Hořké vztahy mezi Blízkým východem a Západem

 Zatím posledním počinem světově proslulého britského žurnalisty Adama Curtise, držitele 3 prestižních cen BAFTA, je dokument odvysílaný BBC v roce 2015  Bitter Lake. 

 Dartfordský rodák ve svém dokumentu Bitter Lake  rozvíjí  tezi, kterak západní zjednodušené narativy boje dobra a zla ztratily svůj smysl v konfrontaci  s afgánskou společností a  ideami radikálního wahhábismu. Adam Curtis  se sám  považuje spíše za žurnalistu  nežli za klasického dokumentaristu. Často bývá označován za levičáka, tomuto nařčení se ale brání a hlásí se k neokonzervativismu. Říká o sobě, že je skrytý liberál. Je známý tím, že dokáže strávit v televizních archivech stovky hodin, aby posbíral dostatek materiálu pro své dokumenty. Z vypátraných zdrojů většinou využije pouze fragment, jenž mu pak umně zapadne do skládačky  vizuálně-reflexivních glos o tématech, jež hýbou novodobou společností.  Ve svých dokumentech se pouští do reflexe společenských, vědních a kulturních fenoménů, jež by samy o sobě vydala na stostránkové traktáty. S  pomocí několika  rafinovaně  promyšlených tezí se mu většinou podaří dobrat se jádra pudla a přitom nepůsobit polopatisticky.  Proto mohu jeho dokumenty doporučit divákům, kteří nemají čas studovat stovky stran materiálů nedostupných v českém jazyce, aby si učinili představu o vztahu mezi kulturními střety západu a východu i o  traumatických bodech, jimiž si  prochází moderní společnost.   

   Jeho poslední dokument pojednává o konfliktu dvou kulturních modelů, tradiční wahhábistické kultury, založené na  kmenovém  společenství,  radikálním fundamentalismu a západní konzumní společnosti,  opírající  se o  dogma trvale udržitelného růstu při efektivní nadvládě  elit, manipulujících  uspokojenými  masami neprotestujících spotřebitelů. Fenoménu krize demokratických svobod se autor věnoval ve svých předchozích dokumentech Pandořina skříňka, Století já, Moc přízraků, Past - Co potkalo naši iluzi o svobodě?

   Curtis se ve své dokumentu zaměřil na několik narativních linií.  V první sleduje story Afgánistánu, která se zpočátku zdála spíše úsměvnou  historkou, jež ale skončila tragickým vyústěním.  Curtisův dokument začíná v 30. letech minulého století. Tehdy se afgánský král Mohhamed Zahir Shah rozhodl využít své výhodné strategické polohy a soupeření tří světových velmocí USA, SSSR a Číny ve snaze předehnat se v  budování nového lepšího Afgánistánu dle svých vlastních vizí. Rozšafný  král, který si přál  vyšperkovat svou tradicionalistickou konzervativní kmenovou společnost výdobytky moderní vědy a techniky, se dle slov Curtise jen naculoval a využíval nabídek nadnárodních korporací na tvorbu obřích megalomanských  přehrad a infrastruktury své země.

  V blízkosti přehrad se ale změnila struktura půdy a začal zde růst mák. Curtis nic neříká, ale my, poučení diváci, tušíme své. Dalším královým rozhodnutím, jehož si Curtis povšiml,  bylo v  50. letech  převést nomádské kmeny Paštunů, sídlící převážně v Pákistánu,  do Afgánistánu, kde by jim bylo umožněno  hospodařit si na zúrodněném území. USA se vším naivně souhlasily v naději na další lukrativní zakázky. Bohužel tehdy ještě američtí politici netušili, jak jim Afgánistán v budoucnu zamotá hlavu a vtáhne je do svého vlastního svérázného  pro "civilizované Evropany a Američany" bizardního  světa. Afgánský král byl nakonec svržen v 70. letech ambiciózním premiérem  a země byla vyhlášena republikou.  

   Curtis  sleduje cestu několika levicově orientovaných západních studentů do Afgánistánu v období ekonomické a duchovní krize, jež zmítala USA v 70. letech minulého století. Všichni z nich zde hledali původní  "neorousseauskou" divošskou  společnost nezkorumpovanou výdobytky moderní civilizace.  Někteří afgánští studenti si rovněž přeložili do svého rodného jazyka  příručky marxismu- leninismu, které si po afgánsky zkomolili.  Celý tento myšlenkový kvas vyvrcholil v revolučním hnutí Hafizullaha Amina, reprezentanta strany  PDPA.  Ten byl nejdřív zatčen policií, pak  držen v domácím vězení a nakonec  dorazil na tanku před prezidentský palác a rozhodl se svrhnout prezidenta Mohammada D. Khana. Curtis se bohužel této problematice věnuje ve svém dokumentu dost zkratkovitě, a tak si je britské publikum, jež je patrně neobeznámeno s celou situací, nuceno si prameny dostudovat.

  Povstalci využili situace, kdy byly muslimské svátky, většina policejních úředníků měla volno a zavraždili prezidenta a jeho bratra. Amin se stal ministrem zahraničí a Mohammed Tariki, jeho spojenec  byl zvolen  prezidentem, přičemž moc byla rovnoměrně rozložena mezi představiteli klanů Khalqů a Parchanů. Tato koalice vydržela ale jen krátce a většina Parchanů byla odstavena od moci, jeden z nich se stal milosrdně velvyslancem v ČSSR. Amin s Tarikem navíc odhalili údajný puč a zosnovali popravu a uvěznění několika členů vlády. Nedlouho poté, jak si všímá Curtis,  Amin svrhl  prezidenta Tarika a nechal jej fyzicky odstranit. Aminova vláda změnila politiku země a po vzoru SSSR  začala s kolektivizací půdy. Rovněž změnila původní afgánskou vlajku s  islámskou symbolikou na vlajku podobnou vlajce SSSR.

