Vědec vykoupil osud palmýrských památek svou krví

Není to tak dávno, co světem otřásla zpráva o úmrtí dr. Khaleda Al-Assada, jenž volil mezi dvěma možnostmi: sdělit Islámskému státu, kam byly převezeny památky z Palmýry, a vykoupit si život anebo si vzít své tajemství do hrobu. 

 Islámský stát dobře věděl, jakou má pro něj vědec cenu. Khaled Al-Assad  v Palmýře  pracoval desítky let společně s Francouzi, Švýcary, a Američany na vykopávkách památek UNESCO starých 2000 let. Za všechny  jmenujme římské hrobky a Belův chrám. Podařilo se mu objevit několik římských hrobů, byzantský hřbitov a několik jeskyní. Palmýru znal jako své boty a mezi svými kolegy měl renomé. 

O to větší to byl pro ně šok, když se dozvěděli, že byl po měsíci, kdy se z něj  snažili bojovníci Islámského státu vymámit, kam byly převezeny památky z Palmýry, popraven.  Islamisté měli zájem především o drobné a neregistrované památky, jež by mohli snadno zpeněžit. 

Kulturní dědictví mu bylo cennější než život a jeho smrt byla symbolická. Nic nevyzradil, a tak byl nemilosrdně sťat před davy nekulturních barbarů, kteří v historických památkách neviděli svědectví minulých generací, ale zavrženíhodný akt modloslužby.  Jeho tělo pak bylo vystaveno na jednom ze starodávných sloupů chrámu v Palmýře. Římské chrámy byly vyhozeny do povětří. 

Islamisté ale všechny památky nelikvidují, jak jim nařizuje jejich víra, na to jsou příliš lišáčtí. Když je o ně takový zájem, čile s nimi obchodují v kolosálních rozměrech. Prodejem památek, ropy, otroků a výpalným na nemuslimech  financují chod svého státu, vydělávajícího 8 milionů dolarů za den. S památkami kšeftovali  v menší míře ozbrojené skupiny ještě před vznikem IS.

Islámský stát původně archeology zdanil 20 procenty, pak si ale najal své vlastní archeologické týmy a vybavil je nejmodernější technikou. Odhaduje se, že IS si vydělal prodejem památek 1 miliardu dolarů.  

DAEŠ investoval do vykopávek více než USA do ostřelování jeho ropných polí a tvrdě trestal kohokoli, kdo prováděl archeologické průzkumy  bez příslušného povolení. Satelitní snímky z oblastí okupovaných teroristy ukazují stovky vykopaných děr, kde čile řádili specialisté IS.  Prodej ilegálních památek UNESCO zakazuje od roku 1970. K zastavení nekalého obchodu lze dle Rady bezpečnosti využít sílu.

Otázkou je, kdo by si chtěl kvůli památkám pálit prsty, a tak celá snaha OSN je spíše virtuální a na papíře. Byrokratické nařízení  vyžaduje čas ale hlavně vojenskou porážku DAEŠ. Další mučedníci umění, jako byl stařičký syrský vědec, už se asi nenaleznou. Hlava UNESCO Irina Bokova považuje za velký úspěch, že se její organizaci podařilo dotlačit OSN k vydání rezoluce v únoru 2015 pod číslem 2199 zde.

Požadavek UNESCO připadl pragmatické Radě bezpečnosti jako z jiné planety. V IS umírají lidé a Rada bezpečnosti s tím nic nezmůže, tak co bychom se zabývali nějakými tisíci let starými památkami? Argumenty, které volají po tom, aby černý obchod s uloupenými památkami nebyl zastaven, protože takto mají umělecké předměty alespoň nějakou šanci na přežití, působí zdánlivě racionálním dojmem.  Jinak by je extremisté rozmlátili na cimr campr  a nemohly by se nikdy vrátit  do vlasti, pokud by se situace stabilizovala.

Otázkou zůstává, jestli je do éteru nepouští potutelně samotní překupníci. Vzniká tak dokonale uzavřený  bludný kruh, z něhož profituje jak Islámský stát, tak řada zdánlivě mravopočestných Evropanů. Peníze získané z prodeje památek poslouží DAEŠ k nákupu zbraní, rekrutování nových členů anebo k popravám odbojných archeologů.     

