Víno a nahota při návštěvě íránského prezidenta zakázany

Návštěva íránského prezidenta Rúháního v Evropě je gestem usmíření mezi dvěma odlišnými kulturami a znesvářenými světy. Rozhovory o politice a byznysu doprovázely tragikomické momenty ohledně obedněných nahých soch a vína.  

Návštěva umírněného íránského prezidenta Hasana Rúháního, který se na rozdíl od jankovitého prezidenta Ahmadínežáda, jenž se rád hašteřil se západními médii, snaží o sblížení s Evropou, zatímco od USA si stále drží povinný politický odstup, pro Evropu hodně znamená. Jedná se o významné symbolické i politické gesto. V sázce jsou miliardové lukrativní kontrakty   s jednou z největších zemí Blízkého východu, u níž se po zrušení sankcí předpokládá hospodářský růst.  Proto se snažili Evropané Íráncům všemožně zavděčit,  neurazit jejich jemnocit  a vyjít při oficiálních příležitostech vstříc jejich  kulturním a náboženským požadavkům.  

Často při tom vznikaly komické a krkolomné situace, které se staly předmětem ostré kritiky evropských nacionalistů, dle nichž si málo ceníme své vlastní kulturní identity.  Evropa musela řešit v rámci oficiálních večeří a rozhovorů dvě zásadní témata, která hýbou naším světem  a bez nichž  si řada z nás už ani nedovede představit svůj život-  alkohol a nahotu. Zatímco pro beatniky, rockery a naturisty jsou sex, drogy a tvrdý rock elementární životní manou, v Íránu, jenž se řídí pravidly islámu, se bez nich obejdou. Alkohol a nahota jsou zde zakázány. Problém nastal při oficiálních přípitcích, kde je v Evropě alkohol v malé míře povinný. 

Zatímco Italové se s Íránci  domluvili a víno při oficiálním setkání nepodávali, Francie, která je zemí tohoto ohnivého moku,  jenž je jejím symbolem, si dupla a trvala na oficiálním protokolu. Pít víno při oficiálních přípitcích je zde otázkou národní cti. 

Íránci poprosili Francouze, aby víno z programu večeře v Elysejském paláci stáhli. Francouzi to ale odmítli.  Místo toho nabídli Íráncům snídani, kde není alkohol předepsán. To ale Íránci odmítli, protože byla dle jejich názoru příliš "laciná". Íránci jsou patrně hodně obřadní a přísně dbají na dodržování svých zásad. Prezident Medveděv  se svého času spokojil s pozváním Baracka Obamy do fast foodu a tvářil se nadmíru spokojeně.  Obama v Rusku nepohrdl prostou vkusně naservírovanou  ruskou snídaní od presidenta Putina. S tím se ale Íránci nesmířili, a tak se ve Francii  museli najíst ze svých zásob anebo zajít do tradiční íránské restaurace. 

Íránci dle RTL navíc požadovali halal jídlo, kolem něhož se  nyní v sekulární  Francii rovněž rozhořely ostré spory  především v souvislosti se stravováním na středních školách, čímž ťali do živého. Prezident  Rúhání, jenž ve Francii žil a má na ni nostalgické vzpomínky,  je pod  tlakem místních kleriků. Pokud by se podvolil, popil by s Hollandem  víno, schytal by to od místních radikálů, že příliš vychází vstříc vkusu a neřestem západu.  A tak se nakonec žádná večeře nekonala, jak tomu bylo i při návštěvě íránského prezidenta Chatámího v roce 1999, jenž rovněž odmítl popít víno s prezidentem Chirackem. Ostatně dobře udělal, alespoň měl čistou hlavu na závažná politická a ekonomická  jednání. 

Z čistě propagačních důvodů by ale byl od Íránů mnohem lišáčtější tah, pokud by alkohol evropským politikům při oficiálním setkání nezakázali, sami by se jej ale zdrželi a lehce a sarkasticky  by se na ně před íránskými kameramany zamračili.  Pak by mohli před svým lidem poukázat na to, že oni jsou ti čistí, zatímco barbarští Evropané jsou dekadentně zkažení a mají se od nich ještě mnohé co učit. 

Aspoň, že  vyšly obchodní kontrakty a Rúhání si v čele své delegace zašvitořil s francouzským ministrem ekonomie Emmanuelem Macronem.  Vypadá to, že Evropa má ve vztahu s Íránem dobře nakročeno. Oba si přitom dali minerálku a byli nadmíru spokojení,  jak jim jednání za střízliva pěkně odsýpala. Ostatně Rúhání není prvním státním muslimským zastupitelem v Evropě, jenž odmítl alkohol.   Stejně tak se zachoval při své návštěvě Evropy tehdejší irácký prezident Núrí Malikí.  O něco vstřícnější byl před  několika lety při oficiální návštěvě Evropy katarský emír a saúdskoarabský princ, kteří  nenamítali nic proti podávání vína hostům a  sami si mohli dát minerálku. Ostatně někteří muslimští vládní představitelé sami nemohou jít příkladem, jako například bývalý saúdskoarabský král Saud, jenž byl těžkým alkoholikem. 