  Curtis si ve svém dokumentu všímá, že distribuce  zemědělské půdy mezi obyvatelstvo nepřinesla kýžené plody, protože jednotlivé kmeny a rodiny se začaly vzájemně napadat, že pro sebe nepřátelský  klan získal lepší úrodnější lán. Revoluce nešla dál tempem, jak by si Sovětský svaz představoval. Sověti nabyli pocit, že se jim Agfánistán, jenž se načas přidal do jejich tábora, začíná vymykat celkovým společenským rozkladem a řevnivostí z kontroly,  a tak sdělili Aminovi, že vysílají do země vojska, jež mu mají pomoci potlačit šířící se vzpouru. Tajně se ale rozhodli, že Amina odstraní. Situace byla opět o něco komplikovanější, nežli nám Curtis líčí, řevnivý Amin měl spory s  vedením SSSR, kterému se nelíbila celá řada čistek ve vládě Afgánistánu. Amin navíc  intrikoval výrazným proti ruskému velvyslanci Puzanovovi a kalil různým způsobem vody.  

 SSSR původně nechovalo zájem jej odstranit. Amin rovněž, v kontrastu s tvrzením Curtise,  dříve než SSSR vstoupilo na půdu Afgánistánu dobře věděl, že je to s jasným cílem jej svrhnout. Curtis líčí 3 tragikomické  pokusy o vraždu Amina ze strany SSSR, jimž Amin zázračně unikl, aby byl konečně doražen.

    Druhý dějový narativ krouží kolem mefistofelské úmluvy mezi prezidentem F.D. Rooseveltem, jenž zastával názor, že politici a jejich rozhodnutí mají změnit tvář světa a jenž měl  před sebou vizi budoucí dominance USA na Blízkém východě, a saúdskoarabským  králem Abdulem Azízem. Oba dva politici se dohodli k vzájemné spokojenosti na tom, že USA získá od Saúdské Arábie ropu výměnou za politicko-strategickou ochranu USA Saúdské Arábii. Vznikl tak základ slavného pojmu "petrodolar".

   Curtis se letmo zmíní o podstatě saúdskoarabské monarchie, která je úzce propojena s učením wahhábismu, jenž je radikální puritanistickou odnoží sunnitského náboženství. Wahhábistická odnož islámu v době, o které Curtis hovoří,  vyznávala  islám v jeho původní podobě a  vyznačovala se příkrým pohrdáním západním nevázaným konzumním životním stylem. Král, který  stál o materiální blahobyt pro svůj mocenský klan i o  a cenné petrodolary, jež mohly být směněny za modernizaci země, se nakonec rozhodl zbavit nejradikálnějších představitelů této sekty tak, že je povraždil.  

  Nástupce Faisal bin Abdulaziz Al Saud, jenž se dostal v Saudské Arábii k moci v roce 1964,  se rozhodl pro další zajímavé  kroky v modernizaci saúdskoarabské společnosti. Obklopil se byrokratickým aparátem, začal budovat systém sociálního zabezpečení obyvatelstva a dokonce v zemi ovládané nejkonzervativnější odnoží islámu, povolil televizi. Nicméně si byl vědom rizik, kterým musel jeho režim čelit.

  Jedním z nich bylo hluboké zakořenění myšlenek wahhábismu, pohrdající benefity západní společnosti, a druhým ideologie  komunismu, jež nabývala v arabském světě čím dál tím výraznější vliv a ohrožovala tak přímo přežití jeho rodu. Proto se král šalamounsky rozhodl  zneužít konzerativního intolerantního wahhábismu. Zmoudřelým mírnějším představitelům této nauky nabídl cenné posty ve svém mocenském  aparátu a vyzval je k tomu, aby v univerzitách financovaných Saúdskou Arábii  šíříli tuto ideologii po celém arabském světě v naději, že si tak Saudská Arábie zajistí dominanci v regionu a potlačí zázračně  šíření revolučních idejí.  USA snahám Saudské Arábie dala tiše  zelenou v naději, že se wahhábistické Saudské Arábii podaří zdecimovat vlivného nepřítele USA v éře bipolárního světa- SSSR.

  USA dle mínění Curtise byly ukolébány v naději, že mají v intolerantní wahhábistické společnosti profitující z petrodolarů dokonalého spojence. Bohužel se  přepočítali. Saúdské Arábii se jako žádné z arabských zemí nelíbila rostoucí dominance Izraele v regionu a veřejná podpora USA Izraeli, a proto se král rozhodl upozornit americkou politickou veřejnost na to, co je pro monarchii prioritou číslo jedna. Během Jomkipurské války mezi Izralem a Egyptem, do které se zapojilo NATO, zaujala Saudská Arábie lišácký postoj. Rozhodla se zvýšit cenu za produkci své ropy pětitinásobně a političtí  představitelé USA jakožto konzumní společnosti založené na ekonomickém blahobytu svého obyvatelstva se rázem roztřepali strachem.

   Tato strategie dle Curtise  zabrala, industriálně a spotřebně orientovaný  západ se zalekl a donutil Izrael stáhnout se  z taktických důvodů.  Curtis nám dává  shlédnout  rozhovor mezi saúdskoarabským ministrem ropného průmyslu a vyděšeným západním reportérem. Ten se  ministra zeptal, jestli se náhodou nejedná o změnu doposud vyvážené moci rozvinutých a rozvojových mocí ve prospěch producentů energií. Ministr Shaik Zahi Yamahi mu s úsměvem a nonšalancí sobě vlastní v příjemné angličtině odtušil: "Samozřejmě že ano a musíte si na to zvyknout". Američtí leadeři si měli dle záměru Saudské Arábie uvědomit,  že nastupuje nové éra redistribuce moci, kdy si bude  muset západ sednout na  židli a začít poslouchat producenty energií.  Znepokojilo to zatím jenom hrstky vědoucích politiků, masám západních konzumentů tento okamžik změny pravidel karetní hry zůstal  ještě na dlouhou dobu utajen.

