Ubulená Federica Mogherini k smíchu. Řehnící se Hillary Clinton k pláči

Federica sklidila po své emocionální reakci na bruselské atentáty opovržení. Její slzy byly blogery nazvány krokodýlími slzami slabošky. Hillary si za svůj bláznivý smích nad smrtí Kaddáfího vysloužila aplaus. A země se točí dál!

Šéfka diplomacie EU Federica Mogherini se zhroutila na konferenci v jordánském Ammádu, propukla v pláč v reakci nad atentáty v Bruselu a padla do vřelého  objetí ministra zahraničí Nassera Judeha, dočetla jsem se na  RT jako žhavou novinku dříve, nežli jsem  musela odcestovat autobusem za kulturou do Brna. Uřícená jsem si zakoupila lísky a zmatečně jsem se zeptala řidiče, kam až  jedeme.

"Dovezu vás až na Zvonařku, jestli se nebojíte," odtušil spiklenecky řidič. "Čeho bych se měla bát?"  řekla jsem za dušených výbuchů smíchů osazenstva autobusu. V rádiu se nešvitořilo o ničem jiném, nežli o atentátech.

O uslzené Mogheriniové  v rádiu nikdo nemluvil. Zase nás Rusové, kteří umí dobře zadrnkat na city,  předběhli. Zpráva v RT byla korektní, ne tolik čtenářské komentáře k ní, jež nepocházely od Rusů, ale docela jistě od občanů EU. Hlásaly brzký rozpad EU a označily  zapřisáhlou socialistku s vypjatým sociálním cítěním za pokrytce. 

Česká blogosféra šla ale ještě dál. Místní blogerka ze slz Mogheriniové vyvodila, že v čele EU by neměly stát emočně labilní ženy, jimž se islamisté smějí pod fousy, ale chlapáci, kteří nejsou tolik ovládaní hormony. Sáhodlouhou antifeministickou litanii, jež končila vědeckým rozborem zhoubného vlivu hormonální antikoncepce, jsem nedočetla do konce. Byla jsem si ale jistá, že zaboduje mezi našimi pivařskými machisty. 

Kam nás dovedly Angela Merkel, Margaret Thatcher a další a další političky? Na pokraj zkázy a rozkladu  hodnot. A navíc nám hrozí kvóty na povinný počet žen ve firmách  a ve vládách! Zatímco země arabského světa, kde ženy hrají druhé housle a jsou  diskriminovány, je pobízí, aby více kandidovaly ve volbách, jako v Íránu činí předseda parlamentu Larídžání, prezident Rúhání i íránská víceprezidentka Masoumeh Ebdekar,  v Pákistánu měli svou prezidentku Bhuttovou a političky jsou běžné v Asii a po celém světě, v EU by měly dle českých blogerů političky odstoupit v kritické situaci od válu, dříve, nežli bude pozdě.

Zatímco Justin Trudeau, jemuž se v civilizované Kanadě podařilo vytvořit vládu s polovičkou žen,  je za hvězdu, u nás sklízí političky nejvíce posměchu v podobě démonizované želvy Angely Merkel a křehké Federicy Mogherini. 

Federica Mogherini by se zavděčila českým blogerům asi nejvíce, když by coby horkokrevná Italka zazmatkovala, neoznačila islám za náboženství míru, poprosila by některého z Jordánců o zakřivený nůž, s nímž řezali hlavy členové IS Evropanům, a pohrozila by IS v přímém přenosu z Jordánka,  ze země, jež jako jedna z mála arabských zemí přijímá uprchlíky.

Projevovat emoce se politikům v EU nevyplácí. Blogeři  zalezlí doma ve svých studovnách  a datlující do svých notebooků je za několik chvil nemilosrdně setřou a začnou blouznit  v souvislosti s atentáty v Bruselu o plyšácích, které sami dávají svým vnoučatům v návalu inspirace k narozeninám. 

Při pohledu na rozplakanou Italku si nemohu nevybavit bývalou ministryni zahraničí USA Hillary Clinton řehnící se blouznivě v TV nad smrtí Muammara Kaddáfího, na které měla lví podíl.  

"Přišli jsme, viděli jsme, umřel" křičela Clintonová a zatnula své pěsti.

Bývalé jestřábce, jež byla pro invazi do Iráku, si nyní snaží vytvořit image hodné babičky Hispánců, její minulost už nikdo neodpáře. Přitom to byla především ona, kdo NATO a spojence do překotné invaze v Libyi uvrtal. Vztahy Libye se zeměmi západu v době před vpádem  NATO nemohly být lepší. Kaddáfí si, když viděl, co se stalo Husajnovi, zničil většinu svého zbrojního arzenálu a začal se Západem spolupracovat, uplácel země i politiky, kteří pod ním posléze podřezali větev, štědrými dary.  

