Jak si to u mě můj prezidentský kandidát popatlal

K volbě prezidenta v letošních volbách přistoupila dost nezodpovědně. Zatímco u stran volím podle programu, ve volbě prezidenta jsem si dlouho nebyla jistá a čekala jsem, kdo se přihlásí...

 Až jsem zjistila všechna jména kandidátů, střelila jsem první jméno kariérního diplomata a kultivované osobnosti, u které jsem si ale příliš neověřila názory na řadu věcí - Pavla Fischera. Nemám na to, abych sledovala  úmorné televizní diskuse jednotlivých kandidátů o ničem a o všem a řekla jsem si, že Fisher už má, na rozdíl od ostatních kandidátů  kromě Topolánka a Miloše Zemana praxi ve státní správě a a diplomacii a  neudělá nám ve světě ostudu. Důkladně jsem si neprostudovala jeho životopis, protože už zde bych našla jednu z překážek, proč jej nevolit.

Všichni kandidáti mi  připadli takoví neslaní, nemastní, až na Michala Horáčka, se kterým mi v jakési hře na serveru aktuálně vyšla největší míra názorové shody. Ale Michala Horáčka bych nevolila, protože mi připadne nevolitelný pro své  proimigrační názory, jež jsou nyní bohužel v Česku hodně nepopulární.

Fischera jsem už dříve slyšela hovořit na zahraničně politická témata, často s přehledem. Až poté co se v médiích provalila zpráva o jeho diskusi v mém okresním městě Blansku v katolickém centru. 

Uvědomila jsem si jak moc  je věřícím katolíkem, a já bych měla za prezidenta ráda ateistu.

Celá nedávno proběhlá diskuse v médiích se točila kolem výroku, kde  Pavel Fisher řekl na dotaz posluchačů, přesvědčených katolíků, kteří už si sice na homosexuály zvykli, ale mají strach z pedofilů, že by nezvolil pedofilního  anebo homosexuálního ústavního soudce. Připadlo mi to dost divné, a tak jsem si celou debatu pustila na youtube.com, abych ji slyšela od A až do Z.

Na kandidátovi Pavlu Fischerovi je mi sympatické, že se za svůj výrok po tlaku mnohých  omluvil a sdělil, že řekl pár nesmyslů, které někde zaslechl a neověřil si je. Jednalo se o výrok, že prý o osudu adopce dětí rozhodují  kdesi homosexuálové, což se mu jako katolíkovi nezdá správné, protože jej napadlo, že by protěžovali v adopci zase jen homosexuální páry a nikoli páry heterosexuální. Později sdělil, že to sice slyšel, ale neověřil si to.

Pod palbou logických argumentů, že stejně podjatě mohou uvažovat i heterosexuálové, ústavní soudci rozhodují jen v malém zlomku případů o adopci, se omluvil české veřejnosti a svým přátelům homosexuálům. Na rozdíl od Miloše Zemana je ochoten uznat, že něco střelil jen tak od boku,  a netrvat umanutě na tom, že existuje Článek "Hitler je gentleman" od novináře Peroutky, když jej Miloš Zeman ani jeho mluvčí nejsou doteď schopni dohledat a místo toho vypisují vysoké odměny za jeho nalezení. A vše řeší soud.  

Fischer si začal sypat popel na hlavu. To je mi sympatické a ještě bych jej zvolila. Po důkladnějším prostudování celého rozhovoru jsem si ale uvědomila, že Pavel Fischer není vlažným katolíkem, ale vášnivým  katolíkem, jenž věří v Trojjediného boha a  cituje, dle mého názoru občas scestné úvahy bývalého papeže a kardinála Ratzingera, jenž vedl dlouho Kongregaci pro čistotu víry, novodobou inkvizici, a je osobně částečně zodpovědný za to, že názory Vatikánu například na potraty v těžké životní situaci jako je znásilnění se trestaly automatickou exkomunikací z církve, či za to, že církev dlouho bránila užití kondomů a tím napomáhala svým učením v Africe šířit AIDS.  Kondomy povolil dřívější papež pod tlakem neziskových organizací  používat ve světě  teprve v roce 2010.

To, že kardinál Ratzinger neustále opakoval, že víra musí jít v souladu s rozumem a vědou, jej bohužel nezbavuje odpovědnosti za všechny  ty nesmysly, které byly ponechány  v Katechismu katolické církve, jehož poslední revize vznikala  i s jeho přispěním.

Katolická doktrína nahlíží na homosexualitu  jako na deviaci, jež se odklání od normálu stanoveného božího záměru v příměru  o Sodomě a Gomoře. Vatikán ve svém katechismu káže, že se jedná o odchylku, ale že tyto osoby vyžadují soucit, nemají být diskriminovány a mají žít do konce života v celibátu, pokud se nerozhodnou žít s pohlavím, jež je pro ně sice neatraktivní, ale z hlediska církve akceptovatelné.  

Proti řadě těchto doktrín se začaly ozývat někteří především západní biskupové a sdělili, že je nebudou akceptovat stejně jako  nebudou automaticky exkomunikovat ženy, jež se rozhodly v tíživé situaci pro potrat a další problematické věci, jež církvi v řadě zemí ubírají věřící. 