Mnohem více rozruchu a vtípků na Facebooku a Twitteru vzbudila humorná snaha premiéra Mattea Renziho ochránit cudného íránského prezidenta  a jeho delegaci před svody nahoty. Italové, jež se mohou pyšnit skvostnými antickými památkami,  zašli  možná až  příliš daleko. Íránská delegace by rozhodně nebyla nadšená, když by byla pozvána na karneval v Riu anebo na soutěž dívek v plavkách a viděla živé ženské maso. Tedy alespoň ne před svými médii a tiskem a radikálním klérem.  

Nic takového jim ale v Itálii nehrozilo.  Italové se ale rozhodli jít mnohem dál a rozhodli se skrýt před Rúháním, jenž sám kdysi pobýval ve Francii a tam určitě navštívil Louvre a další výstavní síně, veškeré nahé sochy v Kapitolským muzeích, jež obednili laminátovými boxy.  Rúháni prý údajně nic takového po Italech nežádal a kdoví, třeba by se rád pokochal skvostnými uměleckými díly. Takto ale neviděl skoro nic. Italové  mysleli za roh, přemýšleli nad tím, že se vše bude přenášet v íránské televizi a nechtěli zbytečně dráždit prudérní Íránce, kteří byli před sankcemi jedni z jejich nejvýznamnějších obchodních partnerů. 

Ostatně nejde o žádný precedens. Již při návštěvě korunního prince z Abu Dhabí Al Anahyana zakryli Italové provokativní sochu Jeffa Koona.  Íránci rovněž Italy poprosili, aby nebyli fotografování v blízkosti sochy Marca Aurelia, kde jsou vidět genitálie koně a bylo jim samozřejmě vyhověno.

V roce 2013 Katar zase vrátil Řekům sochy nahých  atletů v rámci výstavy s olympijskou tématikou v Doze. Řekové je odmítli na přání Kataru  zahalit. Pořadatelé výstavy měli strach, že by mohla být narušena křehká morálka a jemnocit místních žen. Žádná velká rozepře tehdy nevznikla  i proto, že Katar podpořil krachující Řecko finanční injekcí a zakoupil od něj několik ostrovů.

Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. I Evropa byla svého času pod vlivem křesťanství a viktoriánské morálky značně bigotní, nahé antické památky zde ale nikdy nikomu nevadily a vždy jsme na ně hleděli jako na součást našeho kulturního dědictví. Ostatně ve srovnání s řadou děl moderního umění, jež často záměrně okatě pracují s vulgárními sexuálními ale i anti-sakrálně laděnými provokacemi    jsou antické sochy vzorem uměřené střídmosti.   

Nyní pravicové italští politici vtipkují, kam až jejich premiér dál  zajde a přemýšlí nad tím, zda při návštěvě katarského emíra skryje Baziliku svatého Petra do obřího boxu. Dle BBC vzbudilo zakrytí soch úsměšky i u samotných liberálněji smýšlejících Íránců, kteří sarkasticky děkovali v perštině italskému premiérovi, že zachránil islám před  hrozícím nebezpečím tím, že skryl nahé sochy do krabic. 

Zakryté sochy se staly vdečným terčem řady fotomontáží. Populární mem ukazuje zakryté  italské sochy pokryté logy, jež používají íránské internetové servery  v rámci cenzury témat, jež jsou v Íránu tabu.  

Jeden íránský rýpal  zašel ještě dál a napsal na  Twitteru, že hodnota kontraktů s Íránem je natolik vysoká, že by Renzi mohl sochy klidně rozmlátit a stejně by Itálie nebyla škodná.  Internet toho snese opravdu hodně.  Tohoto vtipálka, jenž neví nic o historické hodnotě estetických objektů, nelze brát vážně. Íránci jsou kultivovaným národem, jenž si váží kulturního dědictví   a na rozdíl od potřeštěných Tálibů  a magorů z Islámského státu neschvalují ničení soch z náboženských důvodů. 

Otázkou přesto zůstává, kam až Evropa zajde v rámci své snahy vyjít vstříc útlocitu odlišných kultur a zda se příkladu Itálie chopí i ostatní země. Obdobných delegací z Íránu ale i dalších muslimských zemí bude přibývat. A pokud ano, a budeme skrývat ve výstavních síních "necudné" historické památky  při každé návštěvě prudérních politiků, s nimiž uzavíráme výhodné kontrakty,  čím z našeho kulturního dědictví se budeme moci v následujících desetiletích ještě vůbec pokochat.