Odškodnil velkoryse oběti aféry Lockerbie a přistoupil na  reformy své země směřující k vyšší míře ekonomické a společenské liberalizace. Smetla jej ale stejně jako další arabské diktátory paradoxně vlna Arabského jara, jež demokracii nikde kromě Tuniska nepřinesla. Kaddáfí zpanikařil a armáda zaútočila v Bengází, kde vyděsila  davy. Situace umně využili Kaddáfího odpůrci i bezskrupulózní džihádisté.  

Hillary si před  krátkou dobou potřásla rukou s jeho synem Mutassimem, aby pak byl nepřiměřeným zásahem NATO  a fanatických džihádistů farizejsky bodnut spolu se svým otcem do zad.  Přední politici, kteří byli proti zásahu NATO a  snažili se neeskalovat prekérní situaci v Libyi, nemohli dále nést svůj díl viny a rozhodli se jít s pravdou na světlo světa. Pro Washington Times odhalili tajné nahrávky, jež vedl  Saif al- Islam Kaddáfím v roce 2011 z Tripoli s demokratem Dennisem Kucinichem.

Celou situací se důkladně zabývají J.S. Shapiro a Kelly Riddell, z jichž článku vycházím. 

(autentická nahrávka Saifa al-Islama Kaddáfího s demokratem Kucichicem)  

Saif Kaddáfí zde kritizoval Clintonovou za to, že zveličila dramatičnost situace v jeho rodné zemi, označila Kaddáfího za vraha tisíců demonstrantů, jež nemilosrdně bombardoval  a pohrozila světu blížící se genocidou, jíž je třeba zabránit preventivním úderem.  Kaddáfí přitom dle slov svého syna nechtěl zabíjet civilisty a bojoval proti fundamentalistickým džihádistům a gangsterům. Clintonová, aniž by zvážila varování výzvědných služeb,  přesvědčila Obamu, NATO, spojence a OSN, aby do konfliktu vstoupili vojensky a podpořili  letecky, loděmi či výcvikem vzbouřence, z nichž se za maličkou chvíli vyklubali fundamentalističtí teroristé.

Státní oddělení, jež měla pod svou taktovkou, a jež ovlivňovalo, co se dostalo od zpravodajských výzvědných služeb na veřejnost a k politikům, zaplavovalo dle svědectví zdrojů z Washington Times, všechny totálními  nesmysly a dezinformacemi.

Kaddáfího syn Saif sdělil, že USA neměly v rukou důkazy a měly prvně místo svých bombardérů poslat do Libye pozorovatele, aby se na vlastní oči přesvědčili, co se tam děje. To by ale nebylo tak spektakulární, jak si Hillary Clintonová  malovala. Saif srovnal aktivitu Clintonové proti Libyi k zámince zbraní hromadného ničení George W. Bushe pro svůj útok v Iráku. Nahrávky ukazují odklon od tradiční politiky, dle níž vláda USA hovoří k světu v koordinaci se Státním oddělením. Nahrávky ukazují, jak neinformovaní byli  demokratičtí kongresmani díky Státnímu oddělení. 

(Dennis Kuchinich hovoří o nelegálnosti útoku v Libyi)

Demokrat Kucinich, bývalý kandidát na prezidenta,  obvinil Clintonovou, že využila emocí, aby prodala svou válku v Libyi. Snažil se, seč mohl, aby se skutečné informace, jež měl k dispozici, dostaly do Kongresu. Amerika dle něj spěla do konfliktu, jenž měl vyústit katastrofou. Pravda o tom, co se dělo v Libyi, byla Státním oddělením pokroucena ve jménu preventivní intervence, jež byla dle zjištěných faktů ilegální.

Kucinich napsal Obamovi i Clintonové varovný dopis, aby se nepouštěli do válečného dobrodružství. Odpověď  mu ale nedošla. Kucinich hovoří o další z celé řady státních převratů pod taktovkou USA. Clintonová a Obama to viděli ale jinak- v mírových barvách  nenásilného plynulého přechodu k demokracii, jehož následkem byla nakonec neutuchající občanská válka a destabilizace regionu.