Srdnatá Bulharka Irina Bokova a její organizace se před radou OSN nedala a argumentovala tím, že památky jsou částí života národa, jeho kulturní identity a významně napomohou po porážce IS k obnově národních tradic. Bojovníci DAEŠ se ale doporučením Rady bezpečnosti a UNESCO řídit nebudou. Historie je sice proti nim, stejně jako samotná tradice islámu, jež vyprodukovala celou řadu cenných uměleckých děl, jim je to ale jedno. Hlavně že mají svá efektní videa na youtube.com s explodujícími památkami, které by vlastníma rukama nikdy nezbudovali. 

UNESCO se snaží ve složité situaci tvářit apoliticky, zvláště, když jde USA syrskému prezidentovi po krku, v podtextu ale můžeme vyčíst, že s rebely nespolupracuje, ale spolupracuje se syrskými profesory. Jinými slovy, monstrum Bašár Al-Assad není tím, kdo syrské památky za drahé peníze rozprodává, aby uživil svou skomírající armádu. Za jeho vlády se památky blyštěly v chrámech a muzeích a mohli se jimi kochat všichni. 

Jak vláda Sýrie, tak Iráku se usilovně snaží památky přemístit do bezpečí. Z Mosulského muzea, kde rovněž řádil IS, byly památky přemístěny do Bagdádu. UNESCO se podařilo zapojit do programu Nouzová připravenost muzejních pracovníků i Japonsko, jež pomáhá ohroženým muzeím v digitalizaci jejich obsahu.     

Pokud by se řádění IS rozšířilo do celého světa, uvrhlo by nás do prehistorických dob před jeskynními malbami. DAEŠ by totiž povolil mít památky ukryté doma v sejfu, nikoli na veřejnosti. Plenění památek není přitom ničím novým a často se na něm podíleli ve velké škále Evropané. Ti ale památky obdivovali, vystavili si je do svých galerií a nacisté do svých starogermánských hradů. 

Řádění v takto velké škále, podporované navíc utajenými kupci z celého světa, je něčím novým. S porážkou Tálibánu v Afgánistánu jsme si mysleli, že tato praxe skončila. Pak se ale objevil Islámský stát, vyznávající stejnou ideologii  boje proti modloslužbě, a  problém se objevil v ještě větší intenzitě. Tálibové přitom ničili převážně sochy východoasijských božstev.  Islámci ničí anebo rozprodávají  prakticky cokoli od fochu a nechají se přitom natáčet. Tito zarostlí nevzhlední mladí muži považují za největší umělecká díla sebe samotné. Kam se na ně hradou antické památky? Smějí se pod vousy,  když jim je  někdo ochoten dát miliony za staré kamenné torzo. 

Syrské a irácké památky z okupovaných území se přitom dají celkem snadno sehnat v starožitných obchůdcích Londýna, jak dokládá Guardian. zde  

Po stopách uloupených památek ze syrské  Palmýry a iráckého Nimrudu se vydal archeolog Mark Altaweel a objevil jich v Londýně nespočet.  Prodejci před kupci většinou mlží o původu sbírek, tvrdí, že jsou z Jordánska anebo z Indie. Když jsou přistiženi při lži, vymlouvají se, že předměty nakoupili v aukci anebo že památky ležely roky v soukromé sbírce.

 Umělecké předměty se do EU dostávají obvykle přes Turecko a Libanon, většina jich končí ve Švýcarsku, Německu a v Itálii, kde se tyto předměty "propírají" přes více subjektů a posléze jsou prodány na aukcích v Londýně anebo v New Yorku. Nechybí ani falešná potvrzení od expertů, která jsou nezbytná pro dražší předměty. Řada z památek je  prodávána přes Skype anebo Ebay.  Prodejci musí chvíli vyčkat, než případ vyčpí a pak mohou s artefakty vyjít drze na světlo světa. Proč by si ale nepočkali, když obchodují s předměty starými tisíce let.  

Památky z Iráku a Sýrie, sklo, drobné sošky anebo fragmenty kostí  jsou běžně dostupné v londýnských krámcích.   Glasgowský kriminalista  Neil Brodie si stěžuje na nedostatek koordinované činnosti policejních složek.  Dokud budou kupci, kopat se v IS nepřestane.

Zatímco běžní občané Evropské unie pacifisticky doufají v konec DAEŠ, bohatí sběratelé a překupníci umění se této chvíle bojí jako čert kříže. Se zánikem jednoho z nejkrutějších režimů na světě, podílejícího se masově na prodeji ukořistěných památek, ztratí svou zlatou žílu a už nebudou mít takové žně jako dosud.