Iráčané jsou extrémně senzitivní ohledně bydlení, jak jsem pocítila na své kůži!

Dlouho nám bude trvat, nežli strávíme křivdu od uprchlíků, kteří po nás nevděčně plivli a požádali o azyl v Německu. Iráčané jsou ale takoví. Všichni do jednoho, které jsem znala, měli u nás vždy problém s bydlením.  

Dobrácký a snad i trochu naivní Dan Drápal z Křesťanského společenství na ČT24 poctivě potil krev a vysvětloval krach projektu přemístění iráckých křesťanů. Nemohl přenést přes srdce utrpení svých bližních v Iráku, zatímco utrpení nějakých muslimů anebo ateistů jej nechávalo chladným. Ty ať spasí Alláh anebo Richard Dawkins.  

Vše odůvodňoval  špatným svědomím, jež musí mít Němci po židovském holocaustu. Společně s redaktorem složitě mudrovali, proč se křesťanským uprchlíkům na Okrouhlíku nelíbilo, zda se na Okrouhlíku nudili, cítíli se tam jako ve skleníku, anebo zda tam pro ně nebylo příliš mnoho podnětů. 

Asi to bylo kvůli tomu, že jsme je učili česky, pořád jsme je tahali na fotbal, na hokej, tam a tam, a nakonec z toho byli utahaní jako koťata. Dan Drápal se málem rozplakal, pak jen rezignovaně spráskl rukama a pomyslel si: "Děj se vůle boží, jsem služebník Krista a ať si mě diváci ugrilují v duchu křesťanské tradice jako svatého Lorence. Stanu se světcem."

Tak to si asi  nepomyslel, protože apoštolská charismatická letniční organizace KS, jejímž je kazatelem, je přísně proti kultu světců, jenž zavedla katolická církev. Chudák Dan, nečekal, že se vše takto zvrtne, a tak si sypal povinně popel na hlavu. A přitom to není jeho osobní vina.  

Iráčané jsou prostě takoví. Jací? Prostě takoví iráčtí furianti. Mají svou hlavu, zvlášť silní alfasamci, hlavy rodiny. Saddám Husajn raději nepřiznal, že nemá zbraně hromadného ničení, a dal záminku USA k ilegální invazi do Iráku, jen aby se neztrapnil přes svými sousedy. Názory Iráčanů jsou vratké, za Saddáma milovali diktaturu s prvky sociálního systému, jež jim v počáteční fázi přinesla relativní blahobyt. Pak breptali proti Husajnovi, vítali Američany a koalici ochotných  s otevřenou náručí a nadšeně se deba´athifikovali, aby později zjistili, že si vyrazili všechny schopné úředníky, a zadělali si tak na velké trable.

 Pak si zavedli pod pláštíkem demokracie novou diktaturu, šítský teror vychytralého al-Malikího, na nějž byli i Američané krátcí. Sousedé, co za Husajna seděli líně v hospodě, kouřili spolu dýmku, a dohadovali se, kdo vyhraje ve fotbálku, se najednou začali sektářsky vyhraňovat. Šíti, popíchnutí Íránci, začali pohrdat sunnity. Zkorumpovaný  Irák se stal bezednou propastí na peníze, jež sem a do místní armády  byl západ povinen cpát coby morální satisfakci za svou zpackanou  invazi. Své udělala i zbrklá a nesmyslná privatizace státního majetku, jak naříká  levicový irácký americký profesor Sabah Alnasseri v každé ze svých antiimperialistických přednášek.

Jen ta demokracie se ne a ne v Iráku dostavit i přes rady amerických expertů na demokracii.  Úředníci a střední třída se neměli zas tak špatně, problém byl ale s docházkou do zaměstnání. Nakonec se provalilo, že si policie chodí do práce jen v čase výplat. A tak se nedivme, že Islámský stát v počtu několika set bojovníků porazil v Mosulu vojska a policii, vyzbrojené od USA od hlavy až k patě a ukradl jim veškerý vojenský arzenál, včetně humwíků za miliardu dolarů, po nichž tolik lkal Donald Trump.  

