Kyje na gaye -mezi blogery se díky novele trestního zákoníku rozhořel třídní boj

Doporučení EU, abychom implementovali do § 355 TZ o trestném činu hanobení slovo "třída, sexuální orientace a pohlavní identita", vyvolalo mezi českými blogery nenávistné a sarkastické komentáře. Ale proč?

Článek v časopise Česká justice upozornil blogery na existenci řadu let starého paragrafu, a tak diskutují o něčem, o čem neměli dříve tušení. Podobný text mají ve svých trestních zákonících přitom implementovány všechny civilizované západní země. V USA jsou v paragrafu 249 Hate Crimes pojmenovány prakticky ty samé zločiny, s tím rozdílem, že se zde hovoří o fyzickém útoku, jenž je spáchán  na základě rasové, náboženské nenávisti. V § 242 se pak tyto zločiny dopodrobna definují a pokud nedojde k fyzickému napadení, hrozí pokuta  anebo nižší tresty. 

Diskuse nad nemožností zkritizovat svého asexuálního souseda za to, že místo toho, aby lovil šťabajzny někde na diskotékách, chodí do lesa na houby, stejně jako nenávistné dštění síry nad zavedením pojmu třída nabyly u některých blogerů, vycházejících navíc z reflexí dalších blogerů a nikoli z původních pramenů a důvodových zpráv, rozměru absurdní bubliny. Ještě že brzo pukla. Nejvíce posměšků vyvolalo slovo třída. 

Blogeři si pojem třída asociují s  marxistickou kategorizací, kdy nám byla vtloukána do hlav dogmata o utlačování dělnických tříd zpupnou a chamtivou buržoazií, jež byla po právu zbavena majetku a byla nastolena ideální beztřídní společnost. Bohužel jen ve snu projektantů chrámu marxistické společnosti.

Třídy tehdy existovaly a dělily se podle míry inteligence a podlézavosti režimu, na vrcholu společenské hierarchie stáli bezpáteřní, často méně inteligentní podlézaví hadi, vespodu nepřizpůsobiví svébytní intelektuálové, čtoucí si potichu spisy Raymonda Arona  anebo 14. dalajlámy. Pojem třída se nám z principu znechutil, a tak máme pocit, že se nám s jeho zavedením do trestního zákoníku vrací staré časy komunistické cenzury a diskriminace svobody slova. 

Pojem sociální třída se přitom běžně používá jak v sociologii, tak v politologii a souvisí se sociálním rozvrstvením obyvatelstva, jež se většinou pojí k původu anebo k socioekonomickému statusu. Příslušníci určitých, zpravidla vyšších tříd, měli v dřívějších dobách lepší přístup ke vzdělání, profesní kariéře a společenskému postavení, zatímco těm méně šťastným, kteří se narodili do chudých společenských poměrů, bylo vzdělání a společenský vzestup, pokud se nestali umělci, upřeno. 

Kromě  marxistického členění známe teorii Maxe Webera, jenž hovoří o 3 složkách, majících vliv na  sociální rozčlenění: třídě, založené na majetkovém postavení, statusu, jenž je dán rolí ve společnosti a prestiží  a spoečenské moci či vlivu,   jehož můžeme nabýt  díky svým schopnostem navzdory svému původu.  Weber, na rozdíl od Marxe věřil, že sociální status má co do činění se znalostmi a vzděláním a že i v rámci kapitalistického systému je možná dosáhnout relativní sociální spravedlnosti.   

Pojem třída je latinského původu,  měl vztah ke sčítání lidu, kdy se obyvatelstvo třídilo do skupin podle vlivu ve vztahu k jejich povinnostech v armádě. Zatímco dříve bylo příslušenství k třídám dědičné, od 18. století se začala drát do popředí nová třída zbohatlíků, kteří někdy měli nevybíravé manýry odlišné od vystupování vyšších aristokratických vrstev. Takovéto typy odpovídají chování zbohatlíků v rámci různých kupónových privatizací, kde si tito jedinci díky různým fondům anebo tunelům přišli k  obřímu majetku anebo zbohatli z podhodnocených dražeb v Rusku a stali se z nich zpupní zbohatlíci, oligarchové  bez vkusu a bez skrupulí.   

Nejslavnější model třídního rozvrstvení, jenž se stal terčem sociálně kritických románů, je tradiční anglická společnost.  Obyvatelstvo se za časů viktoriánské  Anglie a později dělilo na vyšší třídu, jež nemusela pracovat manuálně, měla příjem z pozemků anebo investic a žila z práce svých poddaných a svých zaměstnanců. 

model britské společnosti označovaný za britský včelín

Nejvýše byla královská třída, členové královské rodiny a nejvyšší duchovenstvo. Pod nimi byla střední vyšší třída, mezi nimi vysoce postavení  úředníci, aristokracie a pod nimi nižší vyšší třída, jež zahrnovala majetné podnikatele s obrovským majetkem. 

Střední třída byla většinou nucena pracovat. Dělila se na vyšší střední třídu s vysokými platy popřípadě rentami a nižší střední třídu, jež pracovala pro vyšší střední třídu. 

Pracující třída se dělila na kvalifikovanou pracující třídu a nekvalifikovanou pracující třídu. 

Pod ní byla spodní třída, tvořená lidmi závislými na milosrdenství druhých. Skládala se z chudých, sirotků a prostitutek, jež to na rozdíl od nynější doby neměly vůbec lehké a byly terčem všeobecného opovržení, zatímco nyní jsou opěvovány ve film Pretty Woman coby dobrosrdečné moderní Popelky.  

 Přeskočení z jedné třídy do druhé bylo sice možné, ale za cenu úplatků anebo výhodného sňatku. Tento člověk měl na sobě stejně ale cejch vetřelce a zbohatlíka. Vyšším třídám se dostávalo vybraného vzdělání, postavení a sociálních benefitů a nižšími třídami byly tito lidé devótně uctíváni, často ale i hluboce potají nenáviděni.

V pečlivě stratifikovaném sociálním systému nebylo místo pro homosexualitu, naopak lesbické vztahy byly tolerovány. Rigidní krunýř svazující společnost do vrstev a často nesmyslně upjatá a předem daná  forma komunikace mezi třídami, povyšování se nad druhé, se stala předmětem společenských románů a filmů. Nejznámější jsou Forsterovy romány Cesta do Indie, Venkovské dílo a novela Maurice, kroužící kolem problematiky sociálních tříd a homosexuality,  již autor vydal krátce před svou smrtí, kdy byla v UK dekriminalizována homosexualita.