Je obecně známo, že v zemích, kde je katolická tradice nejsilnější, jako je Polsko a Irsko, jsou potraty zakázány. V Polsku, když chtěla současná strana Právo a spravedlnost ještě zpřísnit možnost potratů například ženám, jež byly znásilněny, kde je poničen plod a kde těhotenství ohrožuje život ženy,  lidé vtrhli do ulic a demonstracemi vládu donutili od tohoto kroku ustoupit.

Ale ultrakonzervativní katolíci ve Vatikánu neustupují, sice nechávají legislativu na jednotlivých zemích a vůbec se nevměšují do jejich politik, ale pořád brojí proti jakékoli formě potratů, protože brání právo embrya, jež je dle nich cennější, nežli křehká psychika a zdraví ženy. Papež František si uvědomil, jak může být exkomunikace pro hluboce věřící katoličky tíživá, a tak v roce 2015, výročním roce,  zrušil automatickou  exkomunikaci  za potrat a umožnil dát knězům rozhřešení.  

Příliš dlouho jsem byla katoličkou, abych  věděla, kolik dalších blábolů je v  Katechismu katolické církve.  Katolická doktrína se formovala  od prvních stovek let po životě Ježíše Krista a vznikala na základě diskusí moudrých hlav, kteří dumaly, kromě tajemného  vztahu mezi svatou trojicí,  a označila nepohodlná dogmata za heretická. Zatímco dříve mohli otcové, heretici prchnout například do Íránu, ve středověku se občas upalovali. Mohli bychom říct, že 1700 let mohlo církevnímu učení stačit, aby si utvořila konečný názor, ale ne, ještě v roce 1854 přijali katolíci dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. 

Řada soudobých, evropských a západních  knězů vrtí nad všemi těmito rigorózními dogmaty  hlavou, a zdá se jim to celé uhozené. Celým myšlením  církve se táhle jako červená nit myšlenka, že jakákoli sexualita kromě manželské je hříšná, což se asi váže na tezi o prvotním hříchu Adama a Evy, odkdy údajně dle učení Židů a církve  začali lidé plodit děti. Dogmatikové z roku 1854 stále ještě věřili, že Adam a Eva existovali, protože Darwinova nebezpečná teorie byla tehdy ještě v plenkách a protože považovali sex za hříšný akt, dospěli k názoru, že Panna Maria byla počata při sexu vyňatém z hříchu. Když by šlo ale jen o toho jedno dogma! 

Většina vědců, biologů, neurologů, lingvistů, filozofů mysli

 se od náboženského učení o nesmrtelnosti duše ale i přítomnosti ducha, jehož nabývají křesťané během křtu,  odklonila, protože pro to vše nenalézají  reálný důkaz.

 Náboženství je ale natolik důmyslným memem, jenž, jak si všimla Susan Blackmore, že s pomocí tradic a složitých obranných  mechanismů parazituje v mozcích lidí po celé generace s využitím tradic natolik úspěšně,  že se řady náboženstvím přenášených mentálních vzorců nechtějí lidé za žádnou cenu vzdát, ačkoli pro ně nenalézáme při současném stavu poznání  žádné  relevantní argumenty. Jedná se především o lidi často s humanitním vzděláním, kteří se příliš nezabývali přírodními vědami.

 Občas se k nim připojí ale i nějaký biolog, jenž obvykle dostane Templetonovu cenu za to, že řekl něco hezkého o náboženství.   Tito lidé mají panickou hrůzu z poznatků moderních evolučních věd, ve kterých panuje jimi ne dost dobře akceptovatelný sociobiologický směr.  Stále mají pocit, že lidské bytosti  obdařené jak schopností abstraktního myšlení, tak soucitu a altruismu, ale i touhou po něčem vyšším, nadosobním, musely být stvořeny v důmyslném záměru anebo tvůrčí lásce milujícího a odpouštějícího Boha, či logu a ne skrze vedecky vysvětlitelného procesy přírozeného výběru.   

 To  něco - nadosobní  samozřejmě existuje, vesmír zde byl dlouho před vznikem lidstva, jeho zákonitosti jsou složité a občas se zdá, že se za vším skrývá jakýsi důmyslný plán, což je jen další variací na téma kreacionismu. Vesmír zde samozřejmě bude i tehdy, kdy zanikne život na zemi. Do té doby ale nedojde k žádné apokalypse ani k  poslednímu spravedlivému soudu všech lidí na světě,   jak snili prvotní křesťané ale i řada současných křesťanských sekt v USA.  

Problémem katolíků  je, že věří v osobního boha stvořitele, tuto teorii  si nechtějí dát sebrat, věří v oplodnění  ženy duchem svatým a v to, že její dítě bylo od počátku až po svou smrt vyňato z hříchu, proto později také vstalo po nespravedlivém umučení ve 33 letech z mrtvých. Dále mají ve své doktríně zakotveno, ačkoli to neříkají rádi moc nahlas, že kdo tomuto dogmatu neuvěří, nemá jistou cestu k posmrtné spáse.

