Petra Havelková

Omyly a nepřesnosti v Halíkově kritice tzv. fenoménu "nového ateismu"

23. 04. 2017 22:55:19
Kolem fenoménu tzv. nového ateismu, jenž není jasně hraněným myšlenkovým proudem, ale snahou antropologů, evolučních biologů, ligvistů, filozofů mysli definovat přínosy i patologické jevy religiosity se vytváří neuvěřitelný zmatek

Ten u nás šíří především teolog Tomáš Halík, který navíc elitářsky pohrdá zdravým skepticismem českého lidu vůči religiózním konceptům abrahámických náboženství.

Členové tohoto hnutí už nechtějí, právě kvůli nepříjemným nálepkám, kterými jsou označováni, ani používat pojem ateista, a označují se spíše za "brigths" aby nebyli ustavičně zaplétáni do nepravdivých nařčení.

Noví ateisté, aspirující se dřívějšími i nedávnými poznatky na poli teorii mysli, neurologie, jazyka, evolučních věd, fyziky, chemie a kosmologie, se ve svých snahách nejprve soustředili na kritiku křesťanství a judaismu, protože tato dvě náboženství jsou v oblastech, kde žijí, nejrozšířenějším memem.

Po medializovaných islámských atentátech, jež ale probíhaly v průběhu dějin už mnohem dříve, ale teprve 9.11 2001 ve Spojených státech, si jich začali noví ateisté více všímat a patologickými formami mučednické religiozity se zabývají nyní docela vážně sekulární antropologové. Vzniklo pár publikací, kritika přesťnaství probího už kontinuálně v průběhu dějin, nyní se ale díky moderním médiím a internetu mnohem více reflektuje.

Dva zakládající členové ve skutečnosti mnohem širšího hnutí, Sam Harris a Daniel Dennett, jsou teoretici mysli, Richard Dawkins je zoolog a evoluční biolog, Christopher Hichens britský žurnalista, už nyní nežije.

Richard Dawkins vhodný terč českých katolických teologů

Největší kritice ze všech nových ateistů čelí Richard Dawkins, jenž polemizuje s církvemi dlouho hlásanou tezí kreacionismu. Někteří křesťané a biologové se později pokusili v rámci smíru nahradit evoluční teorii - teorií ID, tento koncept je nyní většinou biologů opuštěn. Já jsem se sama na střední škole setkala, že profesor biologie a chemie vyznával teorii ID, ale jen soukromě, příliš to v hodinách neventiloval.

Dawkins o sobě nikdy netvrdil, že je proti novým poznatkům vědeckého poznání, jež by byly v rozporu s jeho teoriemi anebo předpoklady. S upřímnosti sobě vlastní sdělil, když konverzoval s potrhlými bioložkami, že je ochoten přiznat chyby ve svém výzkumu a pokorně sklonit hlavu.

Naší české společnosti nám už ale po řadu let sugeruje profesor Halík pravý opak. Sděluje, že křesťané budou nuceni žít v sekulární společnosti, jež ale nebude mít poslední slovo (patrně věří na teorii poslední soud veškeré lidstva a všech lidských duší). A budou se muset vypořádat s ideologií nového ateismu.

Jako příklad pokorného vědce dává fyzika Einsteina, zatímco Dawkinse nám představuje jako umanutého, v teologii nedovzdělaného janka.

Tomáš Halík se mýlí. Zatímco geniální Albert Einstein vykazoval jasné rysy schyzotypního a excetrického chování a narodil se mu syn schizofrenik, Dawkins si před několika lety dal rozklíčovat svůj genom a zde se projevila jen úplně nepatrná možnost sklonu ke schizofrenii. Schizofrenie u něj však během celého života nepropukla a nedávno byl pouze stižen lehkou mrtvicí. Srovnávat názory dvou odlišných osobností, je kontraproduktivní.

Einstein se nikdy náboženstvím, na rozdíl od Dawkinse, jenž se díky svým biologickým poznatkům dostal do konfliktu se sklalními kreacionismy a propagátory teorie ID, nezabýval. Nevěřil ale v myšlenku posmrtného života, označil se za nevěřícího agnostika, zastánce panteismu a rozhodně tedy nikoli za příznivce toho, co hlásají veškeré 3 hlavní abrahámická náboženství a Tomáš Halík.

Richard Dawkins se po dlouhém váhání a odrazování svého vydavatele, jenž se mu snažil vsugerovat, že se takovou knihu ani napsat nehodí, odhodlal napsat "Gods Delusion". Tu jsem četla v originále a shledala jsem ji jako koncisní shrnutí některých základních postulátů polemiků s abrahámickými náboženstvími. Kniha byla navíc obohacena Dawkinsonovým osobním postojem a jeho vizí kosmologie, chemie, evolučních věd. V knize jsem neviděla nějaký zásadní problém, až na to, že Dawkins se zabývá filozofií a religionistikou pouze jako svým koníčkem, a tak neprodukuje spisy o 800 stranách, kde by rozpitval do podrobna jednotlivé aspekty toho které fenoménu té které dogmatiky v tom kterém historickém období.

Problém ale v knize začali okamžitě vidět čeští křesťané soustředění kolem Vladimíra Mikeše a nynějšího šéfa ODS Petra Fialy, kteří jsou vůdčími osobnostmi brněnského Centra pro studium demokracie a kultury.

Ti měli pocit, že by se k Dawkinsově knize měla česká vědecká a filozofická veřejnost nějak vyjádřit, a tak oslovili pár českých evolučních biologů i profesora Halíka, aby ke knize napsali pár poznatků. Kniha se jmenovala příznačně Dawkins pod mikroskopem. Kromě toho, že Dawkinse všichni četli v češtině, jsem nabyla dojmu, že snad kniha nebyla ani správně přeložena, protože autoři operovali s pojmy a terminologií, již Dawkins, jehož knihu jsem četla v angličtině, nepoužívá.

Nejpříznačnějším titulem bylo "Dawkins se nám na stará kolena zbláznil" atp. Polemiky byly obvykle jalové, nejhorší byly v místech, kde se vědci snažili za každou cenu zastávat kreacionismu anebo teorie ID a proto nemá celou publikaci smysl kritizovat. Je příznačné, že recenzi českého sborníku většinou hodnotili znalci Dawkinse a sekularisté, kteří si ale jeho knihu vůbec nepřečetli, jako například Jan Moravec, a to přispělo k dalším zmatkům.

Dawkins chápe náboženství jako memetický úkaz. Jeho teorii rozpracovala do větší šíře britská socioložka Susan Blackmore. Nabyla jsem pocitu, že díky českým religionistům, kteří nezkoumají do hloubky spisy sekulárně orientovaných teoretiků mysli, jejich komputační a konektivistické teorie nezná, a teologové se jen okrajově zabývají výzkumem náhledu sekulární antropologie anebo efektivního altruismu, kteří nezkoumají náboženství z hlediska procesů memetického přenosu kultů v rámci dějin, vzniká v Česku obrovský zmatek.

Toho si je vědom i prof. Halík, bohužel ten zmatek ještě více rozviřuje.

Nejhorší věc, co mohou teologové učinit, je pokusit se sekulárně smýšlející vědce a osobnosti, zaškatulkovat. A k tomu se propůjčil Tomáš Halík, který tuší mnohé o evolučních teoriích, antropologii, teorii mysli i o tom, že katolická církev bude muset do pár let odstoupit od většiny svých dogmaticky daných postulátů, protože se zakládají na chybných vzorcích myšlení a neprůkazných konceptech, motajících se kolem teorie nesmrtelnosti lidské duše, vyššího nadosobní spravedlnosti (již patrně křesťanství přijalo z pohanských antických teorií) oplodnění antické ženy duchem svatým a zrozením syna v rámci z hlediska teorie evolučního výběru velice zvláštní mutace, jež se vyskytuje spíše u primitivnějších živočišných druhů.

Vzhledem k moderním formám klonování organismů je něco podobného možné, ale klonované ženě by se patrně narodil pouze defektní jedinec. Moderní věda nyní dospěla k možnost tvorby jedince z DNA 3 lidí, aby se předešlo dědičným chorobám, což je nyní legální v UK. Domnívám se,že brzy bude možné vidět trojrozměrně na nebesích zjevené mrtvé jedince v podobě hologramu, ale jen pokud se tito budou ochotni ještě za života nahrát a všichni účastníci této akce si nasadí speciální brýle. Mark Zuckeberg nyní pracuje na přenosu lidských myšlenek a schopnost díky přístroji psát mnohokrát rychleji jen vůlí mozku, nežli píšeme rukou. Jediné, co mu v jeho virtuální realitě brání, je neefektivnost současných technologií, již se ale podaří překonat. A tak budeme brzo svědky, že k nám z nebes budou v podobě hologramů promlouvat naši mrtví předkové, pokud se k tomu propujčí, podobně jako kdysi promlouval k nevěřícím davům Ježíš Kristus.

Z hlediska evolučního vývoje je smrt jedinců nutná a výhodná, řada lidí se ale nad smrtí svých milovaných blízkých značně rmoutila, a tak se jako obranný mechanismus vyvinul už dávno před křesťnaství koncept posmrtného života a nesmrtelné duše, jenž ale není ničím opodstatněn a z biologů a vědců se tento koncept odvažuje potvrdit pouze Richard Penrose. Koncepty podobné abrahámickým náboženstvím, jež se vyvinuly s pomocí tradic přenášených memeticky z generace na generaci i jako obrana proti vlně seberavražd a zbytečných vražd, existovaly totiž dávno před judaistickou kulturou.

Opravdu církev chce zdravou míru laictví?

Katolická církev má dle současného papeže podporovat zdravou laicititu vůči nezdravému konceptu sekularismu, jenž je běžný ve Francii. A Tomáš Halík mu dává za pravdu. Tomáš Halík se brání podsouvání mnohými, že bojuje vší silou proti širokému hnutí tzv. nového ateismu, k němuž se řadí nyní velká část teoretiků mysli.