  Curtis v souvislosti s tímto gestem upozorňuje ještě na jeden zajímavý fenomén, jehož si kromě líné masy konzumentů povšimla hlavně hrstka finančních elit. Do Saudské Arábie proudily petrodolary a saúdskoarabský vládní klan si s balíky peněz přestával vědět rady, a tak je začal ukládat do západních bank. Ty s  nimi začaly manipulovat v takovém rozsahu, že se to časem vládě  státního celku USA jakožto hlavnímu nákupci ropy a producentu ropných výrobků  brzy vymklo z kontroly. Zatímco západní politikové museli dle Curtise čelit ekonomickému a politickému chaosu, k němuž došlo po rapidním zvýšení cen ropy,  banky si vesele začaly spekulovat s petrodolary a vymanily se krůček po krůčky z jakékoli politické kontroly.

   Třetí dějový narativ krouží kolem krize konzumní západní společnosti, reprezentované hegemonií USA. Ta dle Curtise  začala ztrácet svůj velký příběh  pečlivě naprogramovaný politiky neokonzervativismu,  analytiky spotřebního průmyslu a PR agenturami, najatými korporacemi, aby udržely zmanipulované  masy konzumentů v chlácholivém klidu. Na krátkou  dobu se jim to podařilo. Nicméně nastaly časy ekonomické nestability, davových vzpour a pocitu všeobecné beznaděje. Tu se ale zčista jasna zjevil zářivý republikánský prezident Reagan, který vtloukl do hlavy obyvatelstvu USA, jež si začalo zoufat, že už nemá svůj  americký sen,  zjednodušený  narativ boje dobra a zla. Dobro bylo v jeho pojetí  prezentováno výlučnou a poučnou demokracií USA a zlo komunismem SSSR a jeho satelitů včetně  všech západnímu bloku nepřátelských autokratických režimů, kromě jedné jediné výjimky, Saudské Arábie, ze které čerpaly USA své cenné petrodolary.

   Důvěřivé, masmédii vygumované  obyvatelstvo USA, jemuž je od středních škol vtloukána do hlavy teorie americké výlučnosti, na tento nový  narativ   přesvědčivému  hollywoodskému herci Ronaldu Reaganovi skočilo i s navijákem. Reagan navíc nakukal Američanům do hlav, že všude kolem jediného ostrůvku demokracie, jímž bylo USA,  jeho vazal  EU a hrstka spojenců, bude toto zlo poraženo a dobro ve střihu hollywoodských  morálních hodnot zvítězí na celé čáře.

   Konflikty, které dříve byly vnímány soustředěnými  intelektuály jako boje  politického rázu o sféru vlivu  se v Reaganově narativu staly konflikty mezi dobrem a zlem. USA se zapojily do boje se zlem  v Afgánistánu, kdy se SSSR pokoušela mocensky, silově ale i s pomocí svých elit vybudovat svou vizi sociálně spravedlivé společnosti, přičemž  narážela na odpor části místního islámského, kmenově smýšlejícího  obyvatelstva. Administrativa USA  začala ve svém černobílém vidění finančně podporovat afgánskou opozici. Do toho se, jak je obecně známo, zapojila čilá Saudská Arábie, jež měla strach ze SSSR. Takže si USA spolu se Saudskou Arábií vypěstovaly monstrum v podobě afgánských mudžahídů, radikálních wahhábistických islamistů, kteří bojovali proti městům ovládnutým SSSR a nově ustanovené afgánské socialistické vládě. Jedním z těchto nadšených bojovníků  byl i mladičký Úsama Bin Ládin, z něhož frakce se po řadě let, k velkému zděšení USA, vyklubala Al Káida.

  Curtis nazývá mudžahídskou vizi  boje se SSSR temnou chaotickou silou, jež byla v totálním nesouladu s Reaganovou vizí boje dobra a zla. Zde se Curtis  dopustil účelového  zjednodušení, protože Reagan nemohl být takový snílek, jak jej Curtis v tomto dokumentu prezentuje. Prezident byl obklopen řadou pragmatiků, kteří mu radili, jak účelově a jakýmikoli prostředky oslabit blok SSSR. Mým osobním názorem je, že i on byl pragmatikem, umně využívajícím prokalkulované bipolární pohádky, vhodné k ohlupování věčně nakvašených, pokleslou mediální kulturou zkažených amerických mas.  

   Do děje Curtisova dokumentu volně vplývá čtvrtá narativní linka a tou je postupný mocenskopolitický úpadek Sovětského svazu, jenž začal v průběhu 80. let především po stránce ekonomické ztrácet totálně dech vůči  silnějšímu západní bloku  s novým reaganovským narativem  a podporou agfánských rebelů. Snaha přebudovat Afgánistán dle představ SSSR, který si do čela Afgánistánu zvolil poslušného  Babraka Karmala,  se stala  posledním hřebíčkem do rakve komunistické ideologie SSSR.  Rusové se zoufale pokusili Afgánistán přetvořit dle svých vizí. Soustředili se přitom kromě bojů s rebely  především na výuku místního obyvatelstva,  osvětu po vzoru své vize beztřídní  společnosti. SSSR  vyslalo do Afgánistánu kromě zbraní rovněž velké množství učitelů a lékařů, kteří sem odešli často i proti své vůli. Curtis schválně do svého dokumentu vkomponoval výpověď afgánské ženy, která tvrdila, že nyní se Sovětským svazem už vše bude dobré, protože ženy budou mít konečně stejná práva jako muži. 

  Curtis vplétá do svého dokumentu odkaz na slavný Tarkovského film Solaris a parabolu o tajemném vesmírném tělesu, jež ve vědeckofantastickém filmu deformuje vědomí a subjektivitu kosmonautů takovým způsobem, že se stávají emočními  otroky tohoto jiného, cizího nedefinovatelného jsoucna a jejich subjektivita se rozpadá na tisíce nekoherentních fragmentů. Curtis přirovnává Afgánistán a jeho účinek na tehdejší SSSR s realitou Solarisu.  Sovětská ideologie, jež se pokusila převychovat a přebudovat  Afgánistán  s pomocí moderních technologií, výuky, výchovy a financí, si vylomila zub na nastavení konzervativní,  kmenové, fundamentalistické  afgánské společnosti, masivně tíhnoucí ke korupci, řevnivosti, nenávisti a ditribuci drog. Afgánistán je v Curtisově parabole v reálném světě  tím "podivným jiným", čím bylo těleso v Tarkovského Solarisu, něčím, co zdeformovává pohled moderní společnosti do zrcadla sebe samé.  

