných služeb  všeobecnou normou. Kdo nekradl, okrádal rodinu. Složitá éra  přestavby  kolabujícího státního hospodářství ve funkční tržní ekonomiku , kdy se podle Klausova citátu na chvíli zhasnula světla, až se za několik let se mohla slavnostně rozsvítit, v mnohých zanechala  hořkou pachuť.

 Privatizace státních firem včetně části klíčové energetické infrastruktury a relativně úspěšná transformace české ekonomiky v devátou nejlepší v  Evropě pomohla na čas udržet vyrovnaný rozpočet.  Ten ale není v proexportně  orientované, hospodářství  oslabeném  vlivy celosvětové  hospodářské recese udržitelný a státní dluh se šplhá do astronomických částek. Nepomůže bohužel zaklínání se výmluvami, že ostatní evropské země jsou na tom ještě hůř. Vláda premiéra Petra Fialy se snaží ušetřit s pomocí  škrtů v rozpočtu, za což ji můžeme pochválit. Nedělá ale dost.

Bezdůvodně zrušila dobře nastavenou  elektronickou evidenci tržeb a kontrolní hlášení předchozí vlády Andreje Babiše.  Bojovat proti daňovým optimalizacím firem a únikům financí do daňových rájů není vůbec jednoduché.  Pomoci může jen důsledná kontrolní činnost státních orgánů, vysoké postihy a vymáhání trestní zodpovědnosti na podvádějících právních subjektech i fyzických osobách.

 Snaha vymýtit  zakořeněný sklon  lidí vyhnout se placení daní občas připomíná Don Quijotovskou bitvu  s větrnými mlýny. Každý by si rád někdy udělal rád nějaký ten malý  obchůdek načerno. Zároveň by  všichni rád posílali své děti na státní náklady do nejlepších škol, jezdili na drahé dovolené, nemuseli platit v dopravních prostředcích a měli nejvyspělejší  zdravotní péči na světě. Bohužel v Česku nemáme žádná ropná pole. 

 Žili bychom  rádi ve  vylepšené verzi bývalého socialismu. Tato utopie snad bude možná až v éře průmyslu 5.0. Tehdy  budou za lidi generovat zisky počítače, bude se danit jejich práce a všichni budeme  brát nepodmíněný základní příjem.  Nebudou potřeba soudci, protože za ně  budou rozhodovat  mentálně výkonnější a zcela nestranné počítačové systémy, jež nahradí  i další  mocenské  a silové složky státu. Za pár desítek let budou zbyteční i politici, kteří často v parlamentu mluví z cesty a nedají se v televizních diskusích příliš poslouchat.  I za ně mnohem lépe rozhodnou algoritmy anebo vždy upravení, inteligentní a výřeční androidé obou pohlaví. Jen je třeba doladit jejich nestranné nastavení. Zatím ale ještě žijeme v éře průmyslu 3.0., jež má mít jasně nastavená pravidla. A mají mezi ně patří placení daní všude a všemi dle platných zákonů.  

Každý by si nyní rád najal známého řemeslníka bez placení daně. Každý z nás se  rovněž zdráhá udat toho samého řemeslníka živořícího v malém obecním bytě, že neodvádí daně a nevydává daňové doklady. Je trapné to říct řemeslníkově dobré  kamarádce z finančního úřadu, jež navíc chodí k naší ženě do  kadeřnictví, kde se jí se vším důvěrně svěřila. Ačkoli sama  kadeřnice  řádně platí daně, své kamarádce inspektorce by svého  souseda odnaproti nikdy nepráskla.  Ať si udávají jiní, zákeřnější sousedé.  My zůstaneme čistí.

Možná máme sami podvědomý strach, že by se na nás žalovaná osoba do budoucna naštvala a udala by na oplátku našeho nezdárného syna za to,  že tajně  posprejoval dům vlivného pravicového  místního politika neslušnými anarchistickými malůvkami.

 Situace je o to  komplikovanější, že o neplacení daní ví většinou jen sám objednatel díla a jeho zhotovitel. Mezi oběma subjekty  vzniká vzrušující pocit komplicity a slastného pocitu oboustranného zisku z malého podvůdku, jenž nikoho až zas tak nebude bolet. Všichni si přijdou na své,  až na nějaký nám na hony vzdálený stát.