Nezlobme se, ale nalijme si čistého vína, ale Tomáš Halík proti němu opravdu bojuje - svým škatulkováním. Tomáš Halík je známý tím, že pohrdá zdravým skepticismem průměrných Čechů, majících oprávněné pochybnosti o stavu současné dogmatiky veškerých abrahámických náboženství. A těch je v české společnosti většina. Šmahem tyto lidi označuje za náboženské analfabety, kteří se o teologii nikdy nezajímali a většinou skončí u teze, že nechodí do kostela, protože to nedává smysl.

Považuji se za průměrnou Češku s průměrným IQ a průměrnými znalostmi dogmatiky katolické církve. Ve svých zhruba 19 letech jsem se začala vážně zabývat tím, jaký světonázor a etický kodex myšlení a jednání si sama k sobě i k ostatním lidem nastavit. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala po pádu komunismu, jehož základní škola mi poskytla veškeré důkazy současného stavu poznání o evolučních teoriích, jsem byla krajně obezřetná.

Posvátné texty kultů není radno před věřícími zpochybňovat

Na střední škole s námi v rámci povinně volitelného oboru probrali všechna světová náboženství a kulty, jejich základní postuláty a především to, že jejich posvátné texty jsou v těchto kultech dány jako něco nediskutovatelného, o čemž se nepochybuje.

Nyní už to samozřejmě neplatí, protože většina těchto textů je v rozporu s evolučními teoriemi, a tak se většina náboženských kultů pokouší s tímto fenoménem vypořádat tak, že nejbystřejší teologové tvrdí, že většina z veškerých událostí v jejich textech, jež věřící před Darwinem brali jako nediskutovatelné a doslovné, je podána jako metaforické, symbolické podobenství. S evolučními teoriemi se vypořádává nejen judaismus, jenž s nimi bude mít nejmenší problémy, protože Židé si dokáží vědecky podložit vše, i rozestup moře před Mojžíšem, k němž mohlo dle počítačových simulací doopravdy dojít.

Budeme se divit, ale evoluční teorie a kosmologická zjištění moderní doby si řeší i představitelé islámu. Íránská Presstv si pozvala nejslavnějšího sunnitského muslimského teologa, takového oxfordkého Tomáše Halíka, Tariqa Ramadana, a ten sdělil, že ani islám by neměl být v rozporu se současným stavem vědeckého poznání, že texty napsané před řadou let se musí vykládat v kontextu doby. I on stejně jako Tomáš Halík nadával na Richarda Dawkinse, s nímž kdysi osobně diskutoval.

Řekl, že je protivný, že do něj hrozně ryl a že je mnohem nebezpečnější než Hawking. Aby ne, Hawking se nemůže hýbat, zatímco Dawkins srší obrovským vitalismem a jako všichni sekularisté pohrdá z duše islámem a jeho elementárními hodnotami.

Jelikož jsem viděla, jak se veškeré New Age kulty, jako byly různé západní mutace hiduismu, jógy a zenu, prazvláštně zmítají v křečích a sledovala jsem, jak se dostávají nezkušené spolužačky, jež nalákali Svědci Jehovovi anebo nekatoličtí evangelikáni v podobě různých K.Céček, uzavíraké v chorobných vzorcích myšlení, jež je čím dál více pohlcují, řekla jsem si, že si dám odstup. Absolvovala jsem hodiny katechnismu pod vedením jezuitů. Bylo to v druhém cykly, už měli přeskočený tzv.Starý zákon, protože to bych už zdrhla hned a probírali Nový zákon.

Neměla jsem moc času to řešit, a tak jsem se nekriticky našprtala veškeré formulace Katechismu katolické církve. Už tehdy mě ale bylo divné, že na něj oba dva jezuité, kteří vedli semináře dost nadávali a řekli nám všem, ať jej raději ani moc nečteme a raději si přečteme Zveřinu. Na toho ale naopak nadával brněnský dominikánský kněz. Jeden z jezuitů byl nespokojen s dogmatem neposkvrněného početí panny Marie. Druhý zase s pohledem církve na sexualitu homosexuálů, kterou tajně schvalovali u sebou zpovídaných hříšníků oba dva.

Katechismus katolické církve mi připadl ujetý, jakoby z doby raz dva, nicméně jsem tedy přijala protože jsem neměla moc čas vše důkladně promyslet.

Byla jsem v té době vegetariánkou, a neuvěřitelně mě štvalo, jak se do mě všichni katolíci naváželi s odůvodněním, že Kristus jedl maso a tak ho mám jíst také. Měla jsem toho celkem plné zuby, ale co se dalo dělat. Pak byl celkem klid, trošku jsem si občas početla v Bibli, jež mě vždy neuvěřitelně nudila, protože mi vždy připomínala sbírku předpotopních názorů starověkých Židů, jimž nešlo o nich jiného, nežli o obranu hodnot jejich kmene proti hodnotám jiných kmenů i za cenu dnes už nepřijatelných genocid.

Jeden z představitelů Nového ateismu Sam Harris peprně sdělil, že by většina biblických postav stála v 21. století před Haagským tribunálem.

Ani z Nového zákona jsem nebyla příliš nadšená. Postava Krista mi připadla zbytečně prchlivá, výbušná, krajně pověrčivá. Nebyla jsem ani příliš nadšená z toho, že patrně uměl číst, ale už neuměl psát. Byla jsem smutná, že musím mít za nejvyšší kulturní a duchovní vzor ve 20. a 21. století takto nevzdělaného prchlivého člověka, jenž působil velké problémy tamní židovské komunitě.

Načetla jsem si pár teologů jako je Anselm Grun, sv. Jan od Kříže, nastudovala si trošku více do hloubky, jak se proměňoval vztah jednotlivých teologů ve vztahu k fenoménu svaté trojice. Jelikož jsem celkem dobře ovládala antickou mytologii, vyznala se trošku v platonismu a v kontextu doby, kdy křesťanství vznikalo a nad vším se nezalamovala. Katoličtí knězi byli vždy osobami s jasným mravním postojem a názorem, a tak jsem s nimi postupně korigovala jednotlivé pochybnosti.

Nicméně se mi nepodařilo překonat svou osobnostní averzi vůči celému křesťanskému kultu, jenž měl pro mě osobně přínos jedině v možnosti rozmítání nad událostmi toho konkrétního dne i toho, abych nejednala zbrkle a snažila se pochopit myšlení druhých lidí s nadhledem. Z křesťanství mi stačilo pár jednoduchých pouček, s nimiž jsem mohla vyjít, vadila mě na něm ale celá řada nepodložených dogmat. Navíc jsem jako vegetariánka dost trpěla při mších, které jsou založeny na tom, že si mají věřící představovat, že ve formě oplatku a vína, jedí a pijí Kristovo maso a krev.

Vegetariánům se moc nelíbí mše jakožto akt symbolického pojídání lidského těla

S tím vždy měla problém, protože mi v této chvíli připadlo vše jako nejapný kanibalistický kult, opírající se patrně o maussovský koncept many, víru primitivních lidí, kteří věřili, že pokud snědí maso svého protivníka, budou silnější, jež přetrvala zmutována do 21. století.

Na katolických mších mi navíc vadí princip neustálého zdůražnování nehodnosti konkrétního jedince ale i celého stáda věřících i nevěřících, kteří by nebyli ničím bez vůle Boží a neustálý princip kání se za něco, co vůbec jednotliví jedinci účastní na mši nespáchali i za viny všech, kdo ani nejsou členy církve. A to muselo být pronášelo nahlas, dokolečka, dokola.

Katolické církvi se, ačkoli kardinál Ratzinger hodně ucukl, nepodařilo oprostit od konceptu dědičného hříchu, jenž ale více, často patologicky zdůrazňují členové všemožných hnutí charismatické obnovy. Ti věří často na vymítání ďábla z těla, předělávání homosexuality modlitbou, dary ducha svatého nabyté modlitbou anebo nějakým zvláštním vnuknutím činorodého Boha. Tomáš Halík s nimi asi moc nesouhlasí a považuje je stejně jako já za fundamentalisty. I s nimi ale katolická církev musí vést dialog, aby se úplně neodtrhla od současného dění ve světě.

Rovněž jsem měla velký problém se zpověďmi, kam jsem přestala chodit, protože se mi čím dál víc, rok od roku příčily. Pokud jsem měla doopravdy nějaký problém, bylo vhodnější jej řešit s pomocí psychoterapie. A navíc se stydím a nemám chuť se někomu vůbec svěřovat. Katolíci mají povinně zakotveno, že se musí alespoň jednou ročně zúčastnit zpovědi. Na malé dědině nejsou špatní knězi, nejsou tam ale ani nějak dobří řečníci. Knězi se při kázání opakují texty z Bible, jež se musí dle nějakého harmonogramu vybírat, které jsou značně morbidní a celé se to motá kolem kultu smrti a nesmrtelnosti duše, v niž jsem nikdy nevěřila.

A tak jsem dospěla po dlouhém váhání, k názoru, že vůbec žádným katolíkem a křesťanem nejsem. Svěřila jsem se nejprve svému kmotrovi, vzdělanému pedagogovi a ten se zhrozil. Myslel si, jako většina katolíků, že mám nějaký problém. Ale já jsem mu s nadšením sdělila, že právě přestávám mít problém. Kmotr mi pak napsal pár mailů, přemýšlí zhruba stejně jako Tomáš Halík, a já mu odepsala, že na to neskočím, že už nejsem tak hloupá. Dokonce mi vrazil i jeden Halíkův spis.

A tak kmotr rezignoval a snažil se mě přesvědčit, abych se stala zenbudhistkou diamantové cesty. O zenbudhismu diamantové cesty si myslím své, vytvořil jej rázný Evropan a dle mého názoru ani není příliš pro nás Evropany vhodný. Rozhodla jsem se, že se dám na cestu ryzího nefalšovaného sekularismu. Ale ono to nejde jen tak ze dne na den se zbavit katolických schémat myšlení.