V rámci tohoto jediného autorova románu věnovanému homosexualitě můžeme pochopit, jak to mezi společenskými třídami chodilo, i to, jak tehdejší společnost nahlížela na homosexualitu a  osvětlit, proč EU,  která už nechce mít nic společného s ostrakizující morálkou viktoriánské Anglie,  tlačí na českou jurisdikci, aby do svého trestního zákoníku zahrnula v rámci ochrany lidské důstojnosti pojem třída, sexuální orientace a pohlavní identita.  

Na základě  novely E. M.  Forstera z roku 1913, jenž se ke své homosexualitě přiznal krátce před svou smrtí, vznikl v roce 1987 film Maurice z produkce Ismaila Merchanta  a Jamese Ivoryho, díky kterému se proslavil Hugh Grant, jenž přemýšlel po řadě neúspěchů, že svou hereckou dráhu zapíchne na hřebík. Pak jej jeho bratr bankéř přemluvil, aby šel na konkurz, a roli homosexuálního aristokrata dostal. Díku úspěchu filmu v na festivalu v Benátkách byl dále obsazován do rolí heterosexuálních převážně komediálních milovníků. 

Filmové dílko plodné homosexuální dvojice, pákistánského muslima a amerického křesťana, kteří spolu se svou dvorní  židovskou scénáristkou, s níž  sesbírali hezkou řádku Oskarů a dalších cen, by měl povinně shlédnout každý bloger, kterého rozčílila kosmetická úprava paragrafu Trestního zákoníku, kde se doplňuje pojem třída, sexuální orientace a pohlavní identita. Neškodí přečíst si Forsterovu předlohu. Vypovídá se zde o rigidním třídním členění v Anglii před vypuknutím 1. světové války, trestním stíhání homosexuálních vztahů,  popření a přijetí své vlastní identity a revoltě proti stávajícími třídnímu systému i za cenu společenského zatracení. 

(U videí je třeba vyčkat na přejetí reklamy 10 vteřin)

Maurice  Hall,  jehož ve filmu hraje vysoký blonďatý James Wilby, je synáčkem z dobré rodiny, patřící do vyšší střední třídy. Matka, vdova po úspěšném makléři  podědila po otci slušný příjem a pro Maurice je od mládí rezervována práce ve slušně vynášející makléřské kanceláři. Maurice je jakožto příslušník své třídy popsán jako dobrá duše s pomalejším intelektem a silnými emocemi, jenž je schopen vstřebávat moudrost od jiných. Ve 13 letech je zasvěcen coby sirotek bez otce učitelem panem Duciem do velkého božího  tajemství početí člověka, které mu nakreslí učitel v podobě ženského a mužského pohlavního orgánu na písku u moře.

Akt prokreace je svatý, pokud se děje v chrámu manželském. Pro Maurice je to velký šok a řekne si, že se nikdy neožení. Učitel mu prorokuje, že si do 10 let najde manželku. Poté poodejdou a učitel se zhrozí, že by někdo mohl vidět neslušné obrázky, a chce je zahladit. Bohužel už je shlédla rodinka s dětmi a matka poručila dětem, ať běží pryč. Mauricovi začne v hlavě vrtat červ pochybností, jak mohou tyto svaté obrázky někoho pohoršit a poprvé si uvědomí v intuitivní rovině rigidní společenskou přetvářku, jež tehdy panovala okolo sexuality. Na vyšším stupni školy začne trpět návaly horka a potlačovanou inklinací ke stejnému pohlaví, jež se mu vrací v symbolických snech. 

Maurice začne studovat na univerzitě v Cambridgi, kde se seznámí s prudérním děkanem, volnomyšlenkářským lordem Risleym, a příslušníkem nižší vyšší vrstvy, aristokratem Clivem Durhamem v podání Hugha Granta, vlastníkem chátrajícího panství, jenž je předurčen ke zdárné politické kariéře. Vyrovnaný a mírný Clive je jako příslušník vyšší třídy intelektuálně  i mentálně dál nežli pomalejší a dobrácký emočně nevyvážený Maurice, jenž od něho začne přebírat jeho morální hodnoty a názory.  

Mezi oběma muži vzniká silné přátelské pouto, jež se proplétá s helénistickou filozofií a četbou Platóna. Film je napěchován humornými historkami, jež vtipnou zkratkou poukazují na nesmyslnou upjatost tehdejší společnosti. Při četbě překladu Platóna jsou žáci děkana nuceni vynechat pasáže o homosexuálních svazcích, jež jsou ve společnosti tabu.

Maurice, jenž se cítí být křesťanem, je nahlodán Clivem, jenž křesťanství nenávidí jakožto svazující doktrínu, jež brání jeho lidské přirozenosti, se sám stane ateistou, čímž vyvolá výbuchy pláče své matky a sester. Když se mu ale Clive, poté, co mezi oběma došlo k nevinným dotekům, objetím a polibkům,  vyzná z lásky, zděšeně uprchne a zhrozí se. Pak se ale vkrade ke Clivovi do pokoje a nesměle jej políbí. 

Mezi chlapci to vře, Maurice kvůli výletům s Clivem na své trojkolce vynechá hodiny s děkanem a povinné mše, naštve děkana, jejž tuší, která mezi chlapci bije. Děkan žádá omluvu, Maurice se vzpurně neomluví a nechá se vyhodit (v novele se nakonec omluví a s Clivem pokračuje ve studiu). Horkokrevný Maurice chce svůdného Cliva políbit na ústa. Clive to ale odmítne s tím, že by se jejich ideálně harmonický vztah symbiózy dvou duší narušil. A tak zůstává vztah spíše na rovině platonické a jemně erotické. 

Clive pozve  Maurice na své chátrající panství, kde se vše rozpadá, ale služebnictvo zbožňuje panstvo jako božstva a panstvo je blahosklonně považuje  za cvičené opičky, jejichž jména si nepamatuje. Clive si nic nedělá z toho, že jej s Mauricem vidí služebná, protože si je jist její absolutní tupostí a oddaností. Maurice, jenž je společensky o stupínek pod rodinou Cliva Durhama, je přijat jakožto Clivům přítel do rodiny blahosklonně jeho vznešenou ale tupou matkou. 