Clintonová argumentovala genocidou, která hrozila v Bengází, kde měli své centrum rebelové. Kaddáfí si ale nepřál riskovat svou reputaci hromadným vražděním civilistů. Ti, kdo si už jednou spálili prsty s katastrofickou blamáží v Libyi, mají obavy z toho že, pokud Clintonová vyhraje volby, bude nadále manipulovat se zprávami výzvědných služeb a nedbat rad vojenských odborníků. Za invazí nestál dle nahrávek Obama ale Clintonová. Obama jen tupě tlumočil její myšlenky.

Obama generálům sdělil, že Libye je záležitost Clintonové a generálové se začali o Obamu bát, že by mohl být Clintonovou dezinformován. Generál  Charles H. Jacoby jr., pomocník  admirála Mullena dle nahrávek nevěřil tomu, co sdělovalo Státní oddělení, ale byl v tomto ohledu zcela bezmocný.

Nakonec Obama obvinil z poválečného chaosu v Libyi, jenž nastal po zásahu NATO, Sarkozyho a Camerona. Pokud by se ale aspoň trošku zamyslel a nenaslouchal slepě Hillary, nemusel by vinit nikoho a situace v Libyi by se vyřešila i bez zásahu  NATO jakožto deux ex machina. 

Úředníci Pentagonu a výzvědných služeb se snažili   spolu s ostatními informovat Obamu, ale nedařilo se jim to. Clintonová byla na útok do Libye natolik žhavá, že ignorovala varování Pentagonu, dle něhož byla  akce v rozporu s národními zájmy USA a mohla ohrozit stabilita celého regionu. Místo toho si malovala genocidu 500 000 lidí obdobnou té ve Rwandě. Bílý dům byl v tomto ohledu zcela pod vlivem názorů Clintonové, jež  byly umocněny humanistickým deliriem spasitelek světa Susan Riceové a Samanthy Powerové a jejich dojemných knih o Problémech z pekla, sdělil Allen Lynch, profesor mezinárodních vztahů ve Virginii, jenž hovoří trefně o komplexu viny.

Clintonová se navíc začala bratříčkovat s libyjskou opozicí, jež dlela v cizině v zastoupení Mahmouda Jibrila. Ten ji v Paříži po 45 minutách přesvědčil o nezbytnosti vojenského zásahu. Hillary začala blouznit o demokratickém snu v Libyi, kde si budou všichni Libyjci rovni a už nikdo nebude vyloučen z účasti na politice včetně Kaddáfího stoupenců, kteří se nedopustili zločinů proti lidskosti.

Paradoxně po zásahu NATO byli Kaddáfího stoupenci ústavním dekretem z politiky, stejně jako v Iráku členové baathistické strany, vyloučeni, a demokraté jsou nyní systematicky šikanováni fanatickými islamisty. Jibnil si přihřál polívčičku a pochválil Clintonovou, že díky ní v Benghází nebude druhá genocida jako ve Rwandě.

 USA podpořily rezoluci OSN 1973 a intervence do Libye měla mezinárodní povolení. Neinformovaný Obama podpořil zásah v Libyi jakožto prevenci před násilím nebývalého rázu a pochlubil se mezinárodním mandátem. Oponovala mu jen Human Rights Watch, jež poukazovala na překrucování faktů samotnými rebely. Dle této organizace Kaddáfí zavraždil stovky lidí, ale na genocidu o rozsahu 500 000 mrtvých, jíž hrozila Hillary, to nevypadalo. USA chtěly  působit jako front-runner Arabského jara, jako klátič diktatur, jež se dle Hillaryiných snů měly měnit mávnutím kouzelného proutku v rozvinuté demokracie.

Clintonové se podařilo přesvědčit generály v Pentagonu, aby se nezabývali námitkou Saifa Kaddáfího a dalších vysokých úředníků Libye, kteří  přinesli pokorně olivovou ratolest a byli ochotní vyjednávat. Kaddáfí v březnu 2011 vyhlásil příměří, to ale Clintonovou nezajímalo a poručila úředníkům z Pentagonu, aby se s Kaddáfím nebavili.

Ti ji neuposlechli a měsíc s ním udržovali potají kontakt. Komunikace mezi Libyí a Státním oddělením USA byla díky Clintonové přerušena natolik, že se libyjští úředníci ani nedozvěděli, co má Státní oddělení za lubem ohledně mandátu OSN k útoku. Clintonová pověřila kontaktem s Kaddáfím bývalého velvyslance v Libyi Gena Kretze, jenž proslul pomluvami Libye zveřejněnými na Wikileaks.