Ono to trvá minimálně 5 let. V tomto období doporučuji všem, kteří by se rozhodli pro něco podobného, co já, číst hodně nové ateisty, někteří jsou už o hodně dál nežli Richard Dawkins, antropology a sekulární etiky. Osvědčuje se etika efektivního altruismu a zdravá dávka skepticismu vůči veškerým kultům a ideologiím. Trošku zpomalit, všechno si zanalyzovat a používat svůj vlastní mozek, nepapouškovat myšlení cizích myslitelů, jakkoli oduševněle, vábivě, hluboce a morálně se jeví.

Když ptáčka lapají, krásně mu zpívají.

Obecně bych ale řekla, že to ateisté, brights, moderní teoretici mysli, sekulární kosmologové, chemici a filozofové nemají nyní zas až tak moc lehké, jak se Tomáš Halík domnívá.

Mají to ale přece jen lehčí, nežli to měl Darwin a jeho následovníci. Čelí ale stále četným výpadům, k nimž nedochází od našich teologů, kteří jsou více pasivní, ale spíše od agilnějších teologů protestantských, jako nejčilejší apologetik W.L. Craig anebo Plantinga, či Dinesh d Sousa. V USA se ale ustálilo, že vzájemné moderované diskuse už jsou kultivované, mají zhruba hodinu, strany řeknou argumenty, protiargumenty a pak publikum položí pár dotazů.

W.L. Craig mele tytéž argumenty v rámci diskusí. Plantinga argumentuje na otázku přírodního i lidského zla konceptem svobodné vůle. A tak mohou jít moderní polemici s abrahámovskými náboženskými kultu jít velice pomalu a pokusit se zpochybnit koncept svobodné vůle. A řada z nichž tento koncept napadá. Bohužel se to daří jen zčásti.

Většinou se jim jejich argumentaci nedaří dovést do preciznosti a rozšířit ji, aby jí všichni porozuměli. Evoluční teorie a teorie mysli jsou složité, je tam hodně biologie, studia konkrétních podmínek na planetě, genetiky, matematiky, neurologie, znalosti mozku, jazyka, vývoje lidské psychiky, lingvistiky, teorie učení, psychologie a dalších složitých schémat.

Nečte se tak snadno jako Bible anebo spisy teologů. Ačkoli se tyto teorie pomalu, ale jistě prokopávají ke správným závěrům, jež nehovoří ve prospěch většiny současných náboženských kultů, občas mezi teology narazíme na tak mazaného apologetika, který si je všechny tak rozškatulkuje, jako to udělal Tomáš Halík.

Mám ale pocit, že svým rozvolněným pojetím víry a náboženství už sám prof. Halík vybočil z konceptu, jenž hlásá sama katolická církev. Z určitého úhlu pohledu už Halík, tak jak se definoval v pár svých esejích, už není křesťanem nebo jen kličkuje sám před sebou samým a ohlupuje sám sebe. Možná se mi to jen zdá, protože nevidím tak přesně do tajemné duše českého religionisty a teologa.

Ateisty škatlulkuje takto:

nevěřící: zde Halík operuje pojmem svědomí, tak jak jej definoval ve středověku dominikán Tomáš Akvinský. Problém u Akvinského je, že se opírá o pohanského filozofa Aristotela a jeho Etiku Nikomachovu a další spisy. Zde bych chtěla říci, že řada současných knězů, hlavně dominikánů neuznává skoro žádnou jinou autoritu, nežli myslitele, jenž formuluje teologické ctnosti jako víru, naději a lásku. Proti těmto konceptům ctnosti nelze nic namítat.

Ale bohužel se o ně nyní v rámci současného stavu poznání ani nemůžeme nijak opřít.

Lidé jsou totiž nástroje na přenos genetické informace, jejichž společenství se vyvinulo tak, že se mezi sebou nejprve vyvražďovali jednotlivé kmeny bojující o přežití a zábor území a členové těchto kmenů (tuto vlastnost mezi sebou mají jak primáti, tak jiné živočišné druhy) spolu navzájem kooperovali v rámci fenoménu efektivního altruismu a zachování druhu, náklonnosti opačných sexuálních druhů a z evolučního hlediska výhodnými principy úcty ke starším rodičům, přirozeného přírodním výběrem lidem vtisknutého pudu lásky rodičů k dětem.

Principy teologických ctností jsou krásným, ale dnes už vyprázdněným konceptem. Tomáš Halík všem, pokud nepochopili učení středověkého teologa, odpouští, protože chápou náboženství jen jako jeho karikaturu.

Ve své druhé definici nevěřícího ateisty učinil Tomáš Halík patrně nejobratnější mentální úskok, jímž dle mého názoru sám sebe už vsadil mimo rámec dogmatiky současné katolické církve. Sám sebe totiž prohlásil za relativního a- teistu. Nevěří v koncept boha jako osoby za kulisami (takto koncept Boha stvořitele chápali antičtí pohané, ale samozřejmě takto jej chápali ve své Tóře i četní Židé). Bůh dle Tomáše Halíka není jsoucnem vedle jiných jsoucen.

To je nám všem jasné, námi pozorovaný vesmír se řídí určitými zákonitostmi. Nikde ale není dáno, že mimo tento vesmír, jenž jsme schopni pozorovat moderními technologiemi, nemůže existovat jiný vesmír, fungující na o něco jiných základech.

Vymezuje se i proti statickému pojetí Boha (patrně má na mysli koncept prvotního nehybného hybatele) a píše o jakémsi překonaném předkantovském metafyzickém realismu. Proti metafyzickému realismu se dá velice snadno vymezit, protože tento koncept se dá popřít z pozice studia současné lingvistiky a asi by jej smetli všichni sekulární teoretici mysli.

V definici agnostika je Tomáš Halík vedle, protože se opět opírá o poznatky středověkého filozofa, jehož učení, jakkoli přínosné bylo pro filozofii a teologii své doby, je nyní ve 21. století překonáno. Bylo by vhodné, pokud by si Tomáš Halík vyprofiloval svůj vlastní názor a nepapouškoval teze ve smyslu:

protože je-li Bůh, je jinak, než „jsou“ věci a jinak, než „existují“ lidé.

Toto se mohl domnívat středověký myslitel. Ale nyní to už neplatí, protože to implikuje koncept do vesmíru, lidských myslí vidícího a působícího stvořitele, jenž je zároveň kdesi jinde než v tomto vesmíru (mimochodem v tomto konceptu si Halík protiřečí, protože tak popírá, že popřel první definici Boha, jenž je někde mimo tento vesmír a nezasahuje), daném současnou vědou už relativně dobře zmapovanými fyzikálními a matematickými zákonitostmi vztahu hmoty, času a prostoru, jež středověký myslitel nemohl znát.

Dospívá ke katolíky tolik oblíbené teze Božího sebezjevení v dějinách. Toto je sám o sobě krásný koncept, do jisté míry se jím zabývají postmoderní teoretikové společnosti a dějin, frankfurtská škola a další sociologové, sám o sobě ale není důkazem vůbec ničeho.

Že se dějiny dějí na základě fyzikálních zákonitostí a na základě vývoje živočišných druhů evolučním výběrem a společnosti se řídí určitými narativy a zákony, ještě nezaručuje správnost jakékoli ústřední teze všech 3 abrahámických náboženství. Především ne křesťanství, jež je, můžeme se o to hádat jak chceme, ze všech 3 náboženství jedné a téže větve myšlení lidí s primitivními pohanskými základy, konceptem nejspekulativnějším. Židovské kmeny tady nebyly odpradávna a před judaismem existoval primitivní animismus a kulty všemožná božstev.

Vůbec žádným argumentem o správnosti katolické a křesťanské doktríny nejsou ani důkazy založené na bázi karmelitánské anebo mystické spirituality, negativní teologie, na niž se Halík odvolává. Můžeme se domnívat, že karmelitánská spiritualita je založena na obdobných metodách, s nimiž pracuje i zenové meditace. Někteří středověcí karmelitáni patrně trpěli paralyptickými stavy mysli, ale to je tak asi vše, co můžeme o zkušenosti těchto konkrétních jedinců sdělit.

Sdělení, že o Bohu můžeme říct, jen, co není, jež Halík postuluje, se staví docela jasně proti katechismu katolické církve, jenž definuje Boha, Ježíše Krista, Ducha svatého docela srozumitelnou terminologií. Samozřejmě lidský jazyk je založen na symbolech, náznacích abstrakci. Ale to je všem už dávno jasné.

Pokud se Tomáš Halík identifikuje s tímto názorem, už není ani katolíkem, ale ani křesťanem. Ano, můžeme v rámci 100 hodinového zklidnění mysli, jež u někoho, kdo by hodně zblbl a upadl do živého snění, upadnout do posvátné bázně před božím tajemstvím.

To ale současné vědě nepomůže. Pokud by před tajemstvím všichni křesťané mlčeli v posvátném rozjímání dohromady pár dnů, už by byly naše počítačové centrály dávno zavirované hackery, teroristé by křesťanům napadli jaderné elektrárny, Pentagon, všechna centra odkud jsou řízeny dronové operace a došlo by ke kolapsu celé planety.

Ale jinak je Halíkův koncept zmlknutí před tajemstvím božím krásným a oduševnělým konceptem.

Příliš se mi nelíbí, jak do svého konceptu agnosticismu zamotává dnes už zesnulého českého filozofa a prezidenta Václava Havla, jehož agnosticismus označuje profesor Halík jako pokorný a dle jeho názoru asi lidsky poctivý a staví proti tomu agnosticismus, jehož představitel si myslí, že neví a nemůže vědět. Osobně takového člověka neznám a pokud existuje, je to asi negramotný osel nepoužívající internet, kde se dám mnohé dostudovat a nevěřící poznatkům vědců a teoretiků mysli ani sobě samému.

Do čtvrté kategorie zasadil Tomáš Halík mého oblíbeného popularizátora vědy a kosmologie Lawrence Krausse, jehož přednášky si ráda pouštím a jehož knihám se snažím, pokud mi to kapacita mého mozku umožní, porozumět. Halík jím evidentně pohrdá za jeho aroganci. Dle něj Lawrence Krauss je naivním, fundamentalistickým ateistou, který věří, že ví, že Bůh neexistuje. A už to zde máme opět. Halík řadí všechny představitele širokého hnutí nového ateismu do jednoho pytle a pak se diví, že mu to někdo v diskusi vytkne.