Ten stejně okrádají úředníci propletení s lobbisty v prazvláštních chobotnicích, jak jsme se mohli dozvědět z další z celé řady  kauz v televizi. Všichni se stejně budou roky soudit a pak se nakonec nějak dohodnou. Ani dnes  nemá moc smysl sledovat televizi, když  se na nás valí tolik hrozných zpráv o Ukrajině a migrační krizi. Stejně se budeme muset v zimě uskromnit kvůli nejistým dodávkám plynu.

Takže máme v této těžké době, kdy budeme  slavnou Evropskou unií a jí podřízeným Českým státem v zimě buzerováni a asi budeme muset vytápět na 20 stupňů naše přetoepné byty, vlastně morální právo nechtít  daňový doklad po najatých řemeslnících. Při dnešní drahotě a cenách materiálu je to dokonce naše povinnost vůči našim vlastním dětem. 

Tak nějak možná přemýšlejí mnozí frustrovaní  čeští občané. A nemůžeme jim to mít  za zlé. Je vědecky prokázáno, že v těžkých chvílích mají lidé sklon volit více zkratovitá, často lehce amorální a nesprávná řešení. Pokud někdo toleroval drobné daňové úniky v časech blahobytu, bude k nim  o to více shovívavý v časech nutného stahování opasků.   

Velká řada občanů se před lety na vládu Andreje Babiše, jež se rozhodla zavést EET a kontrolní hlášení, dívala jako na nepříjemné mimozemšťany, kteří k nám dorazili z jiné planety. Chtějí všechny kontrolovat a ještě nás naučit udávat. A navíc přidávají  lidem zbytečnou práci.  Žádné EET by ale nebylo nutné, pokud by lidé byli stoprocentně poctiví. Ale to bohužel nejsou. Jsme jen obyčejní lidé z postsocialistického hospodářství, ne  žádná naprogramovaná zařízení s přesně nastavenými  algoritmy jednání.

Nezbytný krok správným směrem v podobě EET, jenž byl dobře zavedený a proto nebyl až tak moc nákladný, byl hned na počátku napaden pravicovou  opozicí. Byl bagatelizován jejich poslanci s pomocí až klukovských obstrukcí v parlamentu. Věřily strany současné pravicové  vlády doopravdy, že čeští občané budou natolik poctiví, že budou vždy a za každých okolností platit daně, anebo v tom byl i jiný úmysl?

 Nebyl to až příliš vstřícný  krok k tolerování  obecně zakořeněné a přebujelé šedé ekonomiky? Proti bývalé  Babišově vládě můžeme mít celou řadu výhrad. Kritizovat ji můžeme z hlediska plýtvavého ekonomického rozpočtu v časech covidové krize. Vadit nám mohlo podbízení se důchodcům zbytečně vysokým snížením nákladů na jízdné krátce před volbami. Důchodcům se to hodně líbilo, mohli navštěvovat své kamarády na druhém konci republiky. Doopravdy to ale všichni jako skupina různě bohatých a často i zabezpečených lidí nepotřebovali. Stejně tak nepotřebovali žádné rouškovné v době restrikcí v éře naplno řádícího Covidu, když měli jako jedni z mála občanů jistý příjem.    

EET byl  ale jediný správný krok ke změně nezdravého nastavení české společnosti. Ještě mnohem povedenější bylo slosování účtenek v rámci programu zavedení  EET. Jako malé dítě jsem se tehdy těšila, že celá vlna dojde až ke mně a i já budu muset své tržby coby živnostník elektronicky evidovat. Stejně si všechny platby nechávám posílat na účet a některé si nechávám proplatit hotově na fakturu a to by mi odpadlo. Měla jsem tehdy dobrý pocit z toho, že časem začnou poctivě vydávat doklady  i drobní živnostníci, protože to bude od nich státem důsledně vyžadováno a tím si zajistí lepší zabezpečení na důchod. A že se zcela vymýtí práce načerno v malých firmách. Prozatím jsem neviděla žádnou změnu k lepšímu. Nejde přitom jen o vylepšení rozpočtu ale i o morální narovnání shrbené české společnosti, jež se zcela nerozloučila s frustracemi z dob komunismu.

Sama žiju v malé obci, kde se vše staví a buduje  fuškami. Šikovní živnostníci ovládací dobře své řemeslo by se dali spočítat na prstech dvou rukou.  Kamarádi důchodci musí žádat své kamarády důchodce o drobnou výpomoc. Občas se na práci sjedná dospívající chlapec.