Kretzovi z vládního klanu v Libyi nikdo nevěřil. Clintonové se podařilo vyšachovat Kaddáfího ze hry, totálně jej umlčet a prosadit si svou. Rozhodnutí napadnout Libyi už bylo dávno upečené v její hlavě. Pentagon sice tajně komunikoval se  Saíf al-Islamem Kaddáfím skrze jeho přítele, amerického podnikatele, aby bylo dosaženo alespoň určité strategické úrovně, což nikomu ale Státní oddělení nesdělilo.

Velkou otázkou pro úředníky z Pentagonu a výzvědných služeb bylo, jak bude přemostěno období, kdy bude Kaddáfí odstraněn, k moci se dostanou rebelové, ale nikdo nebude vědět,  jak se mezi sebou jednotlivé libyjské klany vypořádají. I nyní si, po 4 letech chaosu a v unikátním dvojvládí, bitek tisíců milicí a ozbrojených bojůvek, nejsme o mnoho jistější. Jisti jsme si  jedním faktem, a tím je nástup toho, před čím Kaddáfí varoval, terorismu a radikálního džihádismu. Jistit jsme si i  stoupajícím vlivem Islámského státu na půdě Libye. Situace dle Saifa al- Islama Kaddáfího nebyla růžová a intervence NATO ji měla ještě více vyeskalovat.

Demokrat Jim Webb ze státu Virginie byl znepokojen tím, že USA si naplánovaly vojenskou intervenci, ale neměly diplomatickou vizi na pozdější časy. Nelíbil se jim Kaddáfí, ale nevěděli nic o opozici a čeho všeho bude po Kaddáfího pádu schopná. 15 zemí se v OSN zdrželo hlasování o intervenci v Libyi z obavy, že situace bude jejím přičiněním ještě horší.

Clintonová lobbovala proti vetu mocností, jež by mohlo její plány zmařit. Německo vydalo prohlášení proti intervenci, proti se vyslovil i velvyslanec Ruska. Všichni se báli rozvíření situace v Libyi. Jak bylo prokázáno, NATO, jež mělo vytvořit bezpilotní zónu a jehož mandát byl omezený, vědomě několikrát překročilo své pravomoci. Nejfrapantněji bombardováním veřejnoprávní televize. NATO bylo proti svému mandátu zaangažováno i v potupné vraždě Kaddáfího a jeho syna, jíž se Hillary poté tak dětinsky smála.

Cherche la famme!

I po zahájení operací se američtí velitelé snažili nalézt cestu z vakua, jež nastalo po svržení Kaddáfího. Generál USA se pokusil jednat se zastupiteli libyjské armády. Armádní generál Carter Ham, velitel americko-afrického velitelství volal po 72 hodinovém příměří, jež navrhovali libyjští důstojníci a vše šlo přes AFRICOM.

Libyjští důstojníci byli okamžitě připraveni uzavřít příměří, zastavit vojenské operace a ustoupit do defenzívy. Byli rovněž ochotni přijmout pozorovatele z Africké unie, sdělil Charles Kubic, bývalý armádní  generál, jenž v Libyi působil jako obchodní poradce.  Kaddáfí byl ochoten odstoupit, přijmout přechodnou vládu pod dvěma podmínkami: že bude moci bojovat s al-Kajdou a nebudou proti němu a jeho rodině vznesena žádná obvinění.

Všem se to zdálo rozumné. Až na Státní oddělení pod taktovkou Hillary. Generál Ham byl odvolán po dvou dnech jednání. Státní oddělení si prosadilo svou a žádné 72 hodinové příměří se nekonalo. Stánímu oddělení šlo dle Kubice o Kaddáfího cenný skalp. Libyjští vůdci si přáli vyjednávat, bombardování NATO je ale zahnalo do defenzívy. Museli si chránit své krky a bojovat do posledního dechu, sdělil Kaddáfáího poradce Mohammed  Ismael, jenž měl strach, že by NATO bylo schopno proti nim nasadit atomovou bombu. Nakonec stačily ale i bomby s nejadernou municí. Kaddáfího režim se pod palbou NATO začal hroutit a Kaddáfí poprosil NATO, aby už  laskavě přestalo bombardovat jeho rodnou zemi.  

USA opět mohly změnit scénář. Nejprve Hillary  megalomansky vsugerovala světu myšlenku záchrany  Libye před genocidou a pak se mohla posunout o stupínek dál. Vedoucí CIA Leon E. Panetta napsal ve své knize Bitvy, jež má cenu vést, že cílem intervence v Libyi byla změna režimu. Symbolicky proti v roce 2011 navštívil poražený Irák a rozvrácený Afghánistán. Pod záminkou zabránění humanitární krize se otevřela vrátka něčemu zcela jinému, k čemuž mandát OSN NATO neopravňoval.