Zde se dozvídáme další z nepsaných pravidel tehdejší společnosti. Příslušníci vyšších tříd mohli do svých řad přijmout o stupínek níže postavené příslušníky středních tříd a chovat se k nim přátelsky s hřejivým pocitem, jak jsou chápaví a empatičtí. Naopak to ale nebylo možné. Nižší třída nemohla vyšší třídu vyprovokovat, aby ji násilím přijala mezi sebe jakožto sobě rovné. Impulz vždy musel přijít od výše postaveného. Mezi matkou Cliva a Maurice vznikne upřímné a blahosklonné  přátelství a Clivova matka sní o tom, že by si mohl její syn vzít Mauricovu  sestru Adu, jež měla podědit majetek po svém dědečkovi, za ženu. 

Clive se stává právníkem a dává se na dráhu politiky. Z Maurice se stane makléř v renomované kanceláři. Jejich přátelství za 2 roky vyzraje v opravdový hřejivý vztah. Maurice díky Clivovi duchovně vyspěje a zklidní se. Jsou nerozlučná dvojka.  Společně chodí na koncerty a společenské akce. Nikomu  z přátel ani z rodiny, kromě služebnictva, nic nedochází, protože se na veřejnosti chovají zdrželivě.  

Pak ale nastane zlom. Clive začne toužit stát se plnohodnotným členem společnosti a k tomu patří pohledná ženuška ze stejné společenské třídy. V novele, jež byla napsána v době, kdy homosexuální tématika byla ještě tabu a Freud nebyl až tak módní záležitostí, je přerod z homosexuála na heterosexuála podán dosti podivně. Zamilovaný trošku nemotorný Maurice, jenž vyniká v boxu,  se Clivovi, jemuž jde kriket, omrzí.  Nechce se skrývat a uvědomí si, že ženy se na něj culí, a líbí se jim,  kdežto mužům je fyzicky lhostejný. Maurice se mu postupně zprotiví svou péčí, již mu věnuje během chřipky.  

Nenápadně Mauricovi sdělí, že by si rád našel ženu jako je jeho sestra Ada, která mu Maurice připomíná, což v něm vyvolá záchvat hněvu vůči sestře  a autodestruktivní sklony. Během cesty do bájného Řecka, které Cliva zklame, se stane heterosexuálem, svému příteli neodpovídá na dopisy, a pak jej pustí k vodě. Maurice se později od své matky, jež si píše s Olivovou matkou, dozví, že se bude ženit s neznámou šlechtičnou.

Novela si protiřečí. Před pár stranami autor líčil oba dva hlavní protagonisty jako zapřísáhlé misogyny, a sám líčil Clivovu matku jako povrchní bytost, jenž nabyla svého sociálního statusu jen díky tomu, že porodila 3 děti. Schytají to i sestry  obou protagonistů a většina žen. Později se z misogyna vyklube díky silné vůli  milovník žen, jenž si šampaňským připíjí se svým přítelem na jejich titěrný šarm. 

Filmařům došlo, že novela působí nevěrohodně a navíc chtěli moderním divákům, kteří nechápou tehdejší  konvence a společenskou ostrakizaci homosexuálů,  situaci zpřehlednit, a proto do scénáře včlenili  aférku lorda Risleyho, jejich přítele ze studií, jenž se stal vrcholným členem parlamentu. 

Risley je přistižen při tom, jak líbá nastraženou vábničku, provokativního oficírka, a je zadržen policií. Když požádá svého přítele ze studí Cliva o pomoc a svědectví ve svůj prospěch, Clive se od něj odtáhne s tím, že by utrpěla jeho pověst a mohl by být sám podezříván. Povýšený Risley a jeho skandál  je na prvních stranách bulváru, jenž si zděšeně Maurice přečte ve vlaku.

Clive se zúčastní coby člen publika soudu s lordem Risleym, jenž je zde  označen na morálně zkaženého člověka, který měl být příkladem nižším vrstvám svým vysokým sociálním statutem, nicméně se dopustil toho nejzavrženíhodnějšího zločinu. Soudce by jej mohl odsoudit k bičování a mnohaletému žaláři, ale spokojí se s krátkým trestem spojeným s nucenými pracemi a s tím, že lord bude navždy zavržen. V postavě samolibého estétského Risleyho jako bychom viděli Oscara Wilda.  

Poté Clive omdlí a rozhodne se přetrhat nepovolená citová pouta k Mauricovi a předstírat heterosexualitu. Stojí ho to velké úsilí, svou ženu, jež je v novele vylíčena jako vzdělaná, milá intelektuální ale prudérní bytost nadaná soucitem, ale ve filmu jako nudná a naivní domácí puťka a drbna, miluje ve filmu jen naoko, přičemž musí sám sebe obelhávat. V posteli ji nikdy nevidí nahou. O sexu spolu, jak to bylo ve vyšších kruzích zvykem,  nikdy nemluví.

Namísto rodinného života dá přednost politické kariéře, obíhá voliče, připravuje si své proslovy, peskuje své služebnictvo a stává se dutým nafoukaným panákem.  K Mauricovi má stále sentimentální vztah a nechce se vzdát jeho přátelství. Po půlroce mlčení mu zavolá, že se bude ženit a že by se s ním rád viděl se ženou, jež by ráda investovala do akcií s malým rizikem. 

Maurice je vytočen, když se dozvídá, že je osmým Clivovým přítelem, jenž se o svatbě dozvídá, a jen s velkým váháním přijme pozvání do Clivova sídla. Trpí o to více, že na něj Clive díky předstírané pozornosti ke své ženě, úzkosti z prozrazení předchozího vztahu  a kvůli politické kariéře, nemá čas. Když jej Clive  večer políbí na ruku a řekne, že je mu vděčný za strávený čas, ale už se ke vztahu nechce vracet, pocítí Maurice ke Clivovi lhostejnost, jež mu umožní se vyrovnat s prudkou žárlivostí. 