  Sovětská společnosti v Afgánistánu po velkých ztrátách, které její armádě způsobili zfanatizovaní wahhábističtí mudžahídové  a technologie NATA, ztratila vědomí svého vlastní smyslu. SSSR se nedlouho po ukončení afgánského konfliktu, z něhož Sověti vycouvali, rozpadl. SSSR ztratil svůj 70 let pečlivě budovaný, v praxi ale nedokonale aplikovaný narativ o sociálně spravedlivé beztřídní společnosti. Dle Curtise za to mohlo symbolicky ale i reálně bizardní těleso Agfánistán, jenž deformovalo  beztak už hodně nalomenou  psychiku obyvatelstva, politiků a ekonomických představitelů SSSR.

  Dalším narativem, jenž Curtis stručně nastiňuje , je éra obecného poklesu  životních standardů středostavovského obyvatelstva západních států od konce konjuktury, spojená s řadou vleklých hospodářských recesí a erozí příjmů konzumentů produktů nadnárodních korporací. Západní demokracie a banky vyřešili tuto situaci tak, že obyvatelstvu, jehož platy a příjmy začaly klesat, umožnili zdánlivě výhodné  půjčky, s jejichž pomocí se občané  cítili zabezpečenější a bankovní a ostatní instituce, operující s kapitálem,  opět získaly o kus více moci a vlivu.

   Nyní se Curtis přesouvá ke své rodné Británii, kde si všímá, že jediným výrobním odvětvím, které nezačalo  v období  vleklé krize, jež se snažila překlenout M. Tchatherovová svou nonkoformní politikou, upadat,  byl zbrojní průmysl, jenž díky masivním zakázkám Saudské Arábie v Británii rostl v nebývalé míře. UK dokonce USA přebrala několik lukrativní zakázek na výrobu stíhaček. Curtis si zde neodpustil mírné rýpnutí do obří  úplatkové afér, jež kontrakt mezi britskými výrobci a saúdskými nákupčími poznamenal. Saudská Arábie tak byla s Izraelem patrně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu.

   To jí ale podle Curtise nebylo nic platné, protože jí chyběli specialisté, a tak se Saúdská Arábie, když se Irák rozhodl napadnout Kuvajt, probrala ze svého petrodolarového opojení.  Saúdové si najednou uvědomili, že i přes veškeré své zbraně a  radary  nemají specialisty, kteří  by byli schopni tato zařízení a technologie obsluhovat. Saúdskoarabský vládní klan v zastoupení ministra obrany odmítl nabídku svého občana Bin Ládina, jenž se vrátil do své rodné země s tím, že by se rád zapojil do boje  nadšené mudžáhidy a pomohl tak Saudské Arábii se ubránit případnému Saddámovu útoku. Místo toho  si povolal na pomoc 500 000 vojáků NATA. Tím si ale Saudská Arábie naštvala zapáleného Bin Ládina, který nerad viděl poblíž míst, jež muslimové považují za svatá,  vojska dle jeho názoru zkorumpovaných USA.

  Mudžáhidové  po vycouvání SSSR z Afganistánu mezi sebou začali bojovat a způsobovali tak velké  ztráty na životech místního obyvatelstva, i proto  postupně ztratili finanční podporu ze zahraničí. A tak se obrátili na  zužitkování máku. Můžeme si všimnout, že Curtis do svého dokumentu instaluje  celou řadu čechovských rekvizit, "pušek, že kterých musí být v závěru vystřeleno". Mák, který se nevinně zjevil na počátku dokumentu, se konečně asi po hodině sledování dokumentu vyklubal ve zdroj výroby opia.

  Zárodky Tálibánu vidí Curtis v systému výuky radikálního wahábismu v afgánských náboženských  školách. Toto nově zmutované hnutí  razilo striktní verzi koránu a právo šaríja ze 7. století našeho letopočtu, jehož už se ekonomicky rozvinutější Saudská Arábie v některých ohledech vzdala.  Curtis nám zprostředkuje  dnes už polozapomenuté záběry, kdy představitelé Tálibanu vnikli do afgánských paláců a porozbíjeli zde veškeré sochy,  památky, obrazy tváří v domnění, že si to tak prorok přál.

   Představitelé Tálibánu  navíc spálili všechny filmové kotouče, protože by si prorok jistě nepřál, aby jejich  mládež sledovala filmy. V koránu se Tálibové dočetli, že by se neměla používat hudba, a tak ji zakázali pro jistotu také.  Ta je ostatně zakázaná i v Saudské Arábii, kde je povolena jen hudba náboženská, a tak se zde děti zazobanějších Saúdů dívají na animované filmy, kde komiksové postavičky zpívají písně oslavující Alláha. Wahhábistický Tálibán v Agánistánu byl ale drsnější než v Saudské Arábii, a tak zde děti měly smůlu, nemohli se už koukat  na žádnou televizi. To by jim dle mého názoru sovětský režim, pokud by si jej Afgánci spolu s NATEM sami nevyštvali,  s chutí umožnil, protože jeho zakladatel Stalin ze všeho nejvíce miloval  americké akční filmy.  Tálibán si rovněž kdesi ve wahhábistické verzi  koránu vyčetl, že by ženy neměly chodit do školy. V Afgánistánu rostlo čím dál více máku, a tak se místní obyvatelstvo a Talibán  mohl obohacovat distribucí drog, což asi v jejich verzi koránu není zakázáno.