Pokud by se nejednalo o Kaddáfího, jenž měl pověst potrhlého excentrika, k zásahu by nikdy nedošlo. Situace v Libyi navíc zvýšila míru ostražitosti Ruska, jež si hájí svou Sýrii do posledního dechu. Kucinichovi je ze všeho na nic. Vydal rezoluci ve Sněmovně reprezentantů k ukončení konfliktu v Libyi, republikánská podpora ale byla zmařena, když  John A. Boehner z Ohia protlačil mírnější verzi, jež prodloužila válku o 14 dnů. Kucinich zpochybnil koncepci preventivní války, jež se může stát nebezpečným precendentem v Sýrii i Iráku. Nebyl vyslyšel. 

Hillary, jíž Obama svěřil starost nad Libyí, je zodpovědná za ilegální invazi do Libye, NATO získalo svolení OSN nezákonně, říká Kucinich.

 Kucinichovi se svírá srdce na tím, že občané USA stále věří, že cynicky zmanipulované bombardování Libye bylo oprávněné. Kaddáfí byl poražen a zabit rebely spolu se svým synem po 42 dvou letech své vlády, jeho druhý syn byl zajat a odsouzen jednou z bojůvek k trestu smrti. Libye se zmítá v chaosu, boji  frakcí o moc a dvojvládí. Demokracie je zde systematicky potlačována. K moci se dostávají islamisté, kteří hromadně přebíhají k bojovníkům napojeným na Islámský stát. Předpovídá se, že poražení bojovníci Islámského státu v Sýrii a Iráku se přesunou do Libye, kde už mají své základny. Padlý stát Libye, jenž byl za excentrického diktátora Kaddáfího nazýván Švýcarskem Afriky, je  ještě větší hrozbou pro EU, nežli Sýrie a Irák.  

Jedno je ale jisté. Smějící se Clintonová prodala svou válku jakožto boj za demokracii a zabránění  genocidě, jež se nakonec koná a bude konat po svržení jí nenáviděného diktátora. Dalo by se tedy říci, že smějící se razantní politička USA, již musí čeští blogeři za její militantnost obdivovat, má tak trochu prsty v chaosu, jenž přímo ovlivňuje dění v Evropě.

Kaddáfí svého času Evropě nabídl, že bude zadržovat uprchlíky a plácl si na to s Berlusconim. Nyní se od občanskou válkou rozvrácené Libye podobně velkorysého gesta nedočkáme. Padlý stát Libye je navíc ideálním prostorem pro vpád teroristů do EU.

Německo, v jehož čele stála žena Angela Merkelová, bylo pragmaticky proti napadení Libye. Žádná z evropských žen neměla ty koule, aby Libyi napadla. To samé se ale nedá tvrdit o evropských politicích typu  Camerona a Sarkozyho. Americké političky projevily v kauze Libye podivuhodnou míru bezpáteřnosti, agresivity a slepého machiavelismu.

Jejich invaze ale vítězně vavříny demokracii západního typu nepřinesly a uvrhly Libyi do zoufalé situace. Evropa je Libyi mnohem blíže nežli USA. Stále jsou ale dle názoru našich blogerů svou chlapskou rozhodností naším vzorem. Hillary Clintonová podpořila invazi do Iráku, jež bývá označena za největší blamáž 21. století. Posléze údajně, dle stránek Ali Khameneiho, se pochlubila tím, že USA stvořili Islámský stát podporou mudžahídů.  To samé tvrdí Donald Trump. Hillary to popírá. Nechtěně se ale svou neprozřetelností pod pláštíkem humanismu podílela na rozmachu Islámského státu v severoafrickém regionu, a to i přes četná varování výzvědných důstojníků.

Federica Mogherini, jíž se nyní cynicky smějeme za její slzy, je spolusignatářkou složité jaderné smlouvy s Íránem, jež je jedním z největších úspěchů soudobé diplomacie a významnou měrou přispěje ke zlepšení vztahů s významným hráčem na poli středního východu Íránem. Za působení Hillary Clintonové v roli ministryně zahraničí USA se smlouva neposunula.

I nadále ale budeme obdivovat chlapácké političky typu Victorie Nulland, jež pronesla, naštvaná nad tím, že Evropská unie ve vztahu k Ukrajině neskáče zrovna tak, jak ona si píská, památnou větu  "Fuck the EU" jež bude vytesána do dějin vtahů mezi USA a EU a zpečetěna smlouvou TTIP.

Nebylo by ale na čase odpovědět Victorii: "EU should never be f...d by politicians of your kind!"