Prokleta jurodivým jeruzalémským mužíkem

Když se budete proplétat uličkami Jeruzaléma, snažte se zorientovat sami a nikdy neoslovujte prazvláštní mužíčky v modrých čapkách, anebo dopadnete stejně jako já 

Do Izraele jsem se dostala letos tak trochu náhodou. Díky  levným letenkám jsem  se rozhodla pro tuto zemi, kterou jsem si hekticky objela z jihu na sever podél jordánských hranic a zase zpátky na jih podél hranic egyptských. Koupila jsem si za 150 šekelů zelenou kartu, která umožňuje neomezený vstup do řady památek a národních parků na 14 dnů  a procházela nejzajímavější turistické památky a přírodní parky při trase. Cesta probíhala hladce, s půjčeným autem se bylo nutno vyhýbat  palestinským územím, protože na ně se nevztahovalo pojištění.

Jako bývalá přesvědčená katolička bych ještě před 9 lety zbožně obrážela místa, kudy kráčel a konal své zázraky Ježíš Kristus, a udělala bych si z celé události hluboce oduševnělý náboženský trip. Jelikož jsem se ale před více než 7 lety stala ateistkou a Ježíše považuji pouze za historickou postavu, mne místa, kde kázal a působil v oblasti Galileje, zaujala pouze  poklidným kouzlem přírodních scenérií. Nepocítila jsem žádné zbožné rozechvění, ani duchovní obrození.   

 Do Izraele jsem si zajela tak trochu ze zbabělosti. Vždy jsou toužila na vlastní oči vidět, jak to vlastně vypadá v Sýrii, která se dlouhá léta kvůli vleklému válečnému konfliktu přetřásá v médiích. Ale do Sýrie bych jako opatrná turistka nikdy nejela. A tak jsem si ji alespoň prohlédla dalekohledem z hory Bental v Golanských výšinách.

Všichni Izraelci, Rusi ale i Arabové žijící nedaleko libanonských hranic na mě působili přívětivým dojmem a snažili se mi poradit, když jsem si nebyla jistá s aplikací mapy.cz.  Během poklidné dovolené  jsem si mohla nanejvýš zoufat, že jsem za tak krátkou dobu nestihla udělat pořádnou pěší túru a navštívit muzea, shlédnout více přírodních parků a trošku  si poklábosit s místními obyvateli.   

Vše se zlomilo až v Jeruzalémě, kde se mi spolu se spolucestující osobou podařilo vystát v ranních hodinách frontu do Chrámové hory krátce před jejím uzavřením. Na Jeruzalém jsme měli jen půl dne,  protože jsem pak chtěla ten samý den  navštívit národní park Beit Guvrin a dorazit do ubytování v negevské poušti nedaleko muzea jednoho ze zakladatelů státu Izrael Davida Ben-Guriona.

Neznalost místních rituálů mi způsobila pár drobných problémů u Zdi nářků, kde se mě zbožní Židé neustále snažili vyštvat z mužské sekce a já to nechtěla akceptovat.  Až po chvíli jsem  si všimla, že jsou tam opravdu jen  samí muži, na což nejsem z genderově rovnostářské a nesegregované  Evropy, kde se mohu mísit s druhým pohlavím takřka všude, s výjimkou toalet a sprch, vůbec  zvyklá. Do mužské sekce jsem zavítala intutivně, protože  byla mnohem širší a prostornější, nežli sekce ženská, kam mě nakonec přece jen vyvlekli.

Na rozdíl od spolucestujícího, který prožíval u počátků židovsko-křesťnaské civilizace zvláštní chvění, jsem zde coby ateistka neprožívala skoro žádné významnější pocity. 

Asi nejvíc se mi líbilo v Chrámové hoře. Sice mě jako nemuslimku  nepustili do žádné budovy  ani do Skalního dómu, ale mohla jsem se v klidu procházet na čerstvém vzduchu, vesele si fotit a juchat si zde co libo v půjčeném neforemném oblečku, jenž mi kryl ruce,  až do zavření a nikomu to zde evidentně nevadilo. Jen jsem nemohla coby nemuslimka vstoupit do Skalního dómu. Pěkně zdobenou mešitu jsem si zevnitř prohlédla za 10 šekelů už dřív v Akku. A tak jsem byla ráda, a že mě zde nikdo neseřvává, že nelezu někam, kam nesmím, protože vše bylo pro nevěřící stejně zamčené. 

