Proč si vzal francouzský prezidentský kandidát svou úču ze střední?

Francouzští politici jsou přece záletníci, letící na mladé herečky, zpěvačky a zlatokopky. A Macron zůstal od 15 let věrný. Když jej obvinili, že je zakukleným homosexuálem, zarděl se a sdělil, že by svou Brigitte nepodvedl

a Nota bene ještě se stejně starým pohledným  šéfem Radio France Mattieu Galletem. 

"Pokud mě s ním někdo viděl," tak to musel být můj hologram, odvětil smějící se Macron s narážkou na digitální účast levicového prezidentského kandidáta Melénchona, díky jíž mohl být na dvou mítincích zároveň. Drby, jež o Macronovi kolují už delší dobu, vesele  roznáší ruský server Sputnik. Za Macronem prý stojí podvratná homosexuální lobby. Rusové by raději viděli jako vítěznou prezidentskou kandidátku Le Penovou, jež se smířlivě vyslovila o anexi Krymu, anebo pravicového kandidáta Fillona, Putinova kamaráda. Julian Assange, miláček RT,  nelenil a na svých WikiLeaks zveřejnil údaje o spolupráci Macrona s Hillary Clintonovou, což by mělo Macrona dle kalkulace od reality odříznutého Juliana Assange odříznout od přízně francouzské veřejnosti.   

Macronův životní příběh ve mně rozbouřil ohňostroj imaginace a dávno zasutých vzpomínek. Vzpomněla jsem si na  učitelku v důchodovém věku, jež byla do našeho gymnázia přeřazena dříve, než jsem se narodila,  a jež se stala oblíbeným tématem drbů mého stoletého strýce, bývalého  ředitele základní školy. Její příběh se Brigittinu podobal jako vejce vejci. Začala si za socialismu s mladičkým studentem, sklidila obecné opovržení, a můj shovívavý strýc ji údajně vytáhl z bryndy. Přimluvil se za ni a sehnal jí místo jinde. Vztah jí vydržel a vše bylo fajn.

Pak jsem ještě s hrůzou zavzpomínala na svůj jednodenní románek s postarším francouzským výpočetním technikem v columbovském baloňáčku, jenž mě v mých 16 letech provázel Paříží a propašoval mě načerno do metra. Nerozuměla jsem mu ani slovo a až po měsíci, kdy jsem se na soukromých hodinách francouzštiny dohrabala do lekce 7, jsem zjistila, že hovořil o urbanistickém uspořádání ulic Paříže. Pozval mě na prázdniny a napsal mi tklivý dopis, že mě, hladovou dívku ze země postsocialistického bloku, vykrmí zdravým francouzským jídlem. 

Nebyla jsem ale tak statečná a tvrdohlavá jako E. Macron ani jako známá mého strýce.  Bála jsem se hněvu svých patriotických staromilských předků, a tak jsem Francouze nechala plavat.  Po patnácti letech mi od něj přišel  zmatečný dopis a desítky mailů o tom,  jak štkal měsíc po setkání do polštáře, aby lépe usnul a začal si připadat jako zhypnotizovaný kůň. Až nyní jsem se dozvěděla, kdo mi ukradl spánek a kvůli komu v noci bdím. Neprozřetelně jsem mu odepsala, že mi nebylo 19, jak jsem vypadala, ale něco přes patnáct a on začal snít o tom, že jsem byla jeho nejmladší kostí, kterou svedl pod Eifelovkou k vášnivému francouzskému polibku, ale protože jeho úmysly byly čestné a zodpovědné, nic víc nestihl.

Splnila jsem svůj účel a vyprovokovala svými maily hysterický hněv jeho bývalky, která ho začala podezřívavě kontrolovat buzerativními telefonáty. A tak jsem to nakonec schytala já, ačkoli jsem o žádné stíhačce nevěděla. "Láska je láska", dozvěděla jsem se od údajně špatné francouzské partie, jejíž dluhy by vydaly na román, jež obdivuje současný ekonomický růst České republiky, nenávidí Francii, francouzský  styl myšlení a života a současnou francouzskou vládu.

