Strasti a slasti medových pastí

Kdo z nás z nás, když se začneme bavit o problematice špionáže a kontrašpionáže světových velmocí, si nevzpomene na Jamese Bonda anebo na 30 případů Majora Zemana. 

   Málokdo si uvědomuje, že realita získávání smysluplných informací o taktice protistran  je mnohem prozaičtější.

   Většina současných agentů se stěžuje, že jejich práce zdaleka není tak akční, jako ta Bondova a  sestává často ve vyšetřování důchodců případně ve statistické analýze odposlechnutých dat.

   S nástupem moderních technologií  a kyberútoků se situace na světovém poli špionáže posouvá novým směrem. Laické publikum odkojené úniky z WikiLeaks a dokumenty typu Citizenfour nabývá dojmu, že špionáž se brzy přesune do oblasti kybernetického boje NSA, FSB, VAJA, MSS, Mossadu a dalších vlivných zpravodajských služeb.  Skoro by se zdálo, že časem nebude třeba do terénu protivníků vysílat  žádné živé lidi.

    Supervelmoci navíc masivně investují do rozvoje inteligentních zbraní s vlastním úsudkem, jež by měly v nedaleké budoucnosti umožnit zničit  strategické  cíle nepřítele bez nasazení lidské síly. Za desítky let se budeme moci dočkat válek, ve kterých už mezi sebou nebudou bojovat lidé, ale jen velmocemi vyrobení roboti. Zatím ale tato skutečnost nenastala.    

   Takže si na klasickou kyberválku, kdy budou všichni revoltují zalezlí u svých  šifrovaných počítačových zařízení a tajné služby prostřednictvím svých agentů budou sledovat jejich aktivity a zatýkat je na základě Patriot Act anebo Freedom Act, budeme muset ještě chvíli počkat a uvědomit si, že živí agenti v terénu jen tak nevyhynou. 

   Nejlepší vtípky na toto téma můžeme vyslechnout  od Vladimíra Putina, jenž sám v tajné službě KGB dlouhou dobu pracoval, a tak je schopen nazřít kafkovsky unikavý bizarní rozměr celé této problematiky.

   My se v našich horkých letních dnes zaměříme na nejstarší a nejosvědčenější techniku v informačním boji supervelmocí, strategii medových pastí, využití vnadných žen i mužů, kteří prostřednictvím nejstaršího řemesla světa získávají cenné informace i nové dvojité agenty.

Neprofesionální Mata Hari

   Nejproslulejší medovou  pastí v historii špionáže je žena, jež proslula pod pseudonymem Mata Hari.  

   Nizozemská občanka Margaretha Geertruida Zelle pocházela z finančně dobře zabezpečené rodiny, ta se ale brzy rozpadla, její otec si našel novou přítelkyni a  matka brzy nato zemřela. O Margarethu, jež začala studovat na dětskou vychovatelku, se staral její kmotr.

   Kmotrovi se ale  nelíbilo, jak jeho svěřenkyně flirtuje s jedním z pedagogů, a tak ji ze školy odvedl.  Nedlouho nato  odpověděla na inzerát o 20 let staršímu úředníkovi Johnovi Rudolphovi MacLeodovi, za něhož se provdala. Spolu se přestěhovali na Jávu. Manžel však  holdoval alkoholu a měl řadu bokovek. Často si vybíjel vztek na své ženě.

   Margaretha rovněž měla své aférky, a tak se s manželem časem  domluvili na tradičním schématu medové pasti.  Mata Hari svedla bohatého podnikatele, manžel milenecký pár odhalil inflagranti a  začal podnikatele vydírat. Příliš mnoho štěstí to ale páru nepřineslo, protože jim někdo za Johnovy intriky otrávil malého synka. 

   Margarethě se nakonec podařilo s násilnickým manželem rozvést, na krku jí ale zůstala malá dcerka. Chvíli se živila jako orientální tanečnice, pak  odložila dcerku ke svým příbuzným a začala se věnovat prostituci.

   Po vypuknutí první světové války se Margaretha rozhodla pro další výnosnou činnost. Úředník německé  tajné policie Traugott von Jagow jí navrhl spojit příjemné s užitečným, vydělat si prostitucí  s vysokými diplomatickými úředníky a ještě si přijít k dalším penězům od německé vlády za vojenskou špionáž. Margaretha nadšeně souhlasila a obdržela krycí jméno  H.21.

  Němci jí nařídili odcestovat do Francie, aby tam vytřískala co největší množství cenných poznatků. Ačkoli  Francouzi vnadnou promiskuitní ženu začali brzy začali podezírat, nebyli schopni nalézt přímý důkaz. A tak jí nakonec pohrozili deportací do Nizozemí.

  . Margaretha ale byla pohotovější, nabídla francouzskému kapitánovi George Ladouxovi, že se stane dvojitou agentkou a bude informovat francouzské tajné služby o aktivitách jejich německé protistrany. Pochlubila se také, že se zná s celou řadu německých důstojníků, čímž si svou hloupostí zničila své alibi.