Dle něj je kosmolog, fyzik a celkem otevřený člověk, jenž se zkoumání náboženských kultů věnuje stejně jako Dawkins spíše jako koníčku, mentálním dvojčetem náboženských fundamentalistů, kteří - na rozdíl od teologů, poučených výše zmiňovaným výrokem středověkého teologa Tomáše - „věří, že vědí (z vlastních sil), že Bůh existuje“.

Halík ale netuší, jakým problémům Lawrence Krauss čelí. Jde na diskusi, kam jej pozvou a kde má jistotu, že nebude napadán. I zde ale občas musí čelit řadě problémů. Například separaci žen od mužů, pokud zavítá mezi muslimy anebo tomu, že jeho přednášku většina studentů anebo laické veřejnosti nepochopí. Občas přispívá do New Yorkeru, ale moc se tam neprosadil, jen v internetové verzi.

Podobným problémům ale čelí i socioložka a teoretička vědomí Susan Blacmore. Občas je pozvána někam, kde se snaží sdělit své poznatky a studenti, většinou z křesťanských škol, kde se učí tvrdý kreacionismus, si preventivně zacpávají uši.

Poté Halík definuje apateistu, náboženského analfabeta, jímž je, jak si vskrytu myslí, většina Čechů. Klouže po povrchu a o náboženství se nezajímá. Přejímá ze svého okolí pozůstatky vulgárního materialismu 19. století nebo komunistického „vědeckého ateismu“ Jeho dvojčetem je „ zvykový věřící“, bezmyšlenkovitě konzumující pouze rituální stránku náboženství.

Tomáš Halík si může myslet, cokoli chce, ale většina současných teoretiků mysli jsou materialisté. Pojem materialismu prodělal v teorii mysli na konci 20. století zásadní převrat a vymezil se proti karteziánskému dualismu, idealismu a pluralismu. Jelikož se tento koncept z hlediska teorie mysli jeví jako nejvěrohodnější, hlásí se k němu většina současný neurologů a teoretiků mysli.

Nyní už toto označení není vulgární, ale nejpravděpodobnější možné. Bohužel se řada křesťanských kazatelů ještě nedokázala zcela oprostit z konceptu karteziánského dualismu. Křesťanství je navíc založeno na spekulativním a vysoce nepravděpodobném konceptu Boží trojice, jenž je zcela mimo rámec chápání všech soudobých teoretiků mysli. Dualismem je učení o principu jing jang atp.

Posléze Halík definuje militantního ateistu. Mezi ně řadí všechny představitele nového ateismu, kteří si všímají kromě pozitivní role abrahámických náboženství na plodnost jednotlivých kmenů a pozitivní role na formování morálky jednotlivců ve vztahu ke svým bližním a k rodičům i patologických jevů, jež ale tyto kulty mají v sobě obvykle zakódován. Zatímco v Tóře je kromě desatera řada návodů, jak vyvražďovat nežidy a Kristus v jednom zapadlém citátů volá, aby děti, které proklejí své rodiče, byli Bohem zabity, v Islámu je návodů, jak zabíjet nesouvěrce, nepřeberná řada.

Především na tyto patologické jevy náboženských kultů se soustřeďuje kritika tzv. Nového ateismu. A vůbec se jeho představitelům nedivím. Nazývat je pro to militantními, když sami čelí z řad apologetiků víry ostré, fakty nepodložené kritice, mi připadne jako zcestné. Náboženské kulty mají být podrobovány kritice, především v éře poznatků evolučních teorií, kosmologie ale i z hlediska standardů naší současné, na efektivním alturismu založená společnosti.

Členové nového ateismu konají přednášky, mají své pořady v rádiu, ale to je tak asi vše. Pokud to představitelé abrahámických náboženství nemohou unést, nechť si trpí. Věřící by se samozřejmě neměli šikanovat, jak to činili komunisté. Po ukončení stalinských omylů, komunisté křesťany spíše nutili podepsat, že souhlasí s jejich ideologií a ti to většinou nepodepsali, protože měli příkaz z Vatikánu. Nacisté vyvražďovali Židy, jak si všímá Halík, ale nikoli proto, že nesouhlasili s jejich ideologií, ale protože se chtěli zmocnit jejich majetku. Považovali je za příliš inteligentní bytosti, kteří ohrožují jejich árijský lid. Německý nacismus byl křížencem křesťanství, namixovaným s novopohanskou symbolikou, inspirovanou východními náboženskými kulty.

Halík dobře ví, že člověk musí mít vybudován určitý ideologický koncept vztahu ke společnosti, sobě samému, tomu, co se mu děje a svému jednání, anebo víru v nějaký další kult mimo abrahámická náboženství. Otázkou je, zda do skupiny militantní ateista je produktivní zařadit představitele nového ateismu. Tak se abrahámická náboženství zbavují možnosti kritiky nesprávných konceptů, na nichž s velkou pravděpodobností stojí jejich kulty, u křesťanství se jedná například o koncepci dědičného hříchu, neposkrvrněného početí Panny Marie, očistce a další a spekulativní názory, jichž se katolická doktrína nehodlá vzdát, a tím si nevytváří vhodné podmínky pro svou existenci v 21. století.

Tomáš Halík samozřejmě nemůže pominout definici ateisty antiklerikála, jenž je dle jeho názoru vlastně věřícím, jenž by chtěl mít jen lepší duchovní. Moc takových lidí neznám, ale Tomáš Halík jich asi zná stovky. Pokud bych mezi ně někoho zařadila, byli by to členové letničních hnutí charismatické obnovy a reformistická hnutí, kterým se nelíbí církevní hierarchie a oportunismus členů katolické církve. Možná má Tomáš Halík na mysli O. Štampacha.

Halíkovi se opět podařil skvělý manévr, který si "mazaný mem" katolické církve vytvořil už dávno. Církev se totiž dle něj skládá z nedokonalých hříšníků, kteří vědí, že jsou nedokonalí. To jsem samozřejmě věděla, po svých zhruba 15 letech docházení na mše, které se celé motaly jen kolem tohoto fenoménu, také. Ale ani tento intelektuálně skvělý úhybný manévr není důkazem ničeho a už vůbec ne potvrzením řady pochybných konceptů katechismu katolické církve.

Tomáš Halík vytváří další zajímavou kategorii, ateista - kritik náboženských představ

Tento člověk údajně a) zápasí se svými vlastními představami o náboženství, víře a církvi, představami, které jsou často opravdu směšné a už dost málo se u dnešních věřících vyskytují. Kritik však zná pouze tuto infantilní a deviantní formu náboženství a považuje ji za „náboženství jako takové“ b) oprávněně kritizuje dětinské náboženské představy nebo mocenské zneužívání náboženství (Nietzsche, Freud, Marx) Tito ateisté většinou teologa potěší: námitky první skupiny poměrně lehce vyvrátí a námitky druhé skupiny vítá jako spojence v úsilí o očistu a prohloubení náboženského myšlení. Kde by byla dnes teologie nebýt Nietzsche a Freuda! Dokud je „ateismus“ kritický, může být víře velmi prospěšným partnerem a spojencem; teprve když přestane být (sebe)kritický a změní se v metafyzickou doktrínu (v „pseudonáboženství“, jako u marx-leninismu a scientismu) a stává se dogmatickým a nedialogickým, pak je opravdu protivníkem křesťanství.

Ano, u této definice musíme konstatovat, že se katolíci musí konfrontovat s Freudovými a Nietzscheho postřehy. Ale zatímco Nietzsche trpěl syfilis a ve svých knihách dost blouznil, Freud šnupal kokain a mezi jeho pacienty patřily většinou jen neurotičky ze středostavovských rodin.

Halík s oblibou využívá ve svém myšlení jungovské terminologie. Všimla jsem si, že skrze jeho teorii archetypů, komplexů atp. se můžeme dobrat jistých analogií vztahujících se k teorii dědičného hříchu. Jung měl ale sám pár psychotických epizod a obecně psychoanalytické hnutí, jehož členové se navzájem analyzovali, léčili a pozorovali, v něčem připomíná hnutí moderních teologů Halíkova ražení. Halíkovo myšlení je navíc natolik prosáklé Jungovým, že občas pochybuji, čím je víc, křesťanem v tom nejvolnějším slova smyslu, anebo Jungiánským psychologem.

Scientismus a marxismus leninismus, jenž Halík odsuzuje, bych nechápala čistě jako metafyzické doktríny a protivníky křesťanství. Marxismus- leninismus vychází z Hegela, evolučních, ekonomických a společenských teorií, jež se neustále rozvíjí. My, členové zemí bývalého bloku SSSR, jej nemáme moc v lásce, ale jinak je jeho učením prodchnuta filozofie a myšlení profesorů řady západních kateder.

Křesťanství si nikdy nečinilo ambici sledovat společenské jevy z hlediska ekonomického, v čemž křesťany, jinak vždy mazaní ekonomovy, jejichž účetnictví se pohybuje na hranici všemožných Ponziho schémat, bohužel Karel Marx o něco předběhl. Křesťané ale nebrání svým členům, aby ekonomii studovali a tak mezi sebou patrně mají pár ekonomů. Scientismem myslí Halík patrně snahu redukovat poznání jevů jen skrze měřitelné fenomény, což se nyní jeví jako vyvrácené.

Nyní se vědci domnívají, že už samotný fenomén měření mění určitým způsobem pozorované jevy. Sama považuji marxismus a další ekonomické a sociologické směry výzkumu lidské reality pro sebe za mnohem přínosnější, nežli křesťanskou ideologii.