 A to dával především Fischerem citovaný kardinál Ratzinger, když se stal papežem,  veškerým ostatním kultům řádně vyžrat. Indiánům sdělil, že odjakživa chtěli přijmout víru křesťanských kolonizátorů, ale nějak ji nepochopili. Když se Hugo Chávez naštval a řekl, kolik jejich  předků jim kolonizátoři povraždili, začal si kardinál, stejně jako nyní Pavel Fischer, sypat popel na hlavu. Naštval i muslimy v Regensburgské přednášce, kde sdělil, že prorok Mohamen neřekl nic nového a poukázal na násilné prvky v muslimské doktríně. 

Sice to má smysl, v Koránu je řada pasáží, jež provokují k násilí, ve Starém zákonu jich je ale možná ještě více ve vztahu k příslušníkům odlišných náboženských kultů a Ježíš Kristus řekl, pokud mu to ex post někdo nevložil do úst, "Nepřešel jsem šířit mír, ale meč", v jiné verzi evangelií, "svár, rozkol." A tak se také na dlouhá léta, kdy se křesťanství často násilnou formou v Evropě a posléze v celém světě etablovalo, i stalo. V dalším sporném výroku zase vybízel k tomu, aby byli zabiti, anebo aby Bůh způsobil, že umřou, děti, které proklejí své rodiče (Matouš 15- 1-9).   A to je jen malá sbírka z perel, co tato historická osobnost pronesla. Pokud Ježíš Kristus doopravdy žil, museli evangelisté asi hodně škrtat, protože toho musel říct mnohem více a často asi říkal, vzhledem k tomu, že byl patrně částečně negramotný, i další mnohem kontroverznější výroky. 

Křesťanství drží řadu důvěřivců, katolíků  v šachu. Správný katolík by neustále měl zpytovat svědomí a přemýšlet nad tím, kdy v jednotlivém bodě svého života selhal. Když má pak pocit, že selhal příliš, jde na zpověď, kde se mu dostane toho správného rozhřešení. Takovým typem celospolečenského rozhřešení může být Fischerova snaha, pokud by byl zvolen prezidentem,  svolat konferenci o rodině, kde se budou muset povinně dostavit, pokud by byl zvolen, všichni ministři a bude se sledovat, jestli jejich stanoviska z hlediska antropologického jsou správná anebo nesprávná.  

Nutit ministry povinně chodit na antropologických konference, které by vedli křesťansky orientovaní myslitelé, a lustrovat jejich názory je zcestné 

Jakého antropologického hlediska? Většina moderních antropologů jsou ateisté věřící v evoluční výběr a popírající církví donedávna hlásaná kreacionistická schémata o vniku života na zemi.  Takže to bude patrně z hlediska Pavla Fischera konference taková, jež potvrdí stanoviska k rodině na principu katolictví. Připomeňme si, že katolíci mají a dlouho měli velký problém uznat civilní rozvod dvou manželů. Ten, kdo byl partnerem opuštěn a po čase si nalezl partnera nového, nebyl sice jako proradné matky, jež se dopustily potratu, exkomunikován, ale nesměl jít k přijímání, protože dle učení církve žil ve smrtelném hříchu cizoložství.

Pokud chtěl partner manželství anulovat a chodit k přijímání, musel to složitě řešit přes různé vyšší církevní instance, jež na to vůbec neměly čas. Naštěstí současný  papež dal pravomoc anulovat určité sňatky i místním  knězům a tím zase učinil z opuštěných lidí, kteří si touží najít nový vztah, plnohodnotné věřící. A dalších a dalších problémů v rovině křesťansky pojaté antropologie manželských vztahů bychom se mohli ještě dobádat.

Osobně pochybuji, že by si Pavel Fischer pozval antropology, kteří by byli pro volbu rodičů v otázce potratů, pro sňatky homosexuálů a osvojování dětí homosexuálními páry, pokud žijí řádným životem, protože to sám považuje coby katolík za perverzi, ačkoli nahlas říká něco jiného.  Patrně by si přizval ty antropology, kteří by mu sami vyhovovali jeho vidění světa. Sám se v Blansku pochlubil, že byl kdysi pozván na konferenci o lidských právech. Když si ale přečetl, kdo ji organizuje, vůbec tam nešel, protože jiné, nežli své vidění lidských práv neakceptuje.  

Je ale vůbec nutné, aby prezident nutil docházet politiky na jím organizované antropologické konference, kde by se jim patrně dostalo obrovské a dosti jednostranné masáže? Nebylo by to ještě kontraproduktivnější, nežli Zemanovy nejapné, společnost rozdělující bonmoty?

Za něco musíme katolíky pochválit

 Katolíky je  nutné pochválit, jak dobře zvládají otázku vystoupení člověka z jejich církve. Při návštěvě českého ze zahraničí iniciovaného letničního charismatického hnutí, jež masově vznikala coby houby po dešti v šedesátých letech minulého století,  jsem ale teprve viděla opravdovou masáž kazatele, jenž vyhrožoval jednomu ze členů, jenž  chtěl sbor opustit málem věčným zatracením, zatímco další členové  zůstanou čistí, se svou pravdou a svou moralitou.   