  Afgánci si navíc spálili spolu s filmovými kotouči i povražděné komunisty, aby byla země očištěná nejen od filmů ale i od posledních příznivců této dle jejich názoru deviantní ideologie. Druhou silou vedle Tálibánu byla skupina kolem Bin Ládina, jenž měl dle Curtise zcela jinou vizi. Rozhodla se vytvořit z islámu mezinárodní hnutí islámské  revoluce ve velkém stylu a neváhala si k tomu přizvat  přizvat ani zahraniční novináře a západní publicisty.  Bin Ládin ale brzo zjistil, že jeho ideje se celým islámským světem nešíří tak rychle, jak by si představoval a měl za to, že za to může odvěký nepřítel islámu -USA. Zde Curtis přeskočil období teroristických atentátů na další státy, Bin Ládinovo zapojení do války v Kosovu,  atentáty v Keni a Tanzánii a soustředil se v rámci gradace svého 2 hodinového dokumentu na útok na dvojčata v září 2001.

  Ten  zosnoval dle výsledků vyšetřování údajně Khalid Sheikh Mohammed. Díky skvělým vztahům mezi Saúdskou Arábií a USA, která bez problémů udělovala víza Saúdským Arabům,  byly do operace zapojeni většinou  občané Saúdské  Arábie. Zde si opět nemohu odpustit poznámku, zda byl George W. Bush opravdu tak pomýlený, že namísto Saudské Arábie, odkud pocházela většina teroristů, zaútočil na Írák a Afgánistán, kde se údajně skrývala odnož Al Kajdy, ta už ale mohla být prakticky kdekoli, například v Pákistánu.  Něco by tomu nasvědčovalo, protože George Bush si ve svých projevech občas pletl Austrálii s Rakouskem, a tak se mu mohla v okamžiku největšího zatemnění mysli Saudská Arábie, velký to spojenec USA, zaměnit za Irák. Ostatně vládní klan v Saúdské Arábii v tom patrně neměl prsty a Saúdové dělali vše pro to, aby si ve zmatečné situaci v USA vylepšili svůj mediální a politický obraz a kondolovali USA ostošest.   

 Vláda USA, dle mého názoru,  patrně  chtěla rychle najít skupinového  viníka a zatočit s celým zlovolným arabským světem. Zálusk si USA dělalo v deklaracích tzv. os zla  i na Írán, vojenským konfliktem  oslabený Hussainův režim se ale jevil pro USA ideálním terčem msty za podlý teroristický útok, stejně jako organizačně a vojensky slabý Tálibán. Tato fakta ale v rámci svého vyprávění Curtis nereflektuje a nelze mu to vytýkat. Curtis zde  nezmínil ani  složitá vyjednávání mezi Bushovou administrativou  a Talibánem o vydání Usámy Bin Ládina k vyšetřování, kterého Tálibán po chvíli zdráhání nabídl Bushovi  k vydání. G.W. Bush chtěl stejně do země vrazit, odmítl velkorysou nabídku, aby nevypadal po útoku na Dvojčata mezi americkým obyvatelstvem a před celým světem jako slaboch a navíc si Pentagon chtěl prubnout své dokonalé vylepšené moderní zbraňové systémy a technologie.

  Curtis ve svém dokumentu  se soustředil jen na  Bushovu invazi Afgánistánu, kterou autor vyložil v rámci tzv. humanitární mise boje USA proti terorismu. Stejnou významovou zkratkou ale opsal i zapojení  SSSR v Afgánistánu. Situace byla ale z hlediska geopolitického složitější, této otázce se autor už věnoval dříve.  

 Curtis divákovi sugeruje,  že následný pokus USA, který pokračoval po útoku na organizaci Al Kaidy, o obnovu a restrukturalizaci Afgánistánu, implementaci volebního systému západního střihu do řevnivého kmenového systému neslučitelného s demokratickými principy,  se v něčem podobal snaze SSSR 2 dekády před tím. USA kromě vojáků, kteří masakrovali místní obyvatelstvo, poslali do Afgánistánu své manažery, kteří začali vyučovat afgánský lid marketingovým strategiím a boji proti drogovým gangům. Američtí estetici rovněž  místním vysvětlili, v čem spočívá vrchol současného umění. Představili jim nadšeně Duchampův konceptuální  pokus vystavit toaletu v muzeu.

  I nyní se dokázali mladí Afgánci zatvářit na své školitele mile, ve svých moudrých hlavičkách si už ale asi pomysleli své. Dokonce jedna z žen v televizní reportáži po vzoru rozhovoru  žen v Afgánistánu ovládaném SSSR opětovně celému světu nakukala, že nyní už budou mít ženy v zemi konečně stejná práva jako muži. Politické elity USA měly z celé akce asi kolosální radost, protože afgánské davy na silnicích zprvu vesele jásaly a křičely, jak moc milují demokracii. Najednou ale Američané zjistili, že neví, kdo to vlastně ti Afgánci jsou. Kýžená demokracie se během několika let v prvobytně pospolné společnosti nedostavila tak rychle, jak si  USA původně myslely.  Al Kajda se stáhla do Pákistánu, ale vojska USA a UK a skupinka věrných dle Curtise pořád musela s někým bojovat.

   USA to dle Curtise stále nedocházelo. Loutkovou afgánská vláda v čele s Hamídem Karzáím  nebyla schopná reprezentovat skutečné zájmy místního obyvatelstva, jež se lišily region od regionu, klan od klanu. Brzy se provalilo, že  v afgánském státě masivně dotovaném ze zdrojů USA bují ve velkém korupce a to především ve vysokých úředních postech. Guvernér Kandaháru Gul Agha Sherzai, jenž čerpal miliony z amerických dotací, souběžně údajně obchodoval s narkotiky. Namísto toho, aby byl svržen a souzen, jej prezident Karzájí učinil guvernérem Nangandharu.  USA  umožnily řadě úředníků spřízněných s Karzájího režimem decimovat místní lid, který si začal stěžovat, že na úřadech po něm všichni chtějí za jakýkoli úkon obrovské částky peněz.