Posléze Halík definuje tzv. zarmouceného ateistu. Jako typický příklad se už dávno dává Ivan Karamazov. V případě mé pomalé a zdlouhavé dekonverze, protože patologických vzorců vnímání reality, jež do lidí vkořeňuje letitou výchovou katolická církev, se není možno zbavit dříve nežli v období několika let, mě za zamouceného ateistu mylně považoval můj kmotr, zatímco já jsem mu sdělila, že jsem rozjásaným ateistou.

Vzhledem k tomu, že jsem studovala dramaturgii, jsem nikdy nechápala Boha jako všemocného režiséra, jak si myslí, že jej zarmoucení ateisté v Halíkově vizi. Snažila jsem se o víru zralou, patrně dospělou.

Když mě ale Tomáš Halík svými esejemi vybídl, abych vstoupila do oblaku radikálního tajemství a vytrpěla jsem si paradoxy světa (asi společně s naším předchůdcem, psychicky chorým Kierkegaardem), řekla jsem si možná oportunisticky, trp si, Tomáši Halíku, sám.

Ať si každý do oblaků tajemství skočí sám

Sám si skákej do oblaků tajemství. Já zůstanu hezky nohama při zemi. Já se budu držet Dawkinsova konceptu živých bytostí coby nástrojů na přenos genů a lidských společnenství coby nástrojů na přenos memů a nenechám se zbulíkovat. Nebudu ani zbožnou věřící, anebo nevěřící zbožnou. Vylezu nadobro z tohoto bludného konceptu myšlení.

Tomáš Halík si vsadil stejně jako Blaise Pascal mezi silami tmy a světla, jež reprezentuje víra a nevíra a dal se na cestu světla (patrně v dalším konceptu prazvláštního dualismu, jimž jsou doslova odporně promořeny vzorce myšlení evropských intelektuálů).

Halíkovi víra v Boha neustále připomíná, že není Bůh a neměl by si na něho hrát. I já sama vím, že jsem jen lidskou bytostí s dosti malým vlivem, a že svou vůli neovlivním ani nálady své vlastní kočky. Na to už ale nemusím být nutně křesťankou. Halíkova argumentace v něčem připomíná argumentaci dalšího držitele Templetonovi ceny Johna Lennoxe.

Tomáš Halík je patrně člověk s celkem velkým sebevědomím vzdělaného evropského intelektuála, jenž do jisté míry pohrdá, jak můžeme z jeho eseje ale i jeho dalších proslovů vyčíst, míněním teologií nepolíbených českých lidí. A proto je křesťanem. Ano, křesťanská doktrína, jež v řadě svých excesů převřela do přehnaného sebemrskačství a zbytečného si sypání popela na hlavu, může u některých lidí krotit jejich velikášské sklony.

Ty může korigovat celkem jasně i srážka s obyčejnou všednodenní realitou. Stárnoucí, muži dříve obdivovaná a rozmazlovaná, fiflena si s postupem času uvědomí, že už nikoho zas tolik nezajímá.

Autokrat, jenž dusil vlastní lid a myslel si přitom, že bude navždy milován, je tímto lidem svržen, jako se stalo Kaddáfímu a Ceaușescovi.

Ačkoli je křesťanství na první pohled krásná a nyní ušlechtile zkorigována doktrína, považuji je stále za krajně nebezpečnou právě měrou upnutí se lidí na nadosobní spravedlnost božského, lidské bytosti vášnivě milujícího soudce a na ideu posmrtného života, jež není zaručena žádnými jasnými důkazy.Tomáš Halík by se řady věcí na katolické doktríně ve skrytu svých přání, dle mého názoru, rád zbavil, ale neopovažuje se to říct nahlas, protože by byl exkomunikován.

Možná se mýlím a opravdu věří všemu, co katolická církev hlásá. Ale občas se dostane do svízelných situací, kdy sám dobře ví, že církev vydává jasná závazná stanoviska, jež mají často nepříjemné důsledky pro život jedinců. Když mu to ale někdo v diskusi vytkne, sdělí, že se těmito normativy nemusí nikdo povinně řídit. Že církev nikoho do ničeho nenutí. Nenutí, ale vzhledem k tomu, že si osobuje právo autority morální, operující navíc s koncepty, jež jsou často mimo rámec prostého lidského chápání a proto se jimi máme údajně řídit, sugeruje lidem celou řadu nedokazatelných věcí a má silný vyděračský potenciál. To Tomáš Halík dobře ví, a proto raději mlčí, ačkoli je krajně skeptickým středoevropským intelektuálem.

Bohužel řadu věcí od křesťanství a od sebe samého neodpáře a bohužel jeho nadřízení stále matou prostý lid. Proto by měla být poskytnuta všem, kdo chtějí, možnost se v Evropě a po celém světě, od tohoto kultu odvrátit a vymezovat se vůči němu v rámci sekulární společnosti, možnost tak učinit v klidu a bez vydírání.

Katolíci jsou v tomto ještě zdrženliví, více vyhrožují těm, kdo se daný kult rozhodnou opustit, členové některých drobnějších letničních sekt.

Tomáš Halík je poctivým katolickým křesťanským teologem, filozofem a sociologem, jenž se snaží navázat dialog mezi méně fundamentálně laděnými směry pravoslaví, islámu a judaismu i mezi zastánci sekularismu, stejně jako mezi věřícími všech náboženských směrů. Nechce, aby se příliš družilo katolictví a pravoslavím a islámem v alianci proti protestantství a tzv. západním doktrínám. Jako intelektuálovi z východní Evropy se mu nemusíme příliš divit.

Ratzinger se bavil s Habermasem v podstatě o ničem

Bohužel až příliš "adoruje" katolíky často citovaný rozhovor mezi kardinálem Ratzingerem a Jurgenem Habermasem, kde sekulární etik dle mého názoru příliš ledabyle ustoupil katolickému fundamentalismu kardinála Ratzingera, dlouhodobého vůdce Nauky pro čistotu víry (Inkvizice). Jednak si kardinál Ratzinger správně uvědomil, že katolická církev už nemůže dále klamat tělem, a musí přijmout s pokorou výsledky vědeckého výzkumu a prohlásil svůj slavný, ale krajně polemický výrok, že "rozum je veden božským jasem".

Habermas je měkkým německým filozofem, levicově orientovaným etikem, jenž Ratzingerovi v podstatě ustoupil ještě více, nežli uznal biolog Gould se svým konceptem nepřekračujícího se magisteria. Habermas nechce mít v tzv."západní", nyní už ale vlastně zcela globalizované kultuře problémy a jako takový se musí diplomaticky vyjadřovat.

Nesmí urazit víru ani náboženství žádného jedince, ať už věří jakýmkoli bludům i přeludům, protože se to od něho v moderním demokratickém světě, založeném na dědictví evropské kultury, ale především hodnot vyznávaným a raženým v USA, očekává.

Habermas je intelektuálem doby jakoby předdarwinovské, jenž ještě respektuje mýtus obrazu člověka jako ideálně stvořeného, ale svou vinou padlého stvoření Božího, nechápe člověka jako "stroj pro přenos vzájemně kooperujících genů", jak naznačuje většina nyní již zcela potvrzených evolučních teorií.

Sní o světě, jenž ještě věřil na hřích, (pochybný koncept, o který se opírá celá abrahámická doktrína) nikoli pouze na vinu, ale pak bylo porušení božských přikázání zaměněno za porušení lidských zákonů. V moderním světě vybudovaném na sekulárních základech odluky učení církví od legislativy států a principech efektivního altruismu, je dle něj cosi ztraceného. Jakési neprůzračné zbytky tohoto pocitu nás údajně pronásledují v naší sekularizované imaginaci, jež vyvěrá v hororových filmech a bulvárních nadpisech. Už v tomto slovníku se můžeme dovtípit, že se jedná o trošku jakové řeči zakřiknutého německého intelektuála, jenž prožil ve své zemi hrůzy masového vraždění a holokaustu a přál by si, aby pro viníky existovala nadosobní božská spravedlnost.

Kardinál Ratzinger ve slavném dialogu, o kterém Tomáš Halík sní, vyjádřil mnohem elitářštější názory. A to jasný odpor vůči názoru prostého lidu. Kardinál Ratzinger by nikdy svým katolíkům po celém světě nepovolil referendum, ve kterém by se všichni svobodně vyjádřili, jak vlastně má jejich idea Boha, Krista, trojice, hříchu, dědičného hříchu, očistce, posmrtného života, altrusimu, sobectví, otázky umírání, mší, vypadat. Celý život jej totiž trápily závažné pochybnosti o tom, že by to jeho katolíci nezvládli, rozhašteřili se mezi sebou ještě víc, nežli jsou nyní a patrně by už úplně přestali docházet na mše, jež se nyní alespoň konají v rodných jazycích, čelem k lidem. A církvi by se nedařilo efektivně vsugerovávat svým přislušníkům veškeré aspekty dogmatismu, jenž má kardinál Ratzinger na svědomí.

Církev si kdysi volila mezi Ratzingerem a Martinim. Martini byl mnohem pokrokovější, a tak byl raději odklizen do ústraní. Kardinál Ratzinger svou roli i kvůli věku nezvládal, a tak byl nahrazen o trošku méně dogmatickým kardinálem Bertogliem, jenž nyní řeší otázky účetnictví, odlivů financí z Vatikánů nešťastně nastavený kurz jak Karolem Wojtylou tak kardinálem Ratzingerem a v rámci další řady zastaralých kompromisů.

Stejně se mu to ale moc nedaří. Prognózou do budoucna je, pokud se nám sekulárním teoretikům nepodaří vymýtit zcela memy náboženství, což není otázka jedné generace, ale generací desítek, že hodně plodivá muslimská populace bude za pár desítek let ve většině vůči těm, kdo se považují za křesťany, protože Židů je málo. Je to celkem jedno, protože všechna abrahámická náboženství jsou v podstatě obdobná, nevidím v nich až zas tak velký rozdíl.

Kardinál Ratzinger, jenž je nyní odklizen v ústraní, kde si píše své spisy, nakonec dospěl k tomu, že křesťané se mají držet ideje Boha stvořitele, jež byla ale evolučními vědami a poznatky z kosmologie, chemie a fyziky dávno vyvrácena, Indové se mají držet principu vnitřního zákona dharmy a Číňané zase starověké víry v řízení nebes. Lidé jsou dle něj něčím více, nežli cvičenými opicemi.