Časem se možná vědcům podaří překonat smrt a někteří lidé snad  vstanou po operaci mozku  z dlouhotrvajícího kómatu. Nebudou ochrnutí jako Michael Schumacher, ale snad budou i schopni mluvit a dokonce se i pohybovat. A ze slov Ježíše Krista, jenž se mi nikdy nejevil  jako reálně existující bytost, ale spíše vybájená polomytologická figura, zbude pár na světě nejvíce citovaných floskulí a jedno velké vakuum.

To  budou muset zaplnit sekulárně zaměření etici, kteří  předestřou lidstvu verzi  morality, jež se neopírá o často drastické a nyní už zastaralé výroky z Bible, jež církev Pavla Fischera považuje za slovo sdělené lidstvu Bohem, ale z poznatků současné teorie mysli, lidské individuality, altruismu  na evolučních a vědecky prokazatelných základech. Těchto verzí etiky bude více, ale to neznamená, že dojde k totálnímu relativismu anebo rozkladu společnosti, jak se obával kdysi Josef Ratzinger.   

Za českého prezidenta bych si pokud možno strašně moc přála rozvážného ateistu, jenž mohl být kdysi třeba i členem církve anebo náboženského hnutí, jenž ale nazřel, že moralita je možná i bez víry v osobního Boha anebo přísného stvořitele Jahveho či Alláha. A to i proto, že Česká republika je jedním z nejvíce sekularizovaných států v Evropě, v osobního křesťanského trojjediného  Boha, zde věří jen desetina  obyvatel  a to vnímám jako velké plus. V USA bohužel stále  platí, že prezident, jenž by o sobě otevřeně prohlásil, že je ateistou, nemá žádnou naději na zvolení.

Sehráli 2 poslední američtí prezidenti na Američany habaďůru? 

Osobně pochybuji o tom, že by Donald Trump kdy věřil v nějakého  Boha, ale sehrál před obyvateli USA skvělou komedii a získal obrovskou podporu naivních evangelikánů. V křesťanského Boha samozřejmě příliš ohnivě nevěřil ani Barack Obama, sám o tom vykládal v jednom z interview. Ale zjistil, že by byl v USA příliš vyřazen z veřejného života, a tak nakonec vstoupil do   křesťanské  komunity, aby měl pokoj.  Vidět na něm ale bylo, že tak učinil spíše z nezbytnosti a později si vsugeroval  pár pouček křesťanské doktríny, kterým snad začal i věřit.

U Pavla Fischera je to ale něco jiného. Je přesvědčeným katolíkem, jenž vystudoval v Ženevě církevní obor.  Ačkoli jsem přestala být před několika lety katoličkou a stala jsem se ateistkou, proti katolíkům nic nemám a pořád si myslím si, že jsou to milí a soucitní lidé, ochotní pomáhat, kteří ale zastávají zastaralé a překonané doktríny".

Na tom, že je katolická doktrína tak zpozdilá se podepsal právě kardinál Ratzinger a Jan Pavel II., kteří jsou velkými Fischerovými vzory. Nynější papež se snaží církev reformovat, včetně jejího neprůhledného účetnictví, naráží ale na velký odpor a patrně se mu jeho reformní kroky úplně nepodaří. Katolická církev je dle mého názoru  nereformovatelná a její doktrína je v rozporu se stavem současného vědeckého poznání,  pokud by se nevzdala církev zhruba 3/4  svého kréda.

To vše se   promítá do myšlení prezidentského kandidáta Pavla Fischera a proto se nyní uřekl. 

Fischer sice tvrdí, že nemá nic proti registrovanému partnerství a adopci vlastních dětí homosexuály. Můžeme mu toto ale věřit, když je tak přesvědčeným katolíkem? Většina katolíků  a křesťanů věří, že se například homosexualita dá předělat, ačkoli už se někteří knězi shodli, že to nejde. Mladí katolíci v Blansku, kterým se také homosexuálové nelíbí, ale už si zvykli,  se Fischera zeptali na to, co říká tomu, že se založila webová společnost pedofilů?

Proč vadí blanenským katolíkům webová společnost pedofilů, když v katolické církvi bylo dlouho s vědomím nejvyšších špiček  soustředěno  snad nejvíce pedofilních knězů na světě?

Pavel Fischer se v diskusi zhrozil. Je to normální člověk a zdá se mu to perverzní a vidí v tom rozklad hierarchie společnosti. Katolická církev dlouho za Jana Pavla II., ale i dřív  s tichým souhlasem kardinála Ratzingera, tutlala celou řadu pedofilních skandálů svých knězů a nevydala je světské spravedlnosti, raději se s postiženými dětmi vyrovnávala mimosoudně.