   Ladoux ji odeslal do zahraničí a dal jí kontakt na 6 belgických úředníků, na něž se může obrátit. Všechny z nich Francie podezírala z kontrašpionáže.  Mezitím Británie Francii upozornila, že jeden z těchto agentů byl zadržen. Francouzská strana si uvědomila, že Margaretha pro ni představuje skutečné nebezpečí.

   Němci brzy zjistili, že odhalená špiónka je pro ně bezcenná. Na žádost Jagowa, od kterého Margaretha žádala další peníze za své špionážní služby, odjela do Francie, kde byla  zatčena a bylo proti ní zahájeno soudní řízení.

  Důkazem Francie proti ní byla platba, již dostala pod kódem H.21 . Obhajoba neuspěla a v roce   října 1917 byla první slavná špiónka zastřelena. Margaretha údajně během svého působení nezjistila nic podstatného a historiky je kritizována pro svou naivní důvěru ve svůj vlastní půvab, který jí měl pomoci vybruslit z jakékoli nepříjemné situace.   

   Půvabná, ale po technické stránce špatně proškolená Mata Hari byla průkopnicí moderní techniky medových pastí, jež se v následujícím století staly jednou nejúčinnějších zbraní špionáže a kontrašpionáže světových velmocí. Velitelé tajných služeb si na příkladu Maty Hari uvědomili  slabá místa, na kterých museli  později zapracovat. Mata Hari byla sice přirozeně krásná, ale příliš nápadná a neprofesionální. Navíc ji nikdo neproškolil, jak se dokázat vylhat ze situace, aniž by vzbudila podezření.

   Proto se  velmoci, mezi nimiž se měl svést největší boj v rámci 2. světové války, rozhodly vypěstovat si nové pokolení profesionálnějších  medových  pastí, které by navenek působily na své oběti křehkým zamilovaným dojmem, ve skutečnosti by ale byly citově neangažovaným nástrojem v rukou tajných služeb.

Stalinovi vampky

V roce 1937 se NKVD  údajně rozhodla vytvořit speciální výcvikové středisko. V zemi, kde ideálem byla nevzhledně oblečená, inteligentně vyhlížející pracovnice v šátku, jež povila v  tichosti svému muži 2 až 3 děti, se okatá krása a sexuální provokace příliš nenosily.

   NKVD, vedená Nikolajevem Ivanovičem Ježovem, později nahrazeným Lavrentijem Beriou,  nicméně tušila, že pokud chce zabodovat ve své výzvědné činnosti v zahraničí, potřebuje pravý opak typické ruské ženy- osobu  znalou jazyků, bojových umění,  indoktrinovanou ideologickými poučkami komunistické ideologie, jež byla schopna využít  slabých stránek mužské osobnosti.

   Postupně bylo vytipováno několik krásek, jež splnily přísné podmínky svých pedagogů. Po hodinách teoretického i praktického zácviku věděly dívky, kterak za každé situace svést nenápadně vytypovaný objekt, citově se neangažovat a vytřískat z oběti opojené sexem veškeré potřebné informace strategického významu.

  Když by oběť nezabrala a nebyla ochotná vydat své tajemství, měla děvčata v zásobě kokain a popřípadě, pokud by došlo do tuhého i jed. Tyto vlaštovky byly později rozeslány po Evropě jako spící agentky a pokud bylo třeba,  byly nenápadně aktivovány.   

Nejvíce užitku ale nakonec přinesl Stalinovu režimu paradoxně muž - Dmitrij  Bystrolyotov

   Potomek zchudlých aristokratů, jenž bojoval v řadách bělogvardějců, se dal  zrekrutovat sovětskou Čekou jakožto spící agent. Určitou dobu pobýval v Praze, kde se mu podařilo díky znalostem jazyků a vybranému vychování proniknout mezi vyšší politické kruhy. S nástupem fašismu se agentovi podařilo dopátrat řady italských a německých vojenských tajných operací a strategických plánů.

   Podařilo se mu nabourat do záznamů britských zpravodajských služeb a seznámil Stalina s diplomatickými záměry Francie, Itálie, Švýcarska a USA. Bystrolyokov využíval umně svého šarmu k svedení žen, jež pak začaly spolupracovat se sovětskými zpravodajskými službami.     

   Díky svým stykům poskytl Stalinovi informace o Hitlerových setkáních se západními diplomaty, německé, italské a španělské diplomatické šifrované zprávy. Ruský agent  poskytl Sovětům informace o Hitlerově čtyřletém plánu na vyzbrojení Německa a Sověti díky němu měli přehled o zrodu nacistické páté kolony v předválečné Francii.

   V roce 1935 se mu podařilo propašovat  přes hranice  německé  a italské  zbraňových systémy. V rámci své profese se pohyboval v saharské poušti a džungli belgického Konga.      

   Muž, který posloužil vlasti, ale neunikl Stalinovu hněvu, v roce 1937  byl agent   za údajnou zradu nepříteli mučen a posléze byl odsouzen SSSR k 20 letům nucených prací.  Andrej se ale nedal zlomit, a i přes své slabé zdraví si psal zápisky, jejichž svědectví je stejně tak objemné jako Solženicynovy spisy.

  Po svém propuštění využil znalosti více jak 20 jazyků a spolupracoval s lékařskými organizacemi. Věnoval se malbě, psal scénáře a povídky. Posmrtně byl za svou službu vlasti odměněn Dmitrijem Medveděvem.