Známý, s nímž jsem cestovala, trval na tom, že musí vidět na vlastní oči Boží hrob. Mě příliš nelákal, ale za to, že mi skvěle odřídil celou náročnou asi 1500 km dlouhou cestu autem, jsem s ním bez reptání vystála zhruba půlhodinovou frontu. Lhostejně a bez emocí jsem se podívala na místo, odkud dle mého Kristus nevstal z mrtvých, aby se pak zjevil  učedníkům v Emauzech. Ale věřili v to všichni poutníci z celého světa, kteří zde trpělivě čekali v čase předvelikonočním, aby se mohli krátce  pomodlit.    

Poté jsem se rozhodla  projít  část křížové cesty na ulici Via Dolorosa, protože na horu Olivovou ani na muzea jsem po prohlídce židovské a části muslimské čtvrti  a frontách  neměla dost času a vrátit se zpátky jedinou tramvají v celém Izraeli do svého ubytování. Přemýšlela jsem, koho se dotázat  na správný směr. Nasměrovat se mě pokusili 2 kalifornští věřící, kteří mi dali  v Chrámu Božího hrobu prospekty.  

Dříve jsem se na cestu  ptala po zuby ozbrojených příslušníků hraniční policie, které jsem brala jako tamní obdobu našich milých a věčně usměvavých členů městské policie anebo místních převážně arabských trhovců a ti mě spolehlivě navedli. 

Najednou ale kde se zjevil, tu se zjevil,  jako džin z Aladinovy lahve stál před námi  zvláštní prťavý mužíček v malé modré čepičce, který  byl byl zázračně plně k našim službám. Okamžitě  čapl prospekty o trase Via Dolorose. Sdělil nám že to tady v Jeruzalémě zná, a že nám ochotně ukáže cestu. Chvíli jsem váhala, nezdál se mi, spolucestující mne ale pobídl, ať jej bedlivě sleduji. 

Myslela jsem si nejprve, že nám ukáže jen ulici a pak se sami doptáme, ale on s námi pobíhal rtuťovitě neposedně  dál  a ukazoval nám pozpátku coby rak jednotlivé body  zastavení bez toho, že by nám řekl, o která místa se vlastně jedná a co se zde odehrálo. Přemýšlela jsem, jestli jsou to opravdu správná místa, protože se občas nacházela na v prazvláštních a trošku děsivých oblastech, kde jsme se  neustále proplétali mezi stovkami trhovců a spletitých uliček. 

Skoro pořád mlčel a nutil mě, když jsme dorazili na dané místo, pokleknout na bolavé koleno, které jsem si poranila při pádu na štěrku na hoře Bental. Nebyla jsem schopna mu vysvětlit, že mě to bolí, protože znal jen pár anglických frází. Přitom mi neustále žehnal svýma Bohem posvěcenýma rukama. 

 Začala jsem se cítit čím dál víc nesvá. Bála jsem se mu sdělit, že jsem ateistka a že jsem se chtěla jsem se na ulici jen zběžně kouknout,  a přemítala jsem, proč to vše, co to vše ... Co to má vlastně znamenat? 

 Zda je stařík v důchodě a takto dobrosrdečně dopomáhá lidem promeditovat  si chvilky Ježíšova utrpení. Absolvovala jsem za svůj život desítky křížových cest s faráři, ale takto to nikdy neprobíhalo. Dlouze jsme se dřív při tom vždy modlili podle předem připravených textů, které už mi ale po dlouhé době vypadly z hlavy.

Hlavou mi blesklo, zda stařec nebude chtít nějaké peníze, ale nestačila jsem se jej otázal, protože neustále pelášil pár kroků před námi a nutil nás cválat jak divé koně za ním. A  tak jsme proklusali  za 20 minut až k prvnímu zastavení, aniž bychom v tom chvatu vůbec tušili, co jsme vlastně shlédli. Až nyní se jurodivý mužíček zastavil.  