V té byl donedávna coby ministr ekonomiky, průmyslu a digitalizace E. Macron, jenž dal na hlas svého srdce a prosadil si navzdory rodičům, manželovi své lásky, bankéřovi André-Luisovi Auziérovi a jejich třem dětem, svůj vztah. 

Jeho Brigitte se od něj v soukromí nehne na krok a provokativně se líbají na obálkách časopisů, což je ve francouzské politice tabu.  Kdybych byla v 16 stejně tak omámená jako on a vyčkala do svých osmnácti, jak bájil po patnácti letech odložený Francouz, po němž jsem alespoň z nostalgie pojmenovala svého psa, možná bych nyní  volila za prezidenta Emmanuela Macrona coby francouzská občanka.

Láska hory přenáší. U Macrona to byla láska na první pohled. Jeho o generaci starší učitelka francouzštiny a latiny na prestižním jezuitské střední škole svým žákům nadšeně předčítala Emmanuelovy  básně. Navíc jej vedla v dramatickém kroužku, kde s ním navázala vášnivé diskuse. Společně, čtyřručně  sepisovali žák a profesorka povedené divadelní hry. Předčasně vyspělý Emmanuel zásadně diskutoval se staršími učiteli, rozhovory s jeho vrstevníky neuspokojovaly propastné hlubiny jeho intelektuální vášně. V sedmnácti si Emmanuel umínil, ať se děje, co se děje, že si svou učitelku vezme. Když mu bylo osmnáct, neváhala se Brigitte rozvést a odešla za ním do Paříže.  

Macronova Brigitte nebyla žádnou zlatokopkou. Vzala si přes odpor příbuzných a bigotního maloměstského obyvatelstva nezkušeného ušáčka  z nižších vrstev, ačkoli její rodina vlastnila po 5 generací  slavnou čokoládovnu  v rodném Amiens, jež proslula i výrobou makarónů, se ziskem 4 miliony eur ročně.  

Francouzi zálibně žertují, že nyní vyrábí makaróny Macroni z Amiens. Brigitte se snaží zachovat si své soukromí, ale není tak zdrženlivá jako manželka pravicového kandidáta Fillona Penelope, jež by nejraději po skandálu s fiktivním platem zahrabala hlavu do písku. To šedesátiletá Brigitte se nechá v klidu vyfotit oděná se svým mužem na nudistické pláži. 

Macron po letech váhání korunoval svůj vztah v roce 2007 sňatkem, krátce před tím, co vydělal 9 milionů eur na největší fúzí roku, zprostředkování koupě filiálky Pfizer firmou Nestlé, v hodnotě miliard eur. Jeho nadřízení jej chválili za jeho skvělou schopnost manipulovat druhými ve svůj prospěch, aniž by se toho kdo všiml. 

Svatba byla malá, ale milá a budoucí ministr ekonomie v rámci módní teorie úsporných opatření ušetřil za materiál na šaty pro svou nevěstu. Ta se ve své věku rozhodla nehrát si na princeznu a zvolila minišaty, u kterých si vystřihla decentně zezadu na jedné straně kus látky u ramínka. 

Macron ve svých 39 letech má rekordních  7 nevlastních vnuků a všem svým potomkům věnuje rovný díl pozornosti. Rodiny si bezdětný Macron váží nade vše, je pro něj "základem a  opěrnou skálou".  Učitelské dráhy se jeho drahá polovička vzdala teprve nedávno, když manžel práskl s kariérou ministra a kandiduje coby nezávislý středolevicový kandidát na prezidenta v rámci nově založeného hnutí En Marche ( Volně přeloženo Kupředu, levá, pravá, zpátky ni krok).