Když by totiž byli iráčtí vojáci i policisté v práci a ne doma na kuskusu, asi by se ubránili. V okamžiku překvapení dle očitých svědků jen vyděšeně kouleli očima a okusovali melouny. A nakonec ze všeho vinili imperialistický západ, jenž dostatečně nepomáhá. 

Jedním z furiantských alfasamců byl i pan Batto, křesťanský irácký uprchlík v ohrožení života. I on podlehl iráckému módnímu trendu stěžovat si na zlý západ, jenž dostatečně neoceňuje irácké kvality.   Odmítl u nás bydlet v jakýchsi přemalovaných kravínech a posléze zmátl celou rodinu a nasměroval ji rovnou do Německa. Prý byl v Iráku vlivným úředníkem, jeho plat byl 5 x takový jako náš.

Stačí mu jen bydlení, vše už si pak obstará sám a tak dál, a tak dál, jak to známe z mediálních přestřelek. I zde se osvědčuje staré známé přísloví, jež v Iráku neznají: Mluviti stříbro, mlčeti zlato.   Jen přemýšlím, jestli nebyl členem vládní ba´athistické strany a do jaké míry byla celá skupina opravdu prolustrována policií, tajnými službami, jak se dušoval Nadační fond Generace 21.  

Vzhledem k tomu, jak se puntičkářská  irácká policie ztrapnila během porážky stovkami islámských bojovníků, můžeme si myslet své. Pokud ale byli prověřeni libanonskými službami, tak to už je jiný šálek  kávy. Těm už můžeme po skvělé zkušenosti s výměnou našich unesených žurnalistů,  překladatele, advokáta, vojenského rozvědčíka za pana Alího Fayjáda a dva šmelináře z Pobřeží Slonoviny Khaleda El Merebiho alias Shorta a Fauzu Abdula Jareba, věřit.  

Je naší morální  povinností dle našich možností pomáhat  potřebným i válečným uprchlíkům. A to bohužel i tehdy, když jsme konflikty v jejich zemích nezavinili.  Byli jsme v koalici ochotných, hráli jsme ale jen třetí housle. Za kolosální omyl George W. Bushe, jenž si spletl Saúdskou Arábii, jejíž občané  zaútočili na Dvojčata, nejprve s Afghánistánem a poté s Irákem, nemůžeme pykat do nekonečna.

Notabene, když republikáni, hlásící se k Bushovu odkazu,  nechtějí ve své zemi imigranty ze Sýrie ani z Iráku ani vidět, i když mají Islámský stát evidentně na tričku. Na vzniku Islámského státu, jenž metamorfoval z fúze ba´athistických odstrčených stratégů a fundamentalistické odnože al-Kajdy, jež vznikla z mudžahídů podporovaných kdysi USA a Saúdskou Arábií v Afgánistánu, nemáme naštěstí podíl.   

Za to, že se Iráčanům nelíbí v Okrouhlíku, vůbec nemůžeme. Iráčanům se nelíbilo ani v luxusně vybavené americkém komplexu Camp Bucca ani v nejmodernější věznici Abu Graib, kde se jim dostalo toho nejprvotřídnějšího mučení dle nejmodernějším metod amerických psychologů a  kde se dali islamisté a odstrčení ba´ athisté dohromady. Tak proč by se Iráčanům líbilo na nějakém Okrouhlíku?

Iráčané jsou prostě takoví. Potřebují širokošírý prostor, luxusní rezidence a nebetyčnou péči. Jsou citliví na podněty rasové nenávisti. Za svůj život jsem potkala v Česku 5 Iráčanů. A všichni měli vždycky problémy s bydlením.