To ale víme všichni i bez něj. Lidé jsou totiž trošku jinou větví stejného evolučního vývoje. Opice už se nebudou nadále vyvíjet v lidi a u lidí se nějaké výraznější mutace, jež by nějakým výraznějším způsobem zvýšily IQ, emoční odolnost a schopnost racionálně uvažovat, nepředpokládají.

O tom, že by se lidé se svým IQ, zkřížili s bojovnými orangutany, naposledy uvažoval Stalin, jenž snil o tom, že by si podivným mičurinovským křížením vypěstoval nové, surovější válečníky.

Rozhovor mezi oběma humanisticky orientovanými intelektuály, kteří mají v evropském kulturním kontextu ještě jakýsi vliv, byl dle mého názoru zmatečný, neefektivní. Ratzinger nerozumí genetice, nikdy nestudoval chemii a fyziku stejně jako Habermas. Oba dva navíc trpí jasným magickým myšlením, ačkoli je maskují pod pláštíkem návratu ať už k tomu nejlepšímu, co lidstvo křesťanstvím údajně získalo, tak pod pláštíkem sekulárního humanismu.

Habermas do celého zmatečného diskursu zatahuje atentáty z 9/11, jež uspořádala jistá islámská fanatická skupina, ale nikoli čistě s náboženským cílem. Usáma Bin Ládin jasně sdělil ve svém prohlášení krátce po atentátech, že se mu jedná především o reakci na nespravedlivé jednání západních mocností k Palestině. Habermas to ale, protože to asi nebylo přeloženo do němčiny, pochopil jako napadení hodnot sekulárního světa, jenž se nehodlá řídit náboženskými, často velice pověrčivými, často zbytečně svazujícími principy.

Je dnešní modernita opravdu tak akcelerovaná?

Dnešní modernitu označil jako radikálně akcelerovanou a vykořeněnou. I o tom můžeme pochybovat. Nic se nyní neakceleruje, a pokud lidstvo postihují nějaké fenomény, tak je přesně definuje sociolog Bauman ve své knize Tekutá modernita.

Tvrzení kardinála Ratzingera, že realita je široká a vědou můžeme pochopit jen malou část, je sice hezké, ale naprosto zbytečné z hlediska vědeckého poznání, studia lidského mozku a evoluce. Všichni s naším průměrným středoškolským IQ víme, že vědecké poznání lidské rasy se vyvíjí s pomocí moderních technologií a poznatků předchozích generací a křesťanství, kromě pár poznatků, jež si stejně můžeme získat z teorie efektivního altruismu, je naprosto k ničemu.

Jurgen Habermas, německý humanistický intelektuál, je snadnou kořistí manipulace současných náboženských kultů, z nichž většina se hlásí ke křesťanství, islámu, judaismu anebo některým východním kultům a jejich New Age odnožím.

Bojí se totiž genetickým experimentů. Má strach, že si zde člověk zahrává s něčím, co jakýsi Bůh nechtěl. Veškeré genetické úpravy živých organismů, jež mohou třeba vést k tomu, že se narodí zdravý a nikoli postižený jedinec, chápe negativně jako moderní formu eugeniky. Neustále dle jeho názoru cosi dlužíme židovsko-křesťanské civilizaci a jejímu pojetí života jako daru.

Posvátnou bázeň z genetických zásahů například do výzkumu rostlin, chovu zvěře ale i snahy o to, aby se zbytečně nerodily ženám, jež mají možnost porodit mnoho zdravých dětí, děti postižené, pokud si to výslovně nepřejí, zdědil patrně vlivem hrůz holokaustu.

Genetickému výzkumu, díky kterému už se podařilo rozklíčovat lidský genom, formu přenášení dědičných nemocí anebo s pomocí moderních metod i tvorbu zdravých lidí z více lidí naráz, nemůžeme bránit.

Je tu, křesťané byli dlouho, často z velice pověrčivých důvodů, proti. Nyní už naplno frčí umělá inseminace a pokud si to matka přeje i oplodnění spermií s určitými rysy. Darovat se dá i cizí gameta. Není to nic negativního, spíše je to často ku prospěchu věci. Matka i otec mají rovněž právo se na základě prenatální diagnostiky rozhodnout, zda přivedou na svět zdravého anebo postiženého jedince, což se mnohým křesťanům nelíbí, protože je to dle jejich pověrčivých názorů proti vůli Boha, jenž si přeje, aby se ze všech spermií, jež oplodnily jakoukoli gametu, narodily za každou cenu jakékoli děti.

Habermasův panický strach z genetického výzkumu dědičných nemocí a snahy vědy se jim vyhnout s pomocí prenatální diagnostice, je spojena s neblahou zkušeností s pavědeckými experimenty doktora Mengeleho a rasových teorií založení na učení Osvalda Spenglera.

Tomáš Halík je poctivým katolickým křesťanským teologem, filozofem a sociologem, jenž se snaží navázat dialog mezi méně fundamentálně laděnými směry pravoslaví, islámu a judaismu i mezi zastánci sekularismu, stejně jako mezi věřícími všech náboženských směrů. Nechce, aby se příliš družilo katolictví a pravoslavím a islámem v alianci proti protestantství a tzv. západním doktrínám. Jako intelektuálovi z východní Evropy se mu nemusíme příliš divit.

Nynější genetika je už ale o hodně dál a jde jí o něco úplně jiného. Nemůže se řídit názory dvou vysoce inteligentních ale i pověrčivých německých starců se zkušeností z rasistického německého holocaustu. Právě tento dosti zmatečný dialog dvou etiků bych ale být Tomášem Halíkem nedávala jako vzor maximální míry pochopení mezi sekulárními intelektuály a křesťany.

Habermas se pokud je mi známo, nikdy výrazněji nezabýval kognitivními vědami, ale je pouze filozofem. Většina moderních vědců, zabývajícími se filozofií mysli, už dávno dospěla ke konsensu monistického materialismu a zavrhuje shodně koncept nesmrtelné duše.

Samozřejmě, všichni věřící v koncept nesmrtelné duše, koncept smrtelné osobnosti, jež slouží pouze je přenašeč vzájemně kooperujících genů, je zatím v celém světě krajně nepopulární, ačkoli se jeví jako krajně pravdopodobný. Za něj napadnou soudobé veškeré teoretiky mysli a evoluční biology věřící z toho, že člověk je něčím více, osobností obtíženou svědomím a jedinečným Božským stvořením stvořeném k jeho obrazu. Jedná se o memeticky dlouho přenášená schémata, z nichž je velice těžké se vymanit.

Argumenty držitelů Tepmletonovy ceny

Veškeré diskuse mezi věřícími matematiky anebo fyziky, všichni z nich se poznají tak, že dostali Templetonovu cenu, protože něco pozitivního řekli o víře, nám sdělí, že měli nějakou vyjímečnou zkušenost, jež jim dala v životě najednou nový smysl a oni najednou pochopili, ať už kontinuálně s pomocí svého usebrání anebo šokově, že zažili ve svém životě nezvyklou souhru náhod, kdy třeba někdo z jejich příbuzných prudce trpěl, a pak trpět přestal anebo se jim ulevilo. Anebo to obecně bylo tak zvláštní a jedinečné, že měli pocit, že jev tom prst boží.

Zde představitelé efektivního altruismu a sekularismu mají v diskusi jen možnost sdělit, že takových lidí jsou desítky tisíc, ba miliony, všichni máme díky svému vrozenému sklonu k pověrčivosti, ve sklon hledat zvláštní znamení v souhře událostí, jež se dějí úplně náhodně vidět jedinečná znamení boží.

Ve vizích osob oddařeným živým sněním, paralyptiků, jimž se údajně zjevila Panna Marie a cosi jim pošuškala a ještě k tomu v zemi, kde se schylovalo k válečnému konfliktů, pak vidíme zázračné vidění. Novodobá katolická církev se snaží být k těmto vizím krajně skeptická, bohužel se doteď ale nezbavila mechanismu nutnosti mechanismu několika zázraků na přímluvu nějakého světce, díky níž je pak tento mrtvý svatý svatořečen.

Čemu všemu vlastně Tomáš Halík, jako katolický kněz, doopravdy věří?

Ať nám ale potom Tomáše Halík, který representuje takovouto církev, netvrdí, že obdobným nadpřirozeným jevům nevěří, a on se mezi vyznavače podobných často jen uměle naaranžovaných božích zásahů, aby ten který světec z té které země byl blahořečen, či svatořečen, nezastává. Tomáš Halík si v mnoha věcech zcela jasně protiřečí.

Teoretici mysli se zabývají běžně studiemi určitého počtu žen, jež mají živé vize, že byly uneseny mimozemšťany a zjišťují, že mají určitý typ poškození konkrétních mozkových center. Dále jnám držitelé Templetonovy ceny sdělují, že život je vzpourou proti atropii a rozpadu a že život má smysl jedině skrze Ježíše Krista, protože to tak cítí, protože to tak je.

Zde musí být kognitivní vědci hodně jemní, nechat je vymluvit a pak sdělit, že důkazy pro to vše jsou slabé, včetně zázračných skutků postavy historického Ježíše Krista a že tyto fenomény sice pro ně osobně něco znamenají, ale nejsou nezbytným předpokladem teorie nutnosti spásy určitého kvanta duší, o jejichž nesmrtelnosti nyní existují závažné pochybnosti.

Pak se pustí do argumentace utrpení zvířat a situace se jemně vyhrotí. Efektivní altruisté většinou argumentují tím, že toto utrpení je dány prostými přírodními jevy, přirozeným přírodním výběrem, dobyvatelskými sklony národů a dalšími, na náboženství zcela nezávislých jevech, jež občas vyvolávají v emotivitě národů volání po nadosobní spravedlnosti.