Hodně věcí se snažím si udělat sama. Z hecu jsem se pustila před dvěma lety  i do středně složité zedničiny. Zkusila jsem si sama postavit ztracené bednění na zahradě. Dost mi při tom pomáhala kamarádka učitelka s nezletilým synem, která se zedničení přiučila od svého bývalého partnera.  Mnoho kusů  bednění jsem si odnosila sama, půl tuny za den mi už ale zcela ztrhalo záda. Synovi jsem zaplatila, aby měl na přilepšenou, a byl strašně rád. Navíc jsme zcela popletli vazbu, jak nám sdělila později ex post kamarádka stavařka. Naštěstí to v ničem nevadilo. 

Už si nikdy nebudu hrát na chlapa. Nemám na to konstituci, i když jsem dost vysoká. Raději si  v budoucnosti najmu pravého zedníka. Statného chlapa, který by to za mě odedřel.  Pokud nějakého seženu. Pracovití Ukrajinci museli narukovat na vojnu a na vesnici zoufale chybí pracovní síla. Ráda si ho zaplatím a vyžádám si účtenku, i když se na mě pak bude chvíli dívat dost podezřele.   Drobnou platbu  kamarádčinu synovi nepovažuji za daňový podvod ale  za slušnost a nezbytnost. Navíc si kamarádčin syn  bude více vážit hry na violu, již studuje na konzervatoři. Pokud bude zedničit, vyřídí si na to živnostenský list, jestli jsem mu ovšem už nyní nedala špatný příklad.

Od řemeslníka, který má živnost jako hlavní předmět obživy a není v důchodu, bych za složitější úkon daňový doklad vždy vyžadovala, i když by to bylo dražší. Pokud by mi jej ovšem nabídl. Pak bych nedopadla jako jeden můj skoro slepý známý, který nutně potřeboval v kuchyni rovné zdi kvůli montáži linky a  předem si sjednal práci u malíře pokojů. Ten mu namísto hrubou omítkou srovnal  zdi malířským tmelem. Ale ve výsledku měl  zdi natolik  křivé, až se projektant kuchyní s vodováhou  chytil za hlavu. Nesprávný výkon prodražil montáž kuchyně na křivých zdech o několik tisíc. Známý závadu  neviděl, mohl si to celé mohl jen zkontrolovat hmatem.

Malíř pokojů si stejně vyúčtoval plnou částku 10 000 Kč i s dalšími pracemi s odkazem, že  předem dohodnuté nebylo udělat rovnou zeď, ale zeď vyhlazenou najemno. Navíc po vzájemné dohodě nevystavil daňový doklad s tím, že to bude celé levnější. Známý mu částku vysolil a ještě si zamnul ruce, jak ušetřil. Na možnou reklamaci práce a nutnost přepracování vůbec nepomyslel.  Takto samozřejmě nemohl vymáhat ani  odpovědnost za vadné plnění a bylo jen na libovůli řemeslníka, že vše alespoň trochu symbolicky srovnal.  

Fakturu vystavují sami od sebe z mé zkušenosti  jen skoro všichni revizní technici a řemeslníci, kteří pracují pro další firmy a je to od nich vyžadováno. Teď se nechci profesně dotknout žádných dalších čestných OSVČ. Jeden můj známý stolař, co rád pracoval, když byl registrovaný na Úřadu práce,  si dokonce po ukončení registrace postěžoval, že má natolik těžký život, že musí dokonce i platit daně.

Nedá se s tím nic dělat. Pomohla by snad jen další akce o slosování účtenek od řemeslníků. Výhry by musely být natolik  vysoké, že by se to zákazníkům, kteří se rozhodnou společně s živnostníky coby věrní komplici nedanit, vyplácelo. A to by pro stát nemělo ekonomický smysl.

Snad by v něčem pomohla reklamní kampaň v televizi s názvem Nahlaš na finančním úřadu svého vlastního řemeslníka. Nevím ale, zda by zatočila s prací načerno. Možná, když by se zavedl přísný kamerový systém a sledovali by se všichni lidé, kam kráčí a kolik si za co berou peněz. Ale to by narazilo na odpor  občanů, kteří mají obavy o vlastní soukromí. Je tedy nyní pouze na každém z nás, abychom vyžadovali po každém řemeslníkovi   za každý pracovní úkon kromě drobné sousedské výpomoci daňový doklad i s tím nepříjemným pocitem, že to bude o něco dražší.

Snad se jednou dočkáme obratu v myšlení lidí. Důsledně vymáhaný a uplatňovaný systém EET  by nám v tom sice mohl trochu napomoci, bohužel nynější vláda tento nástroj zrušila. A nadále patrně nebude politická vůle k jeho obnovení.