Jedny si instaloval  můj zesnulý prastrýc do svého domu krátce po pádu komunistického režimu. Přiřítili se k němu do malého moravského městečka jako velká voda za časů excesů Saddáma Husajna. Jak proboha přišli na penzionovaného pedagoga, který se vyžíval v kritice režimu Václava Havla a hlásil se k anarchokomunismu? Jednoduše.

Přes jeho adoptovanou dceru, kterou u nás zplodil kdysi dávno, kdy jsme za komunismu podporovali Palestinu i arabské země, irácký student medicíny s jednou lehkomyslnou českou děvou. Dcera byla odložena do dětského domova, kde si ji strýc s tetou vyhlédli a adoptovali. Krev je ale krev a Iráčané se svých dětí jen tak nevzdávají. A tak si doktor Rašad psal s mým strýcem po celá dlouhá léta o své milované dceři a to česky, protože strýc arabsky neumí. 

Když se rozhodli emigrovat z Iráku do Evropy, byl prastrýc a jeho hodná žena první na ráně. Velice jsem se podivila, když na mě při návštěvě mého prastrýce vykoukl kudrnatý vysoký kluk a malá hnědooká baculatá culící se dívenka. A s nimi jejich rodiče. Otec a matka. Utekli pře zvůli strašlivého diktátora Husajna, jak mi bylo sděleno, do nového demokratického světa.

Kdo by měl to srdce odmítnout nebohou rodinu, jež prchala před  krutým  arabským diktátorem. Strýc ubytoval  iráckou rodinu ve vrchním patře ve svém domě a spolu s tetou udělal, co jim na očích viděl. A nebylo toho málo. Jak mi rodiče později sdělili, vyžadovali Iráčané lednici plnou toho nejlibovějšího masa a denně vyhazovali tetě veškeré své prádlo k přeprání.

Lednice po rok pukala ve švech a veškeré prádlo bylo každý den vzorně vypráno a vyžehleno. Vděku se ale milý prastrýc, jenž pomohl rodině vyřídit azyl a potřebné dokumenty, nedočkal. Rodinka nakonec pláchla do Nizozemí, kde žije dosud, a Rašad prý sešel z cesty. Strýc byl ve své vsi Iráčany pomluven za to, že rodině neposkytl náležitou péči. Nevím, co více by si bez práce představovali. Situace jakoby omalovaná z Okrouhlíku. Jen se stala více než 20 let před aférkou, do které se nešťastně zamotala Prima, senátoři, ministr Chovanec a nyní už se řeší i na RT.  

Druhý problém s bydlením občana Iráku, nyní občana České republiky, přišel před několika lety. Tentokrát v něm byl Iráčan nevinně a na vině byla česká občanka. Můj učitel angličtiny, kterému se přezdívá kvůli jeho zvláštnímu příjmení  Golem, ačkoli je drobné postavy, je dobrákem od kosti. Vystudoval zde na inženýra a oženil s Moravankou, jež byla, jak jsme se doslechla, na tmavé týpky. Se ženou se později rozvedl, ona získala garáž a on menší jednopokojový byt v paneláku, kde mám dvoupokojový byt i já. Když je je silný vítr, z dálky k nám doléhá vonný závan z pár kilometrů vzdáleného místního kravína. 

Na základce byl oblíbený, družný, ochotný. S oblibou při výuce angličtiny využíval animovaného filmu. Rozdurdil se jen, když po něm 13 letí teenageři chtěli v suplované hodině pustit film Hříšný tanec. Propukly v něm asi zbytky muslimské víry a slovo hřích v něm evokovalo složitou emoční bouři.

Poprvé zvedl hlas a sdělil nám, že malým třináctiletým nesvéprávným puberťákům nic hříšného nepustí. V rodném Iráku by za to asi šel na mravnostní oddělení. Já jsem Hříšný tanec vidět nechtěla, místo toho jsem ho později poprosila, jestli by mě nepomohl přeložit anglické texty od Beatles. Napsal mi je anglicky, a pak jsme dlouho bádali nad tím, co to znamená.Golem  v písni o norském dřevě viděl hluboký symbolismus, nepochopil ve svém naivismu, že se jednalo o písničku o jednorázovém nočním úletu.