Později, když se skandál projevil v plné šíři, šla katolická církev do opačného extrému. Uchazeči o kněžský úřad museli povinně vyplňovat od roku 2005 kolonku, zda jsou anebo nejsou homosexuálové. I dříve se to zkoumalo,  když ale byli schopni žít v celibátu po určitou dobu, tak to zas tak nevadilo. Od roku 2005 se to celé zpřísnilo. 

Katolíci tedy praktikovali skoro to samé, co by praktikoval Pavel Fischer, jenž sdělil, že by za ústavního soudce nezvolil pedofila a pak to v Blansku zmastil s homosexuály, kteří by neměli v žádném případě rozhodovat o adopci dětí.  Obdobně to kdysi mastilo i vatikánské ústředí, protože mezi knězi a biskupy je několik homosexuálů, kteří se ke své orientaci sami otevřeně přiznali, ale nebyli pedofily.   Fischer se za to omluvil, nevím ale, co si o tom ale myslet.

Dále hovořil o obavách o osudu  tradiční rodiny. Sám je  vzorným rodičem a starali se se ženou i o postižené dítě a je pravdou, že funkční, milující rodina muže a ženy je pro vývoj dětí  tou nejideálnější výchovnou možností. Ale pak se Pavel Fischer opět zaperlil a začal plácat cosi o jakési lobby, jež vyžaduje, aby se už neříkalo otec a matka, ale rodič jedna a rodič 2. A  k tomu dle něj spěje evropská civilizace, což je nebezpečné. Zabýváme se hloupostmi, jako je tvorba pedofilních stránek a rodí se nám málo dětí. Rození dětí je dle něj patrně nějakým nejvyšším morálním imperativem a povinností jedince, již mu uložil Bůh. Ale židovský bůh a potažmo i biblický Bůh vůbec nic takového ze začátku, jak se píše v Bibli, nechtěl.

Chtěl jen zvířata, rostliny  a 2 nesmrtelné jedince opačného pohlaví, kteří spolu budou žít asexuálním životem a tito dva jedinci  si to všechno sami svou hloupostí a neposlušností  pokazili

Naštvali Stvořitele a ten jim sdělil, že kvůli sexu a slepé touze po potěšení budou umírat, žít ve sváru a  ženy budou rodit děti v bolestech.

To, že ženy rodí děti v bolestech není důsledek toho, že by to chtěl nějaký naštvaný  Bůh,  jak se píše v Bibli, ale toho, že se plod v těle matky vyvíjí 9 měsíců a musí mít určitou váhu a velikost hlavy. Evoluční procesy vedly k tomu, že bude pro reprodukci lidí a možnost vzpřímeného pohybu  a jejich další přežití vhodnější, když žena bude mít užší pánev. Důsledkem toho jsou ale větší porodní bolesti. Je to zcela přirozený jev, který nemá s hněvem Boha vůbec nic společného.

Smrt je  přirozenou součástí evolučního vývoje a bez ní by byla naše planeta zcela přeplněná a nevyvinul by se ani jeden živočišný druh. Dřívější organismy se dožívaly méně, stromy více, ale i lidé se dožívali méně na rozdíl od biblického učení, rozhodně nežili dlouhá staletí či dokonce necelého  tisíciletí. 

To ale antropologické výzkumy popírají. Veškeré formy hominidů nežily v minulosti dlouhou dobu.  Proč by se také dožívaly více, když jejich rolí bylo oplodnit  potomky a starší jedinci se poté krátce nato starali o děti. Až nyní se s vývojem moderní medicíny a zdravějšího životního stylu se lidé dožívají  více let.

 V Evropě se sice rodí méně dětí, zato v Africe se rodí dětí více. Obecně ale se dětí rodí stále moc a vidina planety s mnohamiliardovým nárůstem lidské populace, jež by mohla nastat v budoucnu,  děsí řadu vědců z hlediska zásobení potravou, emisím a udržení kvality života všech lidí na zemi, jež už nyní je v řadě zemí na dost nízké úrovni. Takže tím, že v EU rodíme méně dětí, v něčem  prospíváme celé planetě a nezabýváme se jenom pitomostmi, jak si myslí Pavel Fischer. Řada Evropanů dost tvrdě pracuje a právě proto si promýšlí, kolik si pořídit dětí, aby je mohli nyní v Česku se skoro nejnižšími platy v EU vůbec uživit a poskytnout jim důstojné  vzdělání.   

Divné je i Fischerovo  tvrzení,  že muž a žena nejsou stejní, to přece všichni víme a nikdo nic proti tomu nenamítá, ani feministé,  a  útok na ústavní soudkyni, která svým rozhodnutím rozbila tradiční rodinu. Domnívám se, že Fischer zde narážel na rozhodnutí ústavního soudu  o tom, že děti mohou být adoptovány i homosexuální páry, které padlo v roce 2016. Neřekl to totiž jasně. 

Do té doby mohly děti adoptovat heterosexuální partneři a jednotlivci, ale ne homosexuální páry. Z logiky věci vyplývalo, že si teoreticky mohl dítě osvojit i homosexuální rodič, jenž by zatloukl, že je homosexuál a že s někým žije. A tak ústavní soud rozhodl jinak. Někteří homosexuálové údajně  otáleli s registrovaným partnerstvím, aby si mohli osvojit dítě, a tak jim byla dána možnost si osvojit dítě, ačkoli žijí v registrovaném partnerství.