Němci rovněž nezaháleli a založili si svůj Salon Kitty

   O něm jsme se dozvěděli z deníků představitele německých zpravodajských služeb Waltera Schellenberga, jenž o salonu napsal ve své vzpomínkové knize Labyrint.

  Reinhard Heydrich, který už se nechtěl blamovat neprofesionalitou, jíž se Němci dočkali od Maty Hari,  se pokusil být co nejvíce nenápadný. Vyštval potají  z věhlasného německého nevěstince původní nevzdělané prostitutky a nahradil je svými vlaštovkami. Děvčata zde zaměstnaná si osobně vybral  Schellenberg. Musela být, jak si sám poznamenal, nadprůměrně inteligentní, ovládat cizí jazyky, být národně uvědomělá a chtivá sexu s muži.

   V německém nevěstinci pracovali operátoři, kteří kódovaně zapisovali rozhovory z pokojů, kde si užívali nic netušící vysocí státní úředníci sexu za své "poctivě vydělané"  peníze. Hitlera údajně nejvíce rozzuřily urážlivé poznámky Mussoliniho zetě G. Cianna, který o vůdci prohlásil, že je idiot. Salon Kitty se stal zajímavým svědectvím  o životě vysokých německých důstojníků i o jejich bizarních choutkách.

  Nevěstinec chodil kontrolovat sám Heyndrich, tehdy byla ale odposlouchávací zařízení  vypnuta. Salon se dostal do hledáčku anglického agenta Rogera Wilsona, vystupujícího pod skrytou identitou rumunského novináře Ljuba Kolcheva, jenž si celkem snadno všiml podstaty celého podniku. Stal se pravidelným návštěvníkem vyhlášeného veřejného domu a podařilo se mu informovat  britskou výzvědnou službu o  rozhovorech vysokých německých důstojníků. 

   O činnosti salónu, jenž se posléze, když Německo začalo kolabovat, vrátil ke své původní funkci, vznikl  kontroverzní erotický film režiséra Tinta Brassa, ve kterém si zahrála Ingrid Tullinová.

V technice využití medových pastí byli patrně nejúspěšnější Rusové, anebo se na ně prostě jen provalilo nejvíce kauz, jež dospěly až k soudnímu řízení. KGB  s oblibou využívala moskevských hotelů, kde byly využity odposlouchávací zařízení, agenti si pohazovali a sbírali natočené materiály skryté v kaštanových oříšcích a mohli bychom vyjmenovat celou řadu dalších triků, jež pak mohly od SSSR okopírovat britské, americké anebo izraelské zpravodajské služby.

    Ty ale většinou nebyly v těchto elementárních technikách tak úspěšné a to z toho důvodu, že ruské dívky byly mnohem pohlednější nežli ty americké a ruští agenti a diplomaté byly režimem natolik dobře vycvičeni, ze se prakticky  nedostali  do sexuálně kompromitujících situací. Pokud se tak stalo, nedařilo se je rovněž tak snadno vydírat pohrůžkou zveřejnění nahraných záznamů s vlaštovkami.

Kterak americký mariňák sedl na lep strýčkovi Sašovi a jeho svěřence Violettě   

   Patrně nejznámější kauzou, kdy se pracovníkům zpravodajských služeb USA podařilo sednout na lep KGB, je relativně banální  aférka mezi mezi americkým námořním důstojníkem Claytonem Lonetreem, zastupitelem USA v Moskvě v roce 1984,   a ruskou agentkou Violettou Seina, jež jednala v zastoupení strýčka Saši, agenta KGB. Půvabná Violetta si s osamělým mariňákem zatančila na plese, a ten se celkem snadno chytil na lep. 

   Strýček Saša se  s Lonetreem sblížil a postupně si začali vesele spolu švitořit o  politických tématech. Ačkoli se to celé námořnímu důstojníkovi údajně nezdálo, Lonetree neodolal půvabům Violetty, se kterou se nepřestal stýkat a kamarádil se i s jejím "strýčkem".

   Poté, co opustil vevyslanectví v Moskvě, přesunul se na diplomatický post do Vídně, kde stále smutnil po své Violettě. Saša, jemuž se jakoby zázrakem podařilo do Vídně dostat z hermeticky uzavřené  SSSR,  byl jediným, kdo mu o ní mohl vyprávět a předat mu od ní několik dárečků a foteček.

   Strýčkovi se podařilo vymámit z Lonetreea pár informací, Lonetree později přiznal, že poskytl Sašovi plány velvyslanectví a seznam čísel, za což obdržel od štědrého Saši okolo  1800 dolarů. Stejně tak se námořní důstojník  Sašovi svěřil s několika podrobnými údaji o agentech pracujících pro americké zastupitelstvo.

   Sašovy nároky se ale začaly zvyšovat. Nabídl nebohému mariňákovi cestu do Moskvy a výcvik v agenta KGB a jako bonus setkání s jeho milovanou Violettou. To už ale bylo na Lonetreea moc,  a proto se raději sám nahlásil  CIA a nechat se vyšetřit Námořní vyšetřovací službou.