Obecně jsem zjistila, že nikomu nelze jeho náboženského postoje, jenž je dán letitým přesvědčením a složitým naprogramováním vyspělého lidského mozku, jenž je nadán složitým abstraktním uvažováním, ale i zkratkovitými emotivními procesy, jeho mínění logickými argumenty vyvrátit.

Náboženství coby v mozcích lidí vytrvale parazitující mem

Socioložka Susan Blackomorová se domnívá, že náboženství, ale i mnohé další sociální jevy jsou memy, parazitujícími v mozcích lidí. Křesťanství, jemuž se podařilo upíchnout v určitou velice vhodnou dobu před necelými 2000 lety, je toho jasným případem. Řada porobených národů na periferii Římské říše, jež měla své smysluplně propracované kulty, pociťovala důsledky sociální poroby, krátkost života daného neschopností léčby nyní už vymýcených chorob.

Především Židé si přáli příchod fyzického Mesiáše, jenž by je vyvedl z římského otroctví a zajistil jim ráj na zemi. Jakousi souhrou okolností došlo k tomu, že se tyto atributy Mesiáše, imperátora přisoudily postavě Ježíše Krista, který byl patrně odsouzen jak římskými tak židovskými úředníky, protože se kolem něj začaly nabalovat nespokojené davy, jež budily pohoršení. V průběhů tisíců let se kolem této osoby začaly díky lidové imaginaci a pověrčivosti vytvářet další a další mýty.

Tomu pomáhaly především ženy nadané schopností paralyptického snění, které údajně viděly do budoucna, varovaly dobré křesťany přes jasnými zjeveními zkázy, před nimiž se lze chránit dodržováním řádného křesťanského života. U nás v Česku na skutečnou apokalypsu se vším všudy čeká jen velice málo lidí. V USA jsou to ale celkem velké skupiny, které se na ni všemožně duchovně připravují.

Katolické vizionářky

Tyto prorokyně především katolická církev, když už k tomu byla doopravdy hodně nucena, obvykle prohlásila za svaté. Osobně jsem byla účastna v rámci zájezdu blahořečení Janem Pavlem II. ženy, jež poprosila v modlitbě Boha, aby sňal utrpení lidí v očistci a vložil je na ni. Posléze začala trpět nespecifikovanými chorobami a jako zcela nemocná osoba po nějakém čase zemřela.

Katolická církev ji po dlouhé mašinérii údajných zázraků prohlásila za blahořečenou. Bavila jsem se o tom krátce s dominikánským knězem, a ten mi řekl, že se mu to zdá divné, ale že to není vyloučené. Patrně se domníval, že osoba opravdu na sebe mohla vložit utrpení duší v očistci, a tak jim odpomoci v jejich utrpení. Otázka očistce je ale stejně jako otázka nebe a pekla čistě spekulativním konceptem.

Učení katolické církve o těchto jevech malých dětí, jak si správně všímá Dawkins, může mít na jejich psychiku neblahý vliv. Mnohem horší vliv ale na ni beztak mají brutální počítačové hry.

Ateističtí intelektuálové a teoretici mysli mají právo a dle mého názoru i povinnost zpochybňovat spekulativní koncept posmrtného života, ducha svatého, jenž posedá osoby při svátosti křtu anebo tzv. pravém obrácení, jež hlásají především letniční církve a hlásat prostou evoluční doktrínu, výsledky vědeckého výzkumu, jenž díky moderním technologiím jsou v rozporu s tím, co hlásají abrahámská náboženství. Možná se podaří Penrosovi, že tyto teze potvrdí, zatím se to ale nepodařilo, a tak bychom v ně nyní neměli vkládat přehnané naděje.

Halík neustále brojí vůči Richardovi Dawkinsovi. Ale není to Dawkins, jenž by se musel omlouvat. Řada věřících mylně označuje hnutí označovaná jako nový ateismus jako novou ideologickou doktrínou. Není to pravda.

Proč napadá představitele nového ateismu i levicový sekuálrní anarchista Chomsky

Například profesor Chomsky vyčítá novým ateistům, že neznají dopodrobna Bibli a uznává pouze znalce Bible, jako je Dan Barker, bývalý kazatel, jemuž samotnému od sebe došlo, že v křesťanské vizi světa je řada pochybných momentů, které se už nejdou zkorigovat. Jen osobnosti, jež se důkladně vyznají v teologiích, je jich celá řada ale je i celá řada moderních kultů, mají dle Chomského právo polemizovat s křesťanstvím a vírou.

Toto je částečně dobrá, ale částečně chybná premisa. Barker zná Bibli, ví většina premis zde postupovaných je spíše podobenstvím, jímž se už v dnešním světě nedá příliš řídit, ale není chemikem, není fyzikem, není kosmologem, ani evolučním biologem, ani etikem. Chomsky je ale dobře známou osobností , jež občas něco plácne a příliš o tom nepřemýšlí.

Obecně ale v dnešní době díky vynálezu knihtisku, počítačů a společného výzkumu platí, že stejně žádná osobnost není schopna obsáhnout veškeré vědecké disciplíny a víc hlav víc ví. Dawkins není takovým hlupákem, aby chápal náboženské fenomény pouze ve formě víry v zázračné nadpřirozené jevy, jak se domnívají jeho kritici. Vyčítá církvím, že vytváří si v průběhu přenosu z generace na generaci vysoce sofistikovaná schémata, jak vyvíjet nátlak jedince, aby pod pláštíkem nadosobní morality a trestu Božího, daná uskupení neopustili.

Osobně jsem byla svědkem této manipulace, nikoli katolíky, ale protestanty letničního hnutí, KC, jehož kazatel v rámci mše vyhrožoval jednomu z členů, že pokud odpadne, tak odpadne od Boha a ať si dělá, co si dělá, oni v jejich sboru budou ti čistí, jediní praví, s ryzí doktrínou, on pomalu ale jistě podlehne zkáze a že už jej podruhé členové přesvědčovat nebudou.

Mladá, rovněž značně zapálená a indoktrinovaná členka církve to rázem zhltla. Situace se nakonec vyhrotila tak, že si člen svůj případný odchod rozmyslel a zůstat ve společenství lidí, v rámci něhož se necítil dobře a podvolil se jejich ideologii a doktríně. Zde se jednalo o akt vydírání a vyhrožování. Proti tomu Dawkins brojí. Dawkins má svůj věk, prodělal si mrtvici, je aktivní na sociálních sítích a i u něj je možné, že občas plácne, anebo napíše bez rozmyšlení nějakou hloupost, k čemuž Twitter a další nástroje přímo vybízí.

Tomáš Halík, který má na to, aby si veškeré spisy Richarda Dawkinse přečetl v originále, nepoctivým způsobem ve svých esejích na svých webových stránkách vkládá britskému popularizátorovi vědy názory, jež nikdy nemyslel doslovně a od nich se časem i mírně distancoval.

Neustále jej nabádá, aby jak vědec pokorně zmlknul před nejvyšším tajemstvím. Dawkins se ale snaží, dokonce si dal na hlavu nasadit i boží helmu, přístroj, jenž v každém člověku stimulovat jeho sklon ke spiritualitě. Zatímco jiní by se už začali svíjet v posvátných blažených křečích anebo byli

Halíkův postoj, je postojem teologa humanistického ražení minulého století. Skutečnost jež nás obklopuje, obsahuje řadu doposud nevyjasněných fenoménů ale i konkrétních nebezpečí, jimž budeme čelit. Pokud ale budeme společně jen pokorně stát před tajemstvím, neodhalíme, kdy se blíží případná přírodní katastrofa ani, protože se budeme panicky bát výsledků genetických testů, že by se nám mohlo narodit fyzicky nemocné dítě. Před tím už prozíravě varuje současný papež.

Nemá smysl napadat lidi za to, že nečetli interpretace Bible, když jim Bible samotná nic neříká. A Bible opravdu nyní čím dál většímu množství lidí nic neříká, protože je hodně fragmentarizovaným, hermeneutiky často nesmyslně popropojovaným inkoherentním souborem historických faktů, aktů lidové tvořivosti a nápadů jedinců, kteří žili před 2000 lety.

Halík napadá Dawkinse, za to že jej kdysi napadl rabín Sachs

Halík napadá Dawkinse, že jej kdysi napadl rabín Sachs, za to, že nečetl jedinou interpretaci Bible. Dawkins se věnoval řadě mnohem užitečnějším věcí, mimo jiné studiu zoologie, programování, chemie anebo fyziky, nežli pitvání se v textech mapujících život jednoho primitivního pouštního kmene.

Já třeba jsem interpretací Bible přečetla desítky, včetně řady hermeneutických studií a mám čím dál větší pocit, že jednotlivé pasáže na sebe odkazují na základě magického myšlení a přání pisatelů, aby tak události doopravdy byly provázány, jež se nezakládá na pravdě a především události Nového zákona, jak si všimli členové historického semináře o Kristovi, se v mnoha ohledech vůbec nemusely odehrát, tak jak jsou tam popisovány.

Vím, že se v Bibli s radostí hrabou stovky tisíc hermeneutiků, ale nemusí mezi nimi být Richard Dawkins. V Bibli se hrabal Dan Barker a stejně pak odpadl a nebyl sám. V Bibli a postavě Ježíše Krista se léta vrtal Albert Schweitzer, až vychrlil svůj Psychiatrický profil Ježíše Krista. Členové historického semináře dospěli k názoru, že Apokalyptické předpovědi v Tóře a Novém zákoně obsažené, se nezakládají na pravdě.

Příliš se mi ani nelíbí Halíkovo elitářské napadání české společnosti z náboženského analfabetismu, daného údajnou malou měrou diskursu u nás v ČR mezi názory sekulární ateistů, kognitivní vědců, sekulárních antropologolů a etiků a křesťanů, Židů či muslimů.

Řada institucí, většinou křesťanských ale i různých think tanků po celém světě organizuje tyto diskuse a sledují je bohužel většinou jen křesťané, držitelé Templetonovy ceny a pár nadšenců. V moderním světě, kdy se pro většinu společenských a sociologických jevů nabízí smysluplnější a elegantnější řešení nežli ta biblická, jakkoli bohatě symbolická, jímavá, krásná, usebráníhodná podobenství, už mnoha lidem tyto příběhy vážně nic neříkají.