  V zemi, jež nebyla  zvyklá na takový příliv financí, začala o to překotněji bujet korupce a moc zbohatlických milicí, obchodujících s narkotiky a terorizujícím zbídačelé obyvatelstvo. Navíc se skandály začaly provalovat i na americké kontraktory. Curtis zmiňuje případ Jonathana Idema, jenž si zřídil v Afgánistánu svou vlastní privátní věznici, kde mučil Afgánce a snažil se z nich vyzískat cenné informace, které pak později hodlal zpeněžit. V rámci soudního procesu prohlásil, že  jednal v koordinaci s vyššími vojenskými úředníky NATA. Ti to ale razantně popřeli. 

   V roce 2006 si Britové a USA začali uvědomovat, že jejich vojenskopolitická akce v Afgánistánu selhala na plné čáře a většina země se zmítala v anarchii, jež byla vyšší nežli po rozmíšce mezi USA a Saudskou Arábií zrekrutovanými  mudžahídy a komunisty. Brit Curtis se zaměřil na akci britských vojáků, kteří byli povoláni do jedné z provincií, kde vznikaly snad největší třenice. Britští vojáci si mysleli, že obyvatelstvo je terorizováno Talibánem a během jednání pustili místním stařešinům seriál Modrá planeta, aby se příjemně zklidnili.  Místní zastupitelé jim ale sdělili, že je terorizují  milice místodržitelů a přáli si jejich výměnu. Seriál Modrá planeta nechali běžet bez shlédnutí, aby se na něm pokochali pouze britští vojáci.

   Britové se navíc často dostávali do pozice, že museli spolupracovat se zkorumpovanými milicemi, a tak na ně místní obyvatelstvo časem začalo nahlížet jako na ty, kteří stojí při těch, kdo je decimují. Jednou byli místními, kteří je začali nenávidět pro podporu zkorumpované police, dokonce napadeni.  Britové se údajně domnívali, že na ně útočí Talibán, tak použili bombu.  Zdevastovali část města a ještě více si proti sobě poštvali místní populaci. Pravý Talibán, skrytý nedaleko,  se navíc stáhl zpátky, jakmile uviděl útok na Brity, a začal na britské vojáky také útočit. Mezitím se zkorumpované milice rozhodly, že na Brity zaútočí také, aby nevyšly ze cviku. Curtis ve svém dokumentu tvrdí, že se Britové se nakonec domnívali, že na ně útočil jenom  Talibán.

Patrně mezi sebou neměli tlumočníka do místního jazyka, anebo se při pozdějších soudních anebo vojenských výsleších tvářili jako hloupí, aby unikli trestu.

 Afgánci navíc brzy zjistili, že pokud se chtěli vypořádat s protivníky, stačilo přijít za Brity a říct jim, že jejich protivníkem je  Talibán a Britové protivníka okamžitě zlikvidovali. Curtis si všímá, že přítomnost britských vojsk situaci v zemi neuklidnila ale paradoxně ji ještě více vyostřila. Dle prohlášení dr. Mika Martina, důstojníka britské armády v Hellmondu, byli Britové využíváni často jako užiteční kvalitně vyzbrojení "oslové" v rámci několik dekád starých meziklanových sporů.

  Britové a Američané si po letech bojů v Afgánistánu začali konečně uvědomovat, že nejsou tak dobří a svatí, jak jim to prezentovala jejich politická elita. Následně se navíc provalilo, že prezident Karzájí falšoval masivně volební výsledky, ale snadno  se mu podařilo Brity i Američany přesvědčit, že je to v rámci menšího zla. Opozice nedostala možnost opakovaných voleb, Karzájí  jen prohlásil, že ten,  kdo by přišel po něm, by byl údajně ještě více zkorumpovaným, než je on sám.

   Curtis se vrací do roku 2008 a k bublině prasklé v USA, jež způsobila jednu z vleklých celosvětových hospodářských krizí, kterou předal G.W.Bush Obamově administrativě. Curtis si trefně  povšiml, že i západní finanční systém, založený na spekulacích a formě plutokracie, byl   stejně tak zkorumpovaný jako svět afgánských politiků a milicí.

   Politická elita  USA, jež měla patrně svázané  ruce finančními korporacemi, se nepokusila o projekt F.D. Rosevelta, jenž zahájil si svůj New Deal a  omezil moc Wall Streetu.  Místo toho vláda USA podlehla křiku finančních  institucí, že jsou příliš velké na to, aby padly a nalila do krachujících bank stovky miliard dolarů. Stejně tak se USA ve stavu paniky pokusila zachránit své vysněnou demokracii  v Afgánistánu, kam proudilo v jedné době dle slov Curtise denně zhruba 10  milonů dolarů denně. USA se bláhově domnívaly, že  nefunkční nedemokratický afgánský korupcí prolezlý systém spasí penězi a ideou ztupeného konzumerismu, která kdysi zafungovala dobře na americké obyvatelstvo.

  Peníze napumpované do afgánské ekonomiky ale vyváděli afgánští politici do Dubaje, kde masivně investovali v realitách na úkor podpory místního hospodářství. Skandál se nakonec provalil a Curtis kvituje, že obyvatelé Afgánistánu byli po právu  více než naštvaní, protože začali tušit, že na místo demokracie v  Afgánistánu vykvasil zkorumpovaný klientelistický kapitalismus. Proto začali místní občané  hromadně vyvěšovat plakáty, na kterých se psalo, že si přejí, aby "bastardi z USA opustili Afgánskou republiku".

  V roce 2014 se Britové konečně stáhli z Afgánistánu a zničili si i vojenské památníky. Z prostoru se ale nestáhla radikální odnož Al Kaidy pod vedením Abu Musab al-Zarqawiho, jež začala operovat na půdě Íráku. Abu Musab al-Zarqawi se neštítil vražd civilního obyvatelstva a zahájil odstrašující  stínací kampaň známou z video nahrávek. Údajně se od něj distancovali dopisem i členové Al Kajdy. Zarquawi se chvástal tím, že zničí díky Alláhovi do 3 měsíců USA jejich zbraněmi. USA se sice  podařilo jej zlikvidovat, ale jeho myšlenka se začala šířit dál, na jeho ideje navázal v mnohém ještě více radikálnější Islámský stát.