Najednou se z něj vyklubal kvalifikovaný, akreditovaný průvodce, který po nás chtěl za svůj fundovaný, leč zcela mlčenlivý a docela jistě licencovaný výklad  nekřesťanských 200 šekelů - v přepočtu 1200 Kč. Chtěli jsme mu něco málo dát, ale ne tolik. 1200 korun si nevydělá u nás řada lidí ani za den a já jsem dlouho šetřila, aby se sem konečně mohla ve svých 40 letech podívat. A bez cestovky jsem ještě více stlačila náklady dolů, vařila jsem polévky ze sáčků a těstoviny, přes den kuskus, abych ještě více ušetřila za stravu.   

On ale umanutě trval na částce 200 šekelů za své vybrané průvodcovské služby. Nakonec jsme jej odbyli s 20 šekely (120 Kč), aby měl alespoň na zmrzlinu  a pokusili se mu utéci. 

'"Cože, tak málo!" vybublal  nasupeně zapšklý stařec, který se nejprve tvářil, že nás provádí z ryzí křesťanské ochoty. 

"Jste zlí lidé" zamlel  anglicky. A tak jsem  raději uprchla, aby mne ještě onen rozhořčený muž ve vzteku neproklel.  Klatbám jako ateistka nevěřím, protože  se považuji za  racionálně uvažující ženu, jež nevěří ani na černou ani na bílou magii, na posmrtný život ani na existenci nesmrtelné duše.

Téhož dne  jsem ale v noci uklouzla ve sprše a narazila si dost vážně záda, což se mi obvykle nestává. Nějak jsem se zvedla a protože jsem měla naplánované krátce před odletem ještě 2 krátké procházky v Negevské poušti, vše jsem s pícháním v zádech  prošla. Na návštěvu lékaře v Izraeli nebyl čas.  

Mezitím mi krátce po příletu  umřela má nade vše milovaná mainská mývalí kočka Šmudlina, o kterou se během mého odletu postarali se o ni rodiče, kteří mi o to nechtěli ani říct, abych neměla zkaženou dovolenou.  K lékařce jsem se dostala až po víkendu. Na rentgenu v nemocnici zjistili, že mám 2 zlomená žebra. A od té chvíle mi začalo vrtat hlavou, zda mne onen  mužíček přece jen  neproklel, protože jsem se cítila od té chvíle extrémně unavená, spavá a začala jsem se propadat do stavu hlubokého smutku.   

Hloupá a pověrčivá myšlenka se mi, když jsem ležela v posteli v klidovém režimu, jenž mi byl nařízen, tak hluboce vryla do mého podvědomí,  až jsem o sobě začala přemýšlet, zda jsem opravdu tou racionálně uvažující  ženou, za kterou se považuji,  a zda nejsem horší nežli pověrčivá svíčková bába. Pak jsem si ale řekla, že lidé jsou jen lidmi, a tak je mohou  s píchajícími žebry, když jim zesnula jejich milovaná kočka, již měli tak trošku jako malé děcko, napadat hodně hloupé nápady. 

Ostatně prognóza doktorů je přívětivá. Poradili mi  se promazávat Ibalginem, 14 dnů se více šetřit a nemusím dle nich ani chodit na kontrolu.  Až  bolesti pominou, patrně ustanou i myšlenky na potrhlého mužíčka, který mi nakrátko vstoupil do života, aby z něj zmizel jako zlověstný stín a nedopovězený otazník. Občas si říkám,  jestli jsme mu přece jen neměla za 20 minutový úprk dát raději oněch nekřesťankých 1200 Kč a netrpěla bych  pak se zlomenými žebry. Ale co kdybych v izraelské koupelně uklouzla i tak, protože jsem si příliš namydlila vlasy a byla jsem příliš unavená po náročné cestě. 

Má chmurná dilemata ukončil až střet protestujících obyvatel v pásmu Gazy a izraelské armády, při kterém zahynulo 15 lidí a stovky z nich byly  zraněny, o kterém jsem jsem se dozvěděla doma, z pohodlí před televizí. A tehdy jsem si řekla:  "Příliš  řešíš, milá Petruško, svá pochroumaná žebírka a bezvýznamného  jeruzalémského podivína, který už na tebe dávno zapomněl, koupil si zmrzlinu anebo vyžebral bagetku, dal si cigárko a začal to samé zkoušet na další důvěřivce, když se dějí  v zemi, odkud ses šťastně vrátila, mnohem tragičtější lidská dramata."