Zatímco Clive zapřel svou vlastní podstatu, ale nabyl díky ženě na společenské důstojnosti,  Maurice trpce zápasí sám se sebou samým. Angažuje se v rámci dobročinné činnosti ve výchově mladých chudých dělníků ve výuce džentlmenské hry boxu a pozoruje potají v šatně mladé obyčejné muže, kteří si na nic nehrají a jsou sami sebou.

V Clivovi, jenž jej vždy vedl a byl jeho ideovým vzorem, ztratil svou oporu a těžce vrávorá.  Nerozumí si s matkou ani se sestrami, cítí se vyprahlý. Přemýšlí nad tím, že se sebou musí něco udělat a nenapadne ho nic lepšího, nežli poprosit o pomoc rodinného přítele, lékaře v penzi, kterému se svěří s problémy se ženami. Lékař si myslí, že má kapavku a poprosí jej, aby se svlékl. Maurice se lekne a když mu lékař řekne, že je v pořádku, svěří se mu, že je jako lord Risley anebo Oscar Wilde. Lékař se zhrozí, měl vždy Maurice za tupého, ale morálně zralého člena vyšší střední třídy, a řekne mu, ať na tu bezbožnou hloupost zapomene a najde si ženu. 

Maurice v návalu žalu začne hledat pomoc v moderní metodě hypnózy a obrátí se na amerického šarlatána Laskera Jonese v nezapomenutelném podání Bena Kinsleyho. Ten jej zhypnotizuje a vsugeruje mu, že vidí krásný obraz ženy s dlouhými vlasy, jež se mu velice líbí.  Maurice se rozpláče a řekne, že se mu líbí krátké vlasy a že se mu ženy vůbec nelíbí a že se mu líbí muži.  Doktor vycítí, že jeho případ je ztracený, ale nechce Mauricovi brát naději. Sdělí mu, že se jedná o latentní homosexualitu, kterou je možno s určitou nadějí vyléčit. Nařídí mu klid a relaxaci například při střelbě kachen na venkově. 

A tak Maurice ještě tentýž den dojede do venkovského sídla svého přítele, jenž se díky omylu manželky domnívá, že má Maurice přítelkyni a Maurice jej při tom nechá. Clive je rád, že se Maurice stejně jako on znormalizoval.  Maurice se před Clivovou manželkou Annou, jež má soucit s chudými,  projeví ve vztahu k nižším třídám stejně tak snobsky a pohrdlivě jako její muž  Clive, a tak v něm vidí Anna sociálně podřadnější klon svého muže, jenž se manželstvím se ženou o stupínek méně ušlechtilejší, nežli je ona, ještě více zduchovní, stejně jako se vylepšil sňatkem její Clive.    

 Clive opět nemá na Maurice čas, dokonce si ani nevzpomene, že má narozeniny. To už mu ale pogratuluje roztomilý svérázný podhajný Scudder v podání Ruperta Gravese, jenž zazářil v předchozí adaptaci režiséra Forstera Pokoj s vyhlídkou coby rošťácký bratr vrtošivé dívky, jenž nemá problém běhat před kamerami nahý. Scudder, jenž nás upomene na hajného z Milence Lady Chaterrlyeové  začne Mauricovi nabíhat, nosí mu králíky, nabízí mu, že jej sveze na lodičce, a Maurice jej s díky odmítá, protože je mezi nimi propastný třídní rozdíl. Scudder od něj nechce přijmout peníze za odnesení kufrů, Clive to nepochopí a povýšenecky jej zkritizuje za to, že mu jeho odměna nestačí. 

Scudder, jemuž bratr sehnal dobré místo v Argentině a  jenž se krátce před tím líbal se dvěma služtičkami, se ale nevzdává. Modrooký  atletický džentlmen jej očaroval. Během snobského večírku, kdy začne zatékat do piana, spolu s Mauricem přesouvá piano a nervózně po něm hází okem. Posléze se baví se Clivovým osobním sluhou Simcoxem, jenž ví o vztahu Maurice a Cliva a svými nadřízenými v duchu hluboce pohrdá.  Simcox Scuddera seřve, že má oči jen pro Maurice a odjede na svém kole, na kterém před lety viděl oba dva gentlemany v milostném objetí. 

Clive nařídí Scudderovi opravit střechu a na střeše k Mauricovi zůstane opřený žebřík.  Když Maurice nemůže v noci usnout, vyleze  na střechu a zaklepe zoufale žebříkem, za chvílí se mu do pokoje vyškrábe Scudder, jenž se zamilovaně v noci dívá do jeho okna. Maurice má zrovna noční můru, kde se mu míhají před očima  zmatečné obrazy, v nichž vidí hypnotizéra, ženy, loď, mrtvoly a tekoucí vodu. Najednou procitne a  uvidí Scuddera, jenž ze sebe strhává čepici a ptá se jej, jestli jej sir náhodou nezavolal. Ještě než mu může Maurice odpovědět a probudit se z noční můry,  vsápe se mu do postele, a sdělí mu, že jej plně chápe, ať jen pán v klidu leží a nechá Scuddera jednat. 

Simcox, jenž prochází ráno pod jeho pokojem, vše vidí. Hajný chce odejít na mši, kam Maurice jakožto ateista nemusí. Maurice jej poprosí, aby mu říkal jménem a osloví jej rovněž jeho jménem.  Sní o tom, že by měl opravdového přítele a žertují  o tom, kterak Scudder plave, coby příslušník nižší středně kvalifikované třídy s hlavou nad vodou, kdežto Marice coby příslušník vyšší střední třídy s hlavou nad vodou.

Pak se má konat kriketový zápas.  Simcox, který Mauricem opovrhuje, že se po jeho pánovi zahodil s podhajným, poprosí Maurice licoměrně, zda by nebyl kapitánem družstva s odůvodněním, že je dobré, když poddaným velí gentleman. Maurice, jenž kriket nemiluje, to odmítne a ustanoví kapitánem nejschopnějšího Scuddera. 

Zahrají si proti sobě a culí se na sebe, když do toho vstoupí Clive, jenž se právě vrátil z politické agitace a sdělí Mauricovi s opovržením, že se zapojí do hry, aby potěšil  prosté lidi z nižších společenských vrstev. Omluví se Mauricovi, jemuž zmaří hru. Maurice má sjednanou druhou schůzku s hypnotizérem, a když jej Clive veze v legračních brýlích ve svém automobilu na nádraží, zeptá se jej na Scuddera. Dozví se, že je bystrý ale vypočítavý, i když Clivova žena má o Scudderovi naivnější a optimističtější mínění. Je synem řezníka a od takových lidí se nedá dle Cliva čekat způsoby ani morálku na úrovni Cliva anebo Maurice. Maurice se málem zhroutí a rozbolí jej prudce hlava. 