 Připadne mi to jako celkem logické vyústění už jednou rozjetého legislativního procesu. Jakmile se už dříve povolila adopce jednotlivcům a povolilo se registrované partnerství, bylo jen otázkou času, kdy soud takto rozhodne. O tomto ústavním rozhodnutí patrně  Pavel Fischer hovořil.

Ale neřekl to jasně, jen v náznaku.  Takto rozjeté procesy vidí jako zhoubné, o tom hovořil v Blansku a nyní to zamluvil. Nedávno  sdělil, že  byl celý dopletený otázkami, na něž nebyl připravený, a sdělil svůj současný názor. Povolil by údajně adopci homosexuálům, kteří už měli děti, aby si osvojili své děti, protože je to v souladu s právem na slučování rodin, registrované partnerství, ale ne již manželství. 

Pavel Fischer by jako prezident  sice ústavní soudkyni odvolat nemohl, ale už by podobnou (asi si pomyslel babu, jež podporuje adopce cizích dětí homosexuály) nezvolil. Buď je revolučním katolíkem, který už je někde dál, nežli se dokopal Vatikán, třeba jako Tomáš Halík, který podporuje Prague Pride, anebo mu nemusíme věřit, že to, co říká, tak si doopravdy myslí.  Ale i kdyby měl určité přesvědčení, nyní sdělil, že je ochoten své názory korigovat s týmem odborníků.

Evropa nestojí na židovsko-křesťanských kořenech, ty zde byly pozvolna a politicky uměle  naroubovány na tradice antické filozofie a pohanského učení 

Těžko ale bude korigovat svůj názor na Svatou trojici, ve kterou  on osobně věří,  a proto mu například buddhismus, ale určitě i ateismus připadne scestný. Nešťastně  se ale vyjadřuje i o tom, že se Evropa vzdala svých židovsko-křesťanských kořenů, a tak lze pochybovat, jaký má vlastně názor na sekulární humanismus a ateismus jako takový. Namísto Boha jsme si dle ně  udělali Boha z lidských práv a to není dobré, ačkoli jsou dle něj lidská práva důležitá, ale měla by se řídit, (neřekl to explicitně, ale můžeme se to domnívat),  podle jeho křesťanské, z Bible vyvěrající koncepce.

 Ideální by ale bylo, když by své osobní názory a náboženská přesvědčení do politiky vůbec nemotal, pokud by byl opravdu zvolen do své prezidentské funkce.  Ale on k této problematice má svůj názor. Poté, co se jej katolíci otázali na odluku církve a státu, opět  zaperlil

Desinterpetace sekularismu ve Francii

 Dlouho žil ve Francii, a tak sdělil své poznatky z tamního náboženského života. Sdělil, že mu bylo sympatické, že se tamní lidé, kteří neměli chuť dlouhá léta chodit do jednoho kostela, což je ve Francii asi obecný trend, a tento měl být zbořen, se najednou rozhodli protestovat a chtěli tento kostel zachránit. To má dle mě smysl smysl, protože kostel je architektonickou památkou. Nic to ale nemění na tom, že Francie je nejvíce sekularizovaným státem. 40 procent Francouzů v Boha nevěří, 27 v něj věří a 27 procent věří v nějakou vyšší moc či ducha. Přitom se údajně 51 procent hlásí ke katolicismu. 

Pak ale přidal  další svůj postřeh o zákazu nošení náboženských symbolů ve školách. Ve Francii jsou, jak všichni dobře víme, na státních školách  zakázány očividné náboženské symboly včetně křížů, židovských symbolů ale i pokrývek hlavy muslimek. A to dle Fischera vede k tomu, že židovské děti,  kteří mají nosit  náboženské symboly, jsou ve Francii dalšími dětmi zesměšňovány, a proto si Židé raději zakládají své vlastní školy, anebo chodí do škol křesťanských, kde jim nikdo nic nezakazuje.

Praxe je to ale ve světě celkem běžná a v UK na řadě škol zavedli uniformy, aby všichni vypadali stejně a rovně. Muslimky si ale v UK  vydupaly, že mohou na některých školách nosit pokrývky hlavy. Pavel Fischer nezmínil explicitně, že Židy ve Francii patrně nejvíce nyní  napadají  muslimové, kteří mají pocit, že stát Izrael páchá příkoří na Palestincích. Tento pocit měl ale mimochodem i Fischerův vzor kardinál Ratzinger, jenž tlačil Izrael svého času dosti silně k uznání Palestinského státu, ale stejně jako dalším zahraničním politikům se mu to nepodařilo. 