   Ten dle Curtise sice využívá k rekrutaci bojovníků a získání kapitálu moderních prostředků, ale jako podstata je stejná, jedná se o vyostřenou nesnášenlivou puritanistickou verzi wahhábismu, která stále u zdroje vzniku státu Saudské Arábie. Curtis se dále podrobně nepouští do reflexe toho, kterak se  saláfisté spolu s takfiristy, za něž můžeme považovat členy Islámského státu,  s klasickými wahábisty nesnáší, protože ti jsou už usedlí a pečou s USA. Situace v mnohém připomíná náboženskou řevnivost v rámci sporu křesťanů ve středověku ve střední Evropě, to už je ale zcela  mimo sféru Curtisova zájmu.

  Poznamenejme jen, že vzhledem k časovému zpoždění vzniku islámské ideologie se tato nachází nyní ve stadiu křesťanského středověku, kdy svatá inkvizice vesele honila odpadlíky a pálila hříšníky na hranicích. Z tohoto úhlu pohledu se některé verze islámu, například usedlejší "setřepanější" šítský islám v Íránu, může jevit v podstatě jako ideová avantgarda celého muslimského společenství.  Dokonce jsem se na iránském oficiálním serveru dočetla, že se sunnitští a šítští duchovní v rámci Saudské Arábie a Íránu domlouvají na tom, že mezi sebou budou vydávat fatwy ve formě zákazů vražd příslušníků sunitů šíty a naopak. Nám Evropanům se to může jevit jako zpátečnické, ale v rámci islámského práva  se jedná o  pokrokový čin, který, pokud by se podařilo jej prosadit celoplošně, by mohl být do budoucna zdrojem stability především mezi některými arabskými regiony. Nejvíce násilí momentálně páchají muslimové nikoli na křesťanech, ale na dalších muslimech.

   Snad se na tyto skutečnosti zaměří Curtis ve svých dalších dokumentech, protože nyní je vynechal a pouze zkratkovitě vykreslil Bashara Al --Assada jako bezcitné  usurpující monstrum a Islámský stát jako hrozbu číslo jedna.     

  Saúdskoarabský monarcha se,  jak Curtis na závěr opakuje, radikálních bojovných wahhábistů zbavil, tak že je pozabíjel. Nyní se ale zjevila tato radikální džihádistiská ideologie metamorfovaná v podobě  DEAŠE. USA,  Saudská Arábie a další země začaly dle Curtise proti DAEŠI  bojovat, nikdo z nás si ale nemůže být dle mínění dokumentaristy jistý jednoduchým narativem, jímž média kdysi  nakrmil prezident Reagan a později prezident G. W. Bush. Situace se dle autora komplikuje. Kosmonaut ze Solarisu přišel domů a realita Země se mu jevila jinou, fragmentovanější a komplikovanější.  Stejně tak jinou se musí dle názoru Curtise jevit i Barackovi Obamovi, kterého Curtis ukazuje ve svém dokumentu zasmušile zadumaného  a Davidu Cameronovi, který rovněž uroní občas slzičku.

  Curtis přemýšlí o tom, že veřejnost opět potřebuje nový narativ, jíž by ji politici dokázali nakrmit,  ale politici zatím neví, jaký,  a tak zatím jen významně mlčí a dumají nad novou krásnou okřídlenou vznosnou jednoduchou formulkou, nad svým novým zaklínadlem.

   Zde bych byla na rozdíl od Curtise skeptická. Politické elity USA a UK ale i řady autokratických států dokáží před veřejností  uronit krokodýlí slzy a tvářit se zdánlivě bezradně. Pak se ale budou na konferenci G20 anebo jinde za zavřenými dveřmi chlámat, jak spolu přepekli např. Rusko  svými geniálně koncipovanými sankcemi, a Čínu svými piklemi ohledně TPP. Celý neblahý dojem z bizardní politiky USA v Evropě dorazí vysoká představitelka USA při  EU Nulandová, jež začne v telefonátu vykřikovat  o EU všem dnes už dobře známé vulgarismy.

  Sebestředné fráze typu "my jsme ten dobrý západ, to je ten zkažený nedemokratický autokratický  teroristický blízký východ" navíc už nyní ostře zaznívají v řadě republikánských předvolebních prezidentských  kampaní. A až svou kampaň naplno rozjede Hilary Clintonová,  bývalá ministryně zahraničí USA, která zatím významně mlčí, patrně se opět pochlubí v médiích,  jak její administrativa sejmula diktátora M.  Kaddáfího, a tak umožnila v Lybii 4letý nekončící chaos a vojenský teror. Rovněž  Cameronovy plamenné proslovy  k muslimské britské mládeži, aby v takovém množství neprchala do Islámského státu,  protože tam ji tak skvělý život, jako mají  v UK, nečeká, připomínají v mnohém prvoplánovité proslovy Tonyho Blaira.

    Domnívám se, že vrcholní politici USA ještě dlouho jiné výklady geopolitické reality, nežli jsou ty černobílé  reaganovské hledat nebudou, protože by tím ztratili podporu u značné části populace USA, jež si stále přeje vidět svůj stát v roli vítězícího hegemona.  Narativy se bohužel nedají přepsat ze dne na den, protože jsou hluboce zakořeněné v myslích národů a muselo by se začít už s výchovou mládeže na základních školách. Takže radikální změnu politických narativů velmocí můžeme očekávat nejdříve v období 15 a více let, pokud nedojde k něčemu zásadnímu a nic takového se zatím na obzoru nerýsuje.

 U mladistvého obyvatelstva USA mimochodem těžce narazila samotná manželka prezidenta Michelle Obamová v daleko prozaičtější snaze snížit tloušťku malých amerických dětí, které se pokusila svou kampaní  přimět k větší míře pohybu a konzumaci zdravějších- více zeleninových a ovocných pokrmů. Studenti si začali mstivě  zdravější obědy ve školních jídelnách fotografovat svými mobily, vysmívat se jim a halasně volat po  tradičních v USA oblíbených nezdravých hamburgerech.          