   Ta při svém důkladném šetření odhalila dalších několik pobřežních důstojníků, kteří byli rovněž rázem v podezření ze špionáže, zatajení údajů  a nepatřičného styku s cizinkami. Všichni ale drželi při sobě a tvrdili spolu s Lonetreeem, že se pokusili stát se dvojitými agenty na svou vlastní pěst.

    Lonetree byl odsouzen k 30 letům vězení, ke ztrátě veškerých vojenských hodností a 5000 dolarům  pokuty. Lonetree se později odvolal a postupně mu byl snižován  trest za dobrou spolupráci s orgány trestního řízení, až nakonec vyvázl po  9 letech z  vězení.

Romeovští agenti

   Za nejúpěšnějšího producenta medových pastí můžeme považovat vedoucího oddělení  východoněmecké zpravodajské služby Stasi Markuse Wolfa, jenž rozjel výnosný špiónský byznys medových v dokonale megalomanském stylu.

   Markus Wolf si v 50. letech 20. století povšiml zajímavé skutečnosti. Řada německých mužů padla v druhé světové válce a tím uvolnili místo schopným ženám, jež začaly vstupovat do vyšších pater západoněmecké politiky například jako asistentky politiků.

   V jeho hlavě se tedy zrodil geniální nápad. V rámci Stasi si prosadil zvláštní oddělení, sestávající z pohledných úředníků, kteří byli použiti jakožto medové pasti uchystané pro sekretářky vlivných  západoněmeckých osobností. Pro své hochy vynalezl zajímavou přezdívku- romeovští špióni.

   Skrze  pohledné Němce se Stasi podařilo infiltrovat v západním Německu takřka všude, kde se jí zamanulo. 

  Markusovi se podařilo získat tzv. dvojité agenty, západoněmecké osobnosti, jež pracovaly pro Stasi. Díky svým špiónům získala Stasi přehled o  umístění jaderných zbraní v Západním Německu. Jeden z nich, vystupující pod  přezdívkou "Topaz" působil 20 let v  NATU.

      Nejslavnějším počinem Marcuse Wolfa byl Gunter Guillaume, agent Stasi, vlivný západoněmecký podnikatel, který předstíral  útěk z východního Německa do západního, kde se stal zástupcem Williho Brandta, jenž prosazoval kurz sbližování obou znesvářených německých politik. Wolf, jemuž se Brandtovo jednání zdálo pro Východní Německo příznivé, neváhal uplatit jednoho západoněmeckého politika 50 000 markami, aby Brandtovi nebránil v nastoleném kurzu. Odhalení pravé identity Guilauma vedlo  k pádu W. Branta. 

  Západní Němci navíc přišli na to, jak identifikovat východní německé agenty, operující na jejich půdě. Prozradil je praktický sportovnější účes, který se lišil od vyumělkovanějího západoněmeckého vlasového střihu. Západoněmecké špionážní oddělení  sledovalo odlišně ostříhaného východoněmeckého agenta a jakmile udělal jednu jedinou chybu, byl nemilosrdně zadržen a zatčen.

  Samotný Wolf po pádu Východního Německa uprchl do SSSR, kde požádal o azyl. Ten mu byl stejně jako v Rakousku zamítnut a musel se navrátit do vlasti. Zde byl odsouzen na 6 let do vězení za vlastizradu, nicméně rozhodnutí soudu bylo zrušeno na základě toho, že Wolf pracoval pro Východní Německo, jež bylo samostatným státem a nikoli součástí Německé spolkové republiky. Posléze byl odsouzen pro únos k podmíněnému trestu.

  Ve své vlasti měl spoustu příznivců, zakládal si na svém elegantním východoněmeckém obleku, účastnil se meetingů a věnoval se publikační činnosti.

Medové kiksy

  Občas se  KGB v jejich strategii medových pastí  nedařilo.  Většinou u školených agentů protistrany, kteří si od sexu chtivých ruských dívek vyžádali film natočený na štěnici dříve, než je dívky stačily uspat.  Nejvíce se ale praktikám KGB vysmál indonéský prezident Achmed Sukarno, jehož si KGB  natočilo spolu s dalšími vládními úředníky s ruskými vlaštovkami.

 Sukarno, když mu byl předložen ruskou stranou kompromitující materiál,  suše odvětil, že toto celé považoval se za dar SSSR sobě i svým spolupracovníkům v rámci národní pohostinnosti a požádal  KGB, aby mu poskytla film, jenž by si jej Indonésané mohli promítat v kinech a vidět, jak jsou jejich vůdci mužní.   

Blamáž v řadách britské konzervativní vlády

  Zálusk na strategii medových pastí měla kromě KGB i britská MI5. Bohužel se jim v této oblasti  ale nedařilo tak skvěle jako agentům ze zemí východního bloku. V případě Profumovy aféry si to Britové pokazili natolik, že kvůli tomu padla celá konzervativní vláda.

   To celé  měla nechtěně na svědomí vnadná  modelka Christine Keeler, jež v patnácti opustila školu, aby se věnovala modelingu a jako typická britská mládež šedesátých let šla ze vztahu do vztahu. Brzy se seznámila  oblíbeným londýnským chiropraktikem Stephenem Wardem, jenž proslul svými večírky a ilustracemi významných britských politiků, kterými přispíval do magazínu Ilustrované  londýnské noviny.