Běžní obyvatelé USA značně tápají ve znalosti základních postav Tóry, přitom z nich řada věří teorii mladého kreacionismu.

Poslouchat dokola po podesáté ty samé argumenty apologetika W.L. Craiga je pro dnešní mladé lidi nudné. Už to desetkrát či stokrát slyšeli a nezajímá je to. To ale neznamená, že jsou dle názoru Tomáše Halíka povrchními zakrnělými napadači toho nejkvalitnějšího, co nám dle Habermase náboženství přineslo v naší údajně hektické, povrchní, globalizované materiálně orientované společnosti.

Dnešní mladí ale i zralí lidé, už nelákají ani pohledy negativní teologie, dle níž se o Bohu se nedá vůbec mluvit, protože je tak hluboký tvůrčí a záhadný, že nad ním ustává lidský jazyk. Otázka jazyka vzhledem k zapojení různých mozkových center, jazyka jako zprostředkovatele předávání informací mezi konkrétními subjekty, už byla celkem dobře dešifrována v rámci teorie přenosu informace a ligvistiky. Nyní lze člověka zapojit na přístroje a pozorovat funkce mozku, aniž bychom k tomu potřebovali vznešeně znějící, nicméně bezobsažné fráze opírající se o zkušenosti mystiků.

Co je nyní smysluplné sledovat, je vývoj sociálních sítí, Facebooku a Zuckebergovu snahu napojením na mozková centra umožnit technologiím psát bez rukou a posléze vizualizovat na dálku naše myšlenkové stavy, či možnost se s pomocí moderních technologií, 3D brýlí přenést na druhou stranu planety.

To co nás zajímá, je stav dystopické společnosti založené na důkladném propojení sociálními sítěmi, jíž se nám dostalo například v jednom díle seriálu Black Mirror.

Co by nás mělo znepokovovat více, nežli křesťanská vize záhadna a nadosobního do našich myslí vždy dokonale vidoucího Boha, je otázka míry vstupu špionážních složek jednotlivých států, které si nyní mohou číst naše maily, sledovat naše metadata, sledovat náš pohyb pomocí GPS, vydírat politiky a mediálně známé osobnosti i jejich snaha se prolomit i do kryptovaných zpráv mobilních telefonů.

Tyto špionážní metody, jichž občas využívají i běžné počítače s pomocí všemožných cookies a dalších metod, jež schvalujeme často aniž o tom víme, o nás totiž řeknou mnohem více, nežli by o nás věděl údajně vševědoucí spravedlivý a milující Bůh.

Teorie středověkých teologů nemusí být závazné pro člověka 21. století

Lidé, kteří takto přemýšlí a studují tyto fenomény z jiného úhlu pohledu, nežli je sledoval středověký teolog Tomáš Akvinský, nejsou nutně hloupí. Odmítám se označit Tomášem Halíkem spolu s celým národem za náboženského analfabeta jen proto, že mne zajímají jiná témata než středoevropské katolické teology.

Už jen samotná tato označení ukazují o Tomáši Halíkovi, co si o lidech, kteří nesouhlasí s křesťanským konceptem teleologie ducha, mají závažné pochybnosti o psychice Ježíše Krista myslí.

Jedna nejmenovaná česká psycholožka mi sdělila, že postava Ježíše Krista musela být prostě někým výjimečným, patrně Bohem, protože jinak by v dějinách nemohla mít takový vliv. Jednalo se ale bohužel o bludnou, bohužel o nás značně zakořeněnou argumentaci, v rámci níž se rtozšířila celá řada hoaxů.

Před 2000 lety se narodila tato historická postava do krajně pověrčivé společnosti rozpadajícího se římského impéria chudým židovským rodičům. Tato osobnost patrně, jak se domnívají někteří křesťané, uměla asi číst, ale už neuměla psát. Pronesla mnoho dosti zvláštních výroků, kterým málokdo rozuměl a které bychom si sami dokázali vymyslet svým zdravým selským rozumem.

Podobná podobenství, ve kterých tato historická osobnost hovořila, vznikala dávno před ní a dávno po ní. Nikdo z moderních lidí 21. století není povinen tuto postavu považovat za jednorozeného syna božího, skrze niž nyní, po jeho narození, ti, kdo o ní uslyší, dojdou spásy, jak káže většina křesťanských proselytů, pokud ale člověk splní řadu dalších podmínek.

Všichni nemají pořád náladu poslouchat teze Rádia Proglas. Raději si poslechnou přednášku Sama Harrise, Daniela Denneta, Lawrense Krause či Richarda Dawkinse, či Chomského či Martina Sherměra či Dana Barkera.

Nepodceňujme zdravý selský rozum českých lidí

Většina Čechů rovněž ví, jak alespoň rámcově vypadají současné náboženské směry i sektářská uskupení. Umíme totiž číst a umíme si daná fakta dohledat v příslušných encyklopediích nebo na internetu. Jsme národem se zdravou měrou skepticismu, jež nám byla vštípena v období komunismu, vůči všem formám indoktrinace a manipulace s frustracemi lidí ze smrti blízkých, manipulace s přáním lidí po jiném spravedlivějším uspořádání, jenž nastane, jak se nám mylně snaží vsugerovat katolická církev.

Češi nejsou náboženští analfabeti, jak se nám snaží Tomáš Halík vsugerovat.

Cítím se být průměrně vzdělanou Češkou s průměrnou znalostí jak křesťanští, tak judaismu, islámu, hinduismu, pár sektářkách nauk, scientologie a pár New Age kultů. A nelíbí se mi, jak o nás Tomáš Halík elitářsky povýšenecky hovoří z toho titulu, že přečetl v České republice nejvíce knih o Bibli a teologických spisů.

Osobně vím, že většina katolíků, i knězů se v Bibli hrabe jen nerada, na rozdíl od členů Jednot bratrských kteří si ji pořád a dokola drilují. Při ekumenických setkáních pak katolíci jančí, že Bibli vlastně neznají nazpaměť a přečetli víc manuálů o ní, nežli pravé Bible.

I já sem se v Bibli hrabala tak nějak jako průměrný Čech a mohu říci sama za sebe poctivě, že mě svým malým písmenem, neuvěřitelnou měrou prostoduchosti, se kterou se nám podávaly příběhy putování Mojžíšova lidu a další zkazky, zmatečná proroctví starozákonních proroků, nudila. Rabín Sachs opět namítne, že se za Mojžíšova putování mohla, jak naznačují soudobé počítačové simulace, opravdu změlčit hladina oceánu. O tom to ale není.

Existoval vůbec Mojžíš?

Doposud mezi vědci ani nepanuje konsensus, zda osoba Mojžíše doopravdy historicky existovala a kolem ústřední postavy křesťanství, jež se patrně váže na řadu mitraistických kultů, panují neuvěřitelné zmatky ohledně data i místa narození i úmrtí. Já se ale coby člověk 21. století nemusím neustále hrabat v Bibli, která mě dlouho při mších strašila v řadě citátů a v noci coby nejhorší můra.

Nemusím vůbec chodit do kostela a mohu s klidným svědomím prohlásit, že mě tam nikdy, kromě pohřbu nedostane, pokud nebudu chtít studovat románskou anebo gotickou či jinou architekturu. Nemusím souhlasit ani s názorem Jurgena Habermase ani kardinála Ratzingera ani Tomáše Halíka a přitom proti nim nechovat žádnou zášť a žádat radikální nápravu církve, pokud by si mě Tomýáš Halík zařadil do škatulky antiklerikála. Mohu si myslet, že základy evropské kultury jsou nikoli židovské a křesťanské, protože oba dva kulty se k nám dostali díky fenoménu činorodé proselytizace a politických kompromisů, ale pohanské.

A tak jsem se rozhodla, že se už Tomášem Halíkem nenechám jako ryze průměrná Češka, která prošla zkušeností s normalizačními procesy po roce 1968, jež zdaleka nebyly takovým peklem, jak nám současní ideologové ekonomického převratu, sugerují, nálepkovat a škatulkovat.

Byla jsem komunistům, kteří měli zakotveno vůdčí vedení ve straně a dalším spřízněným stranám, vděčná, že nás chrání vůči celé řadě pověrčivých kultů, jež umně manipulují s lidským vědomím.

Leč celý socialistický blok pod vedením SSSR padl a u nás se začala objevovat sekty jako houby po dešti. S chutí přiznám, že si mnohem raději pustím diskusi anebo přečtu knihu Richarda Dawkinse, jenž je dle Tomáše Halíka primitivním fanatikem nového ateismu. S chutí si pustím i diskusi, již provádí další představitelé nového ateismu, například Sam Harris na svém internetovém rádiu. Postřehy evolučních biologů, sekulárních antropologů, zabývajících se náboženstvím jako sociologickým fenoménem považuji za smyslupnější, nežli veškeré postřehy křesťanské až na pár návodů k altruismu, jež si mohu ale bez křesťanství vyvodit z na zcela odlišných základech vedených etických teorií.

Ať se katoličtí, křesťanští, židovští anebo islámští teologové postaví třeba na hlavu, já si nic už vsugerovat nedám a klidně se podrobím riziku zkázy a nesmírného utrpení dle jejich konceptů posmrtného údělu mé duše. Sice není v budoucnosti vyloučeno, že se nás agilní muslimové, až jich populačně bude v Evropě většina, pokusí za 10 až 20 let násilím zproselytizovat.

To už budu ale stará bába a bude mi pramálo díky mým neforemným tvarům záležet na tom, zda mě donutí se zahalit do nějakého nikábu anebo ne. Spíše to pro mě bude výhoda, protože nebudou vidět moje špeky. Ale dříve, nežli se o to agilní muslimové pokusí, mě nikdo za žádnou cenu nedonutí, abych změnila svá stanoviska.

Autor: Petra Havelková | karma: 20.95 | přečteno: 1197 ×
Poslední články autora