Hypnóza je totální průšvih, Maurice se doktorovi s pláčem svěří, že měl poprvé fyzický poměr s mužem nižší třídy, pohybuje se na žhavé lávě a má strach, že jej bude Scudder vydírat. Scudder, jenž je do něj bláznivě zamilovaný a má odjet do Argentiny, mu píše milostné dopisy, kde jej prosí, aby se s ním sešel v domečku u vody na panství svého nadřízeného Cliva. Maurice má strach, že tam bude mít komplice a bude jej vydírat. 

Vydírání homosexuálů bylo v té době běžné. Doktor si přečte nahlas dopis  a uvědomí si, že Maurice je ztracený případ. Poradí mu, aby se přestěhoval do Itálie anebo do Francie, kde v té době díky Napoleonovu zákoníku už právně nebyla homosexualita nadále trestná. Maurice se jej zeptá, zda to lze čekat v Anglii, a doktor mu odvětí, že Anglie není doposud nakloněna přijmout lidskou přirozenost. Dopis spálí. Ačkoli je zde líčen jako šarlatán, je zároveň jedinou osobou, jež se dokáže vcítit do situace společností ostrakizované bytosti. 

Maurice si uvědomí, že je tím, kým je, a nebude to před sebou skrývat, a tím paradoxně vnitřně dozraje. To už jej ale navštíví v Londýně Scudder, jenž se za ním ze zoufalství vypraví do jeho kanceláře, kde mu vmete do tváře, jak nečestně se k němu zachoval a že mu byl jen hračkou, zatímco on se do vztahu vložil celý a nemohl spát.  Ve hře jsou opět rozdrnkány sociálně třídní rozdíly. Sdělí Mauricovi, že ví o něm i Clivovi a že o tom řekl bratrovi. Maurice se uchechtne, je v duchu rád, že  někdo prokoukl svatouškovského Cliva Durhama, a smluví si s Alecem, který jej  vydírá a  zároveň na Maurice žárlí,  schůzku v Národní galerii.

Zde se procházejí pod sochami pětihlavých sfing a Scudder se diví,  jak skvěle jsou vytesány. Oblouk se završuje. V galerii se Maurice setkává se svým učitelem  Duciem, jenž jej zasvětil do tajů sexu a jenž mu prorokoval, že bude za 10 let mít krásnou ženu a oba dva se sejdou. Místo toho má Maurice krásného chlapce. Ducie si nemůže vzpomenout, který ze žáků Maurice je a několikrát se splete. Maurice se v žertu vydává za Scuddera a Scudder sdělí, že to je on a že má na pana Halla vážné obvinění. Učitel je odvolán svou manželkou a Scudder nic neprozradí.

Místo toho odchází s Mauricem v dešti a sdělí mu, že jej nechtěl vydírat, bratrovi nic neřekl, jen se cítil zhrzeným a sociálně pokořeným poprosí jej, jestli by s ním nestrávil noc před tím, nežli odpluje do Argentiny. Maurice se vymluví na obchodní schůzku a poprosí Scuddera, aby přijel jiný den. Scudder nemůže, už nyní je v podezření, že do Londýna odjel za lehkými ženštinami a dotlačí Maurice, aby zrušil svou obchodní schůzku. 

Maurice se nechá umluvit a stráví se Scudderem noc, po které se nám naskytne pohled na krásná nahá těla mladých herců, kteří se později stali stálicemi britské divadelní a televizní scény. Scudder se svěřuje ze své nenávisti ke svým povýšeným zaměstnavatelům, snobské aristokracii a my se jen utvrzujeme, jak nezdravý vztah vzájemné nenávisti a submisivnosti mezi třídami v Anglii v té době panoval. (Snad nejlépe je to znázorněno v Atlmanově společensko-kritickém  filmu Gosford Park, kde se zjevil Wilby v epizodní roli). Maurice sní o tom, že by oba dva spolu mohli žít.

Scudder se mu vysměje, přiznání vztahu by Maurice stálo kariéru a z čeho by pak asi žili. Mauricova snobská matka by neotesaného Scuddera nikdy nepřijala. Maurice si uvědomí, co chce  a řekne, že jde vše, jen když se chce. Scudder jej opustí s falešnou chvástavostí s tím, že lituje, že jej potkal. 

Maurice se s ním přesto chce vidět, má pro něj dárek,  a tak využije odjezdu lodě do Argentiny z londýnských doků. Setkává se zde se Scudderovými rodiči a bratrem obchodníkem, jenž je v kvalifikované nižší třídy, ale brzy přeskočí díky svým obchodům do nižší střední třídy. Jen Scudder se opozdil. Všichni mají strach, že zmešká vlak. Nakonec se objeví duchovní z Clivovi farnosti, jenž Maurice zná a jenž má Alecovi předat doporučení argentinskému katolickému faráři, aby jeho svěřenci provedl přípravu k biřmování.

Ocení zájem Maurice o podhajného, ale sdělí mu neprozřetelně, že Alec  je bídným a nevděčným smrtelníkem, jenž si jeho zájem džentlmena nezaslouží, protože v Londýně zhřešil s nějakou lehkou ženštinou. Když by tušil, že to byl představitel vyšší střední třídy a přítel jeho nadřízeného Maurice, s kým podhajný zhřešil,  asi by omdlel. Scudder definitivně zmešká vlak a bratr i rodiče jej proklejí.

Maurice si uvědomí, že  Alec neodjel  kvůli němu, zmařil si velkou a patrně jedinou šanci na kariérní postup v nové zemi, kde neplatí rigidní společenská pravidla. Chvátá na panství Cliva Durhama, kde se pídí po Alecovi. Clive, jenž se cvičí v politickém proslovu,  se diví, co u něj dělá v noci a chce jej ubytovat. 