 Pochybuji, že by Židy napadali sekulární ateisté anebo křesťané. Kdysi je napadal rodilý Francouz Jean Marie le Pen, ale ten byl naštěstí vyloučen z dnes už hodně vlivné strany. Pavel Fischer, aniž by sdělil, že se jedná spíše o muslimsko- izraelský, hodně nedořešený a emocionální konflikt,  navíc alarmuje, že se přesunutí Židů do Izraele je znamením důsledků přehnané sekularizace, hovoří o známém příměru kanárka v dole, který zdechne v dole, kde je plyn nejdříve.

 Do situace ve Francii, kdy byli zabiti Židé v obchodu s potravinami,  se  nešťastně vložil premiér Netanyahu, který  pozval všechny ohrožené Židy v EU od Izraele, což není ideální řešení, protože ve Francii je jich 450 tisíc a pokud by se tam opravdu všichni přesunuli po útocích zfanatizovaných muslimů , když jim ve Francii zas tak nic moc nehrozí, muslimové útočí mnohem více ve smrtelných atentátech na běžné občany, nebyl by v Izraeli zde dostatek stavebních parcel a patrně by to jen podpořilo ilegální výstavbu osad na okupovaných územích.

Netanayahu ale zároveň nepřímo urazil celou EU v tom, že není schopna ochránit Židy před útoky.  To by se ale z EU musel stát stejně ostražitě střežený policejní stát, jakým je  Izrael. Pavel Fischer se ale z politické korektnosti nesvěřil, kdo vlastně ve Francii napadá Židy a celé to svedl na sekularismus ve školách, což je zcestná teorie.  Měli bych si ale nalít čistého vína.

Židům se ve Francii, i přes útoky některých muslimů,  nikdy nedařilo lépe a to právě díky sekularizaci společnosti.

Dříve čelili zablokování svých  majetků, persekuci, katolický král Ludvík IX jim v éře největšího rozpuku křesťanství zakázal jejich tehdy tolik oblíbenou lichvu, nyní označenou jako půjčování peněz s úroky. Spálili jim Talmud a další židovské knihy.

 Sice řada Židů ve Francii unikla holocaustu v minulém století, ale zdaleka ne všichni a útoky muslimů proti  Židům  jsou sice neodpustitelnými zločiny, ale to vůbec neznamená, že by se Židům ve Francii nevedlo jinak dobře a nemohli si tam žít podle svých představ. 

Židy ve Francii dříve deptali právě katoličtí panovníci, za křesťanství v Evropě a Francii se dobře neměli, byli ostrakizováni. Největší pogrom v dějinách lidstva jim uchystali němečtí  potomci pravověrných křesťanů,  kteří se shlédli v deformované verzi germánské mytologie a pokleslé formě eugeniky.  

Zde  kandidát na prezidenta hodně mlžil. A mlžil nejen osudnou chvíli kolem minuty 30, jíž si všimla média, ale během celé debaty. Je možné, že byl hodně unavený. Na druhou stranu ale vystudoval církevní školu v Ženevě, studoval ve Francii, zná době francouzskou historii, ale i současný politický kontext a nemusel by takto mást české katolíky. Varuje nás, že nemusí jít jen o Židy, ale i o nás všechny, protože se u nás může rozšířit  nenávist.

Nenávist v Česku vždycky byla, je a bude a to

především k nepřizpůsobivým komunitám, ale i k sokům v lásce, k úspěšnějším podnikatelům anebo ke krásnější, sexuálně atraktivnější  kolegyni. Stejně jako závist. Ale před ní nás zrovna výlučný koncept křesťanské otevřenosti, již hlásá Pavel Fischer, neochrání.

Musíme si vše zdravě skepticky vyhodnotit a pokud je důvod někoho anebo něco nenávidět, tak nenáviďme. Nenávist zase není až tak nezdravá emoce a samotný Kristus, Fischerův vzor, říká, miluj bližního, ale nenáviď jeho hřích. Pronesl  tuto skvělou myšlenku, jež zasela další důvod k intoleranci a nevraživosti, protože pojetí hříchu, či odchylky od norem daných tím kterým Bohem anebo pravidlem  určitého náboženství, je u každého etnika a náboženské skupiny definováno odlišně.   

 Samotná sekularizace státních institucí je  nutná v rámci svobody vyznání. Pokud by se zde ve společnosti většinově ateistické  protěžovalo to které náboženské vyznání těmi kterými institucemi, tak by to způsobilo ještě větší nerovnováhu ve společnosti. Stačí jen, že řada lidí, kteří byli a budou ateisté nyní často hovoří o židovsko- křesťanských kořenech Evropy.

Ano, sice sem došli v určitém staletí křesťanští věrozvěsti a jednotliví panovníci křesťanství ve vhodné chvíli  přijímali, aby nevybočovali z davu,  ale i  z politických důvodů. Brzo jim došlo, že křesťanské učení, založené na teorii poslušných oveček oddaných lásce k Bohu a církevním ale i světským autoritám, je  ideálním nástrojem k manipulaci zchudlých mas. Kdysi  oblíbené  bůžky pohanům duší a tělem i duší  nahradili katolíci inteligentně   panteonem světců v nebi, kteří chránili  u nás i ve světě tu  kterou živnost anebo byli patrony dobrého počasí.   

