Matěji, proč tě místní bloggerky nechtějí?

Předsedovi Zelených spadl hřebínek. Po blogerovi Zieglerovi  zaútočila na  mladíčka i oblíbená ekonomka ing. Šichtářová. Je prý nebezpečným ideologem, z něhož se může vyklubat diktátor

Čeští komunisté nám zkrotli a jsou neškodným mainstreamem, sděluje ing. Šichtářová.  O to více se musíme dle bloggerky mít na pozoru před  ideology nové levice v podání  Strany zelených. Ty už dříve označila za novodobé ekoteroristy, ačkoli tento termín se už 20 let v souvislosti s politikou stran Zelených nepoužívá.

Ačkoli Zelení, jež srovnává bloggerka ve svém emočně vypjatém sloupku s pekelníky,  mají ve svém programu pacifismus a zákaz prodeje zbraní nedemokratickým režimům, dle bloggerky je nasnadě, že se z  podobných živlů brzo vyklubou noví diktátoři. 

Matěj Stropnický není dle autorky Zelený, ale červený.

Tím, že se strefila do neoblíbeného politika, jenž cosi plácl v hodince na Skypu věnované čtenářům portálu Idnes, a tím by prý nastolil pořádky před 1989,  zrušil by soukromé vlastnictví, zavedl squatting, udělala radost každému.

Těm, kdo jej nechtějí vidět v zákulisí pražské radnice, i těm, kdo nemají rádi tohoto mladíčka brojícího proti negativním efektům globalizace, za regulace, bezplatnou zdravotní péči a nepodmíněný základní příjem,  s programem takřka identickým ideám díky nimž letos vyhrál ve francouzských prezidentských levicových primárkách  Benoit Hamon.

A udělala radost i mně, která z duše nenávidím proces recyklace a v noci rvu do sběrných košů  s oděvy skleněné střepy od lahví, jen abych to těm ekoteroristům nandala.

A samozřejmě pálím ve svých kamnech plastové lahve. Ale když bych já napadla tohoto politika, mělo by to nulový efekt. Ale nyní, díky bloggerce Markétě, jež má desetkát vyšší čtenost, je dokonale znemožněn a už si ani neškrtne, protože je mu cizí idea soukromého majetku a chce podpořit squatting. Hanba těmto heretikům, kteří nás chtějí odvést od zdravé neregulovaného  liberalismu, zavést přebujelou státní administrativu a čisté ovzduší. Je to všechno humbuk!  

Ale ruku na srdce, kdo z nás je bez viny?  Za socialismu bylo běžné heslo, kdo nekrade, okrádá rodinu a standardně se z firem nosily nejen propisky, gumy, ale i cihly a stavební materiál pro naše z cizího vybudované domečky.  Paradoxní je, že většina základů soukromého majetku nynějších elit, pokud nebyl získán v restituci, vznikla právě v době, kdy se, na pokyn Václava Klause,  zhaslo, aby nebylo vidět. Na tom, že nabytí majetku nebylo v prostředí postrádajícím standardní právní rámec, legální, se shodneme nyní asi všichni.  Na tom, zda by takto nabytý soukromý majetek měl být vlastníkům odebrán, se už ale se zastánci volné ruky trhu a divokých privatizací a zastánci právního státu neshodnou nikdy.

Ale to je svět velkých nedotknutelných  ryb a sólokaprů dlících v Monaku. Ale co my malé  rybky, čachtající se v  českém akvárku?

 Majetek si většina z nás představí v prvním okamžiku  jako nemovitost, vklad na účtu anebo prosperující firmu.

Málokoho v první minutě složitého myšlenkového procesu  napadne, že majetek se rovná i duchovní vlastnictví. Kdo z nás si nestáhl z uložto nějaký film a nepřečetl si načerno knihu, v časech dřívějších si nepřepálil CD své oblíbené skupiny? Obětí se stal režisér Svěrák, který sdělil, že už by raději pěstoval včely, nežli produkoval filmy, které mu stále někdo dává na internet a on si jen platí právníky a experty, aby se mu podařilo filmy z webu stáhnout. Budoucnost filmu vidí černě ve stylu bollywoodských filmů, kdy v kině půjde film a zároveň vedle něj simultánně reklama. 

Zatímco před chvílí jsme s Markétou nepodmíněně souhlasili, nyní už si nejsme tak jistí. Jsme i my zloději anebo ne? A můžeme jít do ještě větších absurdit. Porušením práva na soukromé vlastnictví je i šmírování sousedovy nahé manželky v okně. Nám nepatří, ale proč bychom se nekoukli a nepodlehli svodu ďábla? 

Manžel Markéty Šichtářové pěstuje med. Pokud včely řádně dokrmuje, donáší  med z lesů, z luk i polí, kde jeho malé pilné sběratelky pylu pomáhají našemu českému zemědělství.

