Jak funguje mašinérie válečné propagandy?

Propaganda je stará jako lidstvo sama. Vládní elity a korporace nevěří mínění davů,  a proto se je snaží přeprogramovat podle osvědčených schémat. Nejinak je tomu u válečné propagandy, v níž vynikaly největší světové velmoci 

S tupou masou spotřebitelů se rozhodl zatočit Freudův synovec v USA, Edward Bernays, jenž mediální propagandu využil  při prodeji produktů, politiků ale i válečných ideí, a tak dal  elitám v demokratické společnosti moc nad davem. Míněním masového spotřebitele  lze s pomocí propagandy nenápadně manipulovat, aniž by o tom věděl.  Dokonce i jednání těch nejvlivnějších je formováno  hrstkou obratných PR managerů, skrývajících se v příšeří. Prodat se dá veřejnému mínění všechno - spotřební  produkt, ideologie ale i americký prezident.   

Propaganda dle Waltera Lippmanna, dalšího vlivného  amerického myslitele, je nemyslitelná bez cenzury, jež klade hranici mezi událost a veřejnost. Veřejné sdělovací prostředky jsou náchylné k manipulaci.  Základní principy propagandy spočívají v přerámování, opakovaném ujišťování, učení nápodobou, odvrácení pozornosti od skutečného a nasměrování (ve skutečnosti rozptýlení) pozornosti správným směrem, operativním podmiňování a využití Newspeaku.

Díky němu se politikům USA od konce druhé světové války podařilo ospravedlnit neospravedlnitelné a vsugerovat davům nutnost válečných konfliktů v zájmu zachování demokracie. Jedná se o dobře prokalkulovaný management ovlivňování veřejného mínění, do něhož jsou zapojeni představitelé PR agentur. Ti ale zůstávají skryti a jako šedé myši usměrňují  tok mediálních událostí kýženým směrem.

 Masmediální bombardování pracuje na principu  zrcadlových neuronů, do nichž  jsou zasévány informace. Vědci si všimli, že lidé, kteří vidí v TV určité fyziologické  aktivity, mají mentální sklon tyto aktivity ve svých mozkových centrech napodobovat a nechat se ovlivnit modely událostí.  

Jedna velká inscenace

Zatímco my Češi jsme byli mediální propagandou z dob komunismu vychování k maximální míře obezřetnosti, obyvatelstvo USA skočilo zpravodajcům i politikům na mnohé. Až později se ukázalo, že spontánní svržení sochy diktátora Saddáma Husajna iráckým lidem po nelegální invazi USA do Iráku  bylo dlouho dopředu připraveno v USA, aby bylo dosaženo cíleného mediálního účinku.

 A tak to bylo donedávna ve válečných konfliktech USA se vším. Oponovat se odvážila jen ruská RT anebo íránská PressTV a ty byly politiky USA zdiskreditovány jako hlásné trouby nedemokratických režimů.

Diváci válečného zpravodajství jsou na jednu stranu krmeni obdivem ke skvělým technologickým hračkám z Pentagonu, na druhou stranu politici, kteří si jinak libují v siláckých proklamacích, využívají často komických  eufemismů.  Místo civilních obětí se začaly objevovat kolaterální škody, místo ostřelování přátelský oheň. Takže obyvatelé USA mohli mít pocit, že místo u TV sedí u táboráku.

Paralely mezi válečnými konflikty USA jsou markantní - málokdo je ale ochoten je identifikovat

Autor knihy Snadno udělaná válka- kterak nás prezidenti a odborníci  ženou do války Norman Solomon, podle jehož knihy vznikl stejnojmenný dokument,  odhaluje mediální strategie, jež stály v pozadí všech invazí, které vedly USA po druhé světové válce. Všichni  politici používají ty samé fígle a fráze a spoléhají se  na krátkou paměť veřejného mínění. Sklerotický není snad jenom Noam Chomski, který je letitým svědomím USA a při každé příležitosti neopomene citovat usvědčující důkazy v podobě proslovů amerických politiků. U svých posluchačů vyvolává salvy smíchu.  

Od 2. světové války došlo k eskalaci zapojení USA do mezinárodních konfliktů. Za každým konfliktem stály odlišné geopolitické zájmy. O  všech ale shodně rozhodovaly elity a úzký kroužek odborníků.  Politici předkládají publiku nutnost války, ale nehovoří o morálních a materiálních nákladech pro společnost. Divácká obec  nemá být podnícena k racionální úvaze, ale vybičována k frenetickému válečnému entusiasmu.

Obdobně fungovala propagační mašinérie během války ve Vietnamu. Z toho, jak  byl veřejnosti prodán příběh  vietnamské války, se poučili ostatní američtí prezidenti.   Měnila se jména napadených zemí, ale opakovaly se stále stejné vzorce jejich prezentace publiku. 

Boj se SSSR anebo s Al Kajdou, vše na jedno brdo 

Protikomunistická západní propaganda, jež viděla všude za bukem číhat zákeřného bezbožného, vypočítavého konspiračního nepřítele, jenž hodlá zaútočit na demokracii USA, se podobá   Bushově ose zla barbarských národů jako vejce vejci.

Al Kajda nahradila SSSR a poskytla USA zdánlivě legitimní podklad k útoku na Irák. Bush označil Saddáma Husajna, s nímž dříve USA čile spolupracovala, dodávala jeho zemi zbraně,  za malého Hitlera, bratrovražedného diktátora disponujícího zbraněmi hromadného ničení.

Propaganda USA využila dalšího střípku událostí, jež zapadl do konspiračního soukolí neuvěřitelné teze o mezinárodním spiknutí teroristů všeho světa proti dobráckým USA. Strůjce atentátu  9/11 Mohamed Atta se prý  v Praze setkal s příslušníkem iráckých výzvědných služeb. A na útok bylo zaděláno.  Ačkoli to nepotvrdila ani FBI ani česká policie, toto setkání bylo veřejnosti předloženo jako fakt, jenž měl doložit spojení iráckého prezidenta s Al Kajdou.

Politici využili při plánování invaze do Iráku tvrzení o zbraních hromadného ničení, jimiž údajně Irák disponoval. Toto tvrzení  se už dříve stalo záminkou invaze do řady států, naposledy s identickým argumentem operoval prezident Obama, když chtěl zaútočit na Assadův režim. Inspektoři, kteří tvrdili pravý opak, byli nemilosrdně umlčeni.

Statisíce mrtvých jako důsledek přehnaného altruismu

Divákům se v médiích zprostředkuje selektivní pohled na historii, smlčí se předchozí komplicita s nepohodlnými režimy a vypíchnou se fakta, která se hodí do mlýna válečné propagandistické mašinérii. Opakovaně je sdělováno ústy prezidentů USA, že jejich země využije vojenskou sílu pouze s krajní mírou opatrnosti a s ušlechtilým záměrem šíření svobody a demokracie.

Tato rétorika se uplatňuje tehdy, když má být národ přesvědčen, že demokracie musí být šířena prostřednictvím války. Bombardování jiných národů je naservírováno naivním Američanům jejich prezidenty s pomocí humanitární omáčky jako čin čirého altruismu, jímž jsou USA povinovány zbytku planety. Takto byla národu podána účast USA v Jugoslávii, Perském zálivu, v Iráku i v Afgánistánu.

(v žertovném videu vyhrává mezi americkými  prezidenty, kteří bombardovali cizí území, překvapivě Barack Obama)

Všichni američtí prezidenti volali po míru, když vysílali do zemí, na něž se upnula jejich pozornost, svá vojska. Příkladem je odtajněný rozhovor  prezidenta Nixona s Henrym Kissingerem v roce 1972, kde se hlavy USA  cynicky baví o usmrcení  200 tisíc životů. Prezident Nixon přemýšlí, zda by nebylo lepší použít atomovou bombu. Kissingerovi se to zdá příliš divoké. Nixon se naivně ptá proč? Krátce po tomto  rozhovoru Nixon nedbale sdělí světu, že je zásadně proti jakémukoli násilí. 

Válečná propaganda se naplno rozjela tehdy, když se hledal důvod invaze do Iráku. Pentagon si  najal bývalé válečné důstojníky, kteří mezitím lobbovali za zbrojařské firmy, aby přesvědčili světovou veřejnost o nezbytnosti války. Tito specialisté de facto řídili zprávy všech hlavních amerických televizních stanic, kde se jim podařilo dokonale zmasakrovat veřejné mínění ve prospěch války a totálně popřít nestrannost mediálního zpravodajství. 

V médiích v té době jasně dominovali jestřábi, kteří se zaštiťovali "solidními důkazy", nad holubicemi, jež se je snažily vyvrátit. Jestřáb Richard Pearle se objevil v TV 200 x a Paul Wolfowith 180 krát,  zatímco mírotvorci Chomski a Scott Ridder skoro vůbec. Z možného  se tak brzy stalo pravděpodobné a později jasné.

Lži, mlžení a zamlčování faktů- ideální dýmová clona 

Potrefená husa nejvíc kejhá. USA byly první, které označili Rusy za lháře, tehdy, když se na Krymu objevili zelení mužíčci. Většina válek po roce 1945, jež vedly, byla přitom založena na lži, do níž byly  zapojeny hlavy státu.

Prezident Lyndon Johnson v roce 1964 lživě označil útok Severního Vietnamu na vojska USA v zálivu Tonkin, jenž se stal argumentem pro zapojení USA do války se Severním Vietnamem. V kongresu oponoval pouze senátor Wayne Morse, který zpochybnil autoritu presidenta jako neústavní.   Washington Post, jenž uveřejnil  lživé informace, se od svého tvrzení nikdy nedistancoval s odůvodněním, že by se pak deník musel distancoval od všeho, co napsal o celé válce. 

Bush spolu s Powellem lhali o zbraních hromadného ničení a Powell o tom hravě přesvědčil OSN. Tisk USA mu zatleskal. Jediný, kdo měl opačný postoj, byl Phil Donahue v rámci svého pořadu na MSNBC News. Jeho pořad byl 3 měsíce před útokem na Irák stažen s odůvodněním, že Donahue vytváří stanici negativní obraz v čase války. Donahue není patriotem a MSNBC kvůli němu ztrácí dech se štvavými Fox News. Zpochybňování smyslu útoku bylo prezentováno médii jako forma neúcty k bojujícím americkým vojákům. 

(Colin Powell v roce 2007 pod tíhou opravdových důkazů prudce ucukl a sdělil, že v OSN žádné solidní důkazy neměl. Aby se vyvinil, sdělil, že byl dezinformován CIA)

Kdo nepodpořil válku a prezidenta USA, musel v médiích sklapnout. Umlčen byl i protiválečný žurnalista Peter Arnett, jenž se zjevil na opačné straně v iráckých médiích. Protiváleční aktivisté byli chápáni jako zaujatí proti válce s terorismem a  ocejchováni coby propagátoři terorismu, nepřejícími USA konečné vítězství. Civilní oběti v Agfánistánu měly být, jak obyvatelům USA sdělovala média, vždy vnímány v kontextu nevinných 5000 obětí útoku 9. září 2001.

Obětí spravedlivé odplaty byly nakonec stovky tisíc. Pokud by se ale počet obětí vizualizoval například v podobě přeplněného fotbalového stadionu, měl by na diváky zcela jiný efekt.

Ačkoli se válečné technologie zdokonalovaly, rostl počet civilních obětí od první světové války, kdy bylo 10 procent civilních obětí, ve 2. světové válce 50 procent, ve Vietnamu 70 procent a v Iráku neuvěřitelným  90 procent. 

Od propagandistické žvanění k detailnímu popisu válečné vřavy

Jakmile byl vyhlášena válka v Iráku, média se přesunula od propagace války v USA přímo do epicentra konfliktu. Válka se stala mediálním produktem. V raných stádiích bylo nutno válce vytvořit tu správnou PR kampaň. O tom, které informace budou zveřejněny a které zamlčeny, rozhodoval Pentagon už během války v Perském zálivu.  V médiích se tehdy  ujaly vtipné veršíky na operaci Pouštní bouře. Ve skutečnosti vše bylo prokalkulováno po posledního puntíku. Strategie zapojení žurnalistů do konfliktu v Iráku byla ještě rafinovanější. Zpravodajské studio v Kataru si v ničem nezadalo s hollywoodskými studii.

Válečnou extázi mělo umocnit opojení nejmodernějšími technologiemi. Žurnalisté se namísto lásky k ženám vyznávali ze své lásky k moderním zbraním. Úplně nás  mrazí v zádech, jak se reportéři v CNN smějí nad tím,  jestli Pentagon zapojí v Bagdádu Matku všech bomb.

(moderní verze Matky všech bomb ukazuje na opojení USA moderními vražednými hračkami) 

Vraždění civilistů moderními zbraněmi z  tisícikilometrové vzdálenosti, kdy pilot své oběti nevidí, je divákům prezentováno jako humánnější nežli útoky sebevražedných útočníků. USA se navíc holedbaly, že zasaženy díky moderním technologiím budou pouze vojenské cíle. Opak byl ale  pravdou. 

Pentagon manipuloval zprávami už během války v Perském zálivu, kdy někam novináře popostrčil a někam jim zakázal vkročit. Stejně tak postupoval i v Iráku, kde dovedl  500 novinářů  opojeně referujících  o skvělých ohňostrojích inscenovaných armádou USA.

Vždy stáli věrně při těch, kdo ostřelují a nikdy neukázali pohled na odvrácenou stranu konfliktu.  Novináři byli úzce  propojeni se zabíjejícími vojáky, začala mezi nimi vznikat přátelská pouta, a tak  zcela rezignovali na nezávislou žurnalistiku. Pentagon přitom  deklaroval, že ještě nikdy v dějinách válčení nebyl tisk tak  nezávislý, jako právě teď.

Už od dob války ve Vietnamu bylo publiku sugerováno, že reportérství je neuvěřitelně tvrdým řemeslem a že zprostředkuje objektivní realitu. To se dělo ale jen málokdy, například, když se objevily záběry  amerických  vojáků podpalujících  obydlí domorodcům.

Strach z vietnamského syndromu 

Prakticky všichni američtí prezidenti se po Vietnamu dušovali, že válka, kterou vedou,  nesklouzne k vietnamskému syndromu. Po dlouhé vleklé a bezvýsledné válce ve Vietnamu  v USA převládlo mínění, že národ už nebude ochoten pustit se do konfliktu, pokud rychle  neskončí vítězstvím.

Média tak měla  před sebou nelehký úkol. Nejprve musela veřejné mínění naklonit ve prospěch války. Pak bylo třeba  navzdory tomu, jak moc  politici lhali, přesvědčit lid, že vycouvat z války by bylo pro americký národ katastrofou a nahrálo by to teroristům.  

Jakmile se válečný mechanismus jednou nakopne, těžko jej lze zastavit, a tak prezidenti a jejich PR poradci musí vynaložit veškerý svůj důvtip, aby  národ přesvědčili, že válka  je během na dlouhou trať. Kromě toho, že  stojí peníze daňových poplatníků a mrtvé v rakvích, stojí  kredibilitu politiků. A ta je přece ze všeho nejdůležitější.

V rámci této strategie, jež se táhne dějinami USA od války ve Vietnamu, můžeme chápat i slova Baracka  Obamy o boji s Islámským státem, jenž  potrvá desítky let a nikdy zcela neskončí.  Americký národ je manipulován bezpáteřními politiky prostřednictvím sloganů, dle kterých  nesmí ztratit paměť a hlavně svou páteř.

Aby si podařilo udržet válečný konflikt, když veřejné mínění národa začalo být  proti, přepóloval prezident Nixon terminologii svých předchůdců. Dříve se hovořilo o amerikanizaci války ve Vietnamu, on použil termín vietnamizace touhy po míru. Nixon stáhl americká vojska a začal cvičit vietnamské domorodce. Tuto strategii později  využil G. W. Bush a  Obama v Iráku a Sýrii. S něčím ale nepočítali. 

Cvičenci umírněné opozice se zradikalizovali  a přeběhli k Islámskému státu. Několik desítek cvičenců vypuštěných do boje za půl miliardy dolarů bylo uneseno radikálními islamisty.  Americkému národu se ale signalizuje, že se nemusí bát o své lidi, v zájmu USA se budou mlátit nanejvýš místní podřadní islamisté.

Politici si mohou maximálně lámat hlavu, zda USA na půdě válečných území, kde už nebojují na zemi jejich jednotky, prohrávají anebo vyhrávají. Když se poukáže na to, že válku nelze vyhrát, politici oponují  tím, že příští válku už konečně vyhrají. Máme tady nietzscheovský věčný návrat téhož.  

Novináři si sypou ex post popel na hlavu, brzo jim ale naroste hřebínek

Poté, co se informace, jež vedly k válečnému konfliktu, ukázaly jako lživé, novináři začali sborově lkát, že byli politiky zatlačeni do kouta a že měli být skeptičtější a zaujmout kritický odstup, jak se svěřili reportéři Christiane Amanpour a Wolf Blitzer ze CNN. Pravda ale vyšla  najevo až pozdě a lidem životy nevrátila. Ch. Amanpour má svůj pořad na CNN pořád a vypadá to, že se vůbec nepoučila. Kdysi propagovala válku v Iráku a nyní buzeruje prezidenta Nigérie, že není dostatečně radikální v boji proti islamistickému hnutí Bocko Haram. 

Média, jež si po letech uvědomila, že šířila bludy, se snažila ze situace vyvléci a sdělila, že byla oklamána vládními úředníky. Sama se ale hrnula do role poslušných válečných štváčů a nedala prostor skeptickým hlasům. Vedoucí CNN Eason Jordan navštívil Pentagon a obdržel seznam specialistů, kteří pak dostali veškerý prostor v médiích. Proti ničemu neprotestoval, divákům sdělil, že jim budou od této chvíle radit opravdoví odborníci, a tak de facto roznítil štvavou válečnou propagandu. Jediný žurnalista, jenž byl proti, byl ze svého pořadu vyražen.

(Phil Donahue hovoří otevřeně o svém vyražení z CNN, poté, co se odhodlal oponovat válečnému běsnění před invazí USA do Iráku.) 

Experimenty USA v Iráku a Afgánistánu vedly k destabilizaci regionu. Loutkové vlády a rozprášená armáda nebyly sto čelit hrozbám IS. Místo slibované demokracie nastal chaos, jenž ohrozil letitého spojence Ruska Sýrii, kde USA po léta podporovaly tzv. umírněnou opozici, jež se ale brzy zradikalizovala. Jak si všímá Noam Chomski, USA je v médiích dovoleno vše, protivníkům nic. To, že USA prakticky proti Islámskému státu pořádně nebojuje, je veřejným tajemstvím. Když se ale do boje zapojí Rusko, je hned oheň na střeše.

Zatímco USA o svém válčení vytrubují halasně do světa a dělají si kolosálně trapnou reklamu, Rusové propagují ticho po pěšině

I přes statisíce mrtvých, jež si odnesl nesmyslný vpád USA do blízkovýchodního regionu před 12 lety, se ještě před údery Ruska, pozvaného legitimně syrskou vládou, objevují zprávy o desítkách civilních obětí.  Rusové ale nejsou tak hloupí a natvrdo sdělí, že s desinformacemi počítali a nikomu nic nedarují. Obama je jiným prezidentem, než byli jeho předchůdci, a tak na hru Ruska přistoupí.   

Na rozdíl od suveréna G.W. Bushe, který se v Iráku dokonale vyřádil, jen  opatrnicky sdělí, že si to s jadernou velmocí Ruskem kvůli  nějaké prťavé Sýrii nerozhází.  Ačkoli je USA v koalici v rámci konfliktu v jedné zemi - Sýrii - se 60 státy, mandátem legitimní vlády mává paradoxně osamocené  Rusko, jež ale koordinuje své operace s Irákem i s Íránem.   Že by se USA opravdu poučily z předchozích chyb a zalekly se poté, co si vyslechly projev prezidenta Putina v OSN? zde

Zatímco Rusové se snaží svůj zbrojní arzenál utajit a pak se všichni diví, že disponují moderními  letouny SU - 24, SU - 25, SU 34, USA se už od Vietnamu chvástají svými smrtonosnými zbraněmi. Za sebou nechaly úctyhodné zástupy mrtvých, po kterých ale jejich občané netruchlí, protože se o nich v hlavních zprávách záměrně  nereferuje. 

Rusové se otevřeně přiznají k tomu, že v řadách IS bojují i jejich občané a deklarují svou ochotu s IS bojovat. Západní novináři jim to ale nevěří. Na rozdíl od Turecka, které namísto IS začalo atakovat kurdskou PPK, je Rusku  24 hodinách operací  vyčítáno, že hází všechny teroristy do jednoho pytle, mlátí je hlava nehlava a nešetří teroristy, jež si USA vypěstovaly v Turecku, aby bojovali proti Assadovi. My ale díky svědectví Juliana Assange dobře víme, že USA plánovaly režimní převrat v Sýrii už od roku 2006 a Rusko jim nyní udělalo čáru přes rozpočet. Jak se s tím vypořádá kolosální mediální propaganda USA je ve hvězdách.