Maurice se mu svěří, že hledá jeho hajného, do něhož se zamiloval. Clive je zmaten, myslí si, že se jeho bývalý přítel zamiloval do starého plešatého hajného. Když se mu Maurice vyzývavě svěří, že měl sexuální vztah s jeho podhajným, sedne si poraženecky na lavičku. Nedokáže pochopit, jak mohl Maurice takto hluboce sociálně klesnout a zadat si s někým, kdo je o několik společenských tříd níže a přejít z lásky platonické do roviny erotické a sexuální. Šok je o to větší, že měl Maurice za homosexuála, jenž se stejně jako on svou vlastní vůlí vypiloval do role heterosexuála.   

Snaží se Maurice zachránit a prosí jej, aby se s ním sešel v Londýně v jeho klubu. Stačit bude běžné sako. Maurice, jehož společenské zvyky, včetně nošení sak s blízkými přáteli, čím dál více nudí,  vmete Cliveovi do tváře jeho pokrytectví i to, že na něj má čas jen mezi svými politickými proslovy a svou ženou, zatímco Alec kvůli němu obětoval svou kariéru v Argentině. Clive se zhroutí a nemůže tomu uvěřit. 

Scudder, člen nekvalifikované nižší třídy,  zmeškal loď kvůli jeho bývalému druhovi z vyšší střední třídy a vzdal se své kariéry a možnosti sociálního vzestupu. Jaká drzost! Maurice se mu ztratí z dohledu a Clive nechápe, že jej vidí naposledy. Maurice zamíří do vodního domku, kde na něj čeká Scudder schoulený u krbu na posteli. Napsal mu telegram, aby za ním dojel do salónku a Maurice, aniž by si to přečetl, to vyplnil. Scudder jej kousne eroticky do ucha s tím, že jej už nikdy nenechá pláchnout, borci se sobě vášnivě podívají do očí a políbí se. 

Mezitím Clive zavírá okno a jeho žena se ho ptá, kdo tam byl. Clive ji oklame s tím, že si jen chystal svůj proslov a chladně ji obejme. Přitom se podívá do okna, kde vidí představu mladistvého Maurice v univerzitním hávu, kterak mu utíká naproti. Uvědomí si, co ztratil a s kyselou tváří se vrátí zpátky do svého nudného života.

Forster napsal na sklonku šedesátých let minulého století k románu epilog, kde hovoří o svém inspiračním zdroji, nekonformním básníkovi Edwardovi Carpenterovi, jenž měl vztah s obyčejným dělníkem Merrillem,  a tak naboural veškeré společenské konvence. Hovoří o společenských propastech i o happyendu, který se nelíbil jeho přátelům. Ti by nejraději viděli Maurice spáchat sebevraždu. Forster měl rozepsaný závěr, ve kterém oba muži opouští společnost a živí se jako dřevorubci v lese. Maurice měl navštívit svou sestru, která o něm řadu let nic neví,  a svěří se jí se svou orientací. Sestra jím za to hluboce pohrdá.

Nakonec se rozhodl, že závěr nechá otevřený. V roce 1914, kdy děj končí, vypukla světová válka, jež dokonale zahýbala osudy všech Evropanů. Jeden z kritiků filmu se domnívá, že vztah vzdělaného Maurice se Scudderem nevydrží déle než týden pro sociální rozdíly a psychickou rozdílnost. Forster v době, kdy novelu psal, měl odlišný názor a inspiroval se reálným vztahem svého přítele.

Novela je vyjádřením jeho tezí a společenských postojů, kritizujících otevřeně sociální rozdíly, jež dávají elitám pocit iluzorní předsudečné  nadřazenosti. Kritik uvažoval nad vztahem optikou dnešní doby, kdy společnost homosexuální vztahy toleruje,  a tak se otevírá menšinám větší možnost volby, jež vede často paradoxně díky návštěvám gay klubů k nezávazné promiskuitě.  

Ve společnosti, kdy většina homosexuálů svou orientaci skrývala pod pláštíkem předstírané heterosexuality  za cenu psychické kastrace, byly možnosti sexuálních minorit omezenější, a proto si osoby, jež se ke svazku odhodlaly a riskovali ostrakizaci, vztahu mnohem více vážili.      

Po letech bylo vydáno DVD, v němž jsou rozhovory se scénáristou Kitem-Hesket-Harveym, jenž zaskočil tehdy vytíženou dvorní scénáristku Ivoryho a Merchanda  Ruth Prawr Jhbvahu. Dále zde střídavě hovoří zestárlý Wilby, Graves a Grant. Vyjadřují kromě postřehů z natáčení a  svých emocích i o tom, jak zvládali své role,  jak nacvičovali milostné scény, aby byly autentické, a jak v sobě objevili nové složky osobnosti. Grant bájil o svém bratru bankéřovi a o nešťastné lásce Wilbyho k tenistce, o tom, jak spolu nacvičovali scény doma i o tom, jak jim tam někdo vtrhl, oni se lekli a díky tomu měli v kapse jednu ze scén.

Rupert Graves vzpomíná na to, jak se vžíval do role hajného a učil se složitě nesrozumitelný venkovský akcent, pročítal si knihy a zemědělství počátku minulého století a získával vztah k přírodě.  Je zajímavé sledoval, jak herci v 21. století vnímají roli tříd počátku 20. století. Shodnou se na tom, že společnost se změnila a hovoří o odvaze a nonkonfromitě, již museli projevit hlavní protagonisté ve vztahu mezi příslušníky tříd oddělených společenskou bariérou.  Film byl kritiky oceněn pro své umělecké kvality i herecké výkony.

Wilby spolu s Grantem měli na festivalu strach, že film propadne, byli ale připraveni povstat. Nakonec jim všichni dlouze tleskali. V době vzniku novely by jim nikdo nezatleskal. Homosexualita byla v UK legalizována teprve v roce 1967 a všichni dobře víme, jaký osud potkal Turinga, jenž zachránil Velkou Británii a celý svět před fašismem. 

Wilby se setkal s Gravesem ještě jednou v TV inscenaci Channel 4 Clapham Junction, jež vznikla v roce 2007 u příležitosti 40 lez zrušení trestnosti homosexuality. Od té doby se v UK hodně změnilo. V roce 2013 by publikován Výzkum tříd Velké Británie a jež se opíral o Burdieuovu teorii sociálního rozčlenění  z roku 1979. Autoři studie se zabývají vztahem členů sociálních tříd k odpočinkovým aktivitám, k  médiím, vztahu k vyšší kultuře, klasické hudbě, návštěvám muzeí, galerií  anebo k počítačovým hrám a sociálním sítím, sportu anebo gamblerství. Dotazovaní sdělili svůj příjem, finanční situaci, vlastnictví realit, vzdělání, zájmy a  politické postoje. 