Pokud by jim ale přestal dodávat sladidlo, nebo by se jeho  včelám přestalo dařit sbírat pyl, anebo by jim nedej bůh ruplo v jejich malém hmyzím  mozečku, mohly by se z nich stát včely loupežnice. Ty pak nedělají nic jiného, nežli vykrádají med jiným včelstvům, a tím narušují právo na soukromé vlastnictví medu jejich sousedů. 

Kolik bloggerů vykrádá ostatní bloggery, necituje zdroje a chrlí své plagiáty a přitom karmují autorku brojící proti porušování soukromého vlastnictví?  A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Stejně tak se nám může jako domeček z karet rozpadnout hypotéza ilegality Stropnického obhajoby squattů. Jednak Zelení jasně sdělili, že je to pro ně okrajová záležitost, na níž nelpí, a pak řekl sám Stropnický, že je třeba postupovat případ od případu i to,  že záleží na souhlasu vlastníka. Z toho vyplývá, že Stropnický není pro obsazení prázdné budovy proti vůli vlastníka anebo obce, jak je nám mylně podsouváno tiskem anebo Markétou Šichtářovou.

Stropnický údajně v této kauze studuje příklady ze zahraničí.  Řada zemí se na squatting dívá jako na zločin, další jako na přečin proti vlastnickému právu. Vstřícná je ke squattingu Kalifornie. Pokud squatter obývá objekt dlouho a majitel proti tomu nic nedělá, je těžké jej odsud legálně vyhnat.

Většina z nás si pod squattery představí rozmazlenou mládež, feťáky, alkoholiky, pár z nás se vybaví pokus učinit ze squattingu sociálně prospěšnou činnost v podobě alternativních kulturních center. Squatterem byl na chvíli Dustin Hoffman ve filmu Půlnoční kovboj. Nad ním jsme coby nad  bídou stiženým, všemi mastmi mazaným homosexuálním kriplem uronili slzičku. Ale jen proto, že byl soucitně napsaným filmovým hrdinou. V mnohých zemích ale  obyvatelé, přežívající pod hranicí dolaru za den, nemají jinou možnost a žijí ve slumech anebo squattech.

Podobně jsou na tom chudí z  Latinské Ameriky, kde nadnárodní korporace a spekulanti skupují ornou ale i stavební půdu, již pak nechají ladem a kumuluje se zde obrovský nepořádek.  Bezmocní obyvatelé, kteří nechtějí žít v horách odpadků, si půdu zkultivují, starají si o ni na vlastní náklady, případně ji obývají. Proti sobě mají armádu bezpečnostních složek státu, která s nimi jedná jako se zločinci. To vše eskaluje v prudký hněv, pocit hluboké sociální nespravedlnosti a nedýchatelné napětí. Vše  by se dalo vyřešit smírnou dohodou, nájmem pozemku anebo zájmem majitelů, sídlících tísíce mil daleko v luxusních vilách, o stav svého majetku.    

Tito obyvatelé zbídačených zemí  tahají za slabší stanu lana a zaslouží si soucit, na rozdíl  od rozmazlené mládeže  okupující prázdné budovy počestných vlastníků, jak jsou nám veškeří squatteři prezentováni pravicovým tiskem.  V každém případě se jedná o složitý právní problém, jenž nemá jednoznačné řešení. 

Právo na majetek a jeho ochranu není stoprocentní, jak se mylně domníváme. V některých případech může být dle platné legislativy majetek vyvlastněn za účelem ochrany státu anebo obrany státního či občanského zájmu. Majitel je kompenzován podle platné legislativy.

Stejně tak hasiči mají právo při záchraně lidských životů rozbít skleník anebo jiný soukromý majetek a zákon je vždy na jejich straně.  Myšlenku přesně vykolíkovaného soukromého majetku navíc odmítá, jak si všímá ekonom Peter Staněk, čím dál více dětí z generace millenials, kteří přestávají mít, vzhledem k vlivu  sociálních sítí, klasický vztah k majetku. Nechtějí vlastnit, chtějí sdílet.

 Tito lidé a roboti, jejichž inteligence a znalosti předčí v budoucnu mnohém schopnosti lidí,  budou utvářet budoucnost, jež bude určována čím dál vyšší mírou digitalizace, sběru dat o potřebách jedinců, posílením role sociálních sítí. To vše  rozruší naše klasické představy o soukromém vlastnictví. Sdílením zadku  Miley Cyrus v jejím legendárním videoklipu to začíná, sdílením bydlení a služeb v rámci mezinárodních sítí to pokračuje a skončí to v lepším případě bezbřehém socialismu, zahrnujícím nepodmíněný příjem, jenž si Markéta Šichtářová nedokáže představit. 

Zatímco nám čerstvým čtyřicátníkům a starším ročníkům, se squatting jeví jako něco ilegálního, naše děti se možná shlédnou ve zcela nových ideách, které se teprve rodí v jejich mozcích.