  Keelerová  považovala Warda spíše za bratra, k němuž se mohla kdykoli uchýlit tehdy, když se jí nevydařil vztah. Ward snil o tom, že se mu podaří dostat do Sovětského svazu, aby tam mohl pozorovat ruské politiky, které by pak mohl namalovat. Jeden z jeho přátel, editor časopisy   Daily Telegraph sir Colin Coote, jej proto seznámil s námořním atašé  SSSR Jevgenijem Ivanovem, jenž byl agentem ruské GRU. Oba dva se brzy sblížili a Ivanov se na jednom z Wardových  večírků seznámil i s Keelerovou.

   Ward spolupracoval s MI5, jež si  začala dělat zálusk na Keelerovou, která by se mohla stát medovou pastí na Ivanova, jenž by se díky ní mohl stát  dvojitým agentem. Ward se později neformálně  angažoval v rámci ruskoamerické kubánské krize v roce 1962.  MI5 ale pojala obavu, aby se Ward nestal agentem pracujícím pro Rusko, protože Ivanovovi sděloval příliš mnoho detailů z politické scény, jak si povšiml vlivný britský politik lord Alfred Denning.

   Na jedné ze dvou akcí,  kde se propojily skupiny politika Astora, jenž hostil na počest pákistánského prezidenta početnou skupinu vlivných osobností, včetně ministra obrany Johna Profuma,  a chiropraktika Warda, se rozhodla mladičká modelka Keelerová si  zaplavat nahá v bazénu.  Neunikla přitom pohledu ženatého ministra Profuma, který si dívenku ohodnotil ve svém sofistikovaném politickém mozečku jako sladoučkou, miloučkou kůstku. Zalíbila se mu natolik, že jí přislíbil, že s ní zůstane v kontaktu.  

   Wards se svěřil důstojníkovi MI5 s krycím názvem Woods s tím, že se ministr obrany Profumo seznámil s Ivanovem a jednak s tím, že se Keleerová Ivanovovi celkem zalíbila. Ivanov se v rámci neformálních rozhovorů  otázal Warda na budoucnost rozmístění atomových zbraní v Německu, což MI5 nepřekvapilo, protože agenty GRU takovéto typy dotazů samozřejmě zajímaly mnohem víc, než vnadné britské husičky.

   Ovšem Profumův zájem o Keelerovou se MI5 nelíbil. 

  Profumo se k velkému zděšení MI5 s Keelerovou zapletl, ale stála jej  zatím jen pár večeří, několik dárků a 20 liber, jež věnoval jako dárek pro matku. Asi po 20  let po celé aféře popsal svému synovi Keelerovou jako snadný sexuální cíl, se kterým se ale nedalo konverzovat o ničem jiném nežli o jejím účesu, makeupu a gramofonových deskách. 

   Keelerová později tvrdila, že se po ní snažil Ward od ministra obrany Profuma vymámit informace ohledně umístění atomových zbraní v západním Německu, ale ona se ho jako uvědomělá Britka na nic nezeptala. Profumo rovněž později zapřel, že by cokoli v této problematice prozradil.

   Krátce na to si Warda neformálně pozval na kobereček sir Norman Brook, poradce ministerského předsedy. Profumo byl  baronem Brookem varován, aby ukončil jakékoli styky s Wardovým okruhem, protože si MI5 přestala být jista Wardovou spolehlivostí. 

  Profumo okamžitě zrušil v dopise schůzku se svou milovanou Keelerovou a byl šťastný, jak lehce z celé aférky vybruslil.  K britským politikům maximální loajální tisk  si celé záležitosti  nevšiml až do chvíle, kdy  Keelerová poštvala v roce 1963 proti sobě divokého  jazzového hudebníka Edgecomba, jenž na její popud pobodal majetnického Lucky Gordona, který  Keelerovou fyzicky ohrožoval.

   Keelerová se nakonec rozešla i s Edgecombem, jenž si pak naštvaně vystřelil do dveří pokoje, kde se nacházela i její přítelkyně "herečka"  Mandy Rice-Davies, a byl za to odsouzen za pokus o vraždu.  Čirou náhodou se o tom dozvěděl bývalý labouristický poslanec John  Lewis, který nenáviděl Warda za to, že jeho přítelkyni seznámil s jinou ženou, jež mu ji pak odloudila.  Keelerová si před ním v baru v noci pustila pusu na špacír a rozhovořila se o svých vztazích k Profumovi a Ivanovovi.

  Lewis to zahorka vyklopil svému parlamentnímu kolegovi George Wiggovi, jenž poté zahájil pátrání na vlastní pěst. Znepokojení Rusové pro jistotu odvolali v lednu 1963 Ivanova z Londýna zpátky do Ruska.  Kellerová se rozhodla prodat  svůj příběh některým z bulvárních magazínů. Jediný, kdo byl ochoten zaplatit byl časopis Sunday Pictorial.