Britská společnost je dle výzkumu  nyní stratifikována na tyto třídy: 

Elity nyní tvoří 6 procent obyvatel, kteří mají největší ekonomický kapitál, jsou zde výkonní manažeři a vlastníci firem, ředitelé IT a telekomunikačních firem, obchodní ředitelé, právníci a soudci, finanční manažeři, ředitelé reklamních a mediálních společností. Všichni mají tituly z prestižní univerzity jako je Oxford, King´s College of London, Cambridge anebo  Durhamská univerzita.  

Etablovanou střední třídu tvoří 25 procent obyvatel UK. Ti mají vysoký příjem, řadu kontaktů na úrovni a jsou vysoce kulturně vzděláni. Patří sem elektroinženýři, terapeutové, ekologové,  policejní úředníci manažeři kvality, projektanti anebo pedagogové. 

Technickou střední třídu tvoří 6 procent obyvatel UK. Má velký ekonomický kapitál, vysoce ceněné společenské styky, jichž je ale méně, nežli u etablované střední třídy, a nejsou tak kulturně angažováni. Patří sem letci, lékárníci, méně kvalifikovaní učitelé, výzkumníci anebo pracovníci v administrativě. Mají relativně vysoké příjmy a jsou absolventy prestižních univerzit. Jsou společensky ceněni, snadno získají dobře placenou práci, obvykle žijí na předměstí. 

Nově zbohatnuvší pracovníci tvoří 15 procent britské populace. Jsou celkem dobře ekonomicky situovaní, ale nemají tolik sociálních kontaktů ve vlivných sférách. Jedná se o elektrikáře, poštovní úředníky, instalatéry, obchodní asistenty, manažery kvality  atp. Nemají vztah k vysoké kultuře, na druhou jsou kulturně a společensky aktivní. Obvykle jsou, pokud občasně dosáhnou univerzitního vzdělání, absolventy méně prestižních univerzit jako je Liverpool Hope a  Boltonská univerzita. 57 procent z této třídy tvoří muži. Bydlí po celé Anglii  ve starých průmyslových oblastech. 

Tradiční pracující třídu tvoří 15 procent obyvatelstva a má jen omezený ekonomický kapitál, občas jsou vlastníky nemovitostí, nemají příliš mnoho sociálních kontaktů a nejeví zájem o vyšší kulturu. Patří mezi ně automechanici, čističi, řidiči nákladních vozidel, domácí pečovatelé. Pokud se chtějí dovzdělat, absolvují oblíbenou a bezplatnou Open University, která umožňuje snadné dálkové studium. Většinou žijí v průmyslových oblastech UK. 

Pracovníci v sektoru služeb tvoří 19 procent britské společnosti. Mají slušný příjem, ale nemají moc našetřeno. Nezajímá je vyšší kultura, ale rádi si zajdou na rockový anebo popový koncert anebo do kina. Tuto třídu tvoří barmani, kuchaři, ošetřovatelky, montéři, skladníci anebo méně známí hudebníci. Žijí většinou v nájmu. Mají řadu společenských kontaktů s osobnostmi z jejich vrstev. Zajímají je rockové koncerty, diskotéky, sport, internet.  Ačkoli jsou spíše na okraji, žijí kulturně, ale nemají vztah k vyšší kultuře. Je mezi nimi řada etnických  minorit. Je mezi nimi málo vysokoškoláků a málo z nich pochází ze středostavovských rodin. 

V UK je stále běžné, že sociální původ ovlivňuje do značné míry budoucnost potomků. Pokud absolvují členové této třídy univerzitu, jedná se o Goldsmith, University of York anebo  Birkbeck anebo SOAS. Připomeňme si, že univerzity v UK jsou placené a prestižní univerzity si mohou dovolit jen členové bohatých vrstev, anebo stipendisté či ti, kdo se nebojí se zadlužit. Pracovníci v sektoru služeb žijí v nenákladných bytech v centru Londýna. Řada z nich, pokud investují do vzdělání, má naději na budoucí sociální ale i kulturní růst. 

Prekariát tvoří zhruba 15 procent britské společnosti. Patří mezi ně uklízeči, pečovatelé anebo pokladní. tato třída má nejnižší příjem a nemají  kontakty s lidmi ze středních vrstev. Jejich perspektivy jsou malé včetně naděje na zlepšení sociálního statutu. Bydlí v levných bytech a řada z nich se, pokud ztratí práci,  dostává do existenčních problémů. 

(sestřih scén z filmu Maurice a Clapham Junction)

A v této nově stratifikované společnosti, kde je 40 let uzákoněna legalizace homosexuality, jsou možné i homosexuální sňatky a adopce dětí homosexuálními páry se odehrává TV film, kde si zahráli přestárlí představitelé Maurice a Aleca. Zatímco Maurice a Clive se museli před společností skrývat a Maurice si svým rozhodnutím mít vztah s Alecem zničil společenskou kariéru a hrozilo mu vězení, ve filmu mohou homosexuální páry navštěvovat oblíbené gay kluby, nezávazně flirtovat, podvádět, ať už jsou členy elit anebo prekariátu.   

Televizní film, sestříhaný z několika dějových linií,  sklidil negativní kritiky za nepříznivé vylíčení samotných homosexuálů. Stáváme se svědky homosexuální svatby vysoce postaveného páru špičkového manažera, jenž je členem elit a lékaře, jenž patří do kategorie etablované střední třídy. Manažer na své vlastní svatbě svede krásného, dobráckého homosexuálního barmana,  jenž se vyšvihl ze statusu prekariátu do statusu pracovníka v sektoru služeb. Barman jej odmítne, novomanžel mu ale nechá v kapesníčku svůj snubní prsten. Barman, jenž chce prsten vrátit,  se později stane obětí homofobního zločinu. 