Ostatně i já, jež miluji své teplé místo ve vyhřáté postýlce se svou kočkou, kterou jsem si poctivě koupila za 3500 Kč, jsem jednou podlehla proti své vůli kouzlu squattingu a zjistila jsem, že to ti squatteři nemají lehké.

Se dvěma přestárlými frustrovanými elektrikáři, milujícími diskuse o svých  majetnických manželkách, spiknutích světových diktátorů a svých cestách po Latinské Americe, Africe a Indii, kde instalují v tepelných elektrárnách měniče, jsem vyrazila na den na vandr. V chatce, kde jsme byli s dalšími známými ubytováni, jsem nechala doklady, aby mi je v lese neokousala divá zvěř.

Před slunce západem jsme obdivovali přírodní krásy živých skalních varhan a kvalitu spreje proti komárům dovezeného z Indie. Poté jsme se utábořili. Elektrikáři pod celtou a já pod velkým krmelcem. Už jsem usínala a pak jsem zaslechla tajemné kroky po schodech nade mnou. Jeden z elektrikářů nesnesl průvan, a tak se šel podívat do podkroví mého skromného obydlí. Zjistil, že dvířka vrchního patra krmelce jsou otevřená a je tam dost místa. Netrvalo dlouho a oba se tam nastěhovali. "To je velký asi jako můj obývák", řekl elektrikář, jenž se nedávno vrátil z Indie.

"Máme vyhráno. Co to tady ale tak šustí?" odvětil mu kolega.

"To je plch."

  "Tady jsou nějací plši?" vykřikla jsem z hrůzy před kříženci potkana a veverky.
"Jo a zvědavě si nás prohlíží. Vypadá to na majitele objektu."
"A co divoká prasata?" zeptala jsem se. 

"Ta jsou plachá a přijdou v noci. Nebezpečná jsou ale jen, když čekají mladé. Ale před těmi jsme nahoře v bezpečí"

"Prostě chytří chlapi. Nechali mě napospas divočákům a plchům a sami si hoví nahoře" řekla jsem si.

Ještě před tím, nežli jsme zalehli, jsem projevila touhu druhý den odkráčet sama dále do Českého Švýcarska, jež bylo odtud 12 km. Měla jsem s sebou 1000 Kč a elektrikáři mě ochotně vybavili další tisícovkou." Za to snad ubytko na 1 den seženu", řekla jsem si. "Ale nemám občanku...." napadlo mě. 

A to se stalo základním kamenem úrazu. Poté, co jsem se doklopýtala do kempu s chatičkami, bylo mi sděleno, že nemohu být bez občanky ubytována, protože zde chodí časté kontroly. Asi kvůli migrantům z Německa, anebo kvůli peněžním únikům hoteliérů. 

"Ale můžete se usídlit v nedalekém zavřeném kempu" doporučila mi recepční. 

"A nebude to vniknutí do cizího majetku?"

"Nemyslím si, nikdo tam není a asi tam spí hodně lidí"
Přelezla jsem závoru a brodila jsem se 1 m vysokou travou. Nakonec jsem se ubytovala na betonové verandě opuštěné chatičky. Nad mou hlavou mi létaly neškodné vosičky, které se usídlily v jedné z děr. Odhodila jsem batoh, karimatku a nepotřebné předměty pod stříbrný smrk a vydala jsem se poznávat krásy Českého Švýcarska. 

Když jsem se vrátila, bylo vše na svém místě, skryto ve vysoké trávě. Nikdo v kempu nebyl, jen turisté si tady zkracovali cestu a dívali se na mě jako na exota.  "Určitě tě mají za bezďáka" blesklo mi v hlavě, když jsem svačila na verandě. "Jen, aby na tebe nezavolali policii." Žádná policie se nedostavila a i kdyby, vytasila bych se se svými dvěma tisícovkami, foťákem se svými fotkami, mobilem a v kempu, kde jsem tábořila, by mi vše potvrdili.

Nebyl to ale příjemný pocit, a tak jsem se zařekla, že se squatterkou na stará kolena nestanu. Nikdy ale neříkej  nikdy, protože nevíš, co ti život přichystá za prapodivné kotrmelce. Díky této humorné historce lépe chápu ideologa Matěje Stropnického. Přestávám v něm vidět démona, jenž se dle Markéty  Šichtářové chce chopit moci a diktátorsky kázat zmanipulovaným vymytým zeleným ekomozkům o své vizi světa bez hranic. Vidím v něm vizionáře příštích generací, českou mutaci  Benoita Hamona, jehož ve Francii, jak se ukázalo, milují. Snad časem i my, kteří jsme třeba jen na den squattovali, naučíme milovat svého Matěje. Nebudeme ho chtít jako blogger Ziegler poslat do vězení  a budeme na něj pět oslavné ódy.