Jednou jsem před ním plácla o návštěvě Iráčanů u  prastrýce v Jaroměřicích a ukázala mu adresu, kde bydleli v Bagdádu.  Golem ji uviděl a málem se rozplakal. Náměstí v Bagdádu totiž dobře znal, asociovalo se mu s jeho mládím, iráckými úlety, kdy byl stejným pubertálním uchem, jakým jsem byla tehdy i já sama. Díky této zkušenosti chápu, jak moc se Iráčanům stýská po domově a chápu rozhodnutí 8 z nich, že se chtějí vrátit domů. Golem nemohl, protože zde měl ženu a děti. Lituji jen těch peněz za ně utracených.  

Iráčan Golem  stále učí, ale ve větším kosmopolitnějším sousedním městečku, kamarádí se s mým učitelem latiny, jenž si jej nemůže vynachválit. Před časem mne oslovil v Penny, kde se ke mně připlazil s podlitinami na očích. "Proboha, co se děje?" otázala jsem se.

A vyplavalo to z něj. Řeší problémy s bydlením. Do sousedního bytu se  totiž přistěhovala prazvláštní žena, jež byla po rozvodu. Jednalo se o tichou hodnou paní, jež jako jediná v domě uklízela na chodbě. Po rozvodu ale nezládla situaci s manželem, a ačkoli už byla sama, stále mu nevybíravě hlasitě a dlouhé hodiny nadávala. 

Já jsem bydlela shodou okolností o nějaké to  patro níž a  linulo se to ke mně jen nehlasně vodovodním potrubím. Stejně jsem se za čas odstěhovala. Golem ale nebetyčně trpěl, nemohl se totiž vyspat, nevěděl co dělat, byl  na pokraji psychického kolapsu. Ještě chvíli a hořce by se rozplakal. Bylo mi ho neuvěřitelně líto, stejně jako samotné nevyrovnané paní, která se ale po 2 letech uklidnila a už nekřičí.

Golem mne poprosil, jestli bych mu neprodala svůj byt. V duchu jsem se zasmála. "To tak, a budu mít křiklavku na krku já. Myslíš si, že jsem padlá na hlavu?  Jen si tam bydli sám" pomyslela jsem si. Golem si uvědomil, že plácl pěkný nesmysl a  nakonec se  přestěhoval ke své přítelkyni. Byt pronajal odolnějšímu týpkovi.

Ještě jednou jsem byla nucena řešit otázku bytu. Golem mě požádal, jestli bychom byt neposkytli  jeho muslimským bratřím z bistra. Nemohli nic sehnat s nábytkem a  byli to prý hodní kluci. Když jsem si představila, že bych měla plovoucí podlahu omlácenou od pětifázového modlitebního cyklu, jenž probíhá na zemi, lekla jsem se.     

A tak je to nějak s bydlením Iráčanů. V České republice měli, mají a budou mít problémy. Jedná se ale jen o Iráčany. Kubánci, které bláhově ubytoval zadarmo kamarád ve svém miniaturním bytě, si na rozměry bytu nestěžovali. 

V UK žijí ale jako sardinky skoro všichni a berou to jako běžný standard. Stejně tak jsem viděla na RT pořad, ve kterém vyvezli Afričany z chýší do Moskvy a oni obdivovali tamní paneláky jako výdobytek nejmodernější techniky. Myslím si, že by Nadační fond Generace 21 měl vsadit spíše na uprchlíky z Nigérie, kde probíhá genocida ještě většího rozsahu, nežli v Iráku, anebo v celkem bezpečném Libanonu, odkud k nám Iráčané přišli.  Nigerijcům by jihlavský byt připadl vzhledem ke slaměné boudě, kde bydlí, jako luxusní rezidence. A nám by se tito roztomilí černoušci určitě zdáli roztomilejší nežli furiantští věčně nakvašení křesťanští Iráčané.