Rupert Graves, jenž hrál Aleca, zde ztvárňuje otevřeně homosexuálního a relativně známého scénáristu Robina Capea, jenž je právě odmítnut v TV se svým scénářem o homosexuálním svazku s tím, že už to mají v UK vyřešené a nikoho to nezajímá a lépe by zabralo téma sexuální turistiky do asijských zemí. Robin by asi náležel do tradiční pracující třídy svým nezajištěným ekonomickým statusem. Od ní se ale dělí svou nekonformností a znalostí umění. Robin si navíc stále stěžuje, že ačkoli je poměrně známým umělcem, nemá vyšší sociální status a chybí mu adekvátní společenský respekt. Je smířený se svou rolí, stále ale je jednou nohou v celé řadě společenských trapasů. 

Robin  poznán na večírek ke svému známému, mezitím si odskočí na vyhlášené toalety u zastávky metra Claham Junction, kde se si domlouvají dostaveníčka homosexuálové. Zde se setká u pisoáru s dobře etablovaným členem střední třídy, bohatým úředníkem Julianem v podání Jamese Wilbyho, představitele Maurice,  jen na něj významně mrkne a spatříme jeho pohlavní orgán. Robin nemá moc času, mezitím sem vejde jiný pár. Julian zde zůstává a přijde na večírek poté, co si to drsně rozdá s machistickým týpkem a pak zamíří na ten samý večírek.

Robin na večírku Juliana  pozná a seznámí se i s Julianovou bigotní ženou, jež mele páté přes deváté. Robin dobu na Juliana významně mrká a má sarkastické poznámky k jeho pečlivě skrývané sexuální orientaci. Společnost se krkolomně baví o homosexuálech, kteří se skrývají v křoví a svádí se navzájem jako divá zvěř. Dobře etablované ženy mohou vyletět z kůže a jen jedna prokáže soucit, když nedaleko někdo nedaleko ubodá mladého homosexuálního barmana, jehož si homofobové vyhlédli na toaletách, kde je paradoxně shlédl Julian. Robin si uvědomí, že se Julian stal svědkem zločinu, a požádá jej, aby projevil občanskou odvahu a sdělil policii, koho při zločinu viděl.

 Do toho se vplétá historka, kde svádí nezletilý puberťák muže, jenž byl odsouzen ze sexuálních deliktů anebo příběh černošské pomocnice, jež šetří synovi na drahé housle a hodiny hudby, aby byl nakonec syn napaden rasisty.  Film má navodit varovný dojem, že britská společnost se, ačkoli je homosexualita veřejně tolerována a legalizována, příliš nezměnila. Místo romantického příběhu o překonávání překážek  zde máme paranoidní schéma vzájemné nedůvěry, přetvářky, společenských  předsudků a homofobie. Citové vztahy ve srovnáním s předešlým filmem jsou na dřeň  zploštěné, chybí v nich jakýkoli morální rozměr a přesah. Životní tempo se zrychlilo a život se zlehounka znivelizoval.    

Oba dva filmy v estetické zkratce zachytily to nejpodstatnější z problematiky složitých vztahů sociálních tříd i homofobie zakořeněné kdesi hluboko v některých ze členů společnosti. Osobně si myslím, že britská společnost je mnohem tolerantnější k odlišně orientovaným skupinám, nežli vidíme v TV filmu. Otázka vztahu sociálních vrstev, ačkoli jinak stratifikovaných, stejně jako nemožnost vyskočit z bludného kruhu třídního zasazení, zůstává v UK dodnes žhavým tématem pro umělce, sociology a  ekonomy. 

Jak  se píše v dovětku TV filmu Clapman Junction, jenž se inspiroval skutečnými událostmi, byly tresty viníků homofobní vraždy  zvýšeny o to, že se týkaly minoritní skupiny a vztahovaly se do kategorie  "hate crimes". V UK stejně jako v západní společnosti jsou bezdůvodné zločiny vůči minoritám chápány jako zavrženíhodné. Proč bychom se měli v tomto ohledu lišit od Velké Británie a dělat si z paragrafu zákona, jehož varianta platí v jednom z nejtolerantnějších evropských států, utahovat? 

Chceme snad být na úrovni států, které homosexualitu berou jako trestný čin a hrozí za ni trestem smrti? Ti kdo to chtějí, nechť se tam směle přestěhují.  Stejně jako vtipálci, který vadí zavedení pojmu třída do trestního zákoníku. Ti se mohou přestěhovat do beztřídní Severní Koreje anebo na Kubu. Já budu raději žít zde a akceptovat nově rozšířený paragraf zákona. To je to nejmenší, co nám EU diktuje.  A budu důvěřovat soudům, že posoudí případné stížnosti na hate crimes objektivně. Stále zde nejsme tak bigotní jako ve Spojených státech, kde byl muž  odsouzen za sex na veřejnosti se svou družkou na pár let do vězení s odůvodněním, že jej mohli vidět děti.  

Pokud by k soudu dospěl návrh novinového článku, varujícího slušnou formou  před agresivitou určitých etnik anebo před náboženského extremismem, nebude za něj člověk trestán, jak plaší zbytečně blogeři. Takových článků jsou  totiž tisíce.  Menšiny budou soudy hájit na základě zdravého rozumu tehdy, když  bude vůči nim spáchán zavrženíhodný trestný čin. Ostatně zákon proti diskriminaci minorit a náboženského přesvědčení je zde už dlouho a povolené demonstrace radikální pravice anebo občanů nespokojených s nekontrolovanou migrací nejsou policií omezeny, pokud nedojde k fyzické potyčce. 

Ostatně už léta zde máme i Pride Parades. A nic se až na pár článků rozzuřených konzervativců  v tisku, nedělo. Konzervativce, brojící proti podpůrcům LGTB, nikdo nezavře. To by totiž seděla za katrem  polovina členů církví, kněží i teologů, kteří stále považují homosexualitu za hřích. A komu by potom připadly restituce?

Nemusíme panikařit, nebude se dít nic ani tehdy, když si svůj pochod zorganizují příslušníci elit, protestující proti pohrdání nižšími společenskými kastami jimi samotnými, kteří se vyšvihli ke svému majetku účastí poctivě v offshore společnostech. Stejně jako se nebude dít nic, když si zaprotestuje prekariát, jenž bude nadávat  proti elitám, že mají peníze uloženy v offshore společnostech, a tak jej krátí na sociálních benefitech, jak je populární v celé EU kromě České republiky.