  Curtisův dvouhodinový opus je významově koherentním počinem, jenž vyniká především bystrostí autorova úsudku a břitkostí trefných  vyjádření, schopnosti vidět řadu událostí v souvislostech, které se běžným zpravodajcům anebo dokumentaristům vymykají z úhlu pohledu. Curtis umně střídá jednotlivé narativní a sémantické linie, které se nejprve splétají jako drobné potůčky, aby pak vyústili v mnohalomném toku celé řady otazníků, který si musíme položit my všichni, kdo o těchto záležitostech  přemýšlíme. Curtis nechtěl vyprodukovat historicky doslovný dokument  v celé hloubce spektra událostí.  Na to by musel mít jeho film více dílů a být detailnější.

  Občas se můžeme ptát, zda autor  dokáže nahlédnout do  ideologie radikálního islamismu, tzv. takfirismu, natolik, aby jej dokázal správně dešifrovat, a zda jeho rétorické zkratky nepřiměřeným způsobem nedeformují reflexi reálného  toku historických událostí. Po dvou letech existence Islámského státu se patrně od autora dočkáme dokumentu i o tomto fenoménu, zkombinovaném opět s kritikou simplifikujících moderních západních narativů.

   Při sledování dokumentu Bitter Lake  se rovněž musíme smířit s tím, že si musíme sami dostudovat řadu událostí a materiálů, protože zde zůstávají zamlčeny a někdy i zamlženy.  Britskému divákovi hrozí, že mu nedojde podstata dějových smyček jednání protagonistů na scéně, již Curtis sleduje.  Některými fakty se navíc autor zabýval ve svých předchozích dokumentech, kde se věnoval i sporné problematice boje USA s terorismem, zvláštním krocích Bushovy admistrativy v rámci Patriot Act, proto považuje za zbytečné se k nim vracet.

  Zajímavá parabola historických událostí k Tarkovského Solarisu,  jakožto magickému deformátoru zrcadla zdánlivě lepšího já moderní společnosti dává svůj smysl. Stejně tak podnětné je i srovnání války SSSR v Afgánistánu a snahy "odeklít"  tamní afgánský lid k obrazu zidealizované vize socialistického státu  s útokem Bushovy administrativy na afgánský Tálibán a jeho pokus o demokratizaci země, jež oba dva svorně skončili v obrovské křeči a uvědomění si krize moderních povrchních pokusů o rekonstrukci nezrekonstruovatelného.    

 Curtis navíc dokáže umně využít některých drobných detailů, které působí na divákům emoční systém a kognitivní rovinu chápání vnímaných událostí v takřka podprahovém režimu. Příkladem je tanec vrávorajících Afgánců po invazi SSSR a ty samé pohyby obdobně nasnímaných jiných  Afgánců při invazi USA, jež samy o sobě nemají výpovědní hodnotu, ale oslovují náš neurobiologický systém.

  Curtis navíc vždy používá dávno zapomenuté archivní záběry  z proslovů politiků, které by jinak, pokud by si jich nepovšimnul a nezrecykloval je ve svém  opusu, zůstaly navždy zapomenuty, ačkoli  přitom nesou svůj jasný sémantický význam v rámci toku dějinných událostí. Curtis kombinuje zlovolně a občas sarkasticky často nesmyslné výroky manipulátorů s veřejným mínění se  záběry opuštěné pouštní krajiny,   lidí kráčejících nekonečnou písčitou bílou tmou, západy slunce  se záběry z radarů a satelitů NATA.  Autor se nebrání vložit do svého díla, jež pojednává o fragmentarizaci dříve jasných narativů, roztřesené  neumělecké záběry, jež si pořídil v nočním režimu  Talibán, když prchal před údery Bushových stíhaček, anebo videa britských vojáků, kteří mají dětinskou radost z toho, že jejich bomba zranila živé terče stanovené jejich vedením. Záběrů ale Curtis emočně nezneužívá nad míru běžného britského vkusu. Místo plamenných antimilitaristických výroků, které by byly občas na místě,  jen suše konstatuje fakta.

  Filmoví kritici by patrně Curtise pokárali za zvukové podkresy ke svému dokumentu, kterými autor do značné míry manipuluje s emocemi evropského publika. Jeho dílo, jež se vysílalo na BBC, je určeno západnímu publiku, shlédnout jej ale klidně mohou  i Američané anebo Rusové. Dost by se asi divili obyvatelé arabských zemí, okolo kterých se celý Curtisův dokument motá. Curtis totiž není znalcem orientální hudby, a tak je jeho reportáž o vztahu Západu k zemím Blízkého východu  prošpikována úryvky z děl Davida Bowieho, Kaney Westa, Nine Inch Nails a dalších soudobých hvězd progresivního rocku, rapu, popřípadě ambientní hudby. Autor ví,  jakou hudbou  se evropskému a  americkému divákovi zadrat pod kůži. Občas jsem se přistihla, že jsem při poslechu Nine Inch Nails zkombinovanými s ukázkami násilí a chaosu v Afgánistánu  utrousila sem tam slzičku a přeběhl mi mráz po zádech.  Bohužel jsem si pak dodatečně uvědomila, že to nebylo pohledem na zmasakrovaná těla, jimiž nás krmí média běžně, ale díky hudbě, kterou s oblibou poslouchám i já sama.

  A tak mohu sama za sebe říct, že jsem dokumentem poučena i pokárána z toho, jak otrlý jsem typ diváka. Otázkou zůstává, jak bych reagovala, býti vystavena reálné krvi a utrpení afgánského lidu, masakrovaného  řadu let kmenovými a klanovými čistkami  a rozmary dvou  mocenských bloků, jež  se rozhodly zahrát si na Blízkém východě mezi sebou před lety a nyní opět znovu jednu ze svých klasických proxy válek.