Stále se se svou ženou a učitelkou v jedné osobě radí, co se svými stylistickými cvičeními na téma francouzské ekonomiky, zaměstnanosti, členství v EU, terorismu a rovných příležitostí pro všechny, jež pak přednáší s velkým úspěchem spatra davům. Když se jí moderátoři zeptali, v čem je její manžel dobrý, odvětila suverénně, že  "ve všem, nevidím jedinou oblast, kde by nevynikal".

A vskutku, její Emmanuel je výborným klavíristou, hraje fotbal a je vášnivým boxerem. Ve Francii může kopat i nohama, což mu přináší výbornou průpravu v politice. Časopis Le Monde jej označil za Mozarta v oblasti financí. Kromě toho se vyzná ve filozofii, literatuře, ekonomice, je fotogenický, a tak se pravidelně umísťuje na předních stránkách bulvárních časopisů. Má titul z filozofie, byl asistentem filozofa Ricouera,  jehož enigmatické  hermeneutické traktáty jsem odpapouškovala učiteli filozofie a ten se divil, odkud to vím. Macron pomáhal Ricouerovi editačně s jeho knihou Vzpomínky, historie, zapomínání.   

Za konzultanta své závěrečné práce o Machiavellim, Hegelově právní teorii  a obecném blahu si zvolil údajně Étienna Balibara, významného francouzského marxistického filozofa.  Má titul z Institutu politických studií v Paříži a z prestižní štrasburské ENA, která připravuje budoucí špičky francouzské administrativy. Všude prošel na výbornou, možná proto, že měl nad sebou pomyslný bič své puntičkářské učitelky. 

Filozofy Kanta a  Hobbese citoval tehdy, když chtěl ilustrovat rozdíl mezi francouzským a německým pohledem na věc, francouzského historka Patricka Boucherona při setkání s drobnými podnikateli a filozofa Michela Foucaulta v rámci dialogu s médii. Surrealistického básníka André Bretona si nechal na schůzku s podnikateli z oblasti digitálních technologií. 

Jeho kroky levičáka, potomka levičáckého profesora neurologie a levicové babičky, se zkřížily s kroky Francoise Hollanda už v roce 2006. Pracoval v Elysejském paláci jako jeho pravá ruka a byl nazýván jeho nezkušeným Králíčkem Energizerem.  Macron už přitom  pracoval jako inspektor na ministerstvu financí, kde měl svěřenu otázku zhodnocení výzkumné činnosti,  kontrolu podvodů v povinných odvodů  a v komisi pro stimulaci hospodářského růstu pod vedením Jacqua Attaliho. 

Poté, co se poptal po   postu ministra financí, když prezident vyrazil předsedu vlády Jeana-Marca Ayraulta, sdělil mu Hollande nonšalantně, "na tento post  si, mladíčku, musíš nechat zajít chuť, takto to u nás ve Francii nechodí. Nejdřív si musíš třást rukama s vlivnými potentáty, potom agitovat na druhořadých mítincích  a potom můžeš v mé blahosklonnosti doufat, že tě šoupnu výš."

 Macron Hollandovi vytřel zrak.  Naštval se a vrátil se do soukromého sektoru, kde už pracoval dříve pro Davida de Rothschilda a hodně cestoval.  Tajně jednal s hochy ze Silicon Valley a nechal si otevřená vrátka do světa byznysu. 

Jako by chtěl všem sdělit, že není na politice závislý a může si vydělat  mnohem více bez zbytečného nervování. To jej staví do pozice anti- establishmentového politika, jehož hnutí má sice jasný politický program, ale není standardní politickou stranou. En Marche je na evropské a francouzské poměry progresivní alternativou, což Macronovi přináší cenné politické body u lidí otrávených neprůhlednou, nudnou politikou, kterou vedou jeho kolegové, a kterou vedl i on.