Fischer na jednu stranu sděluje, že sekularizace byla pro evropskou kulturu dobrá, na druhou stranu ale několikrát zmiňuje Jana Pavla II, jenž hrozil sekularizovanému světu, že upadá do stavu smrti a kardinála Ratzingera, jenž rovněž neměl rád  sekularizovanou společnost a poukazoval na její ustavičný sklon k relativizaci církví přijatých dogmat. 

Fischer má pocit, že sekularizací společnosti něco ztrácíme,  hovoří o současné evropské civilizaci, jež nenávidí sama sebe, protože nenávidí kříže ve školách a tím se odřezává od svých kořenů. 

Nechápu, proč neustále všichni katolíci hovoří o evropské kultuře židovsko-křesťanské, když Židé nikdy neuznali Ježíše Krista jako jejich Mesiáše a prohlásili jej sami za falešného proroka, jen pár si myslí, že to byl moudrý rabín a křesťané si o Židech zase dle katolíků myslí, že mají na očích závoj a neustále se  modlí, aby jim konečně spadl z očí  a oni konvertovali k jejich jediné  správné víře. Aby Vatikán konečně dořešil to, aby  se Židé, kterým se to nikdy  nelíbilo, nemuseli s pomocí přesvědčování obracet na katolickou víru, vydal v roce 2015 dokument o 10 tisíci stranách, kde se  mohou všichni katolíci vydechnout a  modlit se za něco jiného a společně bojovat s Židy proti antisemitismu.    

V Evropě kdysi žili ortodoxní Židé a více méně laxní anebo fanatičtí křesťané. Díky hnutí  New Age se zde objevilo dosti příznivců buddhismu, jógy, dost  lidí v EU, a to i rodilých Čechů  nyní věří v reinkarnaci a je to obecně nyní pěkný  galimatyáš. Navíc je zde celkem dost rostoucí muslimská populace, jež zde rovněž zakořeňuje. Takže se nám vytváří zcela jiný strom, s jinými kořeny, nežli by si Pavel Fischer přál.

Pohrdá Pavel Fischer, ovlivněný názory kardinála Ratzingera, sekulárními humanisty a ateisty?

V Fischerově proslovu stále cítím, že ateismus a snahu o důslednou sekularizaci  veřejných institucí chápe jako něco nedokonalého a pokleslého,  sám u nás pracoval na obnově církevního školství. A tak mu vadí, že někomu vadí kříže ve školách.  Ale snad se mýlím, snad to tak Fischer nemyslel a mezi svými katolíky se jen tak rozmluvil o trochu více upřímněji a snad  ateistickými postoji a moralitou tak úplně nepohrdá.   

Každopádně by měli být křesťané dle Fischera více vidět, ne jenom o Vánocích a Velikonocích, kdy je jich plná TV, protože jinak by nám uschnul náš evropský strom.

Ale s takto koncipovaným   katechismem katolické církve s  celou řadou dnes už vědecky vyvrácených dogmat  příliš duší nepoberou, kromě těch, co mají tuto víru vkořeněnou od raného mládí. 

Patrně pochytají dost jedinců  z Latinské Ameriky, kde jsou lidé důvěřiví a  spontánní a křesťanství tam raší a  možná budou sílit v  Africe, ačkoli zde více řádí islám, jenž je spolu s křesťanstvím jedním z nejvíce expandujících náboženských kultů na světě.    

Doba, kdy musely viset kříže ve školách, je naštěstí už definitivně za námi. V řadě zemí EU je už  delší dobu parlamentní demokracie, vědecký výzkum je v rozporu s ideologickými premisami většiny náboženských doktrín, lidé si zde mohou věřit čemu chtějí, třeba existenci vodníků, ale neměli by své vidění světa  nutit těm druhým a násilně anebo s pomocí přesvědčování je obracet na svou víru. 

 A proto je odluka církví od státu nezbytnou součástí moderní společnosti. Přijali to i čeští kněží, kteří se na odluku církve od státu sami pečlivě připravují a bude se s ní muset smířit i Pavel Fisher, jenž se diskusí v Blansku vydal na hodně tenký led. Je možné, že se bude muset coby prezident hodně přetvařovat a potlačovat své vlastní názory.  

Vlastní názory bude muset potlačovat řada kandidátů, protože prezidentská funkce  je v našem systému, jenž nebyl nastaven na přímou volbu prezidenta, ale na volbu parlamentní, a kde prezident nemá zas takové pravomoci, je na kompromisech založena.  K volbám sice půjdu, ale bude mě to nyní stát hodně úsilí, abych si promyslela, koho vlastně zvolit, protože mi už nezbývá mnoho času a ostatní kandidáty, jejich názory a postoje, kromě Zemanových a Topolánkových prakticky neznám.  

Celý projev Pavla Fishera si můžeme poslechnout zde, protože i já jsem mohla něco z jeho výroků zkomolit a nepochopit, vytrhnout z kontextu, jak se vyhranil Pavel  Fischer na svém tweetu, když se jej zvídaví novináři dotázali, jak vlastně jednu svou formulaci  doopravdy myslel.