  Časopis, který odmítl publikovat její aféru The News of the World, informoval Warda a Profuma, aby   se pokusili Keelerovou přesvědčit, ať svůj příběh zazdí. Modelka ale po skrblivém Profumovi za mlčení vyžadovala tolik, že ji jeho právník hodlal zažalovat za vydírání.  Wardovi se nakonec podařilo časopis přesvědčit, aby článek nepublikoval. Mezím už mezi novinářskou a politickou obcí kolovaly různé zvěsti, ale Profumovi se je vždy podařilo vyvrátit. I předseda vlády se rozhodl prozatím svému ministrovi důvěrovat.

   Nově zvolený leader labouristů Harold Wilson se rozhodl tuto aféru, o níž se doslechl, nekomentovat, nicméně  se do záježitosti zapojila agilní  labouristická poslankyně Barbara Castle.  Profumo byl dotlačen, aby vypovídal před sněmovnou. Zde řekl, že se setkal jak s Ivanovem, tak s Wardem a Kellerovou, ale že mezi nimi nedošlo k čemukoli nemravnému a pohrozil soudem komukoli, kdo by se odvážit tvrdit cokoli jiného. Ten samý den se nechal ostentativně vyfotit s královnou matkou v parku.   

  Nicméně v rámci čím dál se stupňujícího mediálního tlaku i tlaku opozičních politiků  už britská veřejnost i politici ztratili důvěru v Profumovu nevinu a Profumo nakonec musel jít s barvou ven. V tisku se začaly objevovat narážky na více kostlivců ve skříni vlády. Situaci se pokusil uhasit BBC  lord Hailsham, jenž prohlásil, že skvělá konzervativní strana  nepadne kvůli triviální aférce vládního politika s dívkou lehkých mravů.

  To už tiskem začaly kolovat zprávy o kamarádce Keelerové Mandy, jež byla nafocena při orgiích s maskovanými muži,  z nichž jeden byl údajně vysoce postaveným politikem.

   Vyšetřovatelé v čele s lordem Denningem  se snažili odvést pozornost co nejvíce k Wardovi a Keelerové, jež zmatečně měnila výpovědi. Stephen Ward se stal typickým obětním beránkem. Ward byl dlouze vláčen tiskem a soudy za něco, co bylo v tehdejší londýnské společnosti naprosto běžné a tolerované, byl obviněn za to, že je hrozbou pro stát a že žije na cizí náklady. Když si vzal Ward po vyčerpávajícím procesu, jenž jej stál kromě nervů celou klientelu a všechny údajné přátele,  život, oslavil to jeho rival, labouristický politik Lewis šampaňským.

   Ministerský předseda Maximillian nejprve nehodlal po aférce svého ministra obrany rezignovat. Když ale zjistil, že je vážně nemocen, změnil názor a jeho kabinet podal demisi.

   Přelétavý  ministr obrany Profumo z toho ale nakonec nevyšel zas až tak špatně. Dal se na charitu, žena mu brzy odpustila a dožil se dlouhých let. Keelerové se v modelingu ani v osobním životě příliš nezdařilo, naopak její kolegyně Marilyn "Mandy" Rice-Davies se díky celé této bizarní aférce  proslavila.

   Aféra se dočkala několika dramatizací. Nejslavnější z nich je film Skandál z roku 1989 sira Iana Murray McKellena, jenž celý film konzultoval s Keelerovou, jež se rozhodla posmrtně rehabilitovat svého letitého přítele Warda, vůči němuž křivě svědčila a trápily ji pocity viny. Za zmínku stojí  muzikál Andrew Lloyda Webera Stephen Ward.

(Christina Keeler se po smrti Stephena Warda rozhodla spolu s režisérem Murrayem McKellenem odhalit svou verzi pravdy)  

Medové pasti ale nebyly čistě sovětským a evropským vynálezem. S oblibou jich využívaly, pokud se naskytla příležitost například asijské a izraelské tajné služby.

Invenční Číňané

  Ani čínské tajné služby nezahálely a využili příležitosti, kdy to jen šlo. Občas za velice bizarních okolností. Obětí piklí čínských zpravodajských služeb se stal dvacetiletý  francouzský účetní  Bernard Boursicot, zaměstnaný na čínské ambasádě, jenž měl za sebou ve svém mladém věku pouze tři sexuální kontakty s mladými muži.

  Rozhodl se proto odzkoušet, jaké je to se ženou a na první pohled jej okouzlil učitel pekingského operního zpěvu  Shi Pei Pu. Ten údajně  dokázal Boursicota přesvědčit, že je ženou, která byla otcem nucena se vydávat za muže.

  Francouzský diplomat mu dle svého tvrzení skočil na lep  a začal předávat čínské straně, pro niž  Shi Pei Pu  pracoval, klasifikované dokumenty. Později začal Boursicot pracovat v jihovýchodní Asii a ztratil kontakt se svou záhadnou milovanou, jež mu nakukala, že spolu měli díky svým sexuálním hrátkám, jež se odehrávaly za naprosté tmy, 4 letého syna Shi Du Dua.

   Čínská tajná služba obratně využila Bousicotovy naivity a namluvila mu, že se jeho  Shi Pei Pu  stala obětí čínské kulturní revoluce. Aby mu byl umožněn kontakt s rodinou a uchránil ji před nátlakem čínské diktutry,  uvolil se poskytovat Číňanům, kteří jej kontaktovali prostřednictvím svého pracovníka  Kanda Shenga, další citlivé informace.

  V zahraničí žil Boursicot střídavě jak s muži, tak se ženami, až se nakonec usadil v Paříži, kde začal žít se svým dlouholetým přítelem Thierry Touletem.

  V roce 1982 se mu podařilo zajistit pro svou čínskou přítelkyni a svého údajného syna asyl ve Francii. Krátce na to byli oba dva zatčeni francouzskou policií. V rámci soudního procesu se diplomat doznal k zcizení minimálně 150  tajných dokumentů. Teprve během procesu se údajně Boursicot dozvěděl v teatrálním odhalení, že milovaná Shi nebyla žena ale muž.

  Zhrzený Francouz si ve vězení podřezal břitvou krk, ale přežil. Oba dva aktéři bizarní špionážní aféry byli odsouzenik k 6 letům vězení, ale na svobodu byli propuštěni už po roce.  Shi se ve Francii těšil  popularitě coby operní zpěvák. Boursicot se rovněž vyrovnal se svým osudem a jeho kontakty s Shi Pei Puem zůstaly omezeny. Nikdo ale nepřestal věřit, že jej Shi Pei Pu doopravdy miloval. Na základě aféry vznikl film Davida Cronneberga M. Butterfy s Jeremy Ironsem v hlavní roli. 

(odsouzený izraelský vědec si v tajném interview stěžuje na korupci italských úřadů, jež nikdy řádně neprošetřili jeho únos z Říma izraelským Mossadem)  

 Mossad v akci

   Nejvíce zajímavou  kategorií pro tajné služby jsou především osamělí zadumaní vědci znalí citlivých vládních tajemství.  Na vlastní kůži se o tom mohl přesvědčit izraelský jaderný vědec Mordechai Vanunu, který byl zaměstnaný ve výzkumném centru nedaleko města Dimona. Vanunu zjistil,  že Izrael vyvíjí atomové zbraně v rozporu s veřejně deklarovanými prohlášeními izraelské vlády o mírovém účelu svého výzkumu. 

  Na základě svých poznatků a  fotografií se pokusil svou informaci poskytnout světovému tisku.  Redakce deníku  Sunday Times se v roce 1987 pokusila jeho fotografie a svědectví ověřit, aby se nedopustila hoaxu. Deník si najal jaderné experty, kteří podrobili data, jež jim jaderný expert poskytl, kritickému rozboru  a dospěli k názoru, že Izrael má takové množství plutonia, jež by stačilo k výrobě 150 jaderných bomb.

   Deník Sunday Times ale dlouho váhal  se zveřejněním informace, a tak se frustrovaný vědec obrátil na bulvární Daily Mirror. Mezitím se už Vanunu dostal do hledáčku izraelské tajné službu  Mossad. Vzhledem k tomu, že vědec pobýval v Británii a Izrael se nechtěl dostal do konfliktu britskou tajnou službou, využil Mossad medové pasti. Osamělý vědec sedl na lep agentce Mossadu, americké   rodačce Cheryl Ben Tov s inteligenčním kvocientem 140, která se vědci představila jako turistka Cythia. 

  Novinář Sunday Times Peter Hounam Vanuna varoval, že by se mohlo jednat o  agentku, Vanunu  mu to ale neuvěřil. Protřelá vdaná ambiciózní agentka, jež absolvovala 2 roky výcviku, kde se naučila, jak zastřelit člověka ze vzdálenosti 100 yardů i tomu, jak používat prostředků moderní odposlouchávací techniky, litovala jediného, že nebyla nasazena do terénu arabských protisionisticky orientovaných zemí.

   Pak ale sehrála roli, pro niž je izraelským lidem dodnes ceněna. Přesně dle instrukcí svého nadřízeného Nahuma Admoniho začala s vědcem v Londýně randit,  a pak už jen stačilo poblouzněného Vanuna vylákat na výlet do Říma. 

   Zde byl Vanunu navštíven třemi agenty Mossadu, kteří jej uspali silným opiátem a kterým se jej podařilo díky předem naplánované akci  převést potají do Izraele, kde byl údajně mučen, odsouzen k 18 letům ve vězení, z čehož 11 let strávil na samotce.

   Když byl propuštěn, nesměl se stýkat s žádnými cizinci.  Británie jeho případ nikdy seriózně  neřešila. Stejně tak se unesením vědce nikdy příliš nezabývala ani italská policie.  Většina Izraelců doteď  považuje ženu- agentku za hrdinku, jež bránila národní zájmy Izraele. Cheryl se nakonec přestěhovala do USA, kde se živí jako realitní makléřka ve státu Florida. Vanuna se Mossadu nepodařilo zlomit a stále považuje svůj čin, ve kterém se mu podařilo doložit izraelskou diplomatickou lež, za správný. Žid Vanunu nakonec konvertoval ke křesťanství. 

S rozpadem SSSR medové pasti neskončily

  S pádem modelu bipolárního světa, jenž se čím dál více přiklání k modelu multipolarity, se může paradoxně zdát, že tajné služby polevily ve svých aktivitách. Opak je ale pravdou, obecná nedůvěra mezi hráči na geopolitickém rynku se stupňuje geometrickou řadou s nově nabytými informacemi. Velmoci investují čím dál vyšší částky do posílení svých zpravodajských služeb. To samé podnikají ve skrytu i velké průmyslové korporace. NSA se svým megalomanským výpočetním střediskem, jež je schopno denně zpracovat miliardy událostí, se jeví jako nepřekonatelná.

    Ruská federace, jež je nucena více šetřit,  si prosazuje nekonvenční legislativu o zahraničních agentech, jež umožňuje vládním strukturám bedlivě sledovat činnost veškerých zahraničních neziskových organizací, jež by mohly v rámci Ruské federace prosazovat mimovládní zájmy. Do zpravodajských služeb lijí své pečlivě našetřené peníze kromě číny, Izraele a Íránu i menší autokratické režimy, jež získaných poznatků většinou využívají v rámci sledování vlastního disidentského hemžení.

   Zpravodajské  služby navíc díky  toleranci západních velmocí vůči sexuálním aférkám politiků, ať již heterosexuálního anebo homosexuálního rázu, ztratili svou velkou zbraň a tou je vydírání politiků zveřejněním choulostivých videí. Tuto činnost nyní plně pokrývají bulvární paparazziové, jež tyto informace prodávají za  slušné sumy bulvárnímu tisku.

   A tak se medové pasti uplatňují povětšinou v rámci měkčích služeb. Protřelí agenti tajných organizací jen tak snadno nesednou na lep. Naopak šedesátiletetí evropští i američtí vládní úředníci jsou stále ochotni uvěřit, že silou své osobnosti, šarmu  a vlivu mohou okouzlit mladé zahraniční stážistky, které jsou žhavé dostat se do vyšších pater světové politiky.  

   2 nejslavnější údajné ruské agentky, jež byly obviněny z toho, že byly medovými pastmi - Anna Chapman a Katia Zatueve se díky své inteligenci a naivitě politiků  v UK a USA dozvěděly spoustu zajímavých informací.

   Zatímco Anna Chapmanová, jež  byla z USA vyhoštěna a v rámci výměny 10 ruských agentů za 10 amerických agentů, si s tím hlavu nedělala, Katia Zatueve se rozhodla proti svému vyhoštění z UK a nařčení ze špiónství bojovat a jít k britskému soudu i za cenu odhalení svého soukromého života. 

        (Katia Zatueve byla zproštěna obvinění z toho, že je údajnou ruskou špiónkou v UK)

   Spor o to, zda byla anebo nebyla ruskou agentkou, se jí podařilo vyhrát pro nedostatek důkazů. Žádný z jejích partnerů, státních úředníků anebo úředníků NATA se nebyl ochoten přiznat, že by stážistce v britském parlamentu předal jakékoli citlivé informace a Katia si navíc  po celou dobu své stáže v UK vedla poctivě osobní deník, ve kterém si  zapisovala, jak všechny své partnery milovala.

   V rozhovoru pro BBC označila přístup britských vyšetřovatelů jako krajně neprofesionální a naznačila že Britové podezírají každou pohlednou Rusku činnou v UK politicky, jež se občas zjeví na ruské ambasádě, jakožto potenciální  špionku a nedokáží pochopit, jak se mohou Rusové naučit anglicky. V rozhovoru v ruské televizi doma se pak naplno rozhovořila o tom, kterak se dá David Cameron koupit za tu a tu konkrétní částku v rámci nejrůznějších aktivit lobbingových struktur.  

     (Anna Chapman se v Rusku stala po deportaci z USA za údajnou špionáž celebritou)   

   Pohledná Ruska Anna Chapmanová navíc v Ruské federaci udělala po svém odhalení  kariéru. Ačkoli ji valná část konzervativní populace nenávidí za její  otevřeně promiskuitní  život, směle se jí chopila  televizní společnost, kde má Anna svůj vlastní pořad o záhadách, a módní žurnály, kde Anna pózuje coby vnadná špiónka.

   Anna je na vrcholu blaha, protože se jí na celé kauze podařilo vydělat, zatímco, pokud by zůstala v USA a vedla si svou neúspěšnou realitní agenturu, asi by skončila na potravinových lístcích, anebo by se musela vrátit zpátky do Ruska, kde by mezi ostatními vnadnými Ruskami dokonale zapadla.

   Na závěr bych chtěla čtenáře upozornit, že jsem se snažila kauzy ověřit z více  zdrojů. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o problematiku činnosti tajných zpravodajských služeb, mohly mít případy zcela jiný podtext, než v jakém  byly veřejnosti i investigativním žurnalistům podány.  

  Vyšetřovaní se před soudy snažili vypovídat ve svůj prospěch, aby unikli vysokým trestům, tajné služby velmocí si raději, pokud se kauza vůbec dostala na veřejnost a k soudnímu procesu, často raději zvolili obětní beránky, aby odvedli pozornost  veřejnosti od vlastní  nekvalifikovanosti, kdy často sedli na lep protistraně a poskytli jí informace, jež by si raději nechaly pouze samy pro sebe.