Jeho vize nejsou o nic méně fádnější, dokáže je ale podat v zajímavě zabaleném balíčku jako revoluční hnutí, jež otřese současným zrezivělým systémem. Svými skoky a odskoky do politiky říká, že politiku nedělá pro kariéru a pro a peníze, ale z vyšších morálních pohnutek, že jej politika nenudí a je pro něj zábavou.     

V Elysejském paláci po x té oznámili, že Macron odchází, aby se osobně zasadil v oblasti výzkumu a výchovy. Pak jim ale bylo smutno, všichni byli uplakaní a zakrátko, když se Macron projížděl na kole nedaleko Severního moře  u městečka Le Touquet, mu zavolali, že pro něj mají schovaný post ministra ekonomiky, odkud vyrazili zázrakem jeho předchůdce A. Montebourga, který se protivil Hollandově fiskálně ortodoxní politice. Macron si vzal si čas na rozmyšlenou, aby se poradil se svou ženou. 

Během roku a půl svého úřadování se snažil zefektivnit stav francouzské ekonomiky, přebujelý admistrativní aparát a vyslovil se pro decentralizaci státní moci. Všichni mají svá práva, ale i povinnosti a nikdo si nezaslouží být na pracáku navěky, musí využít příležitosti a dát se rekvalifikovat, kázal a přitom se zuřivě se pohádal s chlápky v tričkách, kterým sdělil, že si budou moci dovolit oblek, až začnou pracovat. Vyvovlal tím vlnu protestů a rekordního prodeje triček s názvem "Superblb" a  "Pohrdám lidmi", "Pro mocný vše dobrý" s obrázkem naporcovaného prasete.

Macrona, jenž sdělil Francouzům, že bez práce jsou koláče,  napadli verbálně neznámí mladíci při jeho projevu v rámci mezinárodního fóra věnovaného novým materiálům  a označili jej za sociálního teroristu, jenž pracoval v minulosti pro velké banky, a tak si může na rozdíl od nich nepracujících chudých dovolit koupit drahý oblek. 

Macron  je podezírán krajními levičáky, že je vlkem v roušce beránčím. Bývá srovnáván s novými blairovými labouristy. Rád hovoří o velkých změnách, které čekají národ v nadcházející éře globálních rizik a automatizace, v níž vidí velkou výzvu. Vyslovil se proti 75 procentní dani pro bohaté, jež by dle něj udělala z Francie Kubu bez sluníčka.  Naštval skalní socialisty, když zpochybnil 35 hodinou pracovní dobu, duchovního otce celého projektu starostku Lille M. Aubry, i starostku Paříže Higaldo. 

 Macron si brzo uvědomil, že mu role ministra ekonomiky, hospodářství a digitalizace  umožňuje mít ptačí přehled o všem, co se děje důležitého v jeho vlasti a po celém světě. Ačkoli se v politice moc dlouho neohřál, má  svůj zákon Macronův zákon (Zákon o ekonomickém růstu a aktivitě) z roku 2015, o  narovnání podnikatelského prostředí v rámci rozvojových projektů, jež usnadní obchod, zvýší transparentnost, investice a  zjednoduší schéma úspor zaměstnanců. Díky tomuto zákonu obchodní řetězce už nevyhazují procházející zboží, ale dávají je potřebným.

Macron, jenž by mohl čelit nařčení o střetu zájmů a tunelování státních peněz do své kampaně, když se rozhodoval kandidovat v prezidentských volbách, raději rezignoval na post ministra a rozhodl se naplno věnovat volebním agitacím, kde mu naslouchají tisíce rozdováděných fanynek ze středních vrstev s vyšším vzděláním a občas nějaká ta černoška a Arabka a důchodce v odrbaném klobouku pro větší míru diverzity. 

Vyvinul si svou specifickou Macronovu metodu, v jejímž rámci se setkává  s vybranou cílovou skupinou lidí, již konfrontuje s určitými problémy, které si předem nastuduje, na místě pak naslouchá pozorně názorům druhých a vytváří dojem, že samo publikum má klíčový vliv na tvorbu jeho názorů. Díky své metodě se mu dle průzkumů podařilo oslovit obrovské množství lidí, kteří jej oslavují během jeho shromáždění v naději na  pozitivní změnu v jejich prospěch.  

Velký důraz klade na vzdělávání, autonomii univerzit, rovné příležitosti pro sociálně vyčleněné. Každého ze svých stoupenců oslovuje veřejně jménem a dojemně hovoří o střetnutí s maličkou holčičkou, která si přála stát tlumočnicí nikoli proto, aby mohla cestovat, ale aby pomohla ve Francii své negramotné arabské mamince.

Vymezuje se vůči politice pravice ale i vůči zaslepenému populismu, hovoří o velkých změnách, kterých se nemusí jeho spoluobčané bát, pokud navážou na tradici francouzské pospolitosti, zdravé míry nacionalismu i kosmopolitismu.  Když Francii postihla vlna teroristických útoků, prohlásil překvapivě, že je za ně zodpovědná francouzská společnost, jež podporuje radikální islamismus, vytváří úrodnou půdu pro násilí a nedůvěru a podrazil tak nohy M. Vallsovi. Macron je  zarytým zastáncem EU. Jako jeden z mála se vyslovil za pomoc Řekům v jejich dluhové pasti.  Macron není pro přísnou kontrolu francouzských hranic ani omezení migrace, jen chce posílit roli Frontexu. Francie může být  vlivná a bezpečná jen v rámci EU. 

Jeho volební agitace nejsou rockovými koncerty, jsou dlouhé a plné omšelých frází.  

To ale jeho  fanynkám nevadí, freneticky křičí "Macron prezidentem", zatímco Emmanuel cucá minerálku, aby neochraptěl a mohl pokračovat dál v dokonale namixované  dávce socialisticko-progresivních frází, během nichž se kochá pohledem na mávající vlajky EU a Francie. Jen na závěr se rozkřičí, a chroptivě sděluje svému publiku "Je to na vás, vy vytvoříte budoucí Francii, vyhrajete, protože máte vizi. Ať žije republika! Ať  žije Francie!"

Představuji si takto řečnit názorově spřízněného Bohuslava Sobotku, jehož by za podobný proslov odvezli cyničtí spolustraníci v sanitce ve svěrací kazajce.  Macronovi ale Francouzi zatleskají a uvěří mu, že  chce dělat politiku 21. století a odhodit do odpadkového koše zastaralé metody století dvacátého.

Na svých mítincích ale i ve svém bestselleru Revoluce hovoří o revoluci, aniž by využíval terminologie extrémní levice.  

Z patnáctiletého klučiny, který si střihl roli žebráka žebráka v představení pod taktovkou své Brigitte, se vyklubala nová naděje francouzské levicové scény, jež si ráda potřese rukou s Andrejem Babišem, srdečným stylem, v němž jej vydriloval jeho duchovní guru Hollande. Na rozdíl od Babiše neužívá sprostých slov, jen vzletných frází. Pokud by vyhrál volby, byl by prvním trošku pohledným francouzským prezidentem, který nestřídá manželky jako ponožky a nepotřebuje si zvyšovat sebevědomí úlety s luxusními modelkami, herečkami, zpěvačkami a zlatokopkami. Bude mít dost práci se svým úřadem a krmením svých vnoučat z láhve na sunar.

A co z toho plyne pro mě? Když jsem v 16 opovrhla návštěvou o více než 20 let staršího francouzského výpočetního technika, ještě stále mohu ve zralém věku vyrazit do Francie a sbalit tam se svým divadelním vzděláním od 20 let mladšího idealistického zajíčka, jakých se mezi českými pragmatiky a skeptiky nedostává. A vychovat si z něj budoucího prezidenta. Nikdy neříkej